literární časopis založený v roce 1964

Aneta Mašková

ANI DROBEK

„Freddie, necháte ten koláč!“ vykřikla paní Cooperingová naklánějící se nad otevřenou troubou a hnala se k Freddiemu, jenž z čerstvě upečených, ještě teplých koláčů odpočívajících na plechu uždiboval rozinky. „Ty jsou na dnešní odpoledne!“ kárala chlapce. Tento den, kdy služebnictvo nevědělo co dřív, zato mladý pán nevěděl, co dřív provést, to bylo již potřetí, co potichu vnikl do kuchyně, kde paní Cooperingová rozdávala povely svým dvěma hbitým pomocnicím, Fanny a Holly, a točila se tu nalevo, aby dosolila bublající omáčku v hrnci nebo otočila rybu dusící se na pánvi, tu napravo, aby vymíchala krém nebo vyklopila želé, a mařil veškeré její snahy a několikahodinovou práci.
A to bylo teprve poledne.
Osmiletý Freddie Baker, chlapec na svůj věk vytáhlý, ale také poněkud silný, rozhodně silnější, než by jakékoli dítě v jeho věku mělo být, ale stále útlejší než stará a kulatá
a unavená paní Cooperingová (jež by neochotně přiznala první i druhé, zato to, že je měsíc za měsícem čím dál tím víc zmožená a víčka si už příliš nedávají práci, aby držela nad očima, nikoli se přes ně přelila, by nedoznala nikdy), a tak mu činilo mnohem menší potíže uhnout před její rozpláclou rukou.
Freddie se zazubil a začal utíkat kolem stolu, kde běžně jedlo služebnictvo a který nyní pokrývaly už hotové nebo skoro hotové lahůdky.
Paní Cooperingové, jež s sebou vláčela aspoň dvacet kilogramů nadváhy, tudíž její pohyby byly pomalé a nemotorné a k lepší formě nepřispívaly ani bolestivé nohy s křečovými žílami a už ne tak dobře nepromazanými klouby, měla co dělat, aby chlapce při jeho pravidelných potulkách kuchyní a loupežnických výpravách do spíže chytila za límec košile
a vyčinila mu, přestože se tato činnost za dobu, co sloužila u rodiny Bakerů a co se mladý pán narodil, stala vedle jejích obvyklých vařících a pečících povinností jejím každodenním úkonem, a to od chlapcových tří let, kdy objevil cestu do kuchyně, kde to neustále něčím vonělo, bez ustání tu něco bublalo a prskalo, stříkalo nebo kynulo a někdy, ale to opravdu jen někdy, jelikož paní Cooperingová své řemeslo ovládala, ovšem její pomocnice si ho teprve osvojovaly, se místnost naplnila tmavou mlhou, linul se odsud tmavý dým a puch spáleného masa nebo brambor.
„Stejně mě nikdy nechytíte, tak proč to pořád zkoušíte?!“ pořvával Freddie posměšně.
S pusou plnou rozinek se smál a smál a honil se s paní Cooperingovou kolem stolu, třebaže pohyb paní Cooperingové se nedal považovat za běh, spíš za poslední vzepětí pracně vydolovaných sil. Hlasitě supěla a nezvykle rychlý, prudký pohyb, jež musela vynaložit, aby se k chlapci aspoň přiblížila, protože měla pramalou šanci, aby tak hbité kvítko chytila, spolu s horkem usazeným v kuchyni, kde se od brzkého rána vařilo a peklo a trouba nestačila vychladnout, ji oslaboval. Pomačkanou tvář měla vlhkou a lesklou a její oblečení bylo nasáklé od potu a lepilo se jí na ochablé, léty a pěti porody rozteklé tělo.
„Však on vás ten smích přejde, mladý pane, až dostanete vyhubováno od vašeho otce,“ pohrozila paní Cooperingová, sotva popadala dech. Musela se zastavit a pevně se chytit hrany stolu.
