|
na další stranu
Aneta Mašková
Mým domovem vždy byla, je (a to už sedmadvacet let, což bych neměla říkat nahlas) a bude Olomouc. Hluboká láska ke knihám mě nejdříve přivedla k naplňujícímu studiu knihovnictví, poté i k bakalářskému studiu české a latinské filologie a minimálně jednou týdně (často i dvakrát, někdy dokonce třikrát, ale zatím ne každý den) mě přitáhne do Vědecké knihovny. Seznámila jsem se s prací v knihkupectví, v antikvariátu a nyní usiluji o místo právě ve Vědecké knihovně, kde se hodlám stát inventářem. Jsem velkou milovnicí Jane Austenové, sester Brontëových, Elizabeth Gaskellové, Charlese Dickense, Daphne du Maurier či Barbary Erskinové, a proto není divu, že píšu takové povídky, jaké píšu. A jednou snad napíšu (a vydám) i román.
Velká vánoční kometa
KAPITOLA PRVÁ
Callum Bradley stále nespal, když se nad Svatým Kamilem, městečkem velikosti vesnice, rozevřel noční plášť protrhaný stříbrnými odlesky. A to netušil, že se blíží chvíle, kdy budou střechy s komíny, které vydechovaly pramínky kroutícího se dýmu, ozdobeny stříbrobílou čepicí.
Do postele odešel po výživné a několikachodé večeři, která by uspala kručivé žaludky u minimálně tuctu hladových krků a která se se spolehlivou pravidelností v domě o takovém počtu pokojů, že by v něm našli střechu nad hlavou sirotci z alespoň jednoho sirotčince, podávala každý večer a jejíž velká část se stejnou pravidelností přišla nazmar, jelikož nebylo v silách a možnostech lidského žaludku spořádat takové hory masa, příloh a dezertů.
Bylo to před třemi hodinami, jak Callum při pohledu na hodiny na stolku vedle postele zjistil, avšak spánek ho odmítal navštívit, přestože pokoj byl zalit tichem. Vystřídal již všechny myslitelné polohy, na zádech, na bříšku, zkoušel se zakrýt i odkrýt, ale stále necítil na víčkách tu známou a vítanou tíhu, jež předchází usnutí. Zamrkal do stropu a potřetí se zkusil překulit z pravého na levý bok. Jakož včerejší noc, i předvčerejší a několik dalších nocí předtím tak mohl hledět z velkého okna po levé straně postele do vánoční noci.
Vtom se ozvalo slabé zaklepání a vešla služka.
„Mladý pane, vaše teta vám posílá sklenici mléka a sušenky.“
Sklenici mléka a sušenky Callum dostával každý večer, přestože tetu se strýcem každé odpoledne prosil, aby mu tak pozdě nic neposílali, protože po večeři už žízeň ani hlad nemívá. Oni však byli toho názoru, že něco k pití a snědku se hodí vždy, a to bez ohledu na pokročilost noci, a tak synovcových výtek nedbali. (Sám strýc choval v paměti nesnesitelnou vzpomínku, kterak se jednou jako malý chlapec probudil s šílenou chutí na sušenky, bylo jedenáct hodin a on vyžadoval, aby se mu nějaké donesly.) A Callum, aby aspoň trochu přispěl k menší míře plýtvání, mléko vypil do poslední kapičky a sušenky snědl do posledního drobečku.
Ani se neobrátil, aby se na služku podíval. Semkl víčka a zůstal k ní obrácený zády, nechal ji odejít bez jediného slova poděkování.
Callum byl teprve osmiletý chlapec s rezavými vlasy, které mu divoce trčely na hlavě, a připomínaly proto ptačí hnízdo, jeden vlásek sem, druhý tam a žádný kartáč s tím nic nenadělal. Místečko pod pravým uchem zdobilo rodové znaménko rozteklé jako kapka kávy. Jeho obličej byl roztomile zasypaný pihami a vykukovaly z něj oči, které byly tak svěže zelené, až se to neslučovalo s jeho netečným pohledem, kterým neúmyslně obdarovával společnost, v níž byl nucen čas od času prodlévat. Byly tak zelené, jak zelená byla tráva v okolí městečka, vklíněného mezi dva kopce a celoročně nasáklého vůní okolních lesů a trav.
