literární časopis založený v roce 1964

Martin Honzák

II. (JÓGA. VÝPOVĚĎ. ŽÁDOST REKTORA. KLÁNÍ.)

Vím přec, kde to nejvíc bolí,
roztrhám se na kusy
a dokud se nerozdrolí,
duše muka zakusí.

Vše tu popelem už lehlo,
v prach jsem se dnes obrátil.
Světem to však ani nehlo,
štěstí mi as navždy skryl.

Marně jej tu lupou hledám,
spáleniště obracím.
Těžko se s ním takto shledám,
to tak nějak uvnitř vím.



Kapitola druhá

ODCHOD

Otevřel jsem oči a spatřil východ slunce. Seděl jsem v zahradním křesle, ve kterém jsem viditelně v noci usnul, přikrytý dekou. Anna byla pozorná hostitelka. Protáhl jsem se a celý překvapený zjišťoval, že něco je jinak. Ano, nebylo mi zle, netočila se mi hlava, žaludek netoužil ukazovat zbytky včerejšího důvodu dnešního stavu. Vstal jsem a neupadl. Zajímavé! Na oholených tvářích mě lechtal chladivý vítr.
Plnými doušky jsem vdechoval chladný ranní vzduch a kochal se tím, jak se slunce pozvolna ukazuje. Celý svět přecházel z temnoty do jasu. Jak symbolické, pomyslel jsem si, ačkoli mi z toho nezvyklého optimismu bylo trochu mdlo.
Na terasu vyšla Anna, na sobě jakýsi sportovní úbor. „Dobré ráno! Zacvičíte si?“ Rovněž jsem pozdravil, zatvářil se však asi příliš udiveně, neboť se zasmála: „No nemusíte, ale po ránu to člověka pěkně povzbudí.“
Přikývl jsem: „Vím, ano, jenže nemám tu Umu, tak jsem takový rozpačitý…“ blekotal jsem chvíli, než mi to došlo: „No, možná nemyslíte rozcvičku před kláním, že?“ Má hlava asi ještě nebyla úplně v kondici, pomyslel jsem si.
S úsměvem zavrtěla hlavou: „Ranní jóga!“
Drahý čtenáři, byl to pozoruhodný zážitek. Člověk by si řekl, co tak může být zajímavého na polehávání a posedávání a na všelijakém nakrucování, že? Pravdou je, že vlastně všechno! Anna nahlas říkala, co dělat, v jakém tempu, při kterém pohybu se nadechovat a kdy vydechovat („Vždy nosem!“ slyším ji dodnes, když na to vzpomenu, protože mi to musela opakovat asi pětkrát). Poznal jsem svět vědomého dýchání a prodýchávání, pozoruhodných pozic, jež Anna nazývala ásány, protahování a především uvolňování. To mě vlastně na józe fascinovalo nejvíc. Třebaže mě neustále napadaly nějaké myšlenky a odváděly mou pozornost, Annin hlas mě vždy vracel a dech a uvolňování přebytečného napětí, zejména z obličeje, mě postupně dostávalo hlouběji a hlouběji pozorností k sobě a svému tělu, k prožitku uvolnění. Po létech v napětí jsem užasl a užíval si nekonečný klid. Tělo zcela relaxované a mysl prázdná, otevřená – to jsem chtěl zažívat stále!
Během hodiny a půl v nejrůznějších ásánách mnohokrát zaznělo slovo „vědomé“, zejména v souvislosti s dechem a pohybem nebo s pozorností věnovanou reakcím těla na odezvy z cvičení. Vědomě jsem své bytí zažíval do dnešního dne asi jako každý, tedy téměř vůbec, a tak to zpočátku trochu drhlo. Nakonec jsem se ale dokázal dostatečně soustředit a prožil si vnímání svého těla a dechu, aniž bych přemýšlel nad čímkoli. No vážně, nenapadalo mě nic, a když náhodou něco přilétlo, zase jsem to pustil, nechal to odlétnout.
Hodně tomu, jak už jsem řekl, pomáhala Anna, která mě svým klidným tónem hlasu provázela celou lekcí a zaměřovala mou pozornost jen na jógu. „Kam směřuje Vaše pozornost, tam je prána, Vaše životní energie!“ zopakovala mi během lekce mnohokrát a mě se ten způsob nového nahlížení na svět líbil. Dosud jsem totiž věnoval pozornost jen myšlenkám v hlavě – a kam mě to dovedlo, není myslím třeba opakovat...

Nový začátek se mi líbil. Hlavně když jsem pomocí Annina hlasu procházel jednotlivé části svého těla a vědomě v nich uvolňoval napětí. Už jsem o tom před chvílí psal, přesto bych to rád zopakoval, protože jsem byl překvapený, kolik jej ve mně je! Strnulost mě provázela po mnoho let a dalo by se říci, že byla mou součástí. Tou, o kterou jsem ale už nestál. Dechové techniky mě fascinovaly – dalo se třeba jen sedět a přerušovaně se nadechovat do plných plic a břicha, vzápětí plynule vydechovat. Po několika takovýchto nádeších a výdeších jsme to změnili na plynulý nádech a přerušované vydechnutí. A pak zase na přerušované nadechnutí i vydechnutí. Opojení kyslíkem je mocné!
Potěšilo mě, že jsem objevil metody, jimiž lze strnulost nahradit něčím jiným; smích mezi ně rozhodně patří, jóga rovněž. Ó, jak jsem byl Anně vděčný, že mě zasvětila do tohoto pozoruhodného světa, který je běžnou součástí života Západu! Tisíce let tam dají více na soulad těla a ducha a na nalézání vnitřního klidu než na nadvládu mysli a s ní přicházející neklid, jenž je tak běžný zde. Avšak upřímně, tohle mě napadá až teď, když o tom píšu a po tom všem, co jsme s Umou zažili a poznali. Ve chvílích prvních lekcí jógy jsem byl zkrátka jen ohromen.
Po meditativním zakončení lekce jógy jsme přešli do smíchocviků a den se rázem ukázal v mnohem veselejších barvách.

Posnídali jsme a já se chystal na univerzitu. „Máme společnou cestu,“ nadhodila Anna. Vyrazili jsme tedy, já plný smíšených pocitů. Na jednu stranu jsem se těšil, až to tu formálně ukončím, na druhou stranu jsem tu strávil téměř dvacet let – od studií přes učitelskou dráhu po lavičku v parku – a nějakou stopu ve mně univerzita zanechala.
Dalo by se říci, že jsem se tu měl dobře, kdyby tedy nebylo onoho rozporu, jejž jsem nedokázal nijak přelstít, třebaže jsem se o to dost snažil. Léky ani alkohol nepomohly, abych tomu zde zcela přivykl, duše chtěla jinam. Dívám se na to však takovýmto způsobem až dnes. A když vidím celý příběh, ani se své duši nedivím. Jenže tenkrát jsem se cítil spíše provinile, jako bych snad nezvládl nějaký svůj úkol, předurčení… Tak jako tak jsem se chystal na jednání k rektorovi, který do své funkce nastoupil nedávno a škole dával nový vítr do plachet. Znal jsem jej, nikdy jsme se ale nekamarádili. Byl jsem zvědav, jak to proběhne.
Procházel jsem s Annou pečlivě udržované chodníky univerzitního kampusu a došel až k honosné hlavní budově. Celá stavba univerzity byla původně impozantní, starobylý hrad na rozlehlém vršku přestavěný na mnohem krásnější a zdobnější zámek s vlastní školní budovou, což bylo značně nevídané, ba bizarní.
Škola získala ve své době ohromný věhlas a konaly se tu bezpočty kongresů a jiných sešlostí, až hrabě Víz, majitel zámku, nechal celý komplex přestavět, vybudoval i kampus a přilehlou vesničku, dnes už spíše městečko, a získal pro toto místo glejt univerzity. To bylo před třiceti lety. Dnes se její fakulty se rozrůstaly až nečekanou rychlostí a všude panovaly čilé výstavbové práce. Tvořil se tu takový svět trochu sám pro sebe, fascinující a lákavý, drsný a nebezpečný, s úskalími, které jsem dobře znal a nejedno prožil.
Málokdo mi věnoval pozornost. Trochu jsem se obával, aby si některý student či učitel nepoznal své oblečení, ovšem Anna mi věnovala ještě pár kousků, jež ty původní zčásti maskovaly. Nepoznával mě však nikdo – byl jsem čistě oblečen, ostříhán a oholen. Většina studentů, které jsem ještě učil, už dostudovala a odešla.
Zato bývalí kolegové v hlavní budově měli z mého návratu veliké haló. Udiveně se na mě dívali, zdravili nebo se odvraceli, usmívali se či mračili, bylo to takové rozmanité.