„To by si na mě musel udělat čas!“ odsekl Freddie a dobře věděl (stejně jako to věděla paní Cooperingová), že žádné pokárání nepřijde, protože pan Baker je celý den zaměstnaný tím, jak uspět v parlamentu, kde zkoušel své štěstí, jehož zásoby považoval za nevyčerpatelné, a svůj úspěch proto za jistý. A také věděl (a paní Cooperingová taktéž), že nepřijde ani od věčně nemocné paní Bakerové, která narozením syna považovala svou úlohu matky za dostatečně splněnou, a tak se nadále neobtěžovala svému dítěti věnovat a mile ráda ho přenechala chůvám a guvernantkám, jež se u nich střídaly tak rychle, že si nikdo nestačil zapamatovat jejich jména. Navíc od porodu občas churavěla, což ji oslabovalo, ale když zjistila, jak je o ni po tu dobu pečováno, jak je středem pozornosti a hlavním tématem debat, jak se na ni obrací oči se soucitným pohledem, pokud se obětuje a objeví se mezi hosty, kteří ji za její statečnost zahrnují slovy chvály a obdivu, začala stonat pravidelně, nejprve s dlouhými přestávkami, jež se po určité době změnily na krátké a ty krátké se pak tak zkracovaly, až stonala bez ustání.
„Měl by vás něčím přetáhnout!“ neudržela svůj jazyk paní Cooperingová a měla co dělat, aby se udržela hrany stolu.
„A vás by měl můj otec vyhodit za to, jak jste na mě drzá!“ odsekl Freddie a zubil se na kuchařku z opačné strany stolu. V puse stále žvýkal zbytky rozinek, které vydrápal z tvarohové pokrývky koláče. Nohy měl doširoka rozkročené, aby rychle uhnul jak nalevo, tak napravo.
To však již nebylo nutné.
„Tak dost.“ Paní Cooperingová se s funěním a rukama, jimiž si podpírala bolavá záda, pomalu odšourala ke druhému stolu, na kterém pro změnu ležely plechy s teplými koláči, aby si prohlédla napáchané škody.
„Teď abych upekla nové,“ zašeptala a povzdechla si nad znehodnocenými výtvory. Aspoň se služebnictvo jednou dobře nají, když nic jiného, pomyslela si. A Breth také. Podívala se na nástěnné hodiny a povzdechla si podruhé. Neúprosně ukazovaly půl dvanácté. Už neměla dostatek času, aby upekla novou várku, a tak se odpolední sláva bude muset obejít bez koláčů, protože nyní nastal čas na přípravu oběda. Hosté by měli dorazit ve dvě hodiny,
a když jí pan Baker včera nařídil, aby byl oběd na tuto dobu připravený, musel být připravený bez sebemenšího zpoždění.
„Jestli se zpozdíte třeba jen o minutu, tak na minutu poletíte!“ pohrozil jí.
Paní Cooperingová se natáhla pro velký talíř.
„Tak pečte! Pečte! Od toho jste placená!“ řekl ostře Freddie a klidným krokem se odploužil z kuchyně, přitom ale stačil z jiného plechu ukrást pět sušenek, po kterých zůstaly mastné fleky.
Paní Cooperingová začala koláče skládat na talíř, většinu zakryla ubrouskem, ale dva vložila do psí misky a tu zanesla Brethovi, jehož měla schovaného v malé komůrce, kam kromě ní a Fanny s Holly nikdo nenahlédl.
„Tu máš, Brethe, pochutnej si,“ pohladila velkého psa s černou srstí s modrými odlesky po hlavě a ten se do koláčů hltavě zakousl.

„Jak jste na tom s obědem, paní Cooperingová?“ Paní Bakerová do kuchyně příliš často nezavítala a služebnictvo za to bylo jedině rádo. Avšak dnes měla hostit důležité muže, kteří mohli z jejího manžela udělat někoho stejně významného, takže bylo nutné, aby se přemohla a dohlédla na přípravy.
„Je hotový, madam,“ řekla paní Cooperingová a naposledy zamíchala omáčkou, kterou schovala pod poklici, aby nevychladla dřív, než to bude nutné.
Hodiny oznamovaly půl druhé.