Callum nikdy nepoznal ani matku, ani otce, a tak netušil (z obrazů se nedá vyčíst vše), že po mamince podědil citlivost a srdečnost, což byly vlastnosti, které jeho teta postrádala nebo je neuměla používat, a tak ji u synovce přiváděly k nepříčetnosti, a po tatínkovi získal zakřiknutou povahu, jež naopak rozpalovala těkavého strýce. Byla mu dokonce odepřena
i sourozenecká opora, jelikož byl jediným dítětem svých rodičů. Jeho matka sice dva roky po narození Calluma přivedla na svět holčičku, ale té bylo dopřáno jen několik dní života, náhle onemocněla, jak se to u miminek stává, a Bradleyovi se s ní museli rozloučit dřív, než se z ní stačili těšit. Na další potomky už neměli dostatek času.
Když Mary a Alfred Bradleyovi v horečce a blouznění vklopýtali do světa mrtvých, byly Callumovi teprve čtyři roky. Jako jediný a výhradní dědic se měl v příslušnou dobu stát majitelem navýsost elegantního panství Venderley, rozlehlých pozemků a rozhodně uspokojivého příjmu. Všechno to byly ty druhy důležitostí, které každého mladého muže již od kolébky předurčují k tomu, že se v budoucnu stane nejžádanějším svobodným mužem, nejvyhledávanějším společníkem a nejzkoumavějším objektem ženské části společnosti, jež je obdařena vrozeným a neomylným citem pro rozpoznání dostatečně zajištěné partie.
Než však měla tato doba nastat, měli o Calluma pečovat nejbližší příbuzní, a proto se dostal k tetě na panství Somnus Hall vzdálené od Venderley padesát mil, což se dá považovat za uspokojivou vzdálenost, především tehdy, kdy příbuzenské vztahy jsou poněkud chladnější
a představa pravidelnějšího styku spíše nevítaná.
Ally Angreyová byla o dva roky starší sestra Callumovy matky. Ally a Mary byly ženy natolik rozdílných povah i stupně fyzické atraktivity (s níž Bůh u Ally škudlil), že by
u nich člověk tak blízký příbuzenský svazek neočekával. Ani Walter Angrey, pouze o pět let starší než jeho drahá choť, však nebyl nijak fyzicky přitažlivý, a tak když se ocitl ve věku na ženění, nemohl přirozeně očekávat, že by získal ženu pohlednou, ba oslnivě krásnou. Jeho tváře připomínaly rudá jablka a jeho břicho bylo kulaté a vypovídalo o majitelově velkém apetitu a pohodlném způsobu života. Nebyl obdařen příliš vybranými způsoby, zato slabostí usnout kdekoli a kdykoli, ženskou rozhazovačností a až příliš velkou slabostí pro vše, co se lesklo v precizně vyleštěném křišťálu. Přestože Ally a Walter Angreyovi tvořili manželský pár deset let a oběma kupodivu zdraví přálo, neměli doposud žádného potomka. Ally Angreyová sice stále byla ve věku, kdy ženy neodbytně zaměstnává myšlenka na rozšíření rodiny a zajištění dědice, a proto se ať už dobrovolně, či nedobrovolně zakulacují, avšak u ní jakoby tohle neplatilo. Ani ji, ani jejího chotě její prázdné lůno neznepokojovalo
a nic nenapovídalo, že by se na tom mělo vbrzku něco změnit.
