na další stranu
Martin Honzák
DOSPÍVÁNÍ
Za bouře emocí, tužeb a hormonů
dravostí zpěněnou vichrem jsem loď svou hnal.
Věděl jsem: vítězství, anebo utonu!
Do tváří nepřátel plival! A jak se smál!
Čtrnáct mi bylo či skorem ku dvaceti,
plul lodí z oceli s kanóny na bocích.
Jak rychle divoká léta však odletí…
Co zbylo? Perel pár. Jizvy po žralocích.
Dnes už jen zklamávám sám sebe každý den.
Dál jsem se nepohnul. Dál už se nepohnu.
Vyjeté koleje. Marnost vše. A tak dál.
Kdy ve mně změnil se válečný ryk ve sten?
Co jen to vyrostlo! Strom asi neohnu.
Co zbývá? Tvářit se, jako bych neprohrál…
SEDÍM BLBĚ
Asi jsem si blbě sedl,
když tak nad tím přemýšlím,
či se špatný vítr zvedl,
že touhy mizí jak dým,
a já si teď tiše kynu
(ač bych měl se s vichrem rvát)
a bojím se, že zahynu,
aniž dobudu svůj hrad,
v němž as moje snová paní
s jinými radš chodí spát,
když zpíjím se v podhradí...
„Ó, Pane můj,“ šeptám přání,
„snad bys mohl radu dát!“
Sedím blbě, neradí.
POZADU
Můj čas je tak nějak pozadu,
zamrzl mi kdesi u ledna;
naděje? Jenom kra průhledná.
Kdy že se projdeme do sadů?
I mnohé cestičky zamrzly,
asi to nepůjde jenom tak.
Jenom se mě prosím neptej jak
dostat se jinam, ať nejsem zlý.
Marně Bůh vysílá poselství,
nepadá zrno na plodnou zem.
Jen vichr, led a sníh – alibi.
Zatratíš mě i mé přátelství.
Chápu to. Neměl jsem zvát tě sem.
Radši se napijme! Na sliby?
VEČERNÍ MODLITBA
Že radši nezkrátíš život mi rázem!
Proč ve mně ubíjíš každý den část?
Beztak při frašce té ztrácíme čas,
nevidím z krás tvých nic, mžourám jen na zem.
Jsou v blátě stopy mé klikaté zmateně
a nežli rozpoznám okraje cest,
po nichž snad chtěl bys mě začasté vést,
zapadnu do klestí. Nevím, zda nechtěně.
Pořád jen za sluncem otáčím svou hlavu
a pravdy zjevné jsou, kruté a strohé
v krajině bez zájmu, radosti, velkých gest.
Svůj život nepojal jsem co tvou oslavu
a mnohé zbabral jsem – a babrám mnohé.
Pošli mě už prosím na tu z posledních cest!
SOCKO!
Socko,
kam se to řítíš?
Za přeludy
skrýváš špinavý
průvan své lebky
a oheň tvůrčích sil
zaplavíš blbostí.
Ó, jak tě nemám rád,
jen plandáš
kam vítr
v ušmudlaném plášti
všednosti přejedené.
Jak ses vzdálil
tužbám a snům,
až jsou malinké,
a v malosti rozmýšlíš
sny druhých.
Až budeš zvracet
za potoky slov
řeky lží,
utopíš se
v moři ticha
a nepochopíš už
kde´s blbě uhnul
na pramici prohnilé
ve vodách zkalených.
Ó, jak jsi osamělý,
uzavřen před žitím
v skořápce netečnosti!
Nepřiznáš – zatěžko! –
lenost tu bezbřehou
spokojen vesměs
v své průměrnosti…
Občas jen vybudí
tvůrčí čin výbušný
armády Erató:
na chvíli pozvedneš
hlavu olysalou
jak fena díváš se
na záři mizící;
a pak zas čicháš si
vlastního zadku puch.
|
