na další stranu
Jiří Korbel
žlutá ponorka
z hlavy trčí
realistická variace
nažloutlého surrealistického autobusu
chybí kola
trupem vyrostly
dvě nahé bronzové plastiky
vlajících azurových křídel
vysunovací podvozek
a nymfomanka v převleku letušky
z hlavy trčí
brutalisticky virtuální autobus
a spíš než autobus
je to zazděné estrádní letadlo
"a jak tě tohle napadlo?
bezbožnej sprostej idiote
vždyť báseň - se přece musí rýmovat"
ořechy ve vlasech
když sedíš v podřepu
máš ňadra v kolenou
tvrdá a vzrušená
procházíš se polední nocí
oči sevřené
jíš sojový banán a slupky vážeš v korále
dusíš jimi tělo mrtvé sousedky
v květovaných tangách
koušeš si dásně a je ti krásně
když sedíš v podřepu
máš ňadra v kolenou
nádherně tvrdá a vzrušená
máš ňadra v kolenou
bradavky v malíčku
asociální choutky a ořechy ve vlasech
to podle tvého těla napatlal salvador dalí
obraz hořící žirafy
a do dřevěným zásuvek ve tvé levé noze
schoval snad oči mrtvých vojáků -
procházíš se polední nocí
osvětimské děti staví popelavé bábovičky
grilují elegantní kaši
nad plamenem absintového ohně
drhnou si dásně a je jim krásně
a ty usínáš - své matné oči sevřené
ňadra v kolenou bradavky v malíčku
asociální choutky a ořechy ve vlasech
surrealistické roubování
chtěl jsem být konvenčním surrealistou
a tím apollinairem vyžvejklým slovem
ohánět se i při zlodějském nákupu toaletního papíru
jenže při přechodu přes slepou ulici
jsem na setinu setiny zaváhal
jestli se mé boky šílenstvím nezblázní
do zoufalého pohledu projíždějící škodovky
"hnus!" zařval kluk který poblíž
vyhazoval z okna do kanálu vařenou brokolici
"skutečný surrealista by se s rozumem nepaktoval"
vyskočil ze třetího patra bosý a v trenkách
šaškovitě vysmál se mi do očí vyplázl dlouhatánský jazyk
ukázal parohy a dlouhý nos a skočil krvavou šipkou
do rozvodněných kol mizejícího osmiválce
chtěl jsem být konvenčním surrealistou
ale ten klučina tak obdivuhodně vyznávající psychický automatismus
dokázal že i žena v domácnosti s poblinkaným batoletem
má v sobě víc imaginace a snu než já
nenalíčená matka v natáčkách
nesurrealisticky plakala nad smrtí syna
a já pseudosurrealisticky kouřil pět cigaret naráz -
akorát mě z toho kurevsky bolely plíce
portrétoval jsem bezprostřední fotografii okolí
sledoval surrealistický mumraj všedního dne
a nějak mi už z toho všeho splýval rozdíl mezi poetikou a politikou
překrásná žena s dítětem v náručí odkopla kočárek
plynule proskočila výlohou luxusního hodinářství
střepy nakrmila dítě a zbytek rozházela po kolemjdoucích
i když opticky nevypadala - byla surrealistkou
stejně jako čtyřnohá stařena rdousící slepeckého psa
nebo prodavač sázející zmrzlinu milencům rovnou do dlaní
a v kolektivistickém oblouznění byla surrealistická
i skupina nezletilých mažoretek která si na prvního máje
libovala ve felaci rudých osmdesátníků
"zaduste rozpínavost liberalistický ekonomiky!
ať chcípnou negerský vyžírky třetího světa!"
řval člen klubu mladých konzervativců než ho
individualistický anarchista utloukl dlažební kostkou
chtěl jsem být upřímným konvenčním surrealistou
jenže narozdíl od zelináře který chcal
nejlepším zákazníkům do bot a jejich manželky věšel
na stojany hlavou dolů jako cibule jsem na setinu setiny zaváhal
"pěknej hnus!" zasýpal kluk který poblíž
vyhazoval z okna do kanálu vařenou brokolici
"skutečný surrealista by se s rozumem nepaktoval"
den dé
až vyčerpáme všechna slova
i všechny kombinace slov
nepůjde už napsat nová báseň
ten den pak vyhlásíme státním svátkem
zorganizujeme průvody upálíme spisovatele
rozdáme zdarma cukrovou vatu a pozveme kolotočáře
rozkopeme trafiky knihkupectví knihovny i antikvariáty
oslavíme svět bez maniodepresivních pisálků
a za každý další verš uřežeme ruce
skartujeme cokoli s čím se dá psát
a do zarostlého hrobu neznámého básníka
vložíme náruživou bombu s tunou zrezavělých hřebů
pak už snad konečně chcípne literatura
. . .
nemám co říct
ty nemáš co poslouchat
je život krásný když ho tančíte v zacákaných montérkách?
ta přitroublá vševědoucí ženská ve všedních letech
co ve všech dnech snad i za všech nocí
z okna naší čtvrti
někomu pokaždé ‚jednou něco řekla'
už navždy přemoudřele zaklapla zkaženými panty
třeba má každý člověk - individuálně
povoleno vyplivnout si z úst
jen státem (bohem?) omezený počet slov
a potom…
…musí na povel zaplácnout hubou
a já jsem si nikdy ani zvukem nevšiml
že by ten starý moudrý zedník
co už od mládí líčil staré fasády v naší nové čtvrti
cokoliv řekl
přelejval se pivem - to ano
ale že by si někdy - alespoň sem tam - něco řekl?