Při seznámení s Callumovou krátkou, soucit vyvolávající, ale nikterak neobvyklou historií nebylo tedy divu, že tento chlapec neoplýval uvolněností v chování, lehkostí mysli ani rozjařeností, tedy vlastnostmi u dětí očekávanými. Většinu času míval v tváři obtisknutý melancholický výraz a v srdci pociťoval prázdno, jako by to byla váza čekající na pohlazení květinami. Ačkoli Callum nezamýšlel nikoho urazit ani být neslušný, nejedna společnost, jež trávila na panství jeho příbuzných čas, byla přesvědčená, že jim chce svou rozmrzelou náladou záměrně pokazit tu jejich, a proto byl pokaždé vykázán do svého pokoje, kde o sobě měl přemýšlet.
Večer se propadl hlouběji do vánoční noci a chlad zesílil.
Callum prudce otevřel oči. Rázně odhrnul přikrývku, vyskočil z postele, hupsl do ponožek, kalhot i košile, přetáhl si přes hlavu svetr a ještě jeden a ruce protáhl rukama kabátku. Pamatoval i na čepici s šálou a rukavice.
Pečlivě oblečený přistoupil ke dveřím, přiložil k nim ucho a zaposlouchal se. Když za nimi slyšel šeptat jen ticho, pomalu je otevřel a vyšel ven. Chodba se topila v předpůlnoční tmě a Callum spěchal po schodišti do haly. Dobře věděl, že teta dávno chraplavě oddechuje v posteli (každý večer se odebírala do postele ve stejnou hodinu), u strýce si nebyl tak jistý, pak si ale vzpomněl, jakou chuť po vínu projevil po večeři, a tak se přestal obávat, že by ho nachytal na potulce.
Vzal za kliku a byl ze dveří pryč.
KAPITOLA DRUHÁ
Ani na vteřinu nezaváhal, věděl přesně, kam zamíří, cestu měl dobře vrytou do paměti.
Když Callum pobral rozum a namísto žvatlání začala z jeho úst vycházet skutečná slova, kladl jako každé dítě zvídavé otázky, jež přivádějí dospělé na pokraj šílenství, buď proto, že je otravují, nebo proto, že na ně sami neznají odpověď. A to je dráždí, snad kvůli přesvědčení, že tak přicházejí o jakousi autoritu vševědoucích dospělých.
Callum toužil vědět o svém otci i matce vše a během dne trousil řadu dotazů. Teta ho většinou odbyla mávnutím ruky a přivoláním guvernantky, která ho měla odvést do pokoje
a držet tam. Ani strýc v tomto směru neprojevoval větší vstřícnost a otevřenost, pouze
o nedělích, přesněji v poobědním čase, kdy byl ukolébán pocitem nasycenosti až přeplněnosti, jež byly výsledkem jeho snahy nasoukat do sebe při obědě co nejvíc jídla, se měl k chudé odpovědi, která navíc byla častokrát přetržena v půli, jelikož se jeho víčka převalila jako mořská vlna přes oční bulvu.
A tak nebylo divu, že Callum hledal jiné způsoby, jak se dopídit uspokojivých odpovědí, nebo se svým rodičům alespoň co nejvíc přiblížit.
Když se jedno podzimní, avšak příjemně teplé odpoledne před čtyřmi měsíci vracel s tetou z veledůležité návštěvy, jež byla ve skutečnosti pramálo důležitá, sjížděli z jednoho z kopců, obepínajících městečko jako andělská křídla, a míjeli Kamilův hřbitov. Callum se v tu chvíli vyklonil z kočáru a očima bloudil po mohutných náhrobcích, ozářených bledým svitem, jež byly rozprášeny mezi dlouhými trsy trávy a stromy vzpínajícími se jako slamění panáci. Kočár byl již nutný kus od hřbitova, ale Callum byl stále vykloněný z kočáru, až ho teta napomenula, aby si okamžitě sedl na své místo a do konce cesty se nehnul, jinak nedostane moučník.
Po této její poznámce spolkl prosbu, jestli by mohli zastavit a u hrobu jeho rodičů chvíli pobýt. Tušil, že by neuspěl.
