na další stranu
Oldřich Damborský
Štědrý večer
Sýkorka klove do lůje na provázku
vrabec hledá zrnka v zasněženém osení
a vítr roznáší do daleka tu zkazku
o vánočním chlapci, pro něž jsme zrozeni.
Choulí se v kolébce na seně
a malý oslík hýká:"I já,i já, i já, vím,
(že zrodil se věrozvěst lásky neměnné
s očima jako český vltavín).
A nebe je křišťálově průzračné,
hvězda se leskne na špici jedle v pokoji,
tu jedinečnou noc možná ani sníh
padat nezačne,
ale okoralá i něžná srdce zjihnou
na chvíli
po boji...
První vánice
První vánice je zimní královna
a poslední spadlý ořech
malý Káj,
zezadu slyším slova varovná:
"Střes se všech, co slibují ti sladký ráj.
Neboť Zima nejsou slunné Bahamy,
jen opuštěná Gerda,
co hledá Jaro, rozpustí střípek ledu
v srdci horoucího bratra,
smutné jsou osení zasněžené lány
a křik vran neviditelná renta.
A ohnuté smuteční vrby připomínají labuť Lédu,
ty se díváš na mráz spatra,
je ti cizí, neboť máš teplo v palčácích
a laní oči,
co je ti po černých ptácích,
vždyť kolem lásky
se v tvé duši vše točí...
Zralé ženy
První lásky mají dávno za sebou
vzpomínají na ně s úsměvem a přivřenými víčky,
medvědí kožešina a plamen mihotající se svíčky,
to až další vztahy trochu zazebou.
Nechávají na mužích, ať si myslí, že jsou lovci
vychutnávají tu starou myší past na jaguára,
mají rády víc něžností než rychlou rozkoš jara
a pak se ještě pomazlí pomalostí černých ovcí.
Nezastírají rýhy vrásek ve světle svítání
a nechají si zanést kávu a ovesné vločky do pelesti,
zpěv skřivana a bílý pleťový krém je jejich malé štěstí,
s tichým smíchem hlavu k Jitřence zakloní.
Zase o kousek dál
Svět se posunul o pár pídí dál,
už nemusí černocha trápit obava,
že by pod mostem bez práce spal,
je plnoprávným občanem jako
Barak Obama.
Americký sen se splnil beze zbytku
černí, žlutí,bohatí chudí, všichni
jsou na stejný lajně, plyšoví jako jehnědy
a někdo nahoře jim mává duhovou kytkou,
J.F. Kennedy.
Den poté
Ráno po tobě zůstala
krajková košilka na pelesti
a vůně měsíčkové indulony,
byla jsi večer mé hořkosladké štěstí,
když rozhoupala se tvá ňadra jako zvony.
Ráno po tobě zůstala vůně cigarety
v přeplněném popelníku,
ve vzduchu se vznášel hologram,
který napodoboval tvé rty
a pár slastných vzlyků.
Ráno po tobě zůstal lístek
popsaný čísly z elektroměru
a pod nimi vzkaz Pá, Lásko,
teď jedu na všednodenním koni,
třináctý z ahasférů
a do dálky po holubicích posílám vzkaz:
Měj se Krásko.
Stříbrná svatba
Dvacet pět let jsem s tebou,
má hořkosladká milenko,
s vůní tymiánu i šťovíku,
byla jsi se mnou v šťastných ránech
i nočních chvílích bezbřehých nirván.
Už máš vlasy stříbrné jako svit hvězd,
ale vrásky úsměvu kolem rtů.
Jdeš rozevlátá po bulvárech se zlatými reklamami,
ale ani největší boháči si nekoupí tvou krásu
za diamant velký jako hotel Hilton.
Za hlubokých nocí vyjíždíš nahá
na okřídleném koni
a popoháníš ho sametovými slovy.
Dala jsi mi dvacet pět potomků
a každý je jiný
a přece všechny sbírky stejně mám rád.
Však ty máš stále pleť pevnou a bílou
jako nepopsaný list,
který na mne každý večer čeká,
abych se znovu pokoušel popsat
tu neuchopitelnou křehkou
esenci závratě a naděje.
Má Poezie.