Zabušil jsem na dveře rektorátu. Otevřela mi sekretářka a trochu zaskočeně mě pozvala dál. „Rektor Vás očekává za deset minut. Dáte si kávu?“ zeptala se mě pak nesměle, když se vrátila z jeho kanceláře. Přikývl jsem a poděkoval. Tak brzké přijetí jsem upřímně ani nečekal.
Když jsem vstoupil, zmocnil se mě pocit nejistoty. Mám se tvářit provinile? Vyrovnaně? Mám vlastně něco hrát? Jenže byly to jen dozvuky dřívějších audiencí. Pokrčil jsem nad tím rameny a vypustil to.
Rektor mi podal ruku, tvářil se mile a vlastně i trochu překvapeně. Jestli něco hrál, byl v tom dobrý. No, na své pozici vlastně musí být, napadlo mě. Do školské rady mě zvali kdysi, než jsem se dostatečně odmítavě vyjádřil. Politika, to jsem věděl rovnou, není nic pro mě. Alespoň trochu pudu sebezáchovy jsem dřív měl, uznal jsem sám v sobě.
Usadili jsme se, dostal jsem silnou kávu a poté, co sekretářka odešla, rektor začal mluvit sytým, melodickým hlasem: „Jaké to překvapení, drahý Uru! Dalo by se říci, že stejně nečekané, jako milé – že tento okamžik přijde, jsme myslím ani jeden z učitelského sboru už ani nedoufali!“ usmíval se.
Zasmál jsem se, protože se mi vybavil obrázek sebe ještě před dvěma dny. Taky bych v dnešek nevěřil.
Rektor nerušeně pokračoval: „Vidím, že Váš stav se zlepšil! Jsem za to velmi rád. Jak Vám mohu pomoci?“ nedbal příliš na mé zasmání. Chtělo se mi se rozesmát naplno, abych tu atmosféru zde trochu uvolnil, a napadlo mě, zda Anna smíchocviky zpestřuje zasedání rady.
Nakonec jsem to ale neudělal, třebaže jsem se cítil všelijak a smích to mohl odlehčit. Raději jsem tedy promluvil: „Víte, rád bych věděl, zda jsem tu ještě zaměstnán. Poslední léta mám trochu rozmazaná,“ a kdovíproč jsem se opět zasmál. Nechtělo se mi asi se tolik do té minulosti nořit nebo ji dramatizovat, ovšem dobrý fórek umím ocenit, i když je můj.
Rektor zvedl překvapeně obočí, ale nepohnul ani koutkem úst. A tak jsem tedy pokračoval: „Nerad bych, abyste si myslel, že celou záležitost bagatelizuji nebo že odmítám nést následky. Tuším, že můj stav byl neslučitelný s výkonem zaměstnání a že už zde žádné závazky nemám, jen bych rád měl v tomto směru jistotu.“
Rektor pokrčil rameny: „Inu, byl jste pro nás dost oříšek. Jenže předtím, než jste upadl do... řekněme permanentního deliria, byl jste prohlášen za nemocného a z tohoto stavu jste vlastně dosud nevyšel. Formálně tedy. Takže stejně formálně jste zde stále zaměstnán. Avšak myslíte, že by bylo vhodné zde působit nadále?“ rozšířily se rektorovi oči údivem nad svou domněnkou, že jsem přišel za tímto účelem. Vzápětí chvatně dodával: „Ne snad že bychom si nevážili práce, kterou jste zde dlouhá léta – a výborně – odváděl. Jen vzhledem k okolnostem jaksi...“ naznačil, ovšem dosud to byla jen taková politická hra. Náznaky jsou jako špičky ledovců ukazující se nad hladinou.
Přikývl jsem, přiznám, že trochu překvapený: „Děkuji za objasnění situace. Vlastně jsem přišel dát výpověď a nějak pokud možno se ctí zdejší kapitolu uzavřít,“ usmál se na něj srdečně. „Také bych se rád pozeptal na finanční stránku věci, nechci zde být něco dlužen, a jsem-li, chci vědět kolik, abych to mohl časem splatit.“
Napětí v rektorově obličeji, ty nepatrné náznaky kolem očí a rtů, povolilo a on náhle vypadal o dost srdečněji. Definitivy se vzdává málokdo, a on to zřejmě shledal vstřícným krokem z mé strany, protože se vzápětí rozhovořil: „Věřím, že jste si své rozhodnutí důkladně promyslel, univerzita ztrácí výborného pedagoga! Cítím nicméně spolu s Vámi, že jsou naše zdi pro Vás příliš úzké a že ať míříte kamkoli, rozhodně to bude za lepším,“ odmlčel se na chvíli a já zaváhal, zda se mi nevysmívá. Ironicky to trochu znělo, ale jeho hlas tyto stopy nenesl. Tak jako tak na tom vlastně nezáleželo, mávl jsem nad tím v duchu rukou.
On beztak nečekal na mou reakci a pokračoval: „Vaše závazky, které Vám po léta vznikaly, jsou uhrazeny z Vašich mzdových a nemocenských fondů vedených univerzitou. Dá se tedy s trochou nadsázky říci, že jste svůj plat propil.“ Pak se zarazil, zda není příliš nemístný. Pokrčil jsem však rameny a přikývl na znamení přijetí tohoto faktu, ostatně čekal jsem to horší. „Rovněž z něj byly hrazeny náklady na péči o Vaši dračici. Počítám, že ji vezmete s sebou, čímž je celá věc uzavřena.“ Usmíval se na mě a já se začal usmívat také, protože jsem ucítil dotek svobody. Pokývl jsem tedy hlavou a měl se k odchodu. Bylo to rychlé rozloučení, ovšem vlastně jsem v něj i doufal, takže proč ne.

Jak jsem ale začal vstávat z audienčního křesla, rektor ožil a pokynul mi rukou, abych si ještě sedl. Pronesl přitom: „Počkejte ještě,“ jako by jej zrovna něco napadlo. „Opravdu si vážíme toho, co jste pro univerzitu udělal. Poslední roky se nepovedly, jenomže ať si o tom myslíme, co chceme, byl jste zkrátka nemocný. Stát se to může každému – a co kdo doopravdy jeden o druhém víme, že?“ překvapil mě svou vlídností a pochopením. Vzápětí dodal: „No, půjdu rovnou k věci, rád bych Vás ještě na dva měsíce zaměstnal, souhlasíte-li.“
Udiveně jsem zvedl obočí a rektor o to rychleji pokračoval: „Slíbil jsem cosi a Vy byste mi to mohl pomoci vyřešit, protože bez Vás se mi to velmi zkomplikuje. Přesněji, dosud to nemělo řešení,“ díval se na mě zkoumavě.
Hleděl jsem mu do očí a nepřipadalo mi, že na mě něco hraje. Opatrně jsem tedy řekl: „Popravdě, rád Vám vyhovím, bude-li to v mé moci, ani já vůči tomuto místu či vůči Vám nechovám nepřátelství. O co jde?“
Usmál se a udělal široké gesto: „Vy jste z Klánie, že? Co kdybyste si udělal takový malý výlet domů a na tamním trhu završil svou vypravěčskou kariéru posledním výstupem? Slíbil jsem tam totiž účast někoho z univerzity a nemám tam koho poslat. Bylo by to takové pěkně symbolické, vypravěčská derniéra, co říkáte?“ rozplýval se nadšením, běhal po místnosti a maloval to ve vzduchu podobně širokými gesty, kterými svou verbovací řeč začal.
Přiznám, že mě to poněkud rozhodilo. Návrat domů? Po těch bezmála dvaceti letech? Abyste rozuměli, měl jsem krásné dětství, prožil jej s přáteli, ovšem všichni jsme v osmnácti z té malé vesničky uprchli – a nikdo se tam nevracel.
Ale trh! To bylo až magické místo, setkání mnoha kultur a rozmanitých lidí, umění všeho druhu a neuvěřitelná přehlídka jídel celého světa. Trval dva týdny a v tom čase celá vesnice ožila, zkrásněla, rozrostla se o několik set lidí a stala se fascinujícím divadlem, zvlášť jste-li dítě. Zrovna tam jsem prvně viděl Vypravěče. Úplně se mi zastesklo a pocítil jsem ohromnou zvědavost. Váhal jsem tedy jen okamžik, než mé pokývnutí určilo směr mých prvních kroků z univerzity.
Pak už to bylo poměrně rychlé, několik instrukcí ohledně výstupu, vyplatili mi dva platy, podepsali jsme řadu lejster a já byl volný.

A rychlým krokem jsem mířil ke stájím. V srdci mi probublávala a vybuchovala radost, že ji uvidím!
Přestal jsem dbát na všechny konvence a prostě se rozeběhl. Cítil jsem se volný, lehký, šťastný a toužil to s ní sdílet.
„Umo!“ křičel jsem jako blázen a vtrhl tam.
Uslyšel jsem její radostné zachrčení a z místa, kde byla ustájená, se rozzářila světle modrá barva, to jak její kůže změnila odstín. Zdvihla hlavu a nedočkavě mě vyhlížela, tělo jí cukalo radostí. Přiřítil jsem se k ní, objímal ji, střídavě plakal a smál se a dokola se jí omlouval.
Bylo to skvělé setkání, až teď jsem se cítil úplný.
Odpoutal jsem ji, sedl na ni a ona se divoce rozeběhla. Nehleděli jsme napravo ani nalevo, bláznili jsme v šílených pohybových kreacích na dvoře stáje a naše dovádění přitahovalo pozornost mnoha rozesmátých diváků.
Nakonec jsme se zklidnili, já slezl a velmi rád ji osedlal. Přeci jenom jsem odvykl a její šupiny byly drsné a ostré, měl jsem z toho rozedřená stehna.
Sedlo bylo sportovní, určené na klání, zčásti se však počítalo i s případným cestováním, bylo na něj možno připevnit brašny. Ty jsem ale neměl, a tak naše první cesta vedla do obchodní části městečka.
Díval jsem se na něj z dračího hřbetu a bylo mi pěkně. Jak jsem jen mohl zapomenout na projížďky na Umě? Tomu pocitu se nic nevyrovná, Uma je nádherná dračice impozantních tvarů a vzbuzuje respekt už jen tím, jak se pohybuje. A to nemluvím o pohledech, které umí vrhat! Často i jen ony zmrazí protihráče. V klání je drsný a nepřekonatelný útočník.
Inu, co bych to zastíral, být opět s ní mě potěšilo. Zastavili jsme v pár obchodech, za peníze jsem proto byl dost rád, nakoupili potřebné na dlouhou cestu, ovšem spíše odhadem. Jen botami jsem si byl jistý. Z univerzity jsem léta nevytáhl paty a na ty výlety v mládí si sotva vzpomínal. Co může člověk potřebovat na zhruba dvouměsíční cestě hlubokými lesy? Připadal jsem si, jako bych měl poprvé vyjet na čundr.
Za branami univerzity se otvírá jiný svět a já se nemohl dočkat. Nejdřív by se ovšem slušelo poděkovat Anně a rozloučit se s ní. Schylovalo se k večeru a já s Umou zamířil k jejímu domu.

Stála na terase, a jak nás uviděla, opět se rozesmála. Ani já nezůstal vážný, a tak nám večer začal stejně vesele jako ráno. „Na vás dva je ale působivý pohled! Chystáte se vyzvat na souboj celý svět?“ vítala nás.
„Kdepak na souboj, rád bych to zkusil jinak! Už je čas!“ zasmál jsem se, a taky že byl, vždyť klání jsme spolu provozovali od jedenácti. „Budeme teď nějakou dobu cestovat, jdeme se rozloučit,“ pokračoval jsem.
Anna přikývla: „Dobrá, to počká do rána, co říkáte? Za chvíli budu grilovat,“ pozvala nás pohybem ruky dál. Bylo mi s ní hezky, a tak jsem neváhal, sundal Umě sedlo, otřel ji a šel naštípat dříví.
„Vyrážím na svou poslední pracovní cestu,“ nadhodil jsem u večeře. Zvedla údivem obočí a čekala, co bude dál. Vyprávěl jsem jí, co proběhlo u rektora, a pak své nesmělé nákupy. U nich se smála nejvíc. Společně jsme pak probrali všechny ty věci, některé jsme vyřadili, jiné mi přidala.
Chovala se ke mně, jak jsem si představoval, že by se chovala maminka. Tu jsem však nepoznal, zemřela při porodu, a tak jsem si jen užíval ten pocit.

