na další stranu
Erika Daňková
Vločka
Letí vločka z nebe dolů,
padá, bílá jako sníh.
Letí, letí zlehoulinka,
míjí děti na saních.
V hedvábné to peřince,
pak pohodlně ustele si,
sluníčko však mocně pálí,
mraze milý, kde jsi?
Plamínek
Rudé vlásky
žhnou a pálí
sálá teplem
září v dáli
tanec ladný
živý vzduchem
závoj bílý
vlaje větrem
šlépěj černá
něco zvěstí...
Nestav se mu
do cesty
neb čeká tě
neštěstí.
Loutna
Na loutnu brnkám si
písničku života,
blouznění tónů mi ušima zní.
Falešný s čistým
se dokola hádají,
který z nich střihne si
vysněný prim.
Od strun a od zpěvu
občas si odpočinu,
tichu a samotě
oddám se na chvíli..
Než snění přeruší
křidélka motýlí.
Opojné kráse se
vší láskou oddávám,
písničku života v duchu
si přehrávám.
Zní mi tak slaďoučce,
chápu se kytary,
má ústa touží zas
broukat song prastarý.
Děťátko
Má děloha nebohá,
z alabastru celičká,
děťátko pozbyla,
když ono si v zlatém klase hrálo.
Tu přihnal se kombajn mocný
a děťátko se potrhalo.
Zlata klas zřel jen rudý jas.
Samota
Sama samotinká,
jako ta květinka,
v poli opuštěná,
klasem obklopená,
nikoho, ničeho,
nevida, neslecha,
jenom ty kombajny,
ženou se z daleka...
Pomluva
Závist a zášť se spojily v jedno
oběť co zlovůli vzepřela se
si teď okusuje nehty plné výčitek
neb slůvka utržena z řetězu lží
naděje zlatých vlasů si zapěla píseň smutku
dvě srdce zamčená na klíček nenávisti
teď spolu ve tmě sdílí poslední ozvy svého bytí
Bezvýznamnost
Pod zářivou ranní rosou,
skrývají se svěží kvítky,
jež zdobí louku nedalekou,
co věčná je jak povídky,
vyprávěné po sta let.
Věčnost je však pomíjivá,
podobá se totiž štěstí
a ty kvítky seté rosou,
co krášlí louku nekonečnou,
zkoseny k zemi, staré klestí.
Krása vadne, obdiv hasne,
rosa mizí, květy jasné,
usychají víc a víc,
širé louky shoří na prach,
pod horkým sluncem, sténajíc.
|