Hned na druhý den (bylo to v neděli) se Callum po obědě poprvé vytratil ze Somnus Hall a zamířil rovnou na Kamilův hřbitov, vzdálený asi dvacet minut pěšky. Od toho dne se vydával na pravidelnou nedělní vycházku. Bylo to mlčenlivé místo vhodné k osamělému rozjímání. Mnohdy na něj za celý den nezavítala jediná duše, která by vnesla na místo trochu života.
Callum si klekával ke hrobu svých rodičů, který byl asi vprostřed kopce. Na náhrobku ležel malý anděl, měl zavřené oči a byl přikrytý křídly. Celý hrob pokaždé očistil od bláta, umetl spadané listí a rozprávěl s rodiči přesně tři hodiny, které si odměřoval na kapesních hodinkách zděděných po otci (v pět hodin musel být přítomen na svačinu). Vyprávěl jim, co se mu během týdne přihodilo, co ho trápí a někdy (to bylo zcela výjimečné) i co ho těší.
A jindy je pouze počastoval pozdravem, sedl si na obvyklé místo na trávu a zrak upíral na domky pod sebou.
Ve svátečních dnech, vyplněných nostalgií a nevtíravou veselostí, kdy se nad městečkem vznášel opar sváteční nálady a lidé, připravující se na příchod Vánoc, se houfovali ve štěbetavých hloučcích na ulicích, které zněly koledami, Calluma silněji než jindy tížila osamělost a přepadala ho touha utíkat tam, kde jsou jeho nejbližší. Neměl jediný důvod, aby ji nevyslyšel, a proto odcházel z tichého Somnus Hall častěji. Většinou to bylo v době po večeři. Strýc s tetou sedávali v salonku, oddávali se pochrupování a pomlaskávání a mysleli si, že je jejich synovec dávno uklizený v posteli, zatímco on si to štrádoval na hřbitov a tentokrát nemusel pomrkávat po otcových hodinkách, nýbrž se mohl řídit vnitřním pocitem, jímž vždy přesně odhadl chvíli, kdy byl čas k návratu.
Nyní, pár hodin před prvními minutami Štědrého dne, měl Callum cestičku za sebou, vánoční noc mu dělala tichého společníka. Vstoupil na hřbitov. Pomalu a opatrně se prodíral mezi otlučenými a neopečovávanými náhrobky a vzrostlými stromy a šplhal do kopečku. Tradičně zvolil trasu, kterou dobře znal a měl prošlapanou, a přesto v jednu chvíli pravou nohou šlápl na kámen, noha se mu podvrtla, on upadl do trávy a skutálel se po kopci dolů.
Pod ním zůstal ležet, a když se posadil a oklepal, sykl, když si pohladil kotník, který pod jemným dotekem jeho prstů bez rukavice zabolel. Pokusil se vstát a došlápnout, ale výsledkem bylo jen to, že opět upadl. Nasadil si rukavici a moment se o něj pokoušel pocit marnosti jeho počínání. Jako by na něj někdo hodil tlustou deku, tělo mu najednou ztěžklo
a on si pomyslel, že zůstane sedět na místě, dokud… Dokud… Nevěděl. Zašimralo ho v nose a z oka mu chtěla vytéct slza, sklouznout z řasy a sjet po obličeji. Za ní už byla připravena druhá. A třetí.
Callum zaklonil hlavu, aby se zadíval na třpytící se nebe.
Zatřepal hlavou a rukou smetl slzy z tváře. Zašátral kolem sebe, jestli nenajde kus klacku, o nějž by se mohl opřít. A opravdu! Jeden takový ležel asi dva metry od něj. Nedočkavě po něm hrábl, zkusil, jestli není nalomený, a s jeho pomocí se postavil.
Začal podruhé šplhat do kopečku.
KAPITOLA TŘETÍ
Tentokrát ještě pomaleji a s ještě větší opatrností. Těsně před cílem se zarazil.