„A co odpolední pohoštění?“ Paní Bakerová chodila od jednoho hrnce k druhému, nahlížela pod pokličky, čichala vůni upečeného masa a dušené ryby a omáčky a poté svou pozornost přesunula na sladkosti vyskládané na stolech.
„Kde jsou koláče, paní Cooperingová?“ zeptala se, když je mezi kopci dortů a želé
a řekami šlehaček a punče nezaznamenala.
„Hm, madam, promiňte, ale koláče… koláče nejsou,“ zajíkala se paní Cooperingová
a klopila oči.
„Nejsou?“ obrátila se na ni paní Bakerová. „Jak nejsou? Co tím myslíte? Nařídila jsem vám, abyste upekla koláče s rozinkami, jelikož pan Goodham je zbožňuje a zbožňuje i pana Bakera. Ale jestli se tu panu Goodhamovi nedostane té nejlepší péče, je možné, že své zbožňování přenese na někoho jiného, a to bychom rozhodně nechtěli, že ne?“ propalovala paní Cooperingovou zlostným pohledem a stála u ní tak blízko, až jí do jejího obličeje rvala svůj kulatý a neštovicemi zohyzděný obličej s příliš širokým nosem, hrbolatou bradou
a ospalýma očima.
„Ne, madam,“ hlesla jen paní Cooperingová a opět sklopila oči. Fanny s Holly stojící jí po boku se k ní přidaly.
„Tak jak mi to vysvětlíte?“ dožadovala se odpovědi paní Bakerová a od paní Cooperingové poodstoupila.
„Ano, jak to mamá vysvětlíte?“ přidal se Freddie, jenž potichu proklouzl do kuchyně, kam ho přivábil matčin zvýšený hlas. Žádné divadlo, které se v domě odehrálo, se nemohlo obejít bez jeho divácké účasti.
„Freddie, co tu děláš? Kde je slečna Brownová?“ otázala se ho matka a zahleděla se do chodby, jestli ta neschopná slečna Brownová nepřisupí.
„Papá si ji zavolal do pracovny,“ odpověděl Freddie. „Už před půl hodinou,“ dodal
a matky si dál nevšímal.
Paní Bakerová si udržela svůj přísný výraz, ačkoli kvůli tomu musela vynaložit obrovské úsilí. Opět se obrátila k paní Cooperingové a naklonila hlavu k rameni. „Tak co mi k tomu povíte, paní Cooperingová?“ Rozhodla se, že nyní nemá čas, aby se zabývala ničím jiným, jen těmi záležitostmi, které jsou momentálně nejdůležitější.
„Jen tolik, madam, že jsem koláče omylem spálila,“ řekla paní Cooperingová
a neuniklo jí, jak se Freddie potěšeně culí. Kdyby paní Bakerové pověděla, že to byl její syn, kdo znemožnil jejich podávání, jistě by to dopadlo jako posledně a předposledně a ještě několikrát předtím, kdy přišla za paní Bakerovou, aby jí oznámila, že její syn snědl část dortu, který upekla pro pána k jeho narozeninám, spořádal většinu sušenek nebo si ukrojil kus masa k obědu.
„Vymýšlíte si, můj Freddie by něco takového neudělal! Jak se opovažujete z něčeho takového obviňovat mého syna?! Copak jste sprostý udavač?!“ utrhla se na ni paní Bakerová tehdy a nakázala jí, aby dort i sušenky upekla znovu a víc ji neobtěžovala.
„Spálila? Jak jste si dovolila je spálit?!“ supěla paní Bakerová, zavrávorala a sesula se na židli. „Nejen, že jste tím ohrozila manželovu budoucnost, ale ještě ke všemu jste mi přivodila mdloby. A to jsem se od rána cítila konečně dobře. Teď abych si šla opět lehnout.
A to všechno kvůli vám a vaší neschopnosti!“ běsnila paní Bakerová a vůbec nevypadala jako někdo, komu je tak špatně, že by se odbelhal do postele. Na to měla příliš pevný hlas a příliš rudé tváře, i když ty mohlo zbarvit jen horko, nikoli krev, která se v paní domu vařila.
