Karel Helmich

Pohled z mostu

Nikoli brooklynského, o kterém píše Arthur Miller ve své takřka detektivní hře v příběhu Eddieho Carboneho, ani o ve vlnách Vltavy zmizelém Juditině, ani o mostě nejslavnějším s galerií soch, nyní otloukanými turisty, ale o mostu na němž se podílí, byť pouze jménem, Svatopluk Čech.
Nebývá často na pohlednicích. Objevuje však zajímavé objekty na březích slavné řeky, opěvované Bedřichem Smetanou. Nepátrejme v partituře, kde se nacházíme. Nechejme se unášet tokem a přiblížíme se k druhému nejstaršímu mostu v metropoli, železničnímu empirovému viaduktu. Jeho autorem je Alois Negrelli, rytíř z Montelby. V roce 1850 jej zbudoval tak dobře, že mu ani povodeň v roce 2002 nic neprovedla, ač mnohé mladší stavby vzaly za své. Nebylo se co divit, neboť pan rytíř spolupracoval na Suezském kanále, který rovněž odolal válečným hloupostem přilehlých populací. Pojedete-li po něm z Masarykova nádraží třeba do Kladna, objevíte kouzelnou cestu Prahou, jakou často nevidíte.
Vraťme se však na most básníkův. Před drahnými léty by nad poutníkem čněla "fronta na maso", známá též jako pomník vůdce národů Džugašviliho. Měl nedobrý osud právě tak jako jeho autor Otakar Švec, žák Štursův, přítel Otty Guttfreunda, sochaře i vojáka československých legií na francouzské frontě v první válce světové.
Do soutěže se prý přihlásil z recese, asi po více koňacích, s tím, že navrhne co největší pitomost. Stalo se však zcela (ne)překvapivě, že vyhrál. Vlastně prohrál. Přizval si k dílu potomky svého profesora a postavili nebývalé monstrum. Nikita Sergějevič mezitím velkého Josefa znectil a tak byl mohutný artefakt rozstřílen západoněmeckou firmou. To již bylo dávno poté, co byl autor, dobrý sochař a bonviván, nalezen ve svém ateliéru s pistolí v ruce mrtev.
Ubohá Letná. Za první republiky zde měla stát budova parlamentu, prokopán úvoz v místě dnešního tunelu, objevila se zde na plátně tvář předsedy ODS a tyč, která snad měla být hodinami. Nyní se rozhoduje, zda tam budou uskladněny brambory nebo se prohánět žraloci.
V budoucnosti bude odsud vykukovat žlutá chobotnice anglické firmy Future Systems pana architekta Kaplického, kde si budete moci s kosmickou rychlostí půjčit knihu i vypít drink. Otázkou je zda má stavba smysl, neb tento televizní a hravý národ už nebude umět číst.
Pokud se týká sporu o architektonické řešení objektu, nalézá se v Praze přesně tolik odborníků jako je počet jejích obyvatel. V akademických kruzích i hospodách čtvrté kategorie. Bylo to jistě i v minulosti. Milovníci dřevěných palisád neměli rádi stavitele románských rotund a o reakci na chrám Nejsvětějšího srdce na Jiřího náměstí od Josipa Plečnika si můžete přečíst ve sloupcích redaktora dr. Karla Čapka v Lidovkách. Stejně pak zajisté pil krev Santini ctitelům gotiky a Gaudi kreacemi bez pravých úhlů Kataláncům.
Kousek proti proudu ční na Letné Hanavský pavilon postavený, správněji ulitý, v Komárovských železárnách Viléma knížete z Hanavy. Prapůvodně sloužil na Jubilejní výstavě koncem 19. století, která končila jako Julda Fulda s Matějskou poutí. Možná, že to byl sám pan Křižík, který navrhl, aby byl věnován Praze a místní měšťanostové jej umístili tam, kde je dodnes a kde můžete vypít jednu z nedražších káv ve městě.
Potom již následují kopečky končící Opyšem s nádhernou směsicí stavebních slohů známých jako Hradčany s katedrálou, o které se pravnuk poutníkův dozví, komu vlastně patří. To už se ale nebude jmenovat po svatém Vítovi, Italovi, ale po Čechu, svatém Vlkovi.
Zrak pak pohlédne na Petřín, kopec prvních Májů, Karla Hynka Máchy, hladové zdi a rozhledny, která jako kdyby vypadla z oka pařížské železné věži. Tu myšlenku si přivezli pražští radní přímo od pramene, od pana inženýra Eiffela, se kterým to řádně probrali. Tehdy se kulturní statky tak nekradly.
Nás Čechů je míň a proto pražská replika nemá 300 metrů, ale pouhých 60, jenom 299 schodů a výtah. Řemeslníci byli tehdy zručnější a postavili ji za 4 měsíce. Nýty se dole nahřívaly a házely nahoru, kde je mládenci do kleští chytali. Bývali Čechové…
Cestou za Jižním křížem se dopracujeme až k Barrandovu, který proslavil předek bývalého pana prezidenta a Francouz, Joachim Barrande, svou knihou Systéme silurien du centre de la Bohéme. Je více o trilobitech, méně o Trilobit baru.
Panu profesorovi dělala hospodyni matka Jana Nerudy. Vědec s Jeníkem rád hovořil a jako správný potomek dobyvatelů Bastilly mu prý říkal, že psaním se nic nevyřeší. Klevetníci, kteří nenechají na maminkách, a vůbec na nikom, čistý chlup, naznačují, že by bylo logičtější, kdyby náš bard psal své fejetony francouzsky. Doufejme, že ministr Langer a Pavel Žáček, řečený Pažout, neobjeví, že byl agentem StB. Archívy jsou bezedné…
K historii architektury stověžaté matičky patří i přestavba veřejných záchodků na fástfúdy, občasné budování pouličních barikád, chátrání vyšehradského a odstřel Denisova nádraží. Mrštíků Bestia triumphans se chová jako třídní nepřítel. Nikdy nespí.
Každá procházka unaví. Pak je třeba Jižní kříž pustit k vodě a odejít do hospody právě tak jako Leporello v závěru opery Don Giovanni. My, Pražané, svému Mozartovi přece rozumíme!
Karel von Bypass.