U hrobu jeho rodičů leželo cosi stočeného a oddechujícího, čísi tělíčko, malé a schoulené do klubka. Podle sukně a hlavičky s dlouhými, kudrnatými vlásky, které čouhaly zpod šátku pečlivě uvázaného pod krkem, poznal, že je to holčička. Chvíli na ni tázavě hleděl, a když se znovu pohnul, zdravou nohou rozšlápl větvičku, jejíž křupnutí neznámou probudilo. Ta vzhlédla a při pohledu na Calluma sebou cukla.
„Neboj se,“ řekl hned, aby ji uklidnil.
Holčička, ještě v moci spánku, a proto zmatená a jasně vylekaná, se rozkašlala.
Callum se opět pohnul, chtěl k ní přikleknout, ale holčička se odtáhla.
„Neboj se,“ zopakoval a sledoval, jak si drží pěstičku u úst a kašle a kašle. Když přestala, promluvil: „Já jsem Callum Bradley. Jak se jmenuješ ty?“
Holčička se nadechla a nervózně na Calluma pohlédla. Dlouho nic neříkala a nějakou chvíli to spíš vypadalo, že beze slova uteče, ale pak si povšimla, že se opírá o hůl, a přeci jen se odhodlala.
„Penny Waterhouseová,“ pronesla slabým hláskem a opět zakašlala.
„Těší mě, Penny Waterhouseová. Můžu si přisednout?“
Penny znovu zrakem padla na jeho hůl, a když seznala, že jí zřejmě neublíží, souhlasně pokývala.
Callum se k ní přibelhal, opatrně a co nejpohodlněji se usadil na kamenný okraj hrobu po její levici. Klacek položil vedle sebe. Potom si vyhrnul nohavici a zadíval se na kotník. Ten bolel a natékal.
„Co máš s nohou?“ zeptala se Penny a prohlížela si Callumův kotník, jenž se stával dvakrát tak větším, než byl její.
„Jen jsem nešikovně upadl.“
Stáhl si nohavici a zahleděl se na návštěvnici.
„Jak dlouho tu už ležíš?“
„Nevím.“
Když se Callum nechtěně dotkl Pennyiny paže, ihned zapomněl na vlastní zranění. Ucítil, jak se chvěje, a zalitoval, že si nevzal ten nový zimník, který měl na sobě jen jednou, ale i tak věděl, co má udělat. Rozepnul si kabátek a přetáhl si přes hlavu jeden ze dvou svetrů.
„Ukaž, pomůžu ti.“ Než Penny stačila cokoli namítnout, vzal jí pléd, rychle jí sundal kabátek, navlékl svetr, kabátek jí zase oblékl a zamotal do plédu. Když byl s tímto hotov, sundal si rukavice a navlékl je na její bílé prsty tenké jako sirky.
Pennyino poděkování se zakašláním roztříštilo do několika zvuků. Šedozelené oči se jí lepily k sobě, jak ji do nich šlehal mráz. Rty měla promodralé, byly zbarvené jako nepěkná modřina.
„Je to trochu lepší?“ ujišťoval se, ale věděl, že je to málo. Penny by potřebovala tlustou deku, nohy namočené do horké vody a dotek tepla z krbu.
„Ano,“ odpověděla zdvořile.
Ačkoli přítomnost drobounké Penny vybičovala Callumovu zvědavost jako už dlouho nic a otázky se mu hromadily na jazyku, nevěděl, co by měl přesně říci, nevěděl, jak by měl začít. Nechtěl na Penny vybafnout a přimět ji svými dotazy k úprku, naopak.
Penny také nepromluvila, jen si dýchala do dlaní zabalených v rukavicích, pokud si jimi zrovna nezakrývala ústa při kašli.
