Eva Solavská

***

(text není redakčně redigován)


Můj život začíná v Karviné. Tam jsem se narodila 1976 v rodině pana Bendy, který byl horník. Mám čtyři sourozence a já jsem nejmladší z nich. Nevím jak začít vzpomínat. Máma od nás odešla, když jsem byla ještě hodně malinká a nepamatuji si ji. Zůstali jsme v péči otce, který, jak mi bylo řečeno, o nás bojoval. Nechápu proč a nechápu, že matka, která věděla, jaký otec je, odešla a nepokusila se nás aspoň umístit do dětského domova, abychom měli šanci prožít normální dětství. Pamatuji si, že roli mámy zastávala moje nejstarší sestra Milena a do dnes je mým sluníčkem. Táta pracoval na směny, a když jsem byla malá, studoval dálkově vysokou školu Bánskou. Úspěšně. Nedá se popsat hrůza, co jsme z otce cítili. Za každou hloupost nás bil tolik, až jsme zůstali ležet na zemi, klečívali jsme všichni několik hodin na dřevěném prahu s vařečkou na rukou. Komu spadla, dostal znovu. Jednou v noci mě vzbudil křik. Vyplížila jsem se z postele a otec seděl v obýváku a mé dvě nejstarší sestry měly v ruce gumové káble a musely se bít navzájem. Za jakoukoliv poznámku ze školy, jakýkoliv prohřešek jsme byly velice tvrdě trestáni. Jednou jsem šla v první třídě do školy s rozbitou hlavu od popelníku, protože jsem nenachystala tátovi žákovskou knížku k podpisu. Učitelka si všimla a já jí řekla, od čeho to mám - táta po mě hodil popelník - ale nic se nedělo. Bála jsem se táty natolik, že jsem měla strach mu říct, že potřebuji do školy nějaké pomůcky, nebo obal, cokoliv. A samozřejmě tím se problém prohluboval. Byly další poznámky. Další bití. Jednou jsme si měli do školy přinést pravítko, ale protože jsem to neřekla otci ze strachu, že se rozčílí, neměla jsem ho. A ve škole jsem dostala hrozný strach z toho, že dostanu poznámku, a tak jsem vytáhla pravítko jednomu ze spolužáků. Měl jej podepsané, ale strach z poznámky a následný trest doma mi nedovolil myslet na to, jaké bude mít můj podvod následky. Samozřejmě se na vše přišlo a já poznámku dostala. Jako sedmiletému dítěti mi nedošlo, že když se problému vyhýbám, naroste. Vedl mě prostě strach. Je spousta situací které prostě nejdou popsat a nevím, zda jdou pochopit. Bála jsem se otce a vlastně jakékoliv autority i ve škole. Byla jsem nevýrazná, spíš samotářská ve škole. Nebyl jediný den bez strach jakou bude mít otec náladu. Co bude až přijde domů.Neuvěřitelný tlak a stres neustále. Táta mě -když měl ,,normální náladu" brával s sebou do ložnice. A tak mě šimral za zádech a zadku. Byla jsem štastná, že mě má rád. Divné, že? Nepamatuji si, že by se kdy stalo něco jiného. Ale jednou za mnou do pokoje (bylo mi asi 8) přišla má nejstarší sestra a ptala se mě, zda mi táta v ložnici neubližuje, nebo nedělá věci které se mi nelíbí. řekla jsem, že ne, protože jsem opravdu nevyděla nic špatného na tom, že mě uspává hlazením. Nějakou dobu po tomto rozhovoru přijeli naši příbuzní a řekli mi, že pojedu na prázdniny. V polovině školního roku třetí třídy. Strašně jsem se těšila. Odvezli nás hned a až u nich mi vysvětlili, že domů se už nevrátím, že je táta na cestách. Až po čase na mě teta vykřičela, že je táta v kriminále a že spal s mojí sestrou. Bylo mi asi 10 když jsem se to dověděla.