snad o lahváče…
…a k tomu není potřeba zbytečných slov
a teď už jen o berlích sotva chodí
a lahváče jen o svátky a k narozeninám
upsaný svému přesvědčení
že k životu opravdu není potřeba zbytečných slov
mrmlá si v recitálu spokojených melodií…
…že…
‚…je život krásný když ho tančíte v zacákaných montérkách'
. . .
v kostele na rohu
zazděna do modlitby
nedělního rána
žužláš můj penis
což bys neměla
vždyť bůh má oči
od tvého manžela
NIC a kýčová dáma
podlézala jak uslintaná kýčem
že její expresívní ksicht
cítil se zahanben
přeexpresívním zvukem NIC
NIC
řekla omylem
protože si myslela že říká:
od začátku jsem věřila že to dokážete
což mělo znamenat:
od začátku jsem věřila že mi vlezete do postele
NIC se otočil a jeho pohled spočinul směrem
kterým se předtím kochala jeho prdel
byl to zajímavý pohled
ale i NIC velmi rychle usoudil
že bude lepší netrhat výhledovou kontinuitu
a zase se otočil
můj obličej je jak čerstvě rozšlápnutá brambora řekla
a dopustila se omylem toho
čemu se vznešeně říká faux pas
ve skutečnosti se snažila říct cokoli jiného než NIC
s tajným přáním poskládat slova v tomto pořadí:
za prvé - v noci
za druhé - jste
za třetí - byl
za čtvrté - úžasný
s výslovností už tedy byla skutečně na štíru
a to považte že mluvila s prdelí
která přeci jenom něco snese
NIC už z toho měl skutečně v trenkách
což zapříčinilo že i jeho prdel měla všeho plnou hubu
a to znamenalo dlouhotrvající ticho
protože prdel byla slušně vychovaná a věděla
že s plnou hubou se prostě nemluví
kýčová dáma se tedy toho dne seznámila s NIC
přesněji s jeho surrealistickou částí
hgfg stmo an de intiknostip odec?
zkusila se zeptat na rozloučenou
aj! otimilo uru oparacev odpověděl přibližně NIC
oba dva už tou dobou byli řádně vystresovaní
NIC ještě k tomu nebyl zvyklý mluvit ústy
prostě dáma chtěla říct:
je mi s vámi dobře chcete se mnou žít?
ano! po ničem jiném netoužím měla znít jeho reakce
pak se objali a odešli spolu i s měsícem
přeci jenom byli oba ještě mladí a romantičtí
. . .
paní šimková!
co?
paní šimková!
jestlipak víte
kolik je teď stupňů
ve stínu
to byste neuhodla
30?
co?
30?
29!
v půl devátý večer
to jsem v životě nezažil
jsou to vedra
ale v noci už má přijít ochlazení a déšť
hm
jako naschvál
pověsil jsem prádlo z okna
tak jim to určitě vyjde
pitomý léto
srpnový obraz
přistál
skoro živý holub
na římse cihlově rudého kostela
podprůměrný igráček z peří
nafoukaný a majestátně se naparující
ušlechtile zasviněný bohém z maloměstských ulic
z nad pěší zóny
odrazy dlaždic z kočičích hlav
miniaturních nedořešených fontán
s dětsky roztříštěným
protočeným vodopádem
a taky banky a obnoveně zastaralé kavárny kolem
do makety prahy už chybí jen golem
a skoro živý holub odlítá hlavou dolů
volným pádem k zemi - je srpnové dopoledne
a zrovna dopadl
skoro živý holub
pod římsu cihlově rudého kostela
kam se asi mohla podít? (pro carla sandburga)
carl sandburg by o ní napsal
melancholickou báseň kam se poděla
carla sandburga to možná zajímalo…
jeho chick lorimerová byla kus
holka jak drak jde za svým snem psal
a jako malé chicagské děcko
pokládal hloupé otázky
kam se poděla kam se poděla…
furt dokola
- nikdo nevěděl
jenže moje chick lorimerová
žádnou chick lorimerovou nebyla
toulala se sídlištěm před svými třemi pudly
listovala v popelnicích a na špičatý klacek
nabodávala nahnilou zeleninu a kedry chleba
žádná šik mladá kost
s malou bradičkou vystrčenou dopředu
žádná chick lorimerová
přesto všechno by o ní carl sandburg napsal
třebaže ji ztrhala otrocká práce
v některé z chicagských továren
dobrák sandburg
určitě by se i dneska ještě ptal kam se poděla…
. . .
dveře jsou prý brány vědomí
místnost náručím z nějž se občas snaží
o d t r h n o u t
tak jako někteří skrze ně vešli
ostatní v poblouznění
buší do n… e… k… o… n… e… č… n… ý…ch…………
…..……………………………………………………ZDÍ
které nikdo neotvírá
a další zas
hystericky lomcují okrasnou k l i
k
o
u
a vyhlížejí i když vědí
že na chodbě už ani uklizečka
r o
z
h a ´ z
e n
e ´ smetí
nezametá…
. . .
koblihu se skořicí
lógrovou kávu na smetaně
polibek z úst do úst
jako klukovskou výměnu
z ruky do ruky
to vše a mnohem víc
když vytrhneš můj jazyk
bez otevření úst
a navrch pětku na párek v rohlíku
i první cenu v tombole
když celou noc
budeš mi drásat kůži do krve
že je ti to málo?
jaká ironie
dřív bys pro koblihu řezala mi uši!
já vím
stále utápím se ve vzpomínkách
co bylo bylo
tak ještě jedlé kaštany ze hřbitovních jílovců
jen ať jsou nehty hluboko
|