Tak málo do této chvíle mluvil se svými vrstevníky! Na Somnus Hall příliš dětí nejezdilo, a pokud nějaké spíše omylem přicestovalo se svými rodiči, nebylo s to se s Callumem shodnout a spřátelit, tudíž byl Callum většinu času nucen zabavit se sám se sebou, nebo vzít zavděk guvernantkou, slečnou Jacksonovou, která byla neocenitelným společníkem, poněvadž její největší předností bylo (vzhledem k pokročilejšímu věku,
o kterém se u dámy nehovoří, ale je mnohdy smutně viditelný), že dokázala usnout, jen co se někde usadila na židli (což byl zřejmě ten pravý a jediný důvod, proč ji Walter Angrey přijal).
Ačkoli Callumovi a jeho spíš plaché letoře samota vyhovovala víc než halasná společnost a dopřávala mu vítaný klid, příteli, s nímž by mohl podnikat, co chlapci v jeho věku podnikají, by se nebránil. Aspoň jednomu! Při projížďkách v kočáře občas vídal děti z městečka, jak si hrají na ulicích a divoce se jimi prohání, a přál si, přidat se k nim, ale obočí jeho tety zvednuté tak vysoko, že se až dotýkalo hranice vlasů, mu bylo zamítavou odpovědí.
Listí na stromech zašustilo, jak se o ně otřel ostrý prosincový vítr, a ta chvíle, kdy se snese bílý prach, se opět o kousek přiblížila.
Callumův žaludek zaskučel a on se přitom omluvně zadíval na Penny, na její tváře propadlé, jako když skládáte prostěradlo růžky k sobě, a tělíčko útlé jako mladý stromek. Uvědomil si, že pokud má hlad on, který během dne dostal řádně pětkrát najíst, Penny ho musí mít určitě, a tak zašátral v kapsách kalhot i kabátku, ale nenašel ani drobek. Vždy když se vytratil na hřbitov, brával si s sebou malou svačinu, sendvič, koláč, kousek dortu, bonbony, ale dnes, zrovna dnes, kdy by se mu i pouhý suchý krajíc chleba hodil, na kousek jídla ani nepomyslel. Vybavil si tác v pokoji, na něm nesnědené sušenky a sklenici nevypitého mléka. Napadlo ho, že by se mohl vrátit do Somnus Hall, vkrást se do pokoje, nebo rovnou do kuchyně a pobrat vše, co by unesl, kdyby běžel, mohl by cestu zvládnout rychleji, ale pak se obrátil k Penny, sedící mu po boku, a veškeré úvahy o cestě zavrhl. Nechtěl ji tu nechávat samotnou. Ne, když se snesla taková tma. Ne, když se s každou sekundou ochlazovalo. Ne, když tak kašlala. A Penny kašlala opravdu hodně a snad bez přestání. Pěstičky v rukavicích si držela před ústy a její tělíčko se třáslo.
„Obejmu tě, pak ti bude tepleji,“ navrhl Callum nesměle a vydržel, dokud mu Penny nedala souhlas.
Ten nebyl slovní, Penny se pouze opřela o Callumovu hruď a ten kolem ní omotal ruce, jako když ovážete balíček mašlí.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Callum musel na pár minut usnout, protože když zdvihl hlavu, která mu spadla na prsa, a rozkoukal se do tmy, na chvíli nevěděl, kde je a co tu dělá. Pak se podíval, co ho tlačí na hrudi, a upamatoval se.
I Penny spala, vyčerpáním, hladem a chladem.
Přitáhl si ji blíž a vdechl její sladkou vůni, voněla mu po jaru, svěže, lehce, povzbudivě. Pravou ruku položil na její hlavičku, která se dalším kašlem zatřepala, a přišlo mu najednou krásně i smutně zároveň.