„Omlouvám se, madam,“ špitla paní Cooperingová.
„Omlouváte se? Omlouváte se? Vaše omluvy jsou mi k ničemu, stejně jako jste mi k ničemu i vy. Propouštím vás.“
„Ale madam!“ paní Cooperingová zvedla hlavu a v očích se jí objevila prosba.
„Dost! Už nic nechci slyšet! Od příštího měsíce máte výpověď. Ještě si vás tu ty poslední dva týdny nechám, musíte uznat, že je to ode mě velkorysé, ale je to jen díky tomu, že jste nám věrně a docela dobře sloužila, i když se musím přiznat, že jsem měla často dojem, že mi vaše strava škodí. Ale to nechme být.“ Paní Bakerová lehce pozvedla ruku. „Takže – doufám, že se již nic jiného nestane a že vše ostatní je připravené. Jinak bych vás musela vyhodit podruhé, a to už bych si moc rozmyslela, jestli bych vás tu ty dva poslední říjnové týdny nechala.“
Paní Bakerová těžkopádně vstala, aby dala najevo, jak je touto nečekanou svízelí, již musela řešit, vyčerpaná, ale pro jistotu se přidržovala opěradla židle.
„Ale možná, že když bude pan Goodham odcházet spokojený, a tudíž bude spokojený i pan Baker, budu v dobrém rozpoložení i já, a proto pouvažuju o tom, že bych vám dala ještě jednu šanci. Kde byste si ve svém věku hledala, místo, že?“ pronesla a cítila se nesmírně povzneseně nad tím, jak dokáže být ke druhým soucitná.
Paní Bakerová pomalu odcházela, když v tom se jí zazdálo, že něco zaslechla. Jakési zamručení nebo něco tomu podobného.
„Co to bylo?“ zastavila se.
Paní Cooperingová se napřímila a zatěkala očima. Fanny a Holly se po sobě vyděšeně podívaly.
„Co, madam? Nic jsem neslyšela.“
„Jste už stará, samozřejmě, že jste nic neslyšela!“ zahudrovala paní Bakerová, zaposlouchala se do křupajícího ticha, a když se ten zvuk, který si přisvojil její pozornost, neozval podruhé, pokrčila rameny a chtěla konečně tuto nechutně vytopenou místnost s těžkým vzduchem opustit.
Zvuk se ozval znovu.
„Tohle!“ řekla vítězoslavně a opět se zastavila. „Vy tu máte psa, paní Cooperingová?“ obrátila se na kuchařku.
Paní Cooperingová polkla. „Ne, madam.“
„Je tady pes, mamá!“ zahlásil Freddie, který mezitím šmejdil kuchyní a vtrhl i do malé komůrky.
Paní Bakerová k synovi hbitě přistoupila a spatřila velkého chlupáče ležícího na starém polštáři, který okamžitě zvedl hlavu a zíral jí do tváře tak smutnýma očima, že by to nejednoho člověka rozplakalo, aniž by ten musel být bůhvíjak útlocitný. To se však netýkalo paní Bakerové, které snad všechny city odumřely, a srdce dávno ztvrdlo.
„Paní Cooperingová!“ zakřičela, jako kdyby jí přes nohy přelezla myš. „Co tu dělá to prašivé zvíře?! Jak jste si mohla dovolit ho sem přitáhnout?!“ nijak se nekrotila a hlas stále zvyšovala.
Paní Cooperingová se odlepila z místa a postavila se po bok své paní.
„Madam, Breth nemá nikoho. Je to sirotek.“
„Je to prašivý pes!“
„Není prašivý. Jednou jsem ho našla před zásobovacím vchodem, dala mu napít a on už se ode mě nechtěl hnout ani na krok,“ vysvětlovala horečně paní Cooperingová. „Nikomu nic neudělá a není ani nijak na obtíž,“ pokračovala ve vyjmenovávání jeho předností, třebaže věděla, že to nebude nic platné, i kdyby to byl ten nejposlušnější pes na světě, paní Bakerová v něm uvidí toho nejnehodnějšího.
