|
na další stranu
Aneta Mašková
ZÁPAS ZA ČASU KORONAVIRU
Úterní den s datem 10. březen 2020 se rozzíval líným ránem. Zimní Olomouc pomalu teplala lidským dechem, jenž unikal do chladného vzduchu, v němž dosud nebyl cítit ani náznak jara, zato v něm bylo cítit vítězství. Opojná, neodolatelná vůně, co rozdráždí smysly, odlehčí mysl a napumpuje člověka energií.
Předešlý den se místní hokejový tým kohoutů utkal se zlínským týmem beranů a první zápas předkola play-off zvládl, jak nejlépe mohl, tedy výhrou. A to výhrou jasnou
a nezpochybnitelnou. 5:1. Na takovém počtu gólů se skóre zastavilo při posledním hvizdu. (Pětka někdy není špatné číslo…) Zato od prvního zapískání bylo jasné, že kohouti jsou v lepší kondici. Bylo to svižné a dravé, bylo to líbivé i hravé. Bylo v tom srdce. Kohoutí srdce, z něhož nikdy nevyprchá bojovnost.
V křehké hale, do jejíhož plechu bylo vsáknuto víc jak sedmdesát let, tepalo čtyři a půl tisíce srdcí, smršťujících se nervózním očekáváním a doufajících, věřících ve výhru, protože naděje vždy umírá jako poslední, i když mnohdy sotva doutná.
A všechna srdce se dočkala. Ve třetí minutě se Franta Skladaný nezalekl před soupeřovou bránou a vsítil první gól.
1:0.
Fanoušci vyletěli na nohy, šály se jim třepetaly nad hlavou, tenký plech se otřásl jásotem
a řevem. Kotel věrných vybuchl. Do prostoru se rozprskla čirá radost a bujarý potlesk, první gól, chytlavá návnada pro následující minuty a tisknutí pěstí. A i když po druhém gólu Tomáš Žižka po vhazování prokázal bystré oko a vpálil první beraní branku a Zlínse pokusil získat, co ztratil, zápas přesto neotočil.
Stav série mezi HC Olomouc a PSG Zlín po prvním duelu 1:0 ve prospěch Mory. Dobrý úvod, ba dokonce velmi dobrý.
Nejméně stejný počet fanoušků, kteří zavítali na první chytlavý zápas – a jistě i ti, které nemoc, zranění či jiný neduh uzamkl doma a usadil před televizi – doufali, že vítězství ochutnají i dnes při druhém změření sil a odhodlání.
Avšak zatímco olomoučtí fanoušci – a nejen ti – žili hokejem, svět se měnil. Bez ruchu a neviditelně, avšak nezadržitelně.
Ovšem jak jim plíživá změna zasáhne do úterních plánů, to ještě brzy ráno netušili ani Olomoučané, ani hokejisté, ani vedení.
Jen co se Zdeněk Moták, hlavní trenér Mory, dopravil do práce, uvařil si kávu a usedl k počítači, aby si pročetl články týkající se šíření nového viru, jenž někdy kolem Vánoc vylétl z Číny a rozlétl se do všech koutků světa, aby to ani jednomu nebylo líto. Ještě v pondělí byla mysl hokejového světa plně nastavená na play-off. Avšak už v úterý ji nahlodala drobná pochybnost, jako červ jablko.
„Včera jsme začali moc dobře, diváci nás hnali,“ konstatoval Jan Tomajko potěšeně. Byl jedním z dua olomouckých trenérů. Ten mladší, ale stejně šedivý jako o dvanáct let starší Zdeněk Moták. V noci spal dobře i dobře vstával, ale coby bývalý hráč i zkušený trenér věděl, že jedna vyhraná bitva není vyhraná válka. Jeden den slastně vyhrajte, druhý potupně prohrajete. Nový zápas je i nový začátek.
„Ale dneska se může stát, že nebudeme pokračovat,“ prorokoval Zdeněk a leštil si své brýle.
Jan pozvedl obočí. „Proč proboha?“
„Už jsi to četl?“ zeptal se a ukazovák namířil na monitor. Kávu dávno vypil a mnul si zarostlou bradu.