Překvapilo ho, že po tak dlouhých měsících, kdy na hřbitov chodíval a trávil tu tolik času, konečně potkal živou bytost (přestože Penny příliš živě nevypadala a vzezřením měla blíž spíš k nejednomu nebožtíkovi, ale na to nechtěl myslet). A ke všemu u jeho hrobu! Občas se rozhlížel, jestli mezi náhrobky a stromy nezahlédne pohyb, něčí tělo, ale vždy se pouze lístek sesul k zemi, větev se zachvěla nebo proletěl pták.
Až dnes se mu jeho skromná a prostá žádost vyplnila!
Během podzimních a zimních měsíců, jež vybízejí k uzavřenosti, zamlklosti
a vyvolávají zádumčivost, nejraději sedával u okna ve svém pokoji (slečna Jacksonová přitom pochrupávala v koutku s ruční prací na klíně) a vyhlížel skrz dokonale vyleštěnou okenní tabuli, kterou po každém umytí poctivě zapatlal svými prstíky a dechem. Zrak upíral na kamenitou cestičku, roztaženou mezi úhledně zastřiženými keříky a vroubenou hrdě stojícími sochami. Toulal se v myšlenkách a upokojoval se, nebo rozrušoval představami. Představami o svých rodičích, které ztratil. O sourozencích, které neměl. O přátelích, které si přál. Jeho srdce, napuštěné láskou, prahlo po osobě, jíž by lásku projevilo.
A teď tu byla Penny! A Callum se konečně zbavoval té ubíjející prázdnoty a jeho srdce se otevíralo, jako se rozevírá květ.
„Nikdy jsem tě tu nepotkal, Penny, ale jsem rád, že se to stalo zrovna dnes,“ promluvil na ni, když se jí zachvěla víčka.
„Jsem tu poprvé,“ špitla a rozlepila unavené oči.
„Kde jsi byla předtím?“
„V chudobinci na konci města.“
Callum si vybavil nízký domek s malými okny a nastokrát vyspravovanou střechou, v níž se vždy našla skulinka, kterou se protáhl pramínek vody, nebo proniklo vydechnutí větru.
„Byla jsi tam dlouho?“
„Co se pamatuju.“
„A proč jsi přišla zrovna sem?“
„Protože...“ Pennyino zakašlání jí zabránilo odpovědět. Při dalším záchvatu kašle se svezla do Callumova klína.
„To nic, Penny, to nic,“ hladil ji a hruď mu zalila neodbytná bolest i náhlý strach. Uchopil její ruku do své a z koutku se mu skutálela slza. Tentokrát se jí nebránil. Tak jako při své nehodě, Callum obrátil hlavu k pableskující báni a s přáním na rtech zavřel oči. Přál si, aby Penny přestala kašlat. Přál si, aby se alespoň trochu zahřála. Přál si, aby neumrzla. Přál si zázrak. Stiskl víčka ještě silněji, odehnal z hlavy nepotřebné myšlenky a úvahy a soustředil se jen a pouze na svou prosbu. Víčka se mu chvilku třepetala jako ptačí peří, ale pak se zklidnila a znehybněla. Callumova mysl se odlehčila a svět kolem jakoby náhle přestal existovat.
Calluma s Penny olízl studený jazyk. Kolem ožila vánoční noc. Nekonečně černou oblohu rozpůlil vedví sinalý, modře podbarvený pruh, roztáhl se na ní jako vláčný karamel
a vmžiku se rozpustil do ztracena.
Callumova mysl ztěžkla, pomalu rozevřel oči.
Shlédl na Penny na svém klíně a přiložil jí dlaň k tváři. Její dýchání se zklidnilo
a líčko nebylo tak studené. Aspoň se mu zdálo, že není.
Callum se nejprve opatrně usmál, potom víc a tento úsměv z jeho hrudi odplavil bol
i bázeň.
Pohladil pokojně spící Penny po hlavičce. Přitom se jí rozvázal uvolněný uzel na šátku, ten jí o kousek sjel a pod pravým uchem odhalil znaménko rozlité jako káva.
Nebe se rozkašlalo a spustilo na městečko Svatého Kamila spršku bílého poprašku.
|