Co stačí k životu
Bílé ticho lesa,
stopy srnek
čínské ornamenty,
jehličí borovic
probodává azur
oblohy,
strmá stráň
s rezavým kožichem
seschlých bylin
Zůstaň a kochej se
dálavou,
sýkorkám stačí málo,
spadlé zrníčko,
rozmrzlá kaluž...
Kříž u lípy
Míjíme pozlacený kříž u lípy,
já neznaboh, udělám rukou kříž,
snad proto, že zvonily mi téměř hrany.
Ona bohabojná, si ani nevšimla
a stále štěbetá jako duhový kolibřík,
na obloze beránků bílá střiž,
jde černá ovce vedle bílé vrány.
Zralí muži
Dovedou ocenit ženskou krásu
a nemyslí jen na erotiku,
jen náznaky v promočeném triku
jen ženské rifle stažené do půl pasu.
Dovedou ocenit dívčí jablíčka
zapalují dámě cigaretu dřív, než ji vytáhne,
s předehrou nespěchají, závratě bezedné
a potom ji pohladí jemně na líčka.
Na každé ženě najdou něco krásného
dají přednost ve dveřích, sundají kabát,
ale neradi vidí zralou ženu plakat,
když sama odchází do rána jasného...
Podstata kořenů
Peníze jsou podzimní listí
slétávající se na prokřehlou zem
a přece jsou potřeba
aspoň k tomu nejnutnějšímu.
Zdraví je stoletý buk
pokroucený a přece vzdorující
zimní vichřici,
z něhož vždy vyrostou zelené lístky naděje.
Přátelství je vánoční jmelí
oživující větev vysokého dubu.
A láska je sladké dřevo lékořice
rostoucí na kraji propasti.
Síla (Hance)
Pěšinkou
mezi tvými rezavými vlasy
dojdu až ke klenutému čelu skal,
korunka hradu
mi hlásí,
že jsem na tebe myslíval.
Ze střílny
létaly šípy lásky do daleka
až tam k nám pod vysoké jilmy,
s pokorou u božích muk
klekám
a modlím se svou řečí
ať se zjara zazelenáš
a vlají
vlasce kavylu,
čím je život tvrdší,
tím jsi křehčí,
v tobě, Pálavo, hledám
posilu.
Ke krmelci
Sýkorky na anténě vylaďují mou náladu,
sněží ve mně bílo na zimní scéně,
hodiny stmívání jakoby šly dozadu.
Zajíc běží po pláni a značí ji dvojtečkami,
přímou řeč vykřikne jen pár bažantů.
Zůstali jsme u staré lípy náhle sami
a ta se choulí do mrazivého kabátu.
Mlčíme a přece ticho najednou křičí
za všechny promrzlé,co snídají kůru
a lízají zmrzlé louže, od nichž fičí,
někdo pořád sype peří z nebeského kůru.
Položíme pár kůrek u krmelce u lípy,
pro jistotu, pro vlky noci a beránky dne
a já tě na popraskané rty hebce políbím.
A nahé stromy jen přikyvují na souhlas,
také my věříme, že z osení pod sněhem
zase vyroste za sto soumraků zlatý klas...
Křídla v loužích
Vrabci se třepotají v loužích
sýkorky zobnou jen na půl doušku,
každé citlivé srdce po lásce touží
a bere to jako výzvu i jako zkoušku.
Jizvy na duši se prý hojí hůře než na těle,
však pro každou holku se najde kluk,
první letmý pohled a pak jsou přátelé
a radost vyletí k nebi jako hejno sluk.
Vrabcům stačí pár zrníček z osení,
jež vyhrabou z ladných závějí sněhu,
milovat a být milován láskou, pro to stvořeni
jsme a lisovat si z očí medovou něhu.
Poločas zimy
Už je blízko do bájných Tří králů
den se prodloužil o tři paprsky slunce,
na sobě máš jen šňůru laciných korálů
a tisíc plyšových doteků v každé ruce.
Jako špička Luny je tvé ňadro bledé
a ploché břicho jako sněhobílá pláň,
nevím, kdo kým byl náruživě sveden,
ty bereš mé prsty, vedeš na klín jako dlaň.
Hořící klín, rezavý mech, ten bod ženy
větvoví plic se vzdouvá ve větru vášně,
medem něhy i blínem skepse obtížený
řekla jsi tiše:"A co duše, máš mě rád, vážně?"
|
