literární časopis založený v roce 1964

Martin Kubeček

Šedesátý obraz

B. B. King
po třiadvaceti měsících lapáku
za prodej holotropních substancí dírou ve střeše sněží do Noemovy archy

Umrzají opice
Psi
Velbloud
Většinou každý třetí beze smyslu pro humor
Jsme odsouzeni k zániku němou souloží s diplomaty
Zbaven možnosti návratu se vrchní botsman
Vrhá po nohách do sudu
S masožravou legendou o chlapecké lásce
Nezletilí děkabristé zapalují loučemi
Své zapřísáhlé duše
Tušíce příchod jitra
A Christobalští rekruti
Klepou holkám na dveře
Nad hroby září jediná hvězda
A já močím do pařeniště
A snažím se ji zhypnotizovat
Prázdnou lahví od piva

27. 2. 2007   8:27

Když si jednou za čas vezmu čistý slipy,
zmocní se mě takovej cizí pocit,
kterej mi říká,
že jsem zrovna pro svůj život
vykonal mnohem větší službu,
než kdokoliv jinej,
tedy pokud on si zrovna v tu samou chvíli
nevylepší skóre o tři vítězství
v úplně jiným sportu.

3. 3. 2007   00:45

A když takhle zírám ven na to bledý předměstí,
je to skoro totéž, jako bych civěl do vytlučeného zrcátka,
co si před ním dámy ještě chvíli nazpátek
malovaly svý velký růžový pusy. BARAKUDY,
v zuřivě hladovým smetí támhle na rohu vidím sám sebe,
jak tahám za ocas bezmocný zvíře,
který se ještě před chvílí snažilo potichu zemřít,
namísto toho teď pro moje potěšení
žongluje se třemi kluzkými pomeranči
a vykrkává do rytmu svoje vlastní jméno,
trochu jako Ezra Pound po divý noci na práškách,
kdy se celej strachy od hlavy až k patě poblil
a pak mu nějakej cholerickej násilník
s pořezaným hrdlem dal pořádnou nakládačku,
protože barakuda Ezra prostě nedokázal uvěřit tomu,
že je skutečně v San Quentinu,
zatímco jeho agent sedí u něj doma a chystá se mu ošoustat ženu,
která se přitom vyklání z otevřeného okna přes široký parapet
a hledí na tu rušnou ulici o pár pater níž,
dole v přízemí je otevřené bistro a malý dragstor,
na chodníku stojí chlapík s vodnatými hot-dogy v podpaží.
"BÁSNĚ ZE SAN QUENTINU".
Snad to není naposled.

Důvod pro náhradní dobu

Stojím tu tak už pět let a vlastně nedělám nic jiného.
Někdo to třeba vydrží i stokrát déle.
Ve chvíli, kde se nyní nadechnu,
budu stižen tou věcí, útočí na mě ze všech stran.
Snažím se uhýbat jak nejlépe umím.
LYNČ NIKOLIV.
Lynč je teď uprostřed prázdné holé místnosti
se dvěma zpola zatemnělými okny.
Za dveřmi se někdo hýbe,
jeho vlnité kroky duní jako jízlivé úpění vojenských bagančat.
Už je tu až příliš dlouho, neví, neví, neví,
neví ani, že by procházel těmi okovanými dveřmi
absorbujícími jedovatý pot,
který bez pochyby nepatří jemu.
Celá místnost a všechny tři její titanové zdi
a děravý strop se nafukují a rozpínají jeho zrychlujícím se tepem,
jako kdyby uvnitř docházely zásoby vzduchu
a on vyděšeně lapal po posledních životodárných hltech než přijde pohroma,
nedopouští se však možnosti o její skutečnosti jakkoliv uvažovat.
Okenní sklo se v poledne někdy pohybuje, procitá gesty,
vystřeluje do prostoru žhavé kapky,
které se mu vždycky přilepí na vězeňský kroj, mění barvy.
Dole po ulici propluje nějaký korzárský katamarán,
jehož nejvyšší stěžeň sem tam v poryvech větru zavadí
o zábradlí balkónu o pár pater níž.
Musí být skutečně vysoko, přesto se neodvažuje vyhlédnout ven,
aby jej náhodou někdo nespatřil, i když dobře ví,
že okolní domy i ohromné nákladní tankery,
které se denně ohlašují křikem lodní píšťaly, jsou zcela vylidněné.
To kvůli němu je všechny vyhnali, aby mu naprostým tichem vypálili smysly.
Jen na chodbě kdosi neustále hlídá a přešlapuje, nejspíš je tam sám.
Nebo jich tam může být rovnou tisíc,
ale nikdo z nich už dávno nevykazuje žádné známky života,
pouze ten poslední ve vojenských bagančatech,
poslední haitská panenka z rodu de Medici.