„Co máte vyprávět?“ zeptala se pak.
Pokrčil jsem rameny: „Zrovna takovou nepříliš zajímavou věc. Vědecká fakta, léta zkoumání, dohromady vcelku nudná záležitost, i když jako téma dost nosné: Dračí éra. On celý trh se letos koná v tomto duchu, vlastně je rok Draka, že? Takže je to takové tematické... Trhy tam bývají krásné, velkolepé,“ zasnil jsem se.
„No, to je tedy oříšek. To mě ve škole nikdy moc nebavilo, akorát samá jména druhů draků, kdo kterého žral a jaké dosahoval velikosti... A vy jste už na tom trhu někdy byl?“ podivila se pak.
„Ano. Já v Klánii vyrůstal, víte?“ řekl jsem nadšeně. Rozzářila se pochopením a chvíli jsme byli jen tak ticho.
Pak jsem dodal, asi abych to s vyprávěním o dracích upřesnil: „Vlastně to moc naučné nebude. Víte, to patří spíše do škol... tohle vyprávění je určené pro široké masy, má spíše vzbudit zájem o danou problematiku, o dračí historii a mytické draky jako takové. Je to spíš takové divadelní, možná až cirkusové vyprávění, také dost pokřivené prokrálovským výkladem... Mně to tedy tehdy, v dětství, přesto dost chytlo... draci mě prostě zajímají,“ odmlčel jsem se. „Myslíte, že mohli mluvit?“ zeptal jsem se pak nesměle.
„Draci? No, nějak se asi dorozumívali, jenže jestli to byla zrovna řeč... jako naší řečí myslíte?“ podivila se.
Mávl jsem rukou: „Jen mě to tak napadlo...“
Potom jsem zprovoznil svou starou vodní dýmku, seděli jsme v křeslech na zahradě, bublali a mlčky se dívali na hvězdy.
Takhle daleko od univerzity na konci městečka byla hluboká tma a jejich zářivý jas dával spatřit něco nepochopitelného a tajuplného, co zveme vesmírem. Jen nahlížíme, pojmenováváme a bájíme, někteří vědecky zkoumají, ve skutečnosti ale nikdo z nás nemá ani tušení. A to je moc dobře; život je plný tajemství, a kdyby bylo všechno hned jasné, svět by byl smutné a bezútěšné místo.
Na druhou stranu je ovšem až s podivem, kolik lidí má hned ve všem jasno…

Anna vydechla oblak voňavého dýmu a jako by jí něco vrtalo už déle hlavou, zeptala se: „A co je to vlastně to klání? Mluvil jste o tom ráno. Vím, že univerzita měla klub, a úspěšný, jenže už se tu nic takového nehraje a já pochytila jen tu a tam něco… s draky a troly? To jde?“
Klání! Hraju jej už od dětství, jen co Uma dostatečně povyrostla. Znám nepřeberné množství taktik a technik hry i její různé obměny, ačkoli varianty v Klánii nejsou zrovna populární, a krom posledních několika let jsem byl velmi aktivní hráč. Shrnout to v krátkosti mi tedy připadalo nemožné, a když jsem to zmínil nahlas, dostalo se mi odpovědi, že máme všechen čas světa. Tak tedy dobrá!
Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak spustil: „Klání má opravdu dlouhou historii, a vesnice, kde jsem strávil dětství, vlastně vyrostla kolem místa, kde se tradičně hrávalo už odnepaměti. Proto i jméno té vesnice je takové nomen omen. Hřiště je tedy vážně veliké, v zásadě vlastně trojúhelníkové, v každém cípu toho pomyslného trojúhelníku stojí dva široké, vysoké sloupy. Mezi ně je zapotřebí dopravit takový zvláštní předmět, kýkhos. Díky tomu družstvo vyhraje,“ odmlčel jsem se, „je to v zásadě dost jednoduché, až primitivní.“
Anna pokývala hlavou: „Zní to tak. Ale asi to má nějaké háčky, ne? Nebo co je tak těžkého dopravit ten… kýkhos?“ Přikývl jsem. „Mezi sloupy? Nebo jej tam lze i hodit? A jak to vlastně vypadá?“
„Kýkhos? Trochu jako takové větší kolo, je z velmi tvrdého materiálu a bohatě zdobený různými ornamenty a docela se pronese. Házet se smí jen při pohybu po hřišti, mezi sloupy se však musí dovézt, donést nebo jinak dopravit. Kamarád jej tam jednou dostal saltem vzad.
Jde totiž o to, že na hřišti jsou tři družstva, a když se jedno, které drží kýkhos, blíží ke sloupům libovolného ze soupeřů, zbylá dvě zapomenou na nepřátelství, semknou se a brání sloupy, jako by byly družstvo jedno.“
„Ovšem dvojnásobné, že?“ chápala Anna rychle.
Přikývl jsem: „A aby to nebylo jednoduché, obranu tvoří trolové se svými jezdci a útok draci.“
„Takže Vy jste útočník,“ usmála se na mě.
„Ano, a ohromně mě to vždycky bavilo. Ten pocit, když se řítíte proti hordě trolů, skáčete jim s Umou po hlavách, oni po vás zuřivě chňapou těmi drsnými tlapami a zuby jim cvakají, vrčí výhružky a křičí vzteky… Prostě skvělé!“ rozzářil jsem se při vzpomínkách.
Anna se na mě dívala poněkud nechápavě a trochu vyděšeně. Usmál jsem se na ni: „No oni jsou trolové dost pomalí a je legrace jim uhýbat, nebojte. Draci jsou jako protivníci o dost horší. To kolikrát nepomůže ani štít od ošklivých podlitin.
Jenže má to svoje dokonalé kouzlo: Skáčete po trolech, ti po vás jdou zespoda, nad nimi ovšem šest draků, kteří nejsou ani trochu ochotní vás nechat proklouznout… Je to hodně o obratnosti a o tom, najít v té šílené obraně nějakou skulinku, nebo si ji vytvořit. Fíglů je na to také dost! Samozřejmě záleží také na vyspělosti týmů – síle trolů, dynamičnosti draků, schopnosti jezdců a strategii trenéra. No a dohromady to právě dává tu správnou jiskru.
A umíte si asi představit tu emoční vřavu, když jste s někým na chvíli spojenec a vzápětí mu bráníte v dosažení vítězství? A co teprve, když se nakonec podaří některému týmu tu obranu prolomit! V tu chvíli vyhrává a je konec. A protože jde o tolik, napětí je tam veliké. Ale nesmíte se bát. Strach vás na hřišti semele, to pak jde o život.“
„No… asi bych to potřebovala vidět… zní to tedy dost divoce! A kolik je draků ve hře? Zmínil jste jich šest,“ zeptala se pak.
„Vidíte, takovou zásadní věc, a já ji neřeknu!“ plácl jsem se do čela. „To je asi tím, jak to hraju dlouho – připadá mi to samozřejmé,“ dodal jsem omluvně. „V každém družstvu je sedm trolů a tři draci. A taky deset jezdců, pochopitelně, každý drak i trol mají svého.
Ti na trolech mají takové podivné brnění a nesmějí chytat draky. No ono by to snad ani nešlo, trolové se na všech čtyřech hýbou tak trochu nevypočitatelně a vlastně by jim tím chytáním jejich jezdci mohli překážet. Zato nesmějí spadnout, byli by ušlapáni.
Trolové jsou ohromní, mají ramena a záda široká přes tři metry a jsou velmi těžcí. Je to trochu, jako kdyby se na vás řítil ohromný mnohatunový jídelní stůl. Jezdci na trolech sedí na takovém podivném sedle, vypadá to skoro jako sedlo na slona...“ zasnil jsem se a na chvíli se odmlčel.
Po nějaké době jsem pokračoval: „No, jenomže když se ty dvě družstva semknou, tak třímáte kýkhos a proti sobě máte hradbu čtrnácti trolů a šesti draků. Ti trolům vyskočí na záda a proplétají se mezi brněními jako v nějakém bizarním bludišti. Vaši trolové se tenhle val pokouší prolomit a ostatní dva draci v týmu na sebe poutají pozornost, aby bylo možné se někam pohnout. Rád Vám ráno ukážu pár úhybných manévrů s Umou, chcete-li. Hned po józe,“ usmál jsem se. „Ta se mi hodně líbí.“
„To mě těší! Určitě se podívám, takhle to zní ohromně složitě…“ pronesla zvesela Anna.
Uhlíky na vodní dýmce dohasínaly, hvězdy zářily a k nebi stoupala oblaka hustého, provoněného dýmu. Byla to vůně dobrodružství a neznáma.
A já v sobě cítil tak zvláštní klid, jako snad nikdy předtím…

III. (LES. DIVADELNÍ HRA. SEN. POUSTEVNÍK. BRAGOVA SLOVA.)

Nitra dveře pootvírám,
hledím značně nesměle:
Co tam léta asi skrývám?
Vše tam zdá se ztemnělé...

Strachů plno, kostlivců též?
Či své tužby zmrtvělé?
Palác hrůzy? Prokletou věž?
Mráz mi běhá po těle.

Promluvím a hlas se chvěje,
zazpívám, však sevřeně,
přijmout sebe obtížné je,
obraz vidím zkresleně.