Jan se naklonil přes rameno a očima klouzal z jednoho řádku na druhý. Čím víc se do článku začítal, tím víc vraštěl čelo.
„To nevypadá dobře,“ konstatoval opatrně.
„Ne, to nevypadá,“ souhlasil Zdeněk. „A tiskovka vlády dnes taky nevyzněla dobře. Musíme počkat, co z toho bude.“
Jan se napřímil a odfrkl. „Nesnáším čekání.“
„Nic jiného nám nezbude.“
A tak se čekalo. Čekalo se celé ráno i dopoledne. A čekání pokračovalo i odpoledne, kdy nejistota zesílila. Hlavy se vařily z promýšlení, co se bude a nebude dít. Co nastane
a nestane.
Nový typ koronaviru postupoval světem, bez pozvání vstupoval do nových zemí, ve kterých se dosud neobjevil, a vnikal do nových těl. Utlumoval hýřivý svět, ba ho přímo zastavoval. Svět zamrzal, jako by zapomněl, že zima končí a blíží se jaro, probuzení.
Těsně před začátek druhého zápasu sfoukl veškerou hokejovou naději. Hrát se bude, ale bez diváků. Kouzlo domácího prostředí bylo jedním rozhodnutím odčarováno.
„A je to tady,“ řekl Zdeněk sedící v kanceláři u svého stolu a tón hlasu, v němž se ozvalo zklamání i smíření, byl nápovědou, že optimistické zprávy to nebudou.
„A?“ Jan se zvedl a přistoupil k němu.
„Budeme hrát.“
„Skvěle!“ zajásal Jan, jako by nezaslechl Zdeňkův tón.
„Ale bez lidí,“ dodal.
„Cože?“ už věděl, že zajásal předčasně.
„Hromadné akce jsou povolené do sta lidí. Jenže do té stovky jsou zahrnuti hráči, my, realizační tým, prostě všichni. Na diváky nezbude.“
Jan si prohrábl vlasy. „Tak to je v prdeli. Hokej bez lidí! Kdo to kdy viděl?!“
„My to uvidíme dneska.“ Brýle si posunul na čelo a stiskl kořen nosu. „Kde jsou kluci?“
„V šatně.“
„Tak jim to jdeme oznámit, ať to neprotahujeme.“ Podíval se na hodinky. „Stejně nemáme čas.“
I hráči v noci z pondělí na úterý spali dobře. Ač v zápasu utrpěli šrámy, noc jako by je vyléčila. Cítili se silní a mladí, a to i ti, kteří už byli staří. Cítili, že v nich přetrvává dráždivá euforie, kterou dnes opětchtěli vyburcovat.
Přesto i k nim se donesly zprávy o hrozícím zrušení zápasu. Jako profesionálové si na to zakazovali myslet, ale i oni byli jen lidi a lidi jsou dokonalí ve své nedokonalosti, a proto věděli, že dnešní příprava není o tělu, nýbrž o hlavě. O jejím klidu a soustředěnosti. O absolutní koncentraci.
Sotva Zdeněk s Janem vstoupili a hráči na ně pohlédli, bylo jim jasné, že zprávy nebudou dobré, nebo přinejmenším jen dobré.
„Hrát se bude,“ oznámil Zdeněk a napětí vznášející se v šatně jako těžký, nevyvětratelný parfém, se uvolnilo. „Ale bez diváků.“ A bylo zpět. Ještě hustší.
„Bez fanoušků?“ ozval se Zbyňa Irgl. Hráč, co sice měl léta, ale patřil k jedněm z nejlepších, pokud nebyl ten vůbec nejlepší. „Nemůžeme hrát bez lidí!“
„Musíme a budeme,“ řekl Zdeněk, i když ani jemu se představa zápasu bez fanoušků nelíbila ani trochu. Něco takového ve svých plánech o dnešním utkání neměl, protože by neřekl, že by něco takového mohlo nastat.
„Bez lidí to bude děs,“ hlesl Rosťa Olesz otráveně. Kdykoli se mu během zápasu nedařilo, stačilo, aby letmo pohlédl do míst, kde mu fandila jeho manželka se synem. Zaťal zuby a bojoval dál.