Cui bono?

Tato detektivní otázka by se dala použít na řečnická cvičení našich politiků i těch, kteří o problému vědí hodně, málo nebo vůbec nic. Téma: Lety, jejich památník a vepřín.
Pakliže taková sousedství vadí, pak by se mělo přestat pít pivo na Staroměstském náměstí, neb tam bylo popraveno 27 českých pánů, z nichž mnozí byli Němci, a letiště Ruzyně by mělo být posunuto, neb přistávající letadla ruší klid tří set moravských žoldnéřů na Bílé hoře.
Na každém místě zeměkoule zemřel totiž někdo, kdo si zaslouží naši úctu. Likvidačních táborů bylo po Evropě bezpočet i s klamavým optimistickým nápisem na bráně Arbeit macht frei. Nacistických pochodů smrti rovněž.
Autorova otce a strýce legionáře zahubili Němci a nikde nemají památník. Žijí v srdcích a nepotřebují jej.
Zajímalo by mne, zda by pěvec a farář protestoval, kdyby místo výrobny vepřového byla líheň pstruhů. Ryba - ichtchys - byla na počátku křesťanství symbolem tohoto hnutí. Mohla by tam být mlékárna, odkud by vycházely olomoucké syrečky, nebo přijatelnější by byla továrna na zpracování ghanských kakaových bobů?
Potěšující je účast pana Papeho, který jako Němec umí kvalifikovaně určit, co je a co není koncentrační tábor. Není za tím pokus dokázat, že i Češi budovali koncentráky a proč je tedy vyčítat nacistům? Není v pozadí třeba i snaha nějaké kamenické firmy přiživit se na výrobě křížů? Co nějaký konkurenční, obchodně méně úspěšný vepřín?
Naše republika potřebuje přece řešit daleko důležitější problémy.
Obnoveným hitem jsou ovšem karikatury.
Mocní tohoto světa je nikdy neměli rádi a autory trestali. Tak Adolf Hitler dal zavřít malíře Pelce a ten, kdo pochyboval o genialitě velkého Džugašviliho, se ocitl v gulagu. Dříve narození si jistě vzpomenou na persekuci karikaturistů Haštaby a Haďáka - Liďáka za panování Antonína Novotného.
Ani žádné náboženství není dostatečně tolerantní, aby netrestalo heretiky a ty, kteří nectí jeho nedotknutelno.
Před stovkami let by vás rozvášnění křesťané upálili na hranici, kdybyste začal uvažovat, jakým způsobem se mají chovat spermie při neposkvrněném početí a co to vůbec je. Umělé oplodnění lze pokládat za nejryzejší formu neposkvrněného početí, a tak není jasné, co na něm exposlanci Karasovi tak vadí. Vědci upadají v nemilost, když nejsou schopni určit, kolik buněk je třeba spojit, aby se v nich usídlila duše. Poněkud to připomíná scholastické úvahy o možném počtu andělů na špičce jehly.
Mossad se na mne jistě zaměří, když kmitání ortodoxních židů s krabičkami na hlavě u Zdi nářků budu pokládat za mírně pošetilé. Polští katolíci se urazili, když Madona z Ameriky se oblékla stejně jako Madona z Čenstochové. V Indii budu ukamenován, přejedu-li posvátnou krávu, a mírně marxistický a evangelický pan expremiér bude nerad, když z kalicha budu pít podřadné víno.
Šifra Mistra Leonarda budiž spálena a její čtenáři nechť zahynou v ohni pekelném, čímž nepřesně cituji jakéhosi vatikánského funkcionáře.
V dobách pohanských, kdybych, jsa unaven, sedl na kámen, o kterém místní šaman prohlásil, že je sídlem lesního bůžka, bych mohl být i sněden.
Islám ani judaismus nemá rád zobrazování živých tvorů. Ve výtvarném umění to dotáhli v ornamentu k nebývalé úrovni. Chyběli jim však Michelangelové, Berniniové, Myslbekové a jiní. Podíváte-li se proto v sekulárním Turecku na sochy Atatúrka, seznáte, že to jsou strašné zpotvořeniny.
A tak si každá náboženská organizace vytvoří své posvátno, které je zpravidla urážlivé a nemá smysl pro humor. Sešle na vás proto fatvu, oheň na hranici či v pekle, koncentrační tábor, bulvární tisk nebo vám propíchne pneumatiky u automobilu.
Zajímalo by mne, jak bych byl postižen, kdybych se posmíval členům organizace Falického kultu.
Co tedy mohou karikaturisté kreslit? Gaye a lesby? Poslance, jezdící v tramvaji? Ministra Ratha - mnohožence? Utelefonované agenty BIS? Bačkory důchodce z Vysočiny či účes paní Paroubkové?
Karikaturisté všech zemí, sbalte to! Staňte se pražskými taxikáři a budete bohatší! Při troše štěstí se vám podaří okrást i pražského starostu.

Stále se tak musí divit stařec (81), který již pamatuje příliš.