|
na další stranu
Katka Vrzáňová
Jsem Kateřina Vrzáňová. Když píšu verše, jsem Holka Ká. Kozorožka narozená v lednu 1972. Profesí právnička. Vyznavačka krásna, studentka života.
Básně Holky Ká
Skoro beznadějná
I.
Podívám se na hodinky,
samá minulost
pérko strojku mi vystřelilo oko,
jaké štěstí,
půlvidomá líp přehlídne, že prohrála budoucnost.
II.
Pán se za mnou otočí,
řezavě se usměje,
"utíká vám oko",
jaký je pozorný,
nepochopím vtip;
"tak aspoň na chvíli máte dvě".
III.
Ostrouhám si kůži z ruky,
smíchám se solí,
vrátím ji zpátky,
jaká úleva;
přes bolest masa
už duše tolik nebolí.
31. 10. 2006
K oknu je blízko
Rozpadám se na tisíc kusů
přihlouple žalostných vzpomínek,
šroubovice šedi v mozkových závitech
nehledí na můj šelestivý dech,
se zběsilou přesilou strojů
servíruje hostinu minulých tady a teď.
K oknu je blízko
Postrádám sebe, jak jsem se znala
trapná a vybledlá jediná pozůstalá,
strádám a postrádám
co, to ti nesmím říct,
mlčky se přeřvávám
ďábel se chechtá a nasává chtíč.
K oknu je blízko
Dojímám sebe a nikoho víc
lítost mě svědí, jak zbytek příušnic,
ať si mě soudí potomci inkvizic
neumím trpět, tak trpím víc,
chybí mi deci odvaru z makovic
a k oknu je blízko a ještě blíž.
15. 12. 2006
Touhy vedoucí do pekel
Toužím netoužit,
hodná holka být,
pány nezlobit,
všechno uklidit,
kamenem nesoudit,
strasti odhodit,
dá se takhle žít ?
Toužím netoužit,
přeju si jen být,
hráze prolomit,
zbraně zacílit,
sebe roztříštit,
vesmír otočit,
co pak budu mít ?
Toužím netoužit,
bolest vyzvrátit,
slzy utišit,
sebe překročit,
nohy překřížit,
zápal uhasit,
budeš mě pak chtít ?
Dialog s osudem
Když kladeš na mou ránu náplast jen ze samých dalších bolestí,
má skrytá velká rána se pak lehce bez boje vzdává,
a je jen větší, větší, větší.
Já pak už nemám ráda rána,
která mě nutí ze spánku vstávat,
a ruší moje snová brouzdání po místech sladkých,
která jsem ztratila a zbylo jen zoufání.
Já slyším tě říkat v údivu,
vždyť vidím denně tolik úsměvů,
co po tváři posíláš okolí.
Na tohle chci ti dát odpověď,
usmívám se, i když mě bolí celý svět,
však je to jen maska Pierota,
a v srdci se usídlil žal a led.
8. 2. 2001
Až jednou
Až se jednou stanu manželkou papeže,
až Medardova kápě poteče vzhůru na věže,
až tma bude zářit jasněji nad slunce paprsky,
potom snad poznám, proč nesplněny zůstaly mé sny.
Až se jednou prodavačka lásky stane matkou světa pána,
až mě s ránem vzbudí spánek zlého kamaráda,
až mi slova projdou ústy v mlčení,
potom snad poděkuju za své trápení.
Až se jednou budu brodit vodou Saharskou,
až srdce z kamene vzlétnou za láskou,
až potkám skřeta s tváří anděla,
potom snad zavoláš - "kam ses mi ztratila" ?
26. 7. 2004
Proč jsem bez veršů
Verše už ke mně skoro teď nechodí,
možná se lekají toho, že v půlnoci
chci je psát na papír,
když paměť už nestačí.
Možná je vyděsí,
to že mě usvědčí
z hlubokých pocitů
skrývaných pod kůží.
Možná jsou na vážkách,
jestli smí ruka má
svěřit teď papíru,
co není na míru.
Přesto se pokouším pochytat veršíky,
co dát se nechtěly,
protože věděly,
že jsou zas pro tebe.
Jaro 2001
Rozhovor já a pán
Ptáš-li se mě, milý pane,
zda-li smutná jsem či veselá,
s upřímností, kterou chovám k tobě,
říct ti musím, co tak často prožívám.
Jsou dny, kdy vím, jak Jiří Wolker sám,
že život mi zůstal v prstech rozlámán,
jindy zas pan Holan u mých dveří postává,
snad jak jeho básně chce být nepoznán,
však snaha marná - nikdo líp rozdíl mezi láskou a rozumem
doprostřed lidí nevykřik!
