literární časopis založený v roce 1964

Zdeněk Rieger

Sen o kojeňáku s úsměvem

Co předchází našemu snu?
Tvrdá realita: Oznámení (někdy udání). Poté mapování situace. A dvě možné cesty k řešení:
Tam, kde úřady a odborníci sociálně-psychologických služeb rodinu a dítě aktivně podporují: Hledání příležitostí pro rodinu, zaujaté navazování kontaktů se spojenci rodiny a jejího dítěte. A rozhodování o šanci. Nabízení šance. A teprve poté rozhodnutí. Někdy je to velmi nimravá a nelehká práce.
A tam, kde úřady a odborníci plní jen a jen předpisy: Po formálním ověření situace a dleš výsledků rychlé rozhodnutí - třeba i předběžné zařazení dítěte do ústavu. S možnými komplikacemi, mezi které patří například omezená příležitost rodičů mít pravidelný kontakt s dítětem. A někdy s vyústěním, pro všechny zúčastněné osudovým - zařazením dítěte do náhradní rodinné péče ("...když už je kontakt dítěte s jeho rodiči tak sporadický...").
Tyto dvě cesty řešení situace dítěte jsou předurčeny sociální politikou. A osobnostmi těch, kteří mají moc rozhodovat. Těch, jimž není co závidět především proto, že současný stav služeb pro rodinu jim nenabízí dostatek příležitostí k řešení situace dětí. Proto je v Česku tolik dětí v náhradní rodinné péči. A dětí v ústavech je údajně 10x více, než v Západní Evropě.
Dnes ještě stále pracovníkům sociálně-psychologických služeb a prevence chybí spojenci pro řešení složité situace novorozenců, je málo možností spolupracovat s odborníky
a s organizacemi, věnujícími se otázkám rodiny a jejich dětí. Ani rodiče nemají pokaždé možnost dokázat svůj zájem o dítě. A to třeba tím - ale to je již náš sen - že se například aktivně zúčastní programu Institutů rodiny (jakým může být třeba DAR = Dům aktivního rodičovství). Anebo - pokud to nemohou potvrdit jinak - tím, že zůstanou v kontaktu s ústavem, do něhož je umístěno jejich dítě. A že si každý takový ústav vytvoří program, který dá rodičům dítěte šanci. Nezapomeňme totiž, že pro některé děti, je ústav - ať už kojeňák či nemluvňák či děcák anebo třeba i pasťák - jedinou pomocí. Dokonce osudovou - některým zachránil život.
A přesto: Je ústav pro nemluvňata tím nejlepším startem na cestě života (po devíti měsících prenatálního lidství)? To je otázka, na kterou čtenář odpověď zná. Nemluvňátku, který se do nemluvňáku, pardon, kojeňáku, dostává souhrou událostí a situací, je tato otázka lhostejná. Nemluvňata nevědí, zda vědí, co jednou budou vědět. Je jim zato jasné, co vědí teď tady: že nejdůležitější je pro ně zájem toho jednoho a druhého člověka. A kontakt s tím člověkem. A také přiměřeně zaplněné bříško, sucho a teplo a přítomnost tóniny hlasu, který zná již z dob před narozením. A abych nezapomněl: významná je také ona jedinečná vůně toho nejbližšího člověka. A ohlasy mateřského srdce... Mozart je svojí hudbou nenahradí...
Ale i tak se stává, že takové mimino skončí v mimiňáku, pardon v Kojeneckém ústavu. Jak by měl takový ústav vypadat, aby se v něm mohlo cítit dobře?

Především tak, aby se v něm cítili dobře rodič a rodiče nebo spojenci takového mimina. A tudíž i zaměstnanci ústavu - lékaři počínaje a paní uklizečkou konče. Co to třeba znamená?
Představte si to: Vejdete do ústavu (zvaného "kojeňák") a místo toho, aby Vás vrátný s podezíravým pohledem zastavil a upozornil, že není čas, vstoupíte do haly, která se zove "Recepce".
Recepce je prostorná. Provoz v ní je nepřetržitý - však je její součástí také Linka rodičů. Jsou v ní křesílka s malými pohyblivými stolky, které je možné zastínit nízkým parapetem. To aby si mohli rodiče na chvilku sednout do částečné intimity se svým dítětem (rodiče samozřejmě informováni, že recepce je pro jejich bezpečí monitorovaná systémem kamer). U stěn stojí knihovničky s letáky a časopisy a knížkami. A také automat na kávu a dobroty. A nástěnky, které připomínají pravidla ústavu a nabízející důležité informace: třeba o tom, kdo a kde může matce a otci dítěte dát přiměřenou radu, anebo o tom, jak s dítětem být, jakým hlasem je oslovit a jak si uchovat svoji jedinečnost a neplést dítě neustálými změnami barvy a vůně a tónů... a další a další, stále obnovované informace a obrázky... V recepci je také zrcadlo: aby si rodiče mohli ověřit, jak se dítěti a případně odborníkům ukáží...
Prostor recepce vyzařuje úctou k návštěvníkům - rodičům zde umístěných dětí. Svojí důstojnou atmosférou působí nejen na náladu svých hostů, ale i na jejich sebevědomí a na zvýraznění významu ústavu, který jim při vstupu dává najevo svůj respekt a zájem o spolupráci. To přispívá i k posílení autority ústavu a jeho pracovníků…

