na další stranu
Zdeněk Sosna
U nás
U nás na venkově
zábavy je hodně
Večer na návsi
štěkají psi
a dokonce když se spí
tady ještě padá sníh
Svítí tu měsíc
ze všeho nejvíc
a někdy taky
na nebi jsou mraky
Ale jaký...
--------
Báseň o víně
Pravda je ve víně
Stelu si pod schody
co vedou z hospody
jako ta svině
Jak do nebe
Někdy mě strašívá
že umřu za živa.
Že nemám u sebe
propustku do nebe
a Petr u vrátek
nebere úplatek.
Žena je něžná
Žena je něžný tvor
ve vlnách řídí vor
a když se muž topí
na laně mu hodí kopí
Blíž k Bohu
Tak blízko u Boha
je člověk na zemi
Ta schrána ubohá
blátem a sazemi
však celá zmouněná
propadla na dno
A hmota je němá
Duch vane snadno
Námět na román
Ráno ještě spíš
Já se budím spíš
a vyžírám spíž
Jak se točí svět
Když jsou dva spolu
od pólu k pólu
je stejně daleko
jak z očí do očí
Nutno říct dále to
že svět se točí
pod klenbou noci
jak se ti dva hřejí
A vše co si přejí
mají ve své moci
Báseň ze sněhu
Z bílého sněhu
odeberu něhu
Otevřu si notes
vložím do not es
a mám první takty
Jamb trochej či daktyl
je pak k rýmům dláto
Než ze sněhu je bláto
jdu v sobě za plentu
uklohnit pointu
Jde to jen stěží
Hustě tu sněží
a uvnitř sebe
zima a zebe
Ticho
To co snad každý
byť i nevědomky hledá
Impuls vždy ochotný
vést jako nápověda
Chtění to jediné
co podmínkou se staví
O tichá odpověď
kdo jsme a proč jsme tady
***
Jdu do lipové aleje
pokud pěkně ale je
Ne že fouká a leje
Co je naděje
Nadě je skoro
patnáct roků
a svěřila se
spolužačce Lence
že Aleš z vedlejšího bloku
možná by zbavil je
Blanky Panenské
Sladké sny
Tři vyslaní skřítci
z koutu zahrady
přišli slušně říct si
o lžičku marmelády
Slušnost se neodmítá
pozval jsem je dál
Do Vysokého Mýta
celou noc se ozýval
víno víly zpěv a smích
A bylo tak vesele
až jsem upad z postele
Do džemu na tepich
Dál v bouři pluje
Ne není báseň
co jen při luně
ach sladce vzdychá
co chytá lelky
kdesi v oblacích
To spíš zdviž s egem je
jež místo v rozpacích
se topí v moři sebestředném
a ještě samým blahem škytá
Báseň je to
co hořkost vyplivuje
co nezná servítky
a neřídí se podle pravítka
Báseň je odhalení
tajemné vnitřní sluje
A vichry zmítaná
dál bárka v bouři pluje
Člověk na větvi
Na začátku žil si člověk ve tmě
Pak mu svitlo a slez ze své větve
a z té větve udělal si klacek
aby ochránil ho od případných facek
Časem z té tmy klubalo se světlo
Člověk zírá a slovo mu řeklo
že je ten kdo svobodnou má volbu
by v obraze světa hlídal jeho tvorbu
Doba dobu střídá jako vlny v moři
Člověk jak se dívá začíná sám tvořit
zapře však svou roli zrazuje sám sebe
a že jsou i chyby peklu chybí nebe
A kde není nebe není ani světlo
Člověku je horko a chtěl mít jen teplo
zase ve tmě šátrá zablouditi nechtě
konečně se chytá staré známé větve
A jsme zase zpátky Člověk žije ve tmě
Teď však až mu svitne seskočí a řekne:
Nestačí mi klacek chci maršálskou hůl
Kdy mu ale dojde jaký že je vůl
|
