Zdeněk Smíšek

Vzpomínka na Bondyho

aneb Kdo dnes o něm ví, že byl marxist levý?

Kdyby mě k napsání následujících řádků pro Divoké víno nevyzval Ludvík, nikdy bych se do nich nepouštěl. Ale je pravda, že má osobní setkání s Bondym jsou jedinečná a často na ně vzpomínám. Nejednou jsem o nich i vyprávěl, protože jeho nadhled, předvídavost vycházející ze znalosti minulosti i lidí a umění glosovat současné (politické...) dění i bez toho, že by sledoval televizi nebo pravidelně četl noviny, mě vždy dostala a bavilo mě předávat jeho poznámky i mezi nevěřícími.
Jako novinář jsem se s ním seznámil (a on mě pustil k sobě - i do bytu v Nerudovce) po listopadu 89. Dovolil mi přeci jenom nakonec udělat první rozhovor a pak i ty další (třeba v Telči, kde se v křesle choulil do deky, i když psal).
Revoluční dění v televizi zahlédl prý jen letmo, ale i tak si všiml nového vůdce Václava Havla. "Jak jsem ho viděl, tak jsem věděl, že už to dál sledovat nemusím a bylo mi jasné, co bude následovat... Jednou tu byl na návštěvě, a když odcházel, tak pozvracel průchod u schránek..." To byla osobní zkušenost, která Bondymu dělala asi tak nejmenší starosti. Taky mě vlastně naučil používat slovo establishment a rozdílnost postavení lidí na tomto světě byla podle jeho výkladu také hned přehlednější.
Marxist levý, jak se sám rád prezentoval, měl vždycky co říci. Ale nijak se do toho nenutil (pobaveně mi vyprávěl, jak se mladí výtvarníci vrátili zděšeni z Německa, kde zjistili, že jejich díla jsou brána jako zboží a on jim jen lehce připomněl, že už jakýsi Marx říkával...).
Rukopisy básniček, které psal na linkovaný papír z notýsku a já je z jeho bytu nosil do redakce, měly po pravidelném vycházení v novinách svého času mnoho nedočkavých čtenářů. Tak, jak si od návštěv nechával kupovat cigarety - byl zvyklý nemít peníze - nechal si "předplatit" od redakce i noviny. Jejich tehdejší název Rudé právo jej nijak neiritoval. Naopak mi rozčileně vyprávěl, jak z kavárny s nevolí sledoval přetírání tanku na růžovo. Bondyho tento happening nepobavil. Asi zase viděl dál do minulosti i budoucnosti.
Když jsme jej s kolegou navštívili v Bratislavě, mluvil s námi ve svém novém domově (gauč a police s knihami) slovensky. Při jeho barvě hlasu a okolnostech setkání to byl další zážitek sám o sobě (cigarety jsme mu dovezli) a ve dvou jsme si vyslechli neplánovanou a snad dvouhodinovou přednášku o východních filozofiích. Už je to taky pár let, co jsme se neviděli. Ale přesto jsem o něm tak nějak věděl. Nahraditelný není.
Vyprávěl mi o bytovém divadle a na jedno představení mě poslal. Na moji vizitku rukou napsal vzkaz, že mě mají pustit dovnitř. Byl jsem z toho na začátku roku devadesát tak rozrušený, že jsem si popletl ulice, nemohl najít číslo, a když mi to došlo, bylo jasné, že vstoupit do bytu a rozehraného představení je blbost. Už to nedohoním.
Při setkání s Bondym jsem si uvědomoval hodně paradoxů. I to, kolik lidí ho znalo (i daleko za hranicemi), chtělo i nechtělo znát. Přijde mi legrační, že se mé jméno přes to jeho dostalo i do encyklopedií, kde u hesla Egon Bondy (Zbyněk Fišer) odkazují na naše novinové rozhovory. A to ani nebudu rozmazávat, že jsme nedávno dostali s kameramanem Hanušem (Život s kamerou i bez ní) literární cenu Egona (Ervina Kische). Kurvafix, díky za každé setkání s Bondym.

Když jsem poprvé zazvonil u vrat v Nerudovce, přišla otevřít paní Julie. Rozhovor pro Rudé právo? Bondy s vámi mluvit nebude, nemá rád komunisty... Něco takového mi paní Julie dost rozhodně opáčila. Ale už ani nevím jak, stal jsem se poměrně častým hostem. V časech Levé alternativy se z Bondyho před zaplněnými sály stával téměř tribun a přijímal pozvání i na přednášky a debaty pořádané komunisty. I já tam byl a koukal jak novicka na striptéra. To jsou paradoxy - řečeno s klasikem...
Taky mě překvapilo, že při jeho chytrném zdraví si doma pochutnával na míse topinek, které paní Julie během návštěvy neustále doplňovala.
Po jednom z posledních opuštění jeho bratislavského bytu se s námi Bondy, už jako vdovec, loučil slovy: "Napíšu Julii, že jste tady byli - potěší se." A zase jsem nevěděl, jestli mi z toho všeho má být smutno nebo "nadějně". I Bondy míval jiskru v černých očích.