Když rodiče do recepce vstoupí, jsou očekáváni a uvítáni recepčním. Ano - recepční, velmi významný člen týmu pracovníků ústavu. Recepční umí přivítat příchozí - jsou pro něho hosty. Umí naslouchat jejich dotazů a nářkům a vyznáním. A dovede podle potřeby poradit na koho se mají rodiče obrátit. Dokonce zná základní informace z oblasti sociálně-právní. A umí na rodiče reagovat laskavě a se zaujatou neústupností (je-li to třeba). Tak, že je zřejmé, že nemusí uspokojovat svoji potřebu být mocný a milovaný a lepší, než ti druzí. Nemá potřebu milovat druhé lidi místo sebe. Dovede mít ráda a rád i sebe sama - a díky tomu dovede mít přiměřeně rád a ráda i druhé lidi. Recepční může podle dohody se SRSTí (hned si řekneme, co to je) přibírat do dobrovolné služby i stážisty, studenty - ale i bývalé či současné klienty ústavu, kteří chtějí svojí spoluprací v recepci přispět k celkové pohodě (některým může být spolupráce v recepci dokonce doporučována v rámci terapeutického programu).
Vstup do recepce má každý rodič a člen rodiny, jehož dítě je v ústavu, zajištěn - vykazuje se Legitimací klienta, kterou dostává při zpracovávání Dohody o spolupráci. Tato legitimace opravňuje rodiče k tomu, aby byli v recepci informováni o svém dítěti (o tom, kde se dítě právě nachází, případně jsou-li nějaké změny v jeho zdravotním stavu). Recepční zajišťuje kontakt rodičů s odborníky (podle stanoveného programu) a s dítětem - a to v souladu s Dohodou o spolupráci buď v hale recepce anebo v určených prostorách ústavu.
Což nás vede zpět - do chvíle, kdy rodič poprvé přichází navštívit ústav, v němž je umístěno jeho dítě. Do chvíle mnohdy vyhroceného tápaní: rodič může mít pocit, že selhal, přišel o dítě a cítí vinu anebo (to asi častěji) za svoji situaci viní nespravedlivost světa. S tímto vyladěním jde poprvé navštívit ústav, v němž je jeho dítě. Co čeká? Problémy. "...už jsem toho tolik slyšela... chtěj mě odstavit, aby ho mohla dostat nějaká ta cizí rodina..." Ano - rodič dítěte, umístěného do ústavu, nejčastěji očekává komplikace. Jenomže...

...jenomže náš rodič (ještě lépe: oba rodiče, případně rodiče a jejich blízcí spojenci) přichází do ústavu vysněného. Zaskočen uvítáním v recepci, odchází do ordinace SRSTi - Střediska rodinné a sociální terapie a tréninku. V důstojném prostředí se setkává se sociální pracovnicí SRSTi, s níž projednává Pravidla ústavu. Poté si jde pro své dítě a společně s ním navštěvuje ošetřujícího lékařem dítěte a terapeuta SRSTi. Společně s nimi zpracovává a podepisuje Dohodu o spolupráci ústavu s rodinou. Ano: Dohodu o spolupráci, Dohodu, zplnomocňující rodiče a jejich zodpovědnost za přiměřený vývoj dítěte v podmínkách ústavu. Rodiče svým podpisem zároveň potvrzují, že neplnění Dohody je vyjádřením jejich nezájemu o další spolupráci s ústavem a že tudíž v takovém případě předávají pravomoc rozhodovat o dítěti do rukou úřadů...

Dohoda má 3 části:

1. Část organizační, potvrzující znalost a přijetí pravidel ústavu (patří sem též běžná doporučení, týkající se jídla, dárků dítěti, kontaktu s okolím dítěte v ústavu a podobně...). V této části je také nastíněn harmonogram kontaktů rodiny s dítětem - s tím, že se kontakty mohou dále rozvíjet, podle toho, jak budou rodiče s ústavem spolupracovat.. A vymezení pravidel, týkajících se informací, které bude ústav předávat útvarům sociálních služeb v místě bydliště rodičů a jejich dítěte (např.zprávy o spolupráci rodiny s ústavem a o jejím zájmu o dítě).

