na další stranu
Oldřich Damborský
SETKÁNÍ UPROSTŘED POKOJE
Ty na mne vypouštíš černé vrány
uprostřed zlatého horoucího léta
já na tebe otevřu výmluvnosti brány
a rozdělí nás v dehtu vyválená věta
Ty se choulíš s cigaretou na schodech
já poslouchám svou černou muziku
kdysi jsme byli jedno tělo jeden dech
teď jsme zavřeli džina něhy do šuplíku.
Však já tajně umyji nádobí ty setřeš prach,
setkáme se uprostřed pokoje trochu němí
zasvitne krůpěj na řasách slunce v záclonách
dalo nám šanci k objetí milostnému usmíření...
VĚČNĚ MLADÁ SLEČNA ZÁVIST
Nikdo neví co je člověčí závist za zvíře
ale já si píši svobodně svoje verše na papíře
Mohou mne hanět a nehorázně pomlouvat
já se jen usměji a pohladím šedá křídla holoubat
Neboť je to jejich problém a hnou si sami žlučí
a já tě lásko doběhnu a chytím pevně do náručí
Vše se točí kolem lásky a slečna Závist je trochu bledá
někde v koutku telefonem vyvolává a Amora hledá
Však závistivá slečna nemůže být šťastná a v harmonii
to jenom přející srdce se dynamem dobra nabíjí...
POSLOUPNOST
Všechen smích jsme vysmáli
všechen pláč jsme vyplakali
všechno ticho jsme vykřičeli
Všechny hádky jsme vyhádali
všechny pocity jsme rozdrobili
všechny naschvály jsme zabílili
Na každé straně pelesti lhostejný
bojovník házící ručník do ringu
Máš aspoň nějakou milou vzpomínku?
ZA LETNÍ VLAHÉ NOCI
Cvrčci hráli nocí svoje temné sonáty
stromy sálaly svou ozdravnou aurou
hvězdy se rozprskovaly jako granáty
mléčná dráha podobna ocasům minotaurů
Nad obzorem linka mezi černí a jasem
pes šel poslušně po mém levém boku
neptal se:Kam jdeme co jsme a kdo já já já jsem
neznal žádných závratí ani lásky úskoků
Jen mu oči zářily jako světla supernovy
Jeho černá postava v černé, noční splynutí
však já jsem hledal v mém srdci bod nový
a věděl, že s novou láskou není vyhnutí...
BALKÓNOVÁ SCÉNA
Dívám se z balkónu na protější vesnici
střechy tmavnou v oranžovém soumraku
vítr se prohání mrazem oškubanou vinicí
a přesto vidím dálku plnou závrati a zázraků
S Goethem křičím: Více světla a Kolik nemáš
lásky v sobě tolik kolem hned neuvidíš
Měsíc rozžíná světla souznění ten lampáš
a v obrazech filmech sochách hledám skrýš
Však jen hovorem s člověkem člověku jsem blíž
jsem tu sám tak žhavím telefon a vyprávím příteli
o mém dnu plném šafránu a jitrocele semiš i plyš
vždyť víš nemáme čas na smuténku jsme dospělí
|