Kapitola třetí

CESTOU DO KLÁNIE

Ranní jóga a smích… zvykl bych si u Anny rychle. Úplně to nabíjelo nitro a navzdory tomu, že jsem jógu zažíval podruhé v životě a smíchocviky potřetí, začalo to být takové známé, bezpečné prostředí, ve kterém se šlo uvolnit ještě lépe, příměji a bez zábran. V obojím panovala jakási důvěra.
„Je uvnitř, hluboko ve Vás,“ řekla Anna, když jsem na téma důvěry vedl úvahu. Překvapilo mě to. Ve mně? A došlo mi, že projevovat ji vůči okolí, ba dokonce vůči sobě samému jsem nedělal už řadu let. Připadalo mi to nové a přitom znovupoznané.
Fascinovaně jsem si ten pocit prohlížel a vítal jej jako starého přítele. Cítil jsem, že chci-li se o sobě dozvědět víc, je zapotřebí dopřát si prostor. Jóga ten prostor dát dokázala, přeci jen se hodinu a půl soustředíte pouze na sebe, v závěrečné meditační části se přímo rozprostřel… A důvěra tento nový prostor umožňovala prozkoumávat, poznávat, radovat se z něj.
Rozhodl jsem se, že některé věci je třeba kvůli vyrovnávání energií odteď dělat naopak, než bylo mým zvykem léta zpátky, a tak jsem si dal záměr nahradit zlozvyky dobrozvyky. Když jsem nad tou formulací přemýšlel, došlo mi, že tvorbě neologismů moc nerozumím, nicméně doufám, že tomu i tak rozumět lze: Prostě záměrně dělat pravidelně činnosti, které mi přinášejí něco užitečného či prostě zpříjemňují den. Protahování a vědomé dýchání v jednotlivých ásánách i veselý smích budou mými ranními rituály. Je to přesně v souladu s tím dělat něco jinak a navíc to mohlo vyrovnávat ten opačný extrém, kterým jsem byl pokřiven roky předtím. Ano, vím, jak to často dopadá s předsevzetími… ale toto se mi zdálo reálné.
Svěřil jsem se s tím Anně, nadšeně přikyvovala: „Jedině když slova proměníte v činy, dojdete opravdové změny. Chce to určitou sebedisciplínu a mít se natolik rád, že si pro sebe prostě najdete čas. To neumí každý, často se necháme strhnout povinnostmi a požadavky okolí, až zmizíme za nánosem úkonů. Ty samy o sobě mohou být i prospěšné a zajímavé, ovšem dopustíte-li, aby zůstaly jen ony, odcizíte se sám sobě. A jak byste mohl čerpat vnitřní sílu ze sebe, když ani nevíte, kdo jste, co je Vaší podstatou a z čeho pramení Vaše radost?“
Svítalo a její slova mi ještě dlouho zněla v uších. Bylo to přeci takové jasné, zřejmé, přirozené – a léta jsem to naprosto ignoroval. Ba co víc, ani bych tomu nerozuměl, kdyby mi to tehdy někdo říkal. Neslyšel bych to nebo nechtěl slyšet.
Mysl ovládala vše a její argumenty byly dokonalé. Roky mimo sebe byly hlavní, ovšem nikoli jedinou cenou. Unikalo mi i sepjetí s přírodou, ze které jsme vzešli. Jako lidé jsme s ní žili v souladu, než jsme se rozhodli, že všechno víme lépe, a vymysleli jsme si vlastní myšlenkový a nakonec i virtuální svět. Cena je děsivá.
Po slibované ukázce triků z klání jsem se s Annou rozloučil vřelým objetím. Její příjemná energie byla skoro stejně hmatatelná jako ona sama a já už asi po desáté vyjadřoval potěšení a vděčnost.
„A neděkujte mi furt,“ mávla rukou a naoko se mračila. „Poděkujte vesmíru a sám sobě!“

Nasedl jsem na Umu a vyrazili jsme, pochopitelně nikoli po hlavní cestě. Ranní záře se rozlévala po kraji a osvětlovala hluboké lesy, které se rozprostíraly kolem celé univerzity, kam až oko dohlédlo. Ani z nejvyšší věže nebyly vidět než ony, a já do nich nevešel dvacet let. Vážně? Tolik? Připadalo mi to jako podivný sen.
Nechával jsem jej za sebou a první stromy už zakrývaly můj výhled. Byl jsem zvědavý a mé očekávání vykreslovalo různé obrazy. Nijak jsem nad nimi nepřemýšlel, ale cítil jsem přitom, že se opět dostávám mimo to, co tu je, protože myšlenky na nebezpečí se chtě nechtě vynořily.
Ne snad, že bych za každým stromem viděl trpaslíka nebo zákeřné zvíře, které mě chce zabít, ale bylo jasné, že tu určité napětí je. Aby ne! Léta v tomto nastavení bude zapotřebí postupně odbourat…
První, co mě nepříjemně zarazilo, bylo rozlehlé, intenzivní bzučení hmyzu. Zdá se, že byl všude, slyšel jsem jej nad hlavou, u uší, u nohou, nad trsy trávy podél cesty, mezi stromy, před sebou, za sebou, nad sebou, vedle sebe, velmi blízko, ale i tak daleko, až zaznívalo jenom jako ozvěna.
Okamžitě jsem měl pocit, že na mě útočí, že mě bodá, kouše, saje, škrábe i zaplétá do sítí. Každou chvíli jsem na sobě pocítil dosednutí či náraz nějakého poletavce či brouka, komára, mušky, včely i hovada. Tu a tam s hlubokým, hrůzu nahánějícím drkotem proletěla sršeň.
Ošíval jsem se, shazoval skutečný i domnělý hmyz a celkově vlastně dost ožil. Představil si, že se na mě vrhá veverka, mýval, liška i medvěd, já umírám a oni mi okusují ruce i nohy. A pak viděl sebe, jak o téhle historce vyprávím vnoučatům.
Ta paranoia a nesmyslnost mě pobavila a já se zasmál. Představil jsem si totiž, jak se těmito obrazy bavím s Elem a společně se tomu smějeme. Mám výborného přítele, baví se u mého vyprávění a vždycky do něj vnese nějakou svou absurditu, takže vzniká kopa zábavy. Chybí mi ty večery, uvědomil jsem si náhle bolestně. Dvacet let nebyly, ale jako by to bylo včera. Zatoužil jsem se s ním potkat.

Druhá věc, co mě zarazila, byla taková podivná jednotvárnost. Ne snad, že by to vypadalo na každém kousku cesty stejně, to ne! Jenže na druhou stranu to sice pokaždé vypadalo jinak, jenže jakoby podobně: Stromy, křoví, kameny, hlína, květy, sytá zeleň, zatáčka, stromy, křoví... Hmyz. Ten byl všude stejný.
Cestu tvořily kameny a ztvrdlé bláto, pohyb po ní byl však celkem rychlý. Jeli jsme a já si ze sedla prohlížel rozmanitost stromů; chtěl jsem udržet pozornost. Asi po hodině začaly houstnout a tma hluboko uvnitř byla až podivná. Po dalších hodinách jsem si asi na to přítmí uvykl, protože už bylo vidět i mnohem dál.
Něco ale bylo docela jinak. Prostě byl ve mně takový neodbytný pocit, že cosi chybí. Zatím jsem si ale neuvědomoval, co to vlastně je. Kostrbatě jsem to sděloval Umě, a když jsem pak zmlkl, došlo mi to. To ticho! Jakmile se bzukot hmyzu stal pouhým pozadím, bylo to zřejmé: Stromy šuměly, listy se třepetaly, ptáci zpívali, ale žádný hluk hospod a učeben, křik trhovců a opilců, žádný hlomoz ulic ani hučení strojů. Prostě jen poklidné, dřevěné zvuky kývajících se korun stromů a občasný praskot větve, na kterou Uma šlápla.
Nechával jsem se tím tichem prostupovat a vnímal, jak se zklidňuji. Začal jsem zhluboka dýchat. Vzduch byl navlhlý, prosycený tisíci drobných vůní a omamný tak, že jsem po několika minutách hlubokých nádechů málem spadl ze sedla. Lesem se nesl můj hlasitý smích a bylo mi skvěle.
Uma začala být neklidná a já hladový. To byla možná i ona, protože se tak bojovně rozhlížela kolem.
Sešli jsme tedy z cesty a proplétali se mezi stromy, až jsme našli příhodný palouček pod skalami. Sundal jsem Umě sedlo a vypustil ji do lesa. Celá nadšená záhy zmizela za skálou a já začal chystat ohniště a sbírat dřevo. Dost mi to připomnělo dětství a dospívání, s Elem a Šílou jsme takto trávili každý večer. Kytara, bubínek, zpěv, historky, oheň a hvězdy. Naprostá symbióza.
Ze vzpomínek mě vytrhl chlad. Značně jsem se totiž zamazal o dříví a v blízkém potoce si drhnul ruce. Voda byla ledová a průzračná, proudila mezi kameny a schovávala se do zátočin, přeskakovala napadané dřevo a celkově vytvářela dojem živosti. Napil jsem se z dlaní a užasl. S univerzitní vodou se její opojnost nedala srovnat, byla tak čirá! Ledová a lahodná, ač vlastně bez chuti. Naplnil jsem všechny lahve a měchy, které jsme vláčeli s sebou.
Protože jsem nashromáždil dostatek paliva, rozdělal jsem oheň. Vida, to se jen tak nezapomíná, blesklo mi hlavou a já se díval, jak plamen olizuje dřevo, jak jej začernává a pak rozžhavuje, probouzí v něm svým spalujícím způsobem docela jinou energii, než běžně projevuje. Vůně páleného dříví opět připomněla ty krásné roky dětství a dospívání v Klánii. A mířím zrovna tam…

Ze vzpomínek se vynořila jedna velmi silná: Na trhu jsme viděli divadelní představení. Pohádku. Bylo nám sedmnáct, toužili jsme vylétnout z hnízda a prostě jít pryč. Hrdina té pohádky, Honza se jmenoval, byl do světa doslova vyhnaný – do té doby žil na peci, nevytáhl paty z baráku a usuzovalo se, že byl líný a hloupý. Alespoň tak o něm mluvili. Vůbec jsme to nechápali, jak to, že po ničem netouží.
Jeho matka se jednoho dne dopálila, vyprovodila jej k plotu, dala mu uzlík s buchtami a ať prý jde. Povzdechl si a vyrazil.
Honzu hrál takový hřmotný dobrák, pořád se usmíval a vesele švitořil s mravenci, ptáky, zvířaty… Tu a tam jim s něčím pomohl, oni mu děkovali… Smáli jsme se, když mu ti, kteří je hráli, odpovídali a slibovali mu rovněž pomoc, až ji bude potřebovat. Herci v kostýmech zvířat totiž dost přehrávali a to budilo značné veselí.
Cestou se Honza dozvěděl o zakleté princezně, kterou hlídá zlý drak s devíti hlavami. Vydal se ji hledat a pomáhala mu ta zvěř. Takhle to nezní kdovíjak, ale v tom divadelním podání třeba ta pomoc zvířátek, tedy těch, kdo je hráli, byla k popukání. Ovce bečela a poskakovala, celá se třásla a zpívala, až nám uši zaléhaly. Vrány krákaly a tu a tam spadly mezi diváky, což vyvolávalo vlny smíchu.
Drakem byl takový líný tvor, který jen jedl, pil a pálil dřevo na uhlí, ze kterého byli s princeznou živi. Nechtěl objevovat nic nového a život s ním byl takový smutný. Princezna po nocích vysedávala před jeskyní a zpívala, tuze teskně a moc hezky. Slýchal jsem ten zpěv kdesi v nitru ještě roky potom, znělo mi to, jako by zpívala duše sama.
Honza draka vyzval na souboj a plyšové hlavy létaly po jevišti. Nakonec jej v groteskním dramatu porazil a s princeznou si padli do náruče. Dosud to byla docela obyčejná pohádka pro děti, nic, co by v nás vzbudilo kdovíjak hluboké odezvy.
Na konci ale ten Honza jásal až neobyčejně a pak se na nás, diváky, podíval tak nečekaně vážně, až bylo ticho, že by byl slyšet vlas, který by spadl na zem.
Prohlásil: „Viděli jste právě podobenství, v němž jsem zachránil princeznu, svou duši. Vyjděte z toho, v čem je vám dobře, a vydejte se za ní! Hledejte ji a najděte, osvoboďte ji od rutiny a smutku! Uvidíte, že teprve s ní bude váš život úplný!“
Znělo to, jako by to říkal přímo mě.
Ohromilo mě mé náhlé a úplné porozumění. S odhodláním ji najít a poznat jsem vyrážel z domova, cosi se ale cestou zvrtlo. Zůstal jsem u draka v jeskyni a sloužil mu dlouhá léta. Na princeznu jsem přitom úplně zapomněl. Existovala vůbec?