2. Terapeutická část je vypracovaná individuálně pro každé dítě a jeho rodinu. Je členěna do etap, které se postupně rozvíjejí a doplňují, případně upravují podle aktuální situace. Součástí programu je cyklus rodinných konzultací s rodiči dítěte (rodinná terapie)- a podle potřeby i s jeho blízkým světem (tomu se říká Konference rodu a spojenců). A také společné akce rodičů - například členství v KRASu - Klubu Rodičovských RAdostí a Starostí, pořádaném SRSTí, v němž se rodiče v týmu ostatních rodičů učí , jak se svým dítětem zacházet. A v němž se může setkávat se zajímavými hosty a bývalými klienty (hosty) ústavu.

3. část Dohody je věnována programu Návrat domů. Návrat domů (k vlastním anebo k nevlastním rodičům) zajišťuje SRST. Jeho součástí je příprava a realizace, zabývající se všemi aspekty návratu dítěte domů - od oněch podstatných znaků domova (zajištěním židle, postýlky a medvídka) až po vymezení přechodu rodičů a dítěte do služeb Poraden pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy - či lépe: do Institutu rodiny (či DARu, o němž jsme se již zmínili). A to již v jasně definované a společně monitorované spolupráci se sociálními úřady místa bydliště rodičů a dítěte. Ano - s těmi úřady, které jsou (s vědomím rodičů) v době pobytu dítěte v ústavu průběžně informovány o spolupráci rodičů s ústavem. A které budou mít k plnění programu "Návrat domů" speciální průpravu. A budou ji oživovat průběžnou supervizí...
Ale to není vše. To, co jsme si dosud vysnili, jsou jen letmé doteky mnohem delšího snu.
Co tedy ještě zbývá?
Mnohé. Třeba to, že plnění Dohody o spolupráci, zvláště jejího terapeutického programu, přinese velké výhody - například že návštěvy rodičů u dětí nebudou určeny podle "jízdního řádu ústavu", ale podle dílčích dispozic každého dítěte a jeho rodičů: tedy podle "jízdního řádu dítěte a jeho rodiny". Že matky budou po dohodě s pracovníky ústavu své děti kojit tak, jak ona i ony budou potřebovat. A otcové anebo jiní spojenci dítěte že budou mít možnost matky doprovázet a podporovat v péči o dítě…
Co to znamená? Znamená to jasně vymezené hranice spolupráce týmu pracovníků ústavu s rodiči. A přípravu týmu pracovníků ústavu na takovou spolupráci s rodiči. Sice nelehkou - ale provokující k využití tvořivých sil každého ze zúčastněných. Tvořivost, jak je známo, brání předčasnému vyhoření. Tvořivost laskavého týmu… Ale to je už další sen - a také na jindy…

Takže... takže se vraťme na začátek: Po zmapování situace dítěte a uzavření Dohody o spolupráci ústavu s rodinou bude pro každou rodinu a dítě zpracován individuální plán. Jeho významnou součást převezme do své péče SRST, která vymezí "hrance těla ústavu" od vnějšího světa. Rodiče a jejich dítě budou pak mít možnost se do teplé a bezpečné SRSTi zachumlat. Načerpat v ní inspiraci a sílu a dovednosti k tomu, aby nalezli klíč k návratu dítěte domů. Nalézt pohodu, klid a teplo...
Maminka jednoho takového dítěte je v recepci ústavu. Nejistá. Hledající. Neznalá. Recepční ji vítá s úsměvem, který nabízí laskavé sdílení. A také jistotu, že se maminka může bez obav ptát. Maminka se dozvídá, že má navštívit SRST. Teplou kůži tohoto ústavu. "Zalezu si do srsti," napadá ji. A tam že si dohodne způsob spolupráce s odborníky a se svým dítětem. Maminka se trochu zklidnila a zlehýnka se usmívá. Je to srozumitelná výzva. Ví, co má dělat a kam jít. Děkuje. A jde...
Jde v souladu s naším snem. Snem, jehož cestami se můžeme dostat k probuzení. K uskutečnění. A k souladu se sebou, dítětem a svým světem.
K souladu s pracovníky ústavu a s potřebami svého dítěte. Dítěte, které bylo zařazeno do ústavu, ať už rodiče chtěli anebo jim to bylo zcela jedno. S rodiči, nacházejícími se za hranicemi ústavu - a potřebujícímu proto, aby byl jasně označen most - most mezi nimi a jejich dítětem v ústavu. A aby dokázali, jak využijí šance, která se jim nabízí...
Tak.