literární časopis založený v roce 1964

Katka Korečková

Otisky

Odcházel příliš dlouze a těžko. Zodpovědnost za ženu, s níž sdílel většinu svého života, k němu prosakovala i přes bezbřehou bolest, kterou ani nejmodernější chemie neuměla dostatečně zkrotit. Otec mého otce. Skutečný chlap. Když mi podal ruku, moje malá dlaň se ztratila v jeho pevném stisku. Jako jediný muž z rodiny mi říkal, že jsem hezká. Uměl dřít jako soumar a nebylo mu to zatěžko. Nikdy si na nic nestěžoval. Pravidelně po obědě usínal během chvilky sedě na nepohodlné židli v kuchyni. V umyvadle se studenou vodou se dokázal umýt lépe než leckdo v horké lázni plné voňavého mýdla. Pražské Podskalí, odkud pocházel, v něm zanechalo nesmazatelnou stopu. Jako malý kluk nosil své mamince vodu ze společného umyvadla do třetího patra, kde bydleli. Byla pradlenou, takže vody nebylo nikdy dost. Musela se otáčet. Měla tři syny a záletného muže. Její prostřední chlapec vyrostl ve frajera. Záleželo mu na tom, co si obléká. Šetřil, aby si mohl nechat ušít oblek, boty, nosil klobouk s elegancí, která se dnes již nevidí. Znala jsem ho víc než posledních dvacet let jeho života, než se stal prvním rodinným poslem smrti, který mě navštívil. Když ze sebe shodil tíhu fyzické existence a nahlédl do vesmírné moudrosti všech věků, ještě jednou se otočil a vzal mou ruku do své dlaně. Cítila jsem jeho mocný stisk a naslouchala jeho slovům. Byla moudrá a vzletná. Tak jsem ho neznala. Mluvil o mé víře v opakující se koloběh životů a v potřebu dobra a lásky. Utvrzoval mě v tom, že je to jediná správná cesta životem. Představoval mi dobré skutky mých rodičů a zanechal praktické rady svojí ženě. Když řekl, co chtěl, věděla jsem, že se mohu ptát. Zajímal mě osud mého bratra, který se těžko prodíral životem, narážel, kde se dalo a já měla obavy o jeho budoucnost. Tehdy mi řekl: "Tvůj bratr je vítr, který se ještě nerozfoukal." Byla jsem ohromená krásou té metafory. Slovy, která by nikdy za živa nepoužil. Na to byl příliš praktický a ne dost sečtělý a vzdělaný. Pak pustil mou ruku a já se probudila. Cítila jsem ještě stisk jeho chlapácké dlaně, úžas nad obsahem i formou jeho sdělení. Běžela jsem za mámou a celý sen jí vyprávěla ve strachu, že všechno zapomenu. Abych se ujistila, že zůstane zachován, zapsala jsem si ho. Dnes vím, že zbytečně. Je to již třináct let, kdy jsme se rozloučili a já stále slyším, co mi říkal a cítím otisk jeho hrubé dlaně ve svojí.


Holka Ká                          17/1 2008