Z křoví se vyřítila Uma, v zubech nesla kolouška. Vyvrhl jsem jej a pěkné kousky odřezal pro sebe. Co dračice nesežrala, to jsem zakopal. Mezitím se maso peklo a já se pak naobědval. Bylo to tužší, ale moc dobré, měl jsem slušnou zásobu koření. Anna myslela na ledacos.
Dlouho jsem se ještě díval do ohně, pak jej uhasil, zahrnul hlínou, osedlal Umu a vyrazili jsme. Jeli jsme až do večera, kdy jsme se utábořili. Natáhl jsem plachtu mezi stromy a místo přední stěny použil síť proti hmyzu, kterou mi Anna rovněž bystře přibalila. Před usnutím jsem jí za to ještě v duchu děkoval.
Před ulehnutím jsem se díval na noční oblohu. Uvědomoval si, že jsem s Umou uprostřed hlubokého lesa, který zcela ztichl, i bzučení téměř ustalo, až na ty protivné komáry. Hvězdy zářily jasem, kterým jsem se nekochal už léta letoucí. Hlavou mi prolétla vzpomínka na Annu a na ony dva večery před odjezdem. Bylo hezké si s někým povídat.
Zkusil jsem tedy mluvit na Umu, dívala se na mě, jako by rozuměla. Ona se tak tedy dívala vždycky, těšilo mě jí něco vyprávět.
Ale co vlastně? K tomu, co bylo, jsem se vracet nechtěl, a to, co leželo před námi, si ani neuměl představit. Ani jsem nechtěl. Těšilo mě to, co je.
Sděloval jsem jí tedy dojmy z dnešního dne a nakonec došel k závěru, že po cestě už nepůjdeme. Beztak vedla neskutečnou oklikou a rozhodně ne přímo do Klánie. Studoval jsem chvíli mapu a určil nám směr. Uma jako by rozuměla, mrkla zrovna v ten pravý okamžik. Zarazilo mě to, mapu jsem zavřel a popřál dobrou noc.

V noci se mi zdál zvláštní sen. Byla v něm dívka, jeskyně, oheň, zpěv a kouzla. Moc hezky se na tu slečnu dívalo, měla vlasy barvy rzi a svítivě zelené, uhrančivé oči. Hleděla jimi na mě, jako by mě viděla, a usmívala se. Jinak byly její rysy velmi rozostřené, ovšem navzdory tomu jsem tušil, že je překrásná. Nebo jsem si to možná přál, v říši snů lze vlastně těžko něco tvrdit.
Cosi mi říkala, ale nerozuměl jsem jí, neslyšel ji. Vzduchem se nesly rytmy bubnů a její zpěv, náhle výjev ztmavl. Zůstala jen ta smaragdová záře těch očí a jejich jas sílil. Úplně jsem se do nich vpil, naplněný potěšením. Zvětšovaly se, až vytvořily cosi jako světelný, úchvatně zelený portál a já udělal krok a do toho krásného světla vstoupil.
Probudil jsem se. Svítalo.

Při snídani, které předcházela jóga a smíchocviky, jsem o snu vyprávěl Umě. Od té doby se to stalo takovou hezkou tradicí, já rád mluvil a dračice byla pozorná posluchačka.
Pak jsem ji osedlal, kompasem určil směr a vyrazili jsme. Bylo o poznání náročnější prodírat se křovinami a mezi stromy, přes popadané kmeny a mohutné kamenné valy, vystouplé kořeny a nánosy listí, než když jsme šli po cestě. Postup byl rovněž výrazně pomalejší, ale přesnější a vlastně paradoxně tím i rychlejší, to jak byl směr přímý.
Ne snad, že bychom někam chvátali, ale na druhou stranu – času už jsem ztrácel dost. Poslední úkol na trhu, a pak se jen tak toulat. Zvěře a ovoce bylo cestou dost, dny se staly podobnými, ačkoli rozhodně nikoli nudnými, spíše objevnými a naplňujícími.
Po necelých třech týdnech jsme navíc narazili na poustevníka.

Na mýtince uprostřed pustiny se z navršené hlíny linul kouř. Překvapilo nás to a Uma zpozorněla. Potěšilo mě cítit její energii, když je připravena k boji. Každý zápas v klání byl takový: Ona naprosto soustředěná a citlivě reagující na mé pokyny. Za ta léta jsme tvořili velmi sehranou dvojici, kterou jen tak něco nepřekvapilo.
To, co následovalo, však ano.
Z podivného příbytku připomínající obří krtinec se vyřítil polonahý, bosý, hubený muž s dlouhými vlasy a bradkou. Zpíval hlubokým hlasem, bušil na šamanský buben a tančil.
Zíral jsem na něj s otevřenou pusou. Dlouho už jsem nikoho neviděl, ale tenhle bizarní výjev mi zkrátka vyloudil úsměv na tváři. Nehledě na to, že jeho vystoupení bylo úplně strhující.
Seskočil jsem ze sedla a začal si také poskakovat do jeho rytmu. Až teď si nás všiml. Nepřestal, jen mu na chvíli přelétl v očích udivený výraz, pak se usmál a tančil dál. Výskali jsme spolu a křepčili, dunivé basy procházely našimi těly a tohle vytržení z jednotvárnosti a vpadnutí přímo do jakési zvláštní extáze bylo pozoruhodné.
Stmívalo se a hvězdy vycházely. Uma si lehla a dívala se na nás. Brzy jsme v měsíčním světle doslova křičeli na lesy a já se cítil úplně přítomný, jako by existovala jen tato chvíle, potvrzovaná rytmickým duněním bubnu.
Pak náhle skončil, sedl si na zem se zkříženýma nohama a prostě jen seděl, oči přivřené a hledící kamsi před sebe, jako bychom tam ani nebyli.
Sedl jsem si zrovna tak a nechal v sobě doznívat tento zážitek. Po očku jsem však poustevníka pozoroval. Měsíční svit mu vykreslil podivně hluboké vrásky, které činily jeho věk prakticky neodhadnutelným.
Takhle nějak jsem si představoval šamana, alespoň z vyprávění. Pravda, chyběli tu kolem něj nějací ti lidé, ale to jsem teď neřešil.
Dlouhé vlasy měl sepnuté vzadu, obličej navíc pomalovaný černými šmouhami, pravděpodobně z ohořelého dřeva. Zrovna takové ornamenty, jen větší, mu zdobily i jeho nahou, hubenou hruď. Vypadal, jako by se tu živil jen kořínky a hmyzem, což mi později i mezi řečí nečekaným způsobem potvrdil.
Otevřel oči, zručným pohybem si rozpustil vlasy a kývnul na mě, viditelně na znamení díků. Usmál jsem se: „Já děkuji! Těší mě, že jsem na tebe narazil, příteli. Mé jméno je Uru a dračice je Uma. Jak se jmenuješ ty a co tě sem přivedlo? Žiješ tu takhle dlouho? A tenhle rituál, páni, to mě moc uvolnilo, potřeboval jsem to!“ sděloval mu nadšeně a energicky.
„To je slov! A otazníků… těší mě tvá slova díků,“ začal zeširoka… a v rýmech. „Už je to pár pěkných chvil, co jsem s někým promluvil. Zima každá je tu tuhá, jedna ale jako druhá! Jsem tu stranou od lidí, kde mě jen můj Bůh vidí. Zkouším tu s ním v jedno splynout, to všední a hloupé minout,“ odpovídal rytmicky hlubokým, krásným hlasem.
Má hlava pokyvovala, připadalo mi to smysluplné. Básník, který se straní lidí, není až tak zvláštní fenomén, na univerzitě jsme měli hned tři. Poobědvat s některým z nich šlo jen v parku a dny trávili obvykle v knihovně. Zato výřeční pak byli až až. Jako by si schovávali všechna svá sdělení jen pro vás. Vždy však pro mě bylo potěšení jim naslouchat, jakkoli jsem jim až tak nerozuměl.
Žádný z nich ale v rýmech nemluvil. Zeptal jsem se jej, zda mu nevadí, když já rýmovat nebudu. Podíval se na mě zkoumavě: „Slova má vždy vázána jsou, nikdy prostě nejdu s masou! Že však stejně neodpovíš, netrápí mě, příteli, víš?“
Přiznám, že se mi trochu ulevilo.

Chvíli bylo ticho. „Jakub jméno mé je celé, lidstvo je mi u prdele!“ vybafl na mě náhle, jako bych jej snad chtěl přimět k socializaci!
Usmál jsem se, koneckonců sprosté slovo ve verších tohle prostě obvykle s obličejem udělá, a zeptal se: „Dal by sis trochu masa? A nemáš ty něco jiného? Celé týdny jen ovoce a maso, to víš, to se trochu přejí…“
Vyvalil na mě oči a pokyvoval přitom nadšeně hlavou: „Kobylky mám a kořínky, přinesu ti ze své skřínky,“ a měl se k tomu. Zadržel jsem jej a pochopil, že co do jednotvárnosti stravy on rozhodně boduje. Nějak se mi do jeho zásob ale nechtělo, přeci jen jsem až do téhle fáze askeze nedospěl. On ovšem nabízené maso neodmítl, a tak jsme si jej nad ohněm ohřáli.
Byl to pozoruhodný večer. Jakub skládal verš k verši a brzy z toho byla příjemná poéma. Velmi rychle jsem si zvykl na ten rytmus a svázanost, nakonec to bylo příjemné osvěžení. Tu a tam jsem zaslechl, jak ve mně mluví Vypravěč a říká, že rýmy to jsou někdy trochu slabší, rytmicky i metricky to chvílemi pokulhává… Nechal jsem jej v sobě žvanit a on brzy přestal. Koneckonců, tohle bylo živější než všechna má vyprávění či než ta, která jsem kdy četl – vždyť tento člověk žil v souladu s tím, co cítil.
Na druhou stranu právě tohle mě docela děsilo, protože jsem po něčem v tomto smyslu uvnitř prahnul, tedy najít sebe. Ale v této podobě? Vážně lze žít v souladu se sebou jen uprostřed hlubokých lesů a sám?
Z těchto úvah mi moc dobře nebylo. Nenechal jsem se jimi ale strhnout. S potěšením jsem se na Jakuba díval, s jakou lehkostí a samozřejmostí veršuje, chrlí ze sebe jeden rým za druhým a odlesky ohně mu z očí dělaly dvě vzdálené hvězdy.
Tu a tam se ta černě pomalovaná obloha obličeje zatáhla mračny jeho vlasů, vždy je ale odhrnul jako oponu a pokračovalo to dál: „…a tak celkem bez nesnází osekal jsem bujné mlází, plevel odsud vymýtil a bylinky zasadil. Pohleď, jakou krásnou chýši zhotovil jsem z díry myší!“ pokyvoval hlavou a hruď se mu pyšně dmula, když ukazoval na hromadu hlíny, na které běhala podivná stínohra, to jak plamen ohně tančil.
„Chceš-li střechu nad hlavou, neváhej a užij mou!“ nabídl mi s výmluvným gestem.
Byla nádherná letní noc, kolem cvrlikal budoucí Jakubův oběd, večeře i snídaně a mně se nechtělo pod drn. V duchu jsem se zasmál své vtipnosti a s díky jsem mu vysvětlil, jak rád spím v létě venku.
Opravdu to tak totiž bylo! Během těch několika týdnů jsem natolik uvykl spaní venku, že jsem už ani nepoužíval onu celtu. Nevím, jestli jsem přivykl lesu, nebo jsem nedokázal udržet svou absolutní čistotu, ale komáři a mušky mi vcelku dali pokoj.

Z lehkých úvah mě vytrhl velmi divný zvuk. Hluboký, chvějící se, hudební, pískavý i rozmanitý současně. Zamrkal jsem a podíval se na Jakuba. Měl přivřené oči a otevřenou pusu.
Mručel a já na něj po celou dobu zíral rovněž s otevřenou pusou, ačkoli z té mé vycházel jen tichý údiv.
Potáhl jsem z dýmky, kterou mi nabídl, trochu cehotu. Pěstoval si pár rostlinek kousek za domkem a jeho nadšení mě strhlo k ochutnání.
Účinky této bylinky byly skvělé, jako by se prohloubilo vnímání a ledacos bylo rázem srozumitelnější, jako by se náhle bez okolků dalo vidět srdcem, rozumět bez pochopení – nebylo třeba žádného vysvětlování a přesvědčování, žádných argumentů. Prostě jen jste a vnímáte. A taky se dost smějete, protože je to stav euforický a uvolňující.

A prožitek hudby byl pod vlivem cehotu přímo nepopsatelný. Dosud mě vlastně nikdy úplně nestrhla, já měl raději slova, ovšem Jakubovo mručení mě vysílalo kamsi do vesmíru a já toužil se těmi zvuky nechat zcela prostoupit.
Padl jsem ze sedu na záda, oči doširoka otevřené, a díval se na hvězdy. Dýchal jsem omamně vonící lesní vzduch, tu a tam ovoněný dýmem z ohně, a má duše plula kamsi nahoru.
Jakub ze svého posedu vstal, vycítil jsem to ze změny místa, odkud mručení vycházelo. Blížilo se. Zastavilo se u mých nohou a ozvalo se zadunění jeho bubnu. Převalilo se přese mě a tělem mi prošla vibrace tak silná, tak potěšující, tak ultimátní!
Ohromením jsem na chvíli přestal dýchat. A ta vlna vibrací nebyla jediná! Jakub jemně, rytmicky do mručení bouchal paličkou a buben přesouval od mých nohou k mé hlavě a zpět.
Koupal jsem se v tom dunění, rozpouštěl se a splýval s okolím, s každým atomem kolem. Nebyla možnost vůbec na nic myslet, jeden úder následoval druhý, zrychlovaly a zesilovaly.
Vnímal jsem, jak se každá má buňka vlní a jemně hýbe. Nakonec, když jsem byl doslova přitlučen k zemi, když jsem se stal její součástí, protože hranice mého těla byla vibracemi smazána, zazněl poslední dunivý úder a rozhostilo se ticho, které jsem v sobě snad ještě nikdy neměl.
Cítil jsem se uvolněný jako po józe, ale vlastně jinak. A krásně. Zíral jsem na nebe a usmíval se. V nitru se rozprostřelo naprosté smíření a já si jej užíval, bylo to velmi nové. Dosud jsem si totiž jen myslel, že už jsem jej objevil… ale teprve tento zážitek mi ukázal, jak to chutná doopravdy. Bolestně, bytostně jsem tehdy po hudbě zatoužil.
Zavřel jsem oči a usnul. Jindy bych si to asi nedovolil, bylo by mi to takové hloupé vůči druhému, jenže teď jsem neřešil vůbec nic.

Sen, v němž jsem se ocitl, mě zavedl na jakousi rozkvetlou louku, kde tančila ta zelenooká dívka. Zněly tam podobné rytmy, které hrál Jakub, dost možná zase začal a já jej slyšel až sem. V úplném uvolnění jsem tančil i já, oba okolo ohně až do rána. S tou dívkou mi bylo moc hezky!

Probudil jsem se se svítáním. Svět se postupně zaléval prvním slunečním světlem a já na něj hleděl docela omámeně. Začal jsem se protahovat a zvolna přešel do jógy. Vtom se objevil Jakub a tak jako já navečer k němu, přidal se on ke mně.
Pak jsme posnídali a tiše seděli.
Náhle promluvil: „Hledíš nějak posmutněle… Proč ty chmury na tvém čele?“
Překvapeně jsem vzhlédl a hleděl do jeho očí, kterým jsem prostě neměl chuť lhát: „Inu… vyrazil jsem na cestu s tím, že se nebudu trápit neplodným přemýšlením o všem možném. A vcelku se mi to daří, jenže je to, jako kdybych si odpíral jídlo. Narůstá hlad, a když je už je to příliš, pak jsem schopný se doslova přecpat k prasknutí, jestli mi rozumíš. A taky si neumím užít právě ten vědomý stav,“ svěřoval jsem se mu. Jenže cítil jsem podivnou nedostatečnost svých slov.
Chtěl jsem mu to tedy vysvětlit víc, nebo možná sám sobě, a tak jsem pokračoval: „Cítím asi jakési zklamání z té nenaplněné představy, kterou jsem měl o tom stavu vědomí. V něm mě přeci nemá tížit minulost, protože ji oživuji, ani budoucnost, o které beztak nevím nic, tak o čem přeci dumat. Nevím tedy, jestli to dává vůbec smysl…“
Krčil čelo, jak se pokoušel pochopit, o čem mluvím. Hleděl na mě přitom tak vážně, až mě zatrnulo kdesi hluboko u srdce, a pak se zeptal na úplně jednoduchou věc: „Proč se zcela neoddáš radosti, již v sobě máš?“
Hledal jsem odpověď a pak jsem pokrčil rameny: „Asi se bojím. Co když budu tak otevřený tomu, co přichází, že mě to srazí na kolena? Co když to zase není ono? To, co mám žít?“ Cítil jsem ale, že to nejsou nic než výmluvy. Provázely mě tolik let! A tak jsem dodal: „Stále jsem schopen si lhát. Procházím lesem a užívám si každý okamžik, jenže je jakoby ve stínu. Na dosah, blízko, ale vlastně hrozně daleko a jako by ani nebyl můj…“
„Sedni si a se mnou zpívej slůvko, v němž se ke mně přidej!“ a spustil. Zpíval sytým, hlubokým hlasem, a znělo to moc hezky.
Poslušně jsem si sedl nohama křížem, ruce jsem dal jako on na kolena, narovnal záda, povytáhl se za temenem hlavy jako v józe a uslyšel jsem svůj hlas, nesmělý a třesoucí se, odhalený a jakoby nahý, stydlivý, jak se k němu přidal a postupně se rozezněl s každým dalším hlubokým nádechem: „Ááááúúúúóóóómmmm.“
Pociťoval jsem, jak veškerou tíhu posílám kamsi pryč, až nezbylo nic než to dunivé „óm“. Přestal jsem vnímat všechno ostatní, neboť se to rozplynulo kdesi v prostoru. Ani nevím, kdy jsme přestali, byl jsem zřejmě v jakémsi transu, neboť jsem jen hleděl před sebe, plynule dýchal a opravdu nemyslel vůbec na nic.

Ten stav mě fascinoval, byla to taková dokonalá nula v číselné řadě, ticho v záplavě zvuků. A bylo to báječné. Takový další rozměr vnímání přítomnosti.
Rozesmál jsem se. Slyšel jsem, jak se ke mně Jakub přidal, a za chvíli jsme se váleli po zemi v mocných vlnách vybuchujícího, radostného smíchu.
Více než kdy jindy jsem si připadal jako blázen, ale současně mi to více než jindy bylo úplně jedno. To je dost pozoruhodný zážitek, v dřívějších letech neznámý, a já jej poznával. Myslel jsem si totiž, že mé ranní a večerní smíchocviky o samotě v lese jsou to pravé, avšak začaly být spíše mechanické a bez valného vnitřního prožitku.
Teď jsem si připomněl, že teprve sdílený smích má ty nejmocnější účinky.

Rozloučil se se mnou mocným objetím. Nečekal jsem jej, koneckonců kdo ano, že. Trvalo déle, než bych čekal, ale to by se vlastně dalo říci i o tom nejkratším. Tohle k nim rozhodně nepatřilo. Po chvíli v sevření jeho paží jsem propadl rozpakům, ale pak jsem svoje myšlenky prostě nechal odplynout, zcela se uvolnil a vnímal jeho silnou energii. Přišel velmi příjemný pocit a já pochopil, kolika předsudky stále žiju. A že si svět komplikuju jen já sám. Bylo zvláštní objímat muže, ale nakonec kupodivu nikoli nepatřičné.
„Šťastnou cestu, smutný pane! V pravdě žij – a ta se stane!“ volal za mnou ještě.

V ruce jsem třímal jakési lejstro, které mi tam vmáčkl. Asi nějaké jeho básně, pomyslel jsem si. Ale bylo to něco jiného.
Ani by mě nenapadlo, že se ke mně dostanou Bragova slova tímto způsobem, ovšem stalo se. Před dvaceti lety jsem četl některé jeho spisy a byl jsem nadšen, ovšem na univerzitě byly zakázané, a pokud použity, tak jen drobný kousek, který byl zesměšněn. Brzy jsem na ně zapomněl pod tíhou všech ostatních knih.
Brag byl moudrými tohoto světa považován za takzvaného limonádového filosofa hýřícího nepodloženými argumenty. Věděl jsem ale, že na Západě se na něj dívají jinak, s úctou, vnímají jej jako vizionáře.
To, co jsem si později večer četl, byl přepis jedné kapitoly jeho knihy, kterou jsem neznal. A Jakubovi připadalo důležité, abych si přečetl zrovna ji:

POJEDNÁNÍ O CESTĚ ZMĚNY

Vše se mění. Změna je přirozeností přírody – každý tvor se vyvíjí od početí po stáří, rostliny zrovna tak. Mění se roční období, den a noc, počasí, chování tvorů v souvislosti se situacemi, v nichž jsou; u lidí, za které můžeme mluvit především, za významné období změn považujeme přechod z dětství do dospělosti, nicméně rozhodně není jediné.
Přirozeností mnohých lidí je ale proti změně nějakým způsobem bojovat, zastavovat ji nebo přinejmenším držet v některých mantinelech. Mohli bychom ji nazvat konzervativní tendencí a tento proces slouží především pro nastolení jakéhosi pocitu jistoty. I ten je důležitý, nebo se tak alespoň jeví. Máme díky němu všechny zákony, pravidla, vzdělání, společenské řády a systémy, stojí na nich ekonomika i politika, finance jako vyjádření hodnoty věcí a podobně.
Tyto dvě tendence, tedy změna a uchování stavu, se odnepaměti sváří. Je příliš divokým pomyšlením, že by se každý den měnilo vše, od prostředí po lidi samé. A přesto se to děje a kdo říká, že ne, má pravděpodobně poruchu vnímání reality.
Toto pojednání vzniklo proto, abychom změnu znovu viděli, přijali ji jako nutný prostředek života, jímž nás posouvá dál, neboť co fungovalo kdysi, nyní nemusí – třeba už jenom proto, že se změnily okolnosti. Jenže není to tak jednoduché. Přijetí změny může být totiž i pastí, do níž nás láká vnější svět, jenž z této léčky žije. Rád bych vás provedl některými jejími zákoutími, abyste viděli, které zbraně jsou proti vám namířeny a proč tančíte, jak jiní pískají.
Opravdová změna se navenek se projevuje různě, ovšem vzniká a odehrává se vždy nezbytně uvnitř, jinak je záležitostí vnucenou, nepřijatou, a tedy odmítanou.
Pokud zevnitř nevyvěrá, pak sami sobě ve změně bráníme, neboť to není naše odhodlání. Změna z jiných pohnutek než vlastních, niterných prostě není pro nás, není to naše cesta, cíl ani volba. Avšak společnost po nás vnější změny chce!
V průběhu let jsme si svět zkomplikovali vlastní myslí, začlenili se do společnosti, která je jí přímo posedlá a natolik zesílila moc ega (jako konstruktu mysli), že jsme se v důsledku toho stali snadno ovládanými loutkami, oslíky ženoucími se za mrkvičkou peněz, vlivu, pozlátek, hmotných statků. A tuto mrkvičku třímají ti, kteří po nás změnu chtějí. Pro vlastní prospěch výměnou za ta pozlátka, na nichž vydělávají.
Na druhou stranu díky tomu bohatneme i my, tak v čem je vlastně problém, že?
Toto pojednání vzniklo i proto, abychom si uvědomili, že vnitřní a vnější změna není totéž a že ta vnitřní je bytostně, existenciálně důležitější. Jenomže se mnohdy nedá zpeněžit, alespoň ne tak jednoznačně a snadno.
Bavíme-li se o vnitřní změně, je vhodné si říci, co to vlastně je. Kdysi staří filosofové mluvili o potenciálu, který může být naplněn – semínko má v sobě potenciál být květinou či stromem, změní-li se (tedy přestane-li být semínkem). A nemusíte být kdovíjaký mudrc, aby vám bylo jasné, že rozhodující jsou správné podmínky, jako je půda, vlhkost, roční období či vhodné klima. Bez nich zkrátka svůj potenciál nespustí.
Zrovna tak lidská duše!
Leč jsou-li podmínky naplněny, nikdo semínku nemusí vysvětlovat, co má dělat. Prostě se rozvine, změní, vyroste, rozprostře se do prostoru. Získá své místo na slunci, chcete-li.

Oproti tomu vnější změnou se zabývá drtivá většina knih o úspěchu a seberozvoji, jež jsou tak populární ve východních civilizacích založených na obchodních modelech. Separují řadu logických a vlastně správných kroků vedoucích k růstu a k posunu. Staví je ovšem na dominantním postavení mysli, na jejím hlavním slovu, jímž určuje vize a hlavní cíle.
Jsou to všechny ty zaručené, opravdu fungující metody – máte-li v sobě disciplínu jednotlivé kroky činit. Pochopitelně ne všichni a ne vždycky úspěchu dosáhnou, obvykle krom autora té které knihy. Ke konci takovéto knihy nebo v jejím průběhu objevíte více či méně srozumitelný návod, co a jak dělat nebo naopak nedělat, jakým způsobem si stanovovat dílčí cíle, do kdy je plnit, jak si cestu vytvořit krok po kroku, jak náročné si dávat úkoly, kterak kontrolovat jejich plnění.
Můžete tak být díky oněm knihám sami sobě manažerem na cestě za cíli.
Jenže se jedná o takový optický klam, trik: Jen totiž sami sobě vlastně suplujete někoho, kdo po vás onu změnu chce. A tady to začíná být velmi zapeklité!
Pojďme na chvíli odložit lákavá pozlátka slibovaného „úspěchu“ a podívejme se na věc z jiného úhlu: Vzato do důsledku – za kterými to díky oněm knihám kráčíte cíli? Druhých lidí, přesněji té které společnosti či státu! Také proto většinu těchto poznatků využívají obchodní firmy pro práci s lidmi, aby je „rozvíjeli“, tedy aby tito lidé, jejich zaměstnanci, ještě kvalitněji plnili obchodní cíle společnosti, pro niž pracují.
V téhle mašinérii zcela mizí člověk a jeho potřeby, jeho vnitřní svět, kreativita a svoboda dělat chyby a poučit se z nich. A v konečném důsledku a v oné děsivé jednostrannosti pomíjí to, co opravdu potřebuje změnu a vývoj, co bez pozornosti chřadne, tedy duši. Ono semínko, z něhož vše roste.
Většina čtenářů těchto knih nikdy oněch úspěchů nedosáhne. Není to ani tak kvalitou těch knih či schopnostmi oněch čtenářů, to zde nehraje kdovíjakou roli. Koneckonců nevyhovuje-li vám nějaký postup, můžete zvolit jinou knihu. Může mít na přebalu třeba ještě zářivější úsměv šťastného člověka, nebo tedy minimálně člověka, kterému z fotografie uvěříte, že šťastný je. Je to obraz, na němž chce kdekdo být titulní postavou. Na tom přeci není nic špatného, řeknete si. A je to tak!
Zádrhel bývá v tom, že cíle, jež si stanovujete, zkrátka nejsou pro vás. Ano, cítíte, že dosáhnout měřítek úspěchu, jež ta či ona společnost považuje za nosná, je lákavé. A tak si zvolíte jednoduché, konkrétní kariérní či hmotné cíle – postavení ve firmě, majetky, odznaky moci a vlivu.
A už zde se mýlíte. Jako ostatní zvolíte to samé, to zjevné, měřitelné. Měřitelné zvnějšku. A je to vnější cíl. Ani jeho sebeurputnější zvnitřnění, jehož je mysl opravdu schopná, nezpůsobí nic než rozkol a odtržení, jak o tom píšu níže.
Vaše duše zkrátka ví, v co má vyrůst, co jí způsobí radostné bytí. A vůbec to nemusí souviset (a obvykle ani nesouvisí) s žádnými pozlátky, s penězi, s kariérou, s majetky. A zcela určitě to ze své podstaty prostě nemůže souviset s něčím, co jde přímo proti ní. I proto je na světě tolik nešťastníků.
Avšak mysl tohoto jemného rozlišování obvykle není schopná: Vzpomeňte, je to dokonalý nástroj na vymyšlení cesty, nikoli cíle.

Trochu jsem odbočil od oněch knih, od „úspěchu“. Jen zdánlivě. Je zapotřebí si uvědomit, že veškeré naše snahy vyniknout v tomto prostředí, dosáhnout v něm slibovaného efektu, vedou jen k tomu, že budeme výkonnější a lépe sloužící kolečko v soukolí. Levný sluha. Za pár papírových drobečků. Dokonalý zaměstnanec, jenž vydělává, aby si koupil to, co společnost vyrábí a na čem vydělává zase ona. Její dokonalý výtvor. Produkt, který všechny firmy chtějí.
Chcete být produktem?

Odhaluji tady důvody toho, proč je zrádné chtít se stát úspěšným. Úspěšným v tomto prostředí.
Mám snad něco proti úspěchu?
Ó, to vůbec ne. Ovšem běžná měřítka pro úspěch jsou až tristně povrchní a nepřináší nic než odcizení od své duše.
Když si cíl vymyslíte, jste na skvělé cestě k odcizení, protože vaše pozornost se soustředí na vnější cíle. A i když dosáhnete třeba i mnoha „úspěchů“ podle těch či oněch měřítek, osobní štěstí to nezvýší.
Jistě, je daleko lepší být bohatý nešťastník než chudý nešťastník, pořád jste ale nešťastník.
V konečném důsledku skrývá honba za vnějšími cíli obrovské nebezpečí: Když se mysl od své duše zcela odtrhne a získá nadvládu, osobnost se stane asociálně psychopatickou. Získá-li mysl absolutní převahu a jde proti podstatě vlastní duše, z odcizení se stane odtržení. Pak už vám nezbude nic jiného než práce v politice nebo top byznysu…

Žijeme ve vymyšlené iluzi korporátního světa, který funguje jen díky bohatství vyjádřenému penězi. A s rozvojem technologií jich přibývá. Obchodní společnosti už by se neměly za čím hnát, kdyby množství peněz, jež mohou získat, bylo konečné. Jejich cílem je přeci zisk. A tak zisk a množství peněz roste stále!
V téhle chvíli je na celém světě vymyšleno – ano, vymyšleno – tolik imaginárních peněz, že kdyby měly být vytištěny na bankovkách slušné nominální hodnoty i měny a položeny vedle sebe, pokryly by kompletně celou planetu, včetně povrchu oceánů. A to do výše deseti kilometrů! Umíte si to představit?
Hrajeme s bohatými lidmi tuto hru, protože jsme uvěřili, že takhle svět funguje. Chceme alespoň kousek z té papírové planety pro sebe. Ale kdo jsou opravdoví vlastníci těchto „majetků“? Společnosti vlastnící stovky jiných společností. Je jich jen hrstka a ovládají veškeré dění. Jejich srdcem je Agara, hlavní město Východu.

