Alice Hekrdlová

Narozená roku 1987 v Praze, studentka dějin umění na Filozofické fakultě UK. Publikovala v Literárních novinách a ve sbornících ze soutěží, jichž se úspěšně účastní od roku 2008 (Literární soutěž Klementa Bochořáka, Ortenova Kutná Hora, Hořovice Václava Hraběte a další). Objevila se také v rozhlasových pořadech Zelené peří a Poetické nokturno.

KAŽDÉMU JEHO PODZIM

(Elegie první)

Otoč se, příteli,
prošli jsme roklí suchých kastanět,
jen vůně prozrazuje loňský déšť,
jenom láska, zelená na konečcích větví,
a píseň ještě nenapsaná, obracená ve spánku
jak peří holoubátek,
slibuje opadání dne.

Každému jeho podzim.

Každému jeho vítr,
rákosky do tváří, okrové rubáše,
slova plná dehtu - a přece je v nich něha
měkká jako stíny pozdních jeřabin
(cukrují ti dlaně,
krvácí až k nebi s divokými hejny).

Chtěli bychom příliš
být pokoseným lánem, smyčkou básně
obmýšlení, příliš bychom chtěli
nechtít tolik a nedýchat a nesnít.
Barokní fuga vinice stoupá do tvých kostí,
spojnice se zemí, křídový křížek z čela
jako polibek od dítěte.

---------------------------

Něco nás opouští.

Otoč se, příteli.

Něčeho nám je líto
a zítra se možná
po hlase nepoznáme.

ZA ZEMÍ ZIMY

(Elegie druhá)

Má plochá zem si hlavu láme,
kolem láme,
až vyláme si lomikámen
a podzimem ho v proudech splaví,
plavý jak srst prvních slibů,
jak plamen ze zdi.

Pak čekej zimu.

V plechových ozvách dyšných hrudí
dávení, pachuť svítiplynu.
"Čistota, věrnost," povídají,
čistí a věrní