Někdy mě objímá muž zdáli příchozí,
do ucha šeptá mi slova, co zamrazí:
co hledáš nenajdeš,
co nehledáš nacházíš !
Říkáš si snad, milý pane, že musím být zoufalá ?
Mýlíš se, byť duše je znavená,
abych to byla já,
musí být cesta do krve trnitá.
10. 12. 2001
Rána
Jsou rána zvaná nadějná,
pak věřím, že i doba zlá
obrátí se do úsměvů.
Jsou rána zvaná bolestná,
pak nevěřím, že kdy se dá
láska najít hojivá.
Jsou rána, kterých není mnoho,
já chtěla bych jich poznat víc,
a nevěřícně na ně hledět
jak v pole van Goghových slunečnic.
Jsou rána, která nemám ráda,
vím, že jsou, ač neměla by být,
chci vymazat je z počítadla času
a jejich trpkou pachuť necítit.
Znám rána mnoha druhů,
jedna ať jsou hezky zvána,
ta zlá ať táhnou nazdařbůh.
Však mít jen ta prvního druhu
a do jiných se nebudit,
pak otázkou by bylo těžkou,
jaké jméno našim ránům přisoudit.
23. 7. 1997
Vzpomínka na Dianu
Přiletěl k nám Pták,
co říkali mu Smrt,
a přinesl jen pláč,
když uhasil tvou zář.
Volali jsme na něj,
proč přiletěl tak brzy,
proč zastavil se u nás,
proč perly jsou dnes slzy.
Volali jsme za ním,
ať vezme nám i paměť
a s ní i všechnu bolest,
když máme unést život.
Ten Pták se jenom zasmál,
a řek, že nosí bolest,
však nebere si paměť
a neučí, jak přežít.
Tím mrtví žijí dále,
skryti v našich srdcích,
uvězněni v bolech,
v proudech našich myslí.
I Smrt má svoje právo,
o duši okrást tělo,
a vzít ji zpátky domů,
však komu by se chtělo.
A pak se znovu zasmál,
mávnul svými křídly,
řek nám - přijdu znovu,
pro vás, co tu zbyli..
9. 9. 1997
Rána elektrickým proudem
Ten elektrický výboj,
který mnou prochází,
mě zabíjí.
Proč říkáš,
že je to zákonitý vývoj,
že dal se v pohyb energií nesnází.
Ten elektrický výboj,
který mnou prochází,
mě zabíjí.
Proč říkáš,
že je to marný boj,
že proudy se v čase rozchází.
Ten elektrický výboj,
který mnou prochází,
mě zabíjí.
Proč byl jsi milý,
a teď prcháš,
jako ten, co se nikdy nesází.
12. 3. 2007
Džbán
Půjdem spolu na Džbán
a ty mi koupíš pivo v kelímku,
po cestě tam si vzpomenu na svou maminku;
Šárka je její láska
a taky já
navždycky štěstí v úplňku,
někdy až moc hluboká vráska.
Půjdem spolu na Džbán
a ty mi koupíš pivo u stánku
veřejně se k tobě tulím
až ti nabíhá žíla na spánku;
vidím to jenom já
a jedna kapka zpocená,
co ti z horka na čele ožívá.
Dnes nikam nepůjdem
a ty mi koupíš pivo do džbánku,
rádio střídá zprávy s hudbou,
z ulice slyším rozječenou záchranku,
neseš mi z venku sváteční neděli,
chvějí se ti ruce i hlas,
to jak jsi mnou až na dno opilý.
15. 3. 2006
Po rozchodu
Srdce se zastavilo v nádechu.
K čemu pumpovat krev, když není milováno ?
Kolemjdoucí mě překračují.
Jsou lhostejní k tomu, že mě zprohýbala bolest.
Tvůj melodický hlas se napil mého mládí.
Bolest ze ztráty násobí vědomí, že ty ji necítíš.
Ráno je moc jasné a večer příliš temný.
Pro toho, kdo planě uvěřil, že už není sám.
Uťala jsem si ruce až u kořene.
Abych se náhodou zas někomu nepověsila na krk.
Říjen 2006
Z ulice
Žižkovský vysílač mi svým prstem hrozí,
mazej holka domů,
ulice se šeří.
Oči mi rámují slané perly slzí,
němě lidi řvou,
ti co na mě civí.
Auta sviští okolo rychlostí,
louži mi otisknou na stehna s hrubostí;
polykám dešťovku.
Beru se za ruku,
zkroutím si zápěstí,
objímám jistotu, že kašlu vám na štěstí.
Srpen 2006
|