Na cestě k sebepoznání, k naslouchání svému nitru, je řada dalších překážek, ovšem všechny vytváří mysl. Ta si například dokáže vytvořit dokonce i iluzi štěstí. Tu poznáte podle podmínek, které vůči štěstí klade. Jestliže nejsou naplněny, pociťuje ego silnou nelibost. Jsou to věty typu „byl bych spokojený/šťastný, kdyby…“ A někdy si ego i libuje v tom stavu nespokojenosti, neboť ji to přeci „pohání dál“, aby chtěla „víc“, a lze díky tomu iluzi štěstí odlišit od opravdového štěstí.
Jenže v úplném extrému, odtrženo od duše, dokáže ego bez rozpaků bezohledně ničit samo sebe, lidi kolem, život i naši planetu. Přebujelé je podobně bezohledné jako rakovina, zničí i svého hostitele, díky němuž existuje a jenž ji udržuje „živou“. Nezáleží mu totiž na ničem jiném než na sobě samém. Opusťte na chvilku svůj svět iluzí a rozhlédněte se kolem, uvidíte, o čem píšu. Stav naší planety a bezohlednost lidstva vůči ní i vůči sobě navzájem je už dost vidět.

Na začátku tohoto pojednání jsem mluvil o semínku, o vaší duši. Ta jediná má právo vám určit směr (vidíte, nikoli cíl). Ví naprosto jistě, co vás učiní radostnou, plnou, autentickou a šťastnou bytostí. Bez ohledu na cokoli, co si vaše mysl (mnohdy v důsledku vnějších tlaků, rodinných, společenských a jiných) vykonstruuje. Mohlo by se zdát, že máte pustit ke kormidlu nějakou potlačenou část vaší osobnosti. Opak je pravdou: Tělo s myslí a duší tvoří trojjedinost bytí: Fyzické projevení v prostoru, schopnost orientace v něm a láskyplnou radost z existence. V duši je vaše osobnost, opravdové „já“, nic zvnějšku. Čiré, vědomé jsoucno. Vnitřní vesmír.
Hledáte-li vnější cíl, nacházíte jej myslí. A propadáte se do iluzí. Mysl je skvělý a obdivuhodný nástroj, jenž vás dovede přesně tam, kam je zapotřebí, který pro vás cestu vymyslí – ale sama ji nesmí stanovit, navzdory tomu, co se ve výše zmíněných knihách píše. Mysl je pořád pouze nástroj. Dobrý sluha, leč zlý pán.
Východní korporátní společnost posedlá hodnocením a ukazateli v honbě za zisky, za větším podílem na nafouknutém balíku peněz, aby mohla ovládat víc, propadla egu do té míry, že z něj učinila hlavní pilíř všeho, zfetišizovaného pána boha. Velmi se jí to hodí a život pod bičem tohoto bezohledného krutovládce je přeci díky tomu o mnoho snazší, že? No, život… přesněji tedy jeho odosobněná, povrchní a zjednodušující tragická parodie. Proč?
Strategií východního směru je vytvářet potřeby. Protože ten, kdo něco potřebuje, si to pořídí nebo chce pořídit. A zaplatí. Tak proč mu tedy spoustu potřeb nevyvolat uměle? Agresivní reklama a konkurenční boj ve snaze o získání převahy a vítězství vede k řadě pokřivení hodnot a zastření významu, ba i existence duše – a občané jsou v této šarádě pouhými loutkami, i když zcela nezbytnými k tomu, aby tato hra byla hrána.
Hrají ji všichni, je to dokonalá kolektivní iluze. Když jí někdo propadne úplně, už ani nežije svůj život: Jen splácí již koupené, a tedy „splněné“ sny, které mu ukazoval někdo jiný, zatímco realita je tím docela překroucená: Musí vydělávat peníze, aby splatil to, co si pořídil, ale už si nemůže dovolit žádný další výdaj: Příjem občanů je obvykle omezený. A pro neustálou mnohaletou práci, aby dluh splatil, nemá čas ani energii na něco nového, podnětného. Na něco, co jej baví, z čeho pociťuje radost.
Beze změn a bez radosti je však život ubíjející.

Snad už jsem dostatečně osvětlil vnější a vnitřní změnu a roli společnosti v tomto procesu. Prvním impulsem ke změně bývá pocit nespokojenosti, jinak se k ní obvykle neodhodláme. Matoucí je, když pocítíme silnou nespokojenost ve chvíli, kdy máme všechno, co potřebujeme. Zdánlivě přeci není důvod pro to, ji cítit! Jenže je tu. Co s tím?
Ukazuje na to, že něco, na čem jsme si vytvořili závislost, co prostě podle nás z různých důvodů nutně potřebujeme, nám škodí. Mnohé záležitosti jsou celkem zjevné a odmítají je vidět pouze ti, kteří se jich opravdu nechtějí vzdát: Nikotin, alkohol, drogy, sladkosti, tuk, sůl. Jiné skrytější, maskované, jsou jimi různé ambice a touhy přebujelého ega, vnější cíle, pozlátka a posty, iluze, jimž tak rádi propadáme, jak jsem už psal.
Ovšem nejsilnější a nejnebezpečnější jsou ty zcela schované.
Bývají to nejčastěji rodiči vytvořené silné vzorce z dětství (naučené postupy, jak se v té které situaci chovat), jež často ani neumíme rozeznat. Jsou lety prověřené a tak normální, že není snadné si jich všímat.
Projevují se tak, že v danou chvíli se spustí, abychom mohli projít určitou životní situací. Jsou takovým kormidelníkem na loďce v divokém oceánu. Takže tento vzorec „prostě potřebujeme, chrání nás!“, věříme někde vskrytu, ačkoli si ani neuvědomujeme, že tomu věříme. Když nás například někdo naštve, protože nenaplňuje naši představu o tom, co měl udělat nebo říct, tak naučili-li jsme se jako malí od rodičů agresi, budeme své rozčilení ventilovat zlostnými nadávkami, případně ještě tvrdším způsobem. Nelze se zachovat jinak, reagovat jinak, dělat něco jinak, neboť je to naučený program z dětství… Přesto nám to škodí: Překresluje skutečnost na cosi z minula a dokáže dokonce rozeznít emotivní odezvy na onu minulost. Současná situace se tak náhle stane minulou událostí „a na ni je zapotřebí zareagovat takto,“ zmáčkne mysl tlačítko. Obvykle stále to samé, komplikované věci si totiž zjednodušuje. Uniká nám potom, že situace jsou pokaždé nové, „teď“ je neustále proměnlivé.

Naše vnímavost vůči tomuto okamžiku má být ale posilována, nikoli tlumena. Minimálně proto, že jedině v něm se odehrává náš skutečný život.

Jak tedy žít v souladu se svou duší? To by měla být hlavní otázka, kterou byste si měli položit, chcete-li opravdovou změnu, vědomý život, skutečné bytí, pravý úspěch. Je to cesta natolik individuální, že vkládat sem návody á la knihy o úspěchu by nefungovalo. Ani by nemohlo, a to je dobře. Přesto však existují mnohé postupy, jimiž se lze dostat k naslouchání hlasu duše. A jsou vlastně docela jednoduché. O nich pojednávám v kapitole Cesta probouzení duše.

Na naší planetě žijí bytosti, jimž je komunikace s duší přirozená. Jsou s ní v kontaktu. Do určité doby, samozřejmě, než je jejich pozornost namířena směrem žádoucím pro společnost. Vnímají radostnou přítomnost, v níž prostě naplno existují. Jsou tvůrčí a veselé. Ještě se nepřestěhovaly do sféry mysli. Vidí svět a vztahy v něm, pokud tedy taková brutální šílenost získá jejich pozornost, velmi jasně. A nelíbí se jim, nerozumějí jí. Často z toho pláčou. Nemusíme za nimi ani vysoko do hor. Jsou všude kolem nás.
Ano, těmi bytostmi jsou děti.
Namísto abychom se od nich učili, ignorujeme je a považujeme za naivní či hloupé, dokud nejsou schopny chápat naše hry, jež je odmala v rámci takzvané výchovy nutíme hrát, a komunikujeme s nimi jako s rovnocennými bohužel až poté, co je přimějeme, aby je ovládla mysl, stejně jako nás.
Ony nás mají rády, zvlášť jsme-li rodiči, a chtějí vyhovět. A tak je pokřivíme, donutíme jejich duši schovat se kamsi hluboko. Děláme to v dobré víře, že následně přeci díky tomu mohou v této společnosti přežít! Šílené? Ano. A normální? Bohužel, normou to je.
Teprve když zkoušíme poznat dětskou duši, jež se vůči nám nějak projevuje, nahlédneme tu svou. Vzpomeneme si, jaký je to pocit prostě jen být. Objevíme v sobě lehkost a hravost. Uvidíme vnitřním zrakem, srdcem. Zapochybujeme o „našich“ prioritách – vzpomeňte si, nejsou naše! Pokud máte pocit, že ano, přečtěte si prosím ještě jednou toto pojednání. To zvnitřněné totiž neznamená vlastní, ačkoli by tolik, tolik chtělo!
Snaha dětí pochopit svět dospělých je bezmezná a skrývá se v ní nebezpečí, které nevidí ani ony, ani dospělí. Tento svět se může změnit, můžeme přestat tuto planetu ničit, můžeme žít v souladu s přírodou, s jejími cykly, v jejím tempu. Tato planeta má pro všechny dost jídla i pití. Dost nezbytných zdrojů, abychom mohli žít v rovnováze. A tolik krás, že se můžeme kochat a radovat po celý život.
Ego však ve své pýše ví všechno lépe, považuje primitivní národy, jež se neženou za jeho cíli, za podřadné, kterým může beztrestně (ano, podle zákona – podle jejich zákona – je to totiž v pořádku) vzít prostředí, v němž žijí, a zabrat jej pro sebe.
Příkladem za všechny je Východ sám – původní obyvatele východní člověk vyhubil za pouhých sto let. Bylo jich osmdesát milionů, zbyla hrstka v rezervacích, které jim vyčlenil. Cíleně během oné doby vyhubil miliony zvířat, jež těmto lidem po tisíce let poskytovala stravu, a tak umírali hlady a štvanicí. Vyvraždil je v bitvách pomocí děl a pušek proti lukům a šípům. Zbytek zemřel na nemoci a alkohol, které tam zavlekl. A namluvil celému světu, že to bylo obrovské a nezbytné vítězství. Nikdo se nad tím dnes nepozastavuje. Inu, dějiny píší vítězové… Vesměs tedy psychopatičtí masoví vrazi a násilníci, kteří druhým zajistí přísun peněz. Vida, a jsme zpět u kořenů naší takzvané civilizace, že?

Za pomýlenosti svých předků těžko můžeme nést zodpovědnost, jenže v důsledku skrytého vzorce se chováme velmi podobně.
A toužíme se do takovéto společnosti začlenit, ba dokonce chceme v takto pokřivené společnosti vyniknout. A tak si kupujeme knihy o úspěchu, stanovujeme si cíle a dosahujeme mnohých z nich… A v tomto bodě úvahu ukončuji, neboť se vrací na začátek. I vy to zkuste a přečtěte si to znovu.

Uvědomění je první krok k vědomí.