„No tak, kluci,“ ozval se Tomáš Dujsík, „někteří z nás to zažili,“ připomněl zaprášenou hokejovou minulost. „Já teda jo, i když to bylo v juniorech.“
„Tak to není tak dlouho,“ popíchl ho Honza Lukáš.
„Vole,“ oplatil mu Dujsík.
„Kluci,“ vzal si slovo Zdeněk, „včera nám to šlapalo. Rychle jsme se dostali do vedení, a to bylo dobře. To je často dobře, i když ne vždy. A pro nás je to mnohdy něco vzácného, jelikož po většinu sezóny jsme jednobrankové manko dotahovali často. Sice nás trochu rozhodilo snížení, ale zase jsme jim odskočili a získali první bod. A dnes k němu přidáme druhý. Budeme hrát pro ty lidi, co tu nemůžou být. Budeme hrát a bojovat, protože jsme kohouti a bojovnost máme v srdci, nebo ne?“ každého hráče přejel rychlým pohledem.
Hráči Zdeňkovi bedlivě naslouchali, podobně jako pravidelně naslouchali jeho oblíbeným operám. Hlavně Nabuccovi. Kolik hokejistů trénuje na vážnou hudbu?
Mač za zvuku dechu hokejistů a pískání rozhodčích odstartoval v pět hodin. A byl šílený od začátku do konce. Padla sedmnáctá minuta první třetiny a padl i první gól. Beranů. Trefu, co zaplula do branky, mohl slavit Zdeněk Okál.
Když Morava v druhé třetině vyrovnala zásluhou Tomáše Dujsíka, Plecharéna mlčela
a bylo to děsivé mlčení. Kapalo ze stropu i stěn a vsakovalo se do hráčů, prohlubovalo bídné rozpoložení. Jejich výkonnost nebyla taková jako včera. Rychlost a švih zmizely. Zápas nebyl vyšponovaný, byl mírný jako přátelské utkání.
„Je to strašný, atmosféra je otřesná,“ povzdechl si Lukáš Nahodil při jednom střídání
a očima přejel neobsazené sedačky. Byly jako sirotci, byly opuštěné a studené.
Spoluhráči mu beze slov přitakali.
Ale i když musel být vnitřek arény prázdný, skromný počet diváků, hnací motor každého sportu, se houfoval venku před stadionem. Fanoušek přibýval k fanouškovi, plácali se po rameni, nadávali, diskutovali i se rozhořčeně smáli. Tvrdé jádro kotle a desítka dalších fandili na parkovišti, zatímco zápas sledovali na notebooku. Bubeník tančil paličkami, hlavní hlas kotle dirigoval.
Skrz tenký plech alespoň slabě proniklo halekání a mírně rozvlnilo stojaté ticho.
„MORA! MORA! MORA!“
Buch. Buch. Buch.
„MORA!“ potlesk. „MORA!“ potlesk. „MORA!“ potlesk.
„Slyšíte to?“ zaslechl neklamné povzbuzování Jan Jaroměřský.
Spoluhráči sedící na střídačce se zaposlouchali.
„Jsou venku,“ řekl Lukáš Klimek a ostatní mírně zvedali hlavy ke stropu a otáčeli se.
„Jo, přišli nás povzbudit,“ konstatoval Pavel Musil a zprudka vydechl. Zadíval se na ledovou plochu, kde se proháněla pětka spoluhráčů. „Kluci, no tak, pojďme to otočit,“ pokusil se je vyburcovat. A jak řekl, tak taky udělal. Jeho přihrávka sice v polovině zápasu našla Lukáše Nahodila, ale ten nenašel správný okamžik, aby vpálil gól, a tak možnost dostat se do vedení uklouzla po hokejce. A nepomohlo ani odvolání Branislava Konráda.
Druhý zápas předkola play-off skončil prohrou Mory 1:3. Vítězství bral Zlín a dorovnal sérii na 1:1.
A naděje na obrat? Plála pouhý den, než ji uhasilo vyhlášení nouzového stavu
a odpískání celé hokejové sezóny.
Vítěz sezóny 2019/2020? Žádný.
A koronavirus dál měnil svět.
|
