na další stranu
Erika Daňková
Narodila jsem se v Bukovince nedaleko Brna, před jednadvaceti lety. Tady také stále žiju. Tedy prozatím. Během krátké doby se chystám stěhovat za prací do Prahy. Vystudovala jsem veřejnosprávní služby, ale mým snem je historie. Na podzim roku 2006 jsem získala 2. místo v literární soutěži Týnišťský Parnas s básní ''Smrt'' a báseň ''Kočka'' mi před několika dny uveřejnili na internetových stránkách Mensy ČR, kde jsem krátce jednou z redaktorek. Kromě psaní básniček miluju zvířata (členka České vegetariánské společnosti), přírodu, divadlo, cestování a spoustu dalšího, knížky nevyjímajíc.
Princezna Akire
Temný zámek, pustý kraj,
kopec stinný, lesa háj.
A v komnatách jeho princezna
jak kvítek růže líbezná.
Nad dívkou za dveřmi s petlicí
však dávná kletba visící.
Za vlády časů hojnosti,
kdy otec její panoval,
se neohlášen, nevítán,
objevil černé smrti král.
Coby malé robátko,
ji v zlata číších koupali.
Svět poprvé spatřil hovádko,
jež v kolébce perel houpali.
A tak neohlášen, nevítán,
přišel si král pro krutou daň.
Nebylo více matky její,
ni bratrů, sester milených.
Jen obraz strasti odrážel se
v očích, žalem zkalených.
Zakrátko i otec její,
života píseň dozpíval.
Vlády nad zámkem,
oděným smutkem
ujal se černé smrti král.
Na honosném trůnu,
samota vládne zdem
lesklým kovem zdobeným.
Princezna za nimi sama teď
chřadne pod závojem zlaceným.
Kdo by snad přec jen zatoužil,
oddat se náruči ze zlata,
naň v útrobách zámku číhá,
smrti černé odplata.
O hoři té, co osud ji schvátil,
svědčí zdi zámku ponuré.
Na ty, co chtějí život svůj ztratit,
čeká tu princezna, Akire.
Temný zámek, pustý kraj,
kopec stinný, lesa háj.
A na hradbách jeho vlající,
prapor, do tmy se odící.
Jediná
Tenká, bílá, tyčila se,
na hlavě to šedina.
Vévodila v hnědém vlase,
tenká, bílá...Jediná.
Lastura
Noc je temně ponurá,
jako černá lastura.
Když nitro její otvírá se,
nic nevyrovná se té kráse.
Oko tvé pak spočine,
na vzácném plodu jediném,
kterýžto svou nádherou,
se v rodném lůně marně drží,
zatímco se čepel chladná,
do matky jeho prudce noří.
Jak uniknout má tomu noži?
Odpolední čaj
Zlatavý třpyt šálku čaje,
do oka mi dneska pad.
Z džbánku z hlíny kropenaté,
vůně opojná se line,
proniká až na dno duše,
k srdci se tak slastně vine.
Kapi kap, ze stříbra lžičky,
stéká zlata tenký proud,
hřeje mysl, srdce, duši,
snadno k němu přivyknout.
Naivita
Kapka za kapkou,
snášejí se vedle sebe,
v rozmarném jejich tanci,
z modravého nebe
pronikají paprsky slunce.
Zlaté, jasné, krásné,
dopadají na svět shora,
jako zbožného mesiáše
vítá je fauna i flora
s otevřenou náručí.
Dost však chvalozpěvů,
náhle všem přejídá se
samozvaný host,
co měl přinést blahobyt.
Úzkost, beznaděj a strach,
šíří se po okolí,
v nekonečném tichu noci,
je slyšet jen vlky výt.
A konec v nedohlednu.
|