Breth očima těkal ze své paničky na paní Bakerovou a na Freddieho, jehož si prohlížel nejdéle.
„Měla jste ho nechat, aby pošel na ulici!“ řekl Freddie.
„Vidíte, i můj syn ví, co jste měla v takové situaci udělat!“ Paní Bakerová byla v obličeji již tak rudá, až se paní Cooperingová začala obávat, aby jí tu doopravdy neomdlela a ona ji nemusela křísit, ačkoli by jí to bylo zatěžko.
„Je naprosto nepřípustné, aby v našem domě bylo zvíře! Natožpak v kuchyni! Jste kuchařka, to bych od vás nečekala! Na to, že bych si vás tu přece jen nechala, můžete zapomenout. Už to nepřipadá v úvahu. Jakmile dnešek skončí, skončíte tu i vy. Zítra ráno odejdete!“ nařídila paní Bakerová a zlostí jí cukaly koutky a chvěly se ruce. „A tenhle prašivec,“ ukázala prstem na Bretha, „půjde samozřejmě s vámi. Vlastně půjde hned teď.
A můžete být ráda, že i vás nevyhodím na ulici už teď, tak jsem laskavá.“
Paní Cooperingová se nadechovala, aby něco podotkla, ale paní Bakerová ji zarazila.
„Ne, nic nechci slyšet. Způsobila jste mi takový otřes, že si musím jít lehnout, abych se do příchodu návštěvy aspoň trochu vzpamatovala.“
Paní Bakerová za hlasitého povzdechování konečně opravdu odcházela a občas zavrávorala, aby své situaci přidala na dramatičnosti, třebaže kolem sebe neměla nikoho, na koho by mohla tímto zapůsobit. Všem v kuchyni, včetně jejího syna, bylo její představení lhostejné.
„Vy jste mu dala naše koláče?“ otázal se Freddie, když jeho matka ve stavu nejvyššího rozčilení opustila kuchyni a mířila do své ložnice. Prstem zamířil na drobky na polštáři.
„Dala jsem mu ty koláče, které jste znehodnotil,“ opáčila paní Cooperingová.
„Ale to jsou naše koláče! Ne vaše! Měla jste je vyhodit! Ale místo toho jste vyhozená vy sama. To je ale zábava!“ tleskl Freddie a odcupital do matčina ranního salonu, kde hodlal rozmazat lepidlo po židlích u krbu.

Paní Cooperingová po odchodu paní domu i jejího syna pohladila Bretha, pošeptala mu do ucha, aby se nebál, že ho rozhodně na ulici nevyhodí, jelikož paní Bakerová už stejně dolů nepřijde, bude dostatečně zaměstnaná nahoře, než aby řešila tak rozčilující věci
a zbytečně si cuchala nervy. Potom se namáhavě postavila na nohy a rozhlédla se po kuchyni, kde zaraženě stály její dvě pomocnice.
„Tak do práce, moje milé, do práce,“ popohnala je a snažila se pracovat tak, jako kdyby tohle byl zcela obyčejný den. Jenže její věk, její chatrné zdraví i nervy a spousta námahy ji náhle přepadly a paní Cooperingová se v jeden moment zapotácela, čímž si pro změnu vysloužila pozornost ona.
„Nic mi není, nic mi není,“ ubezpečovala Fanny s Holly, ale přesto je nechala, aby jí pomohly se posadit. Fanny doběhla pro hadr, který namočila a přitiskla ho paní Cooperingové na čelo, Holly natočila do skleničky čerstvou vodu a nařídila uřícené kuchařce, aby všechno vypila.
„Měla byste si jít na chvíli odpočinout, my to tady s Fanny zvládneme,“ nabádala ji Holly a Fanny jejím slovům přikyvovala.
„Ne, to nepřipadá v úvahu. Musím dodělat svou práci.“
„Tu už máte z větší části hotovou, podívejte,“ ukázala rukou do prostoru. „Ty zbytky zvládneme i bez vás. Vždyť jsme už dva měsíce nic nespálily! A měly jsme tu nejlepší učitelku, tak teď můžeme předvést, že jsme byly vzorné žákyně.“
Paní Cooperingová chvíli přemýšlela. „Tak dobrá,“ svolila nakonec. Obě dívky ji chytly, každá z jedné strany, a pomalu ji vedly do jejího kamrlíku.
Když Breth spatřil, že jeho panička kamsi odchází, opustil své místo a vydal se za ní.
A zatímco se tohle všechno odehrávalo a kuchyně se stala nechráněným místem, jako škůdce do ní vpadl Freddie, jehož mise v matčině salonku byla úspěšně dovršena.
Nejdříve zkontroloval, jestli jsou opravdu všechny ženy pryč, a když se o tom ujistil, začal jednat. Z poličky sundal dózičku se solí, otevřel ji a plnou hrst přisypal do chladnoucí omáčky. Pořádně ji zamíchal a přesunul se k pánvi, na níž odpočívala ryba. I tu osolil, ale méně než omáčku. Potom dózičku zavřel, vrátil ji na místo a pro změnu uchopil dózičku s pepřem, který nasypal do polévky a taktéž důkladně promíchal. Poté svou pozornost obrátil k sladkostem. Šlehačkové poháry nechal být, stejně tak roztřesené želé, avšak tmavý kakaový dort mu neunikl, a tak ho posypal trochou pepře. Byl tak tmavý, že na něm tmavé tečky nebudou vůbec vidět, zato budou znatelné na jazyku.
Když byl se vším hotový, narval si kapsy dalšími sušenkami, takže jeden plech zůstal zcela prázdný, a spokojený sám se sebou odkráčel. To aspoň paní Cooperingovou odnaučí, aby ho honila po kuchyni jako nějakého sprostého darebu a nedopřála mu něco, co mu stejně patří, mrmlal si pro sebe a široce, až hrozivě se u toho usmíval.

Jakmile se dívky vrátily od paní Cooperingové, nebyl na nic dalšího čas. Rychle dozdobily vanilkový dort, vytáhly poslední plech se sušenkami z trouby, zaklely nad jedním, který byl skoro vypleněný, a začaly servírovat jídlo na talíře, poněvadž pan Goodham i další hosté se už trousili a rozsazovali v jídelně.
Když sluhové odnesli polévku a zakrátko na to druhý chod, ztěžka dosedly na židli, jak je bolely nohy, vlastně nejen nohy, ale celé tělo.
Dlouho si však odpočinku neužily.
„To je skandál! Skandál!“ ječela paní Bakerová jako trhovkyně, jako kdyby zapomněla, že je dáma, ačkoli se tak nikdy ve skutečnosti nechovala. Byla dokonalým příkladem ženy, která se sice narodila do vyšší společenské vrstvy, ale to nutně nemuselo znamenat, že její chování a vystupování bude mít úroveň, to její bylo naopak častěji pod úrovní.
Vpadla do kuchyně jako rozzuřený vítr. „Kde je paní Cooperingová?“ vyštěkla
a očima rejdila po kuchyni.
Fanny s Holly se okamžitě postavily.
„Odvedly jsme ji, aby si lehla. Nebylo jí dobře,“ oznámila Holly a nepatrně vystrčila bradu.
„Tak jí nebylo dobře, hm?“ ptala se paní Bakerová. „Dobře není mně! To je kuchařka, že ani neumí uvařit něco tak jednoduchého, jako je ryba a omáčka?!“
Holly si pomyslela, že paní Bakerová by si nezvládla ohřát ani vodu na čaj, avšak nahlas nic neřekla.
Obě dívky se na svou paní udiveně dívaly a nerozuměly, o čem to mluví. Když naposledy ochutnávaly, bylo vše v nejlepším pořádku.
„Promiňte, madam, ale něco bylo snad v nepořádku?“ dovolila se zeptat Holly.
Oči paní Bakerové se nepřirozeně zvětšily.
„Vy se mě ještě opovažujete ptát?!“ nevěřila tomu, co slyšela. „Je vidět, že služby paní Cooperingové jsou už spíše přítěží. A ani vy jste se nevyznamenaly. Propouštím i vás.“
„Ale madam…,“ chtěla zakročit Holly.
„Ne, obě jste k ničemu. Měla jsem poslechnout paní Goodhamovou a nebýt tak dobrosrdečná, abych dala práci někomu takovému, jako jste vy. S lidmi bez zkušeností je neuvěřitelná potíž,“ lamentovala. „Sbalte se a zítra odejdete s paní Cooperingovou,“ nakázala a odsupěla.
„Tys s tou omáčkou ještě něco dělala, Fanny?“ otázala se Holly, jakmile byla paní Bakerová z doslechu.
„Ne,“ řekla a zavrtěla hlavou, aby své odpovědi dodala na významu.
Holly přistoupila k hrnci, sundala z něj pokličku, zanořila do omáčky lžičku a olízla ji. Okamžitě se ušklíbla. „Bože, to je ale slané.“
„Ukaž,“ přistoupila k ní Fanny a také ochutnala. Její tvář se také zkrabatila. „Ach, takhle to ale předtím nechutnalo,“ zkrabatila čelo a zamhouřila oči.
„Jistěže,“ řekla Holly a v jejím hlase bylo možné rozpoznat, že přišla této záhadě na kloub.
„Freddie!“ zvolaly obě téměř zároveň a podívaly se na sebe.
Obě se obrátily na stoly s dorty a zbytkem občerstvení, které se teprve mělo odstěhovat k hostům, ale nevypadalo nijak podezřele. Tedy na pohled.
„Myslíš, že..?“ Fanny se bála vyslovit otázku celou.
„To nevím. Ale… není to už jedno?“ pokrčila rameny Holly. „Každopádně se odpověď za chvíli dozvíme,“ řekla.
A skutečně. Jen co se naservírovaly dorty a želé a jiné drobnosti a odnesl se punč
a víno, to pro dobrou náladu podrážděných hostů a jako omamné odčinění obědových pochybení (pan Baker nařídil vybrat opravdu prvotřídní – přestože to původně v plánu neměl
a rozkázal servírovat méně dobrý ročník, který však bude těm starým vlkům bez zubů stačit –, „Pro tak vzácné hosty jen to nejlepší,“ pronášel servilně a servilní byl i jeho úsměv. – „V tom případě – pro koho byl určen ten nepoživatelný oběd?“ opáčil pan Goodham a pan Baker se přiškrceně zasmál), bylo jasné to, o čem se mohly před chvílí jen dohadovat.
Paní Bakerová si dala tu práci, že do kuchyně vstoupila dnes již potřetí, což na ni byl obdivuhodný výkon, avšak již nemohla učinit nic víc než před chvílí. Na Fanny i Holly proto jen křičela a plivala na ně nadávky a ony jí nic nevyvracely, jen před svou bývalou paní stály a myslely si své. Odejdou rády a jistě se někde uchytí.

Jen co skončil krátký oběd a ještě kratší svačina a dům Bakerových se vyprázdnil rychleji, než by pana Bakera či jeho manželku ráno napadlo („Musím přiznat, pane Bakere, že jsem od vás očekával něco mnohem lepšího,“ reptal při odchodu pan Goodham, jehož žaludek se hlasitě dožadoval jídla, a nebezpečně kroutil hlavou. „Obávám se, že vaše kariéra v parlamentu skončila ještě dřív, než stačila začít,“ vynášel smrtelný rozsudek, když se soukal do kabátu, a bylo jasné, že pan Baker otevřel lahve toho nejlepšího, co jeho vinný sklep nabízel, zbytečně), odebrali se manželé do svých pokojů, kde hodlali bručet a truchlit každý po svém. Pan Baker zalezl do své pracovny, kam si opět pozval mladou slečnu Brownovou, aby si podruhé v jeden den vyslechl, jaké pokroky dělá Freddie, a tudíž bylo nepravděpodobné, že by se ho špatná nálada držela déle jak pět minut. To se nedalo prohlásit o paní Bakerové, která, jako obvykle, ležela v posteli ve své ložnici (což činila nejraději)
a bez přestávky naříkala (to byla její druhá nejoblíbenější činnost, ale to je již jasné) nad tím, jak je k ní svět nespravedlivý a krutý. Tentokrát u toho však byla přítomna její komorná, jež se za dobu, co u paní Bakerové pracovala, naučila několik druhů litujících výrazů, které postupně pilovala k dokonalosti a jimiž svou paní k její potěše zahrnovala, a tak toho hodlala paní Bakerová využít a svou špatnou náladu si ponechat po většinu večera.
Jediný, kdo byl v dobré rozmaru, byl Freddie.
Večer, když se dům ukládal k spánku a všichni dospělí setrvávali ve společnosti svých starostí, ať už skutečných či maskovaných, vyklouzl ze svého pokoje, přestože se nemusel obávat, že by ho někdo zahnal nazpět, a zamířil do kuchyně.
Ta byla opuštěná a zalitá tmou. Všechno v ní bylo precizně uklizené, jelikož Fanny s Holly navzdory vyhazovu byly poctivé pracantky, a tedy všechno před svým odchodem daly do pořádku, své povinnosti si splnily a mohly místo, kde s paní Cooperingovou prožily poklidných a užitečných pět měsíců, opustit bez výčitek, že by něco zanedbaly.
Freddie přistoupil ke stolu, na kterém byl talíř zakrytý ubrouskem. Odhrnul ho
a objevil pod ním zbylé dva koláče, které služebnictvo nesnědlo. Natáhl k nim ruce, pak si to ale rozmyslel a přesunul svou ruku k míse naplněné sušenkami, na něž se odpoledne už nedostalo, poněvadž hosté po ochutnání kakaového dortu, jemuž daly navzdory nechutnému obědu šanci, již odmítli pozřít byť jen sousto čehokoli, co doputovalo z kuchyně manželů Bakerových.
Freddie v míse zalovil rukou a vylovil dvě sušenky. Jednu žmoulal v ruce a druhou si celou nacpal do pusy, až mu v koutcích úst zůstaly drobky a pusu měl tak plnou, že měl co dělat, aby sousto požvýkal. U toho si představoval, jak si matka zítra, až se posadí u krbu v salonku a bude se prolévat čajem, poničí své nové šaty, které si nechala u švadleny ušít a za které pan Baker dosud (pro jistotu) neviděl účet.
Najednou se začal cítit podivně, jako by se mu po těle rozlévala křeč, putovala mu od nohou až k hlavě, pomalu protékala každičkou částí jeho těla a ochromovala ho, takže se nemohl pohnout. Sušenka mu vypadla z ruky na zem a rozlomila se. Freddie zalapal po dechu a dusil se, jak mu znecitlivěla ústa, plná sušenkové hroudy. Pokusil se sousto vyplivnout, něco říct, zakřičet, ale žádný zvuk z něj nevyšel. Prsty na nohou i na rukou se mu nevzhledně zkroutily. A pak jako by se začal scvrkávat, jako se scvrkává starý člověk. Kůže se mu po celém těle krabatila a vysychala. Prudká bolest, jež mu vystřelila odkudsi ze žaludku, ho ohnula v zádech a Freddie se začal ještě víc a víc smršťovat.
Na podlahu dopadla druhá sušenka.
Z dálky zazněly kroky. A spolu s nimi i ťapkání psích tlapek. V kuchyni se rozsvítilo.
„Co ty, Brethe, chceš se taky napít?“ ptala se psa paní Cooperingová, jež si přišla nalít vodu. Ohlédla se za psem, jemuž neunikla jedna rozlomená sušenka a jedna, mnohem větší, vyzývavě se povalující před jeho čumákem. Přikradl se k nim a očichal je.
„Á ne, ty nemáš žízeň, ale hlad, co? Fanny s Holly je asi přehlédly. Dobře pro tebe,“ usmála se paní Cooperingová a sledovala Bretha, jak se láduje nejprve jednou a potom
i druhou sušenkou.
Vypila celou sklenici, opláchla ji a odložila.
„Už jsi dožvýkal? Tak pojď, kamaráde, tady už nic k jídlu není.“