Každý ze sourozenců šel k jiné tetě. Já skončila u tety kousek od Olomouce, která měla tři starší děti. Bylo by krásné kdyby tím, že jsme se odstěhovali skončil můj strach. Ale od mala jsem byla naučená, že pravda se nevyplácí. Byli jsme od otce hodně biti když jsme třeba nesnědli svačinu, a tak jsme to tajila i tetě a jídlo vyhazovala. Přišla na to a zbila mě. Jí to nemám za zlé, s odstupem času jsem zjistila, že teta-přestože mě bila taky hodně a někdy nespravedlivě, vím, že to dělala ze strachu abych nebyla jako moji rodiče. POtřebovali jsme lásku a pochopení. Ne rány. Samozřejmě se mi dál prohluboval můj strach. S tetou jsem se v dospělosti sešla, stýkám se s ní a musím říct, že je to sice tvrdá, ale poctivá a dobrá žena. Milovala jsem koně už jako dítě a ve vedlejší vesnici byl statek. Utíkala jsem k nim přes tetin zákaz. Nejezdila jsem, jen se chodila mazlit. Byla jsem s nimi štastná. Samozřejmě se na to vždycky přišlo a zase byl výprask. Teta mě přísně hlídala a zlobilo ji, že si nikdy neřeknu o nanuk, nebo čokoládu. Ale co kdyby se zlobila?? Nemám přece otravovat jak říkával táta. Pamatuji si jak hrozně jsem chtěla aby mě někdo miloval a vždycky se všude cítila na obtíž. Když jsem byla ve druhém ročníku SOU, zabalila jsem si jednou ráno nějaké spodní prádlo a jela na sociální úřad za paní která nás měla kontrolovat. Řekla jsem jí, jak to u nás probíhá a jak jsem za prohřešky trestaná. Poslala mě k nejstarší sestře která měla o mě v té době zažádáno a já to nevěděla. Cítila jsem se štastná, protože sestru jsem milovala a v té době byla vdaná a měla malé miminko a skromně zařízený nový byt. Přivezli mě k ní a mohla jsem zůstat než se dořeší věci na sociálce.
Nějakou dobu jsem byla štastná, ale brzy jsem zjistila, jak má Milča manželství neštastné. Její manžel ji napadal, nenechal ji v klidu a ubližoval jí. Po jedné jejich hádce a fyzickém napadení jsem ráno vstala, spolykala nějaké prášky a šla k doktorce. Divné, že? Nechtěla jsem umřít. Chtěla jsem pryč od všeho. Odvezli mě na psych. Kliniku v Brně. Byla jsem zde, a po nějaké době mi našli místo diagnostickém ústavu Brno. Bylo mi tam dobře. Nikdo na mě nekřičel, neubližoval, přesto jsem se autorit bála. Ale nebyly se mnou žádné problémy. Nevadily mi ani mříže na oknech. Bylo tam bezpečí. Po zákonné diagnostické lhůtě mi našli místo v DD Plumlov.
To byla krása. Jen pár dětí, hezké prostředí. Jako jedna z mála jsem zůstávala v domově i na Vánoce a podobně. Ostatní děti mohly chodit domů k rodičům. Můj pobyt byl zase bezproblémový. Ale jednou už jsem tolik chtěla vidět své sestry, že jsem napsala panu řediteli DD dopis, ve kterém stálo, že jedu ke své sestře a že se za týden vrátím. Bylo mi 16. Odjela jsem a strávila u sestry týden a vrátila se. Ovšem za tento prohřešek mě přeložili do výchovného ústavu Nová Role. Taky bezpečí, klid, ovšem s mřížemi. Nevadilo mi to. Nedělala jsem problémy. Děsila mě budoucnost. Nechodila jsem na vycházky. Hrála jsem na kytaru a zúčastňovala se vystoupení a podobně s velkým úspěchem. Ale strašidlo budoucnosti bylo hrozné. Co budu dělat?? Kdo se o mě postará?? Kdo mi pomůže?? Nemůžu se přece před příbuznými ukázat a říct, že nevím co dělat. Nevím jak žít ,,venku“.
Byla jsem skoro plnoletá, měla jsem přítele a netušila kolik stojí rohlík nebo co dělat v normálních životních situacích.
Asi se nebudu rozepisovat dál. Prostě celé dospívání jsem snila o tom, jak se vdám a budu mít vlastní děti a rodinu a jak si vše vynahradím u svých dětí. Marně. Nemohu otěhotnět. Nikdy jsem se nechránila, jsem zdravá-nejde to. Ani umělé oplodnění nevyšlo. Prostě strach z toho co když zase přijde nejistota, strach z toho, že nikam nepatřím se mi usadil v hlavičce a přinutil mě udělat spoustu kopanců a chyb a nedovolí mi ani otěhotnět. Strach mi způsobil spoustu utrpení a spoustu osobních proher. Poslední z nich když jsem musela rozpustit svou stáj a odešla od muže.
Myslím, že jsme na světě abychom se něco naučili. U mě je to asi čelit strachu, a bojím se, že proto se bude můj život opakovat. Nikdy jsem neměla opravdové zázemí. Domov kdy se necítím, že jej mám za to že budu vděčná. Místo odkud mě nemůže nikdo vyhodit když se mu znelíbím nebo přestanu vyhovovat. Zůstali jen dva koně kteří jsou jako mé děti a nevím co s námi prostě bude dál.
Děsím se jednání na úřadech, nedokážu jít k psychiatrovi, bojím se žádat o práci. Jsem člověk který dokáže přenést hory když o něco jde a něco chci. Ale jakmile mi něco připomene dětství, jsem zase malé dítě co se snaží schovávat a utéct před potížemi. To mi vždy znemožnilo dosáhnout úspěchu. Pocit, že mám na čele cejch.
Umím tvrdě pracovat, vydržím velkou fyzickou zátěž, toužím po vlastním statečku nebo místě pro mě a mé koníky. Ale neumím jít a přiznat, že potřebuji pomoc. Neumím dosáhnout svého cíle, protože se bojím, že to opět nevyjde a že se bude někdo zlobit, že jsem zklamala. Že nemám už sílu.
Víte, nemyslím si, že mé prožitky jsou omluvou za můj život. Vše co se mi stalo mělo asi nějaký důvod a mělo mě posunout dál. Třeba byl neštěstný i m ůj otec. Třeba taky neuměl žít normálně, přestože vyrostl v normální a fungující rodině.
A prý je naloženo pouze tomu kdo to unese. Ale jak začít znovu? Jak se přestat bát lidí?Jak se zbavit strachu, že budu muset prodat své dva koníky, kteří mě nikdy nezklamali a nikdy mě netrápili?Cítím se slabá. Snažila jsem se tolikrát, a vždycky zvítězil strach. Celé dětství jsme poslouchali jak jsme k ničemu, jak z nás nic nebude a co jsme za ,,ludry děcka“. No a tenhle pocit ve mně vítězí - nedokážu to.
Asi se tímto rozloučím. Nemohu psát dál. Můj život dospělé ženy je horší než dětství, ale tady už je to má zodpovědnost a já to mohla všechno dělat jinak. Měla jsem zapomenout na minulost a žít svůj život. Už jsem si myslela že jsem to dokázala, že budu štastná, ale přišly finanční potíže, tím odcizení s manželem a moje paličatost, že si stáj udržím. Byla jsem ochotna pro to obětovat vše.Byl to přece můj sen, když už nemám děti-mám koně. Rozumím jim. Obdivuji a miluji. Nikdy mě nenechali samotnou nebo smutnou. Nekřičí na mě a nic po mě nechtějí. Berou mě takovou jaká jsem. Ustrašenou, občas velice rozhodnou a přímou, odhodlanou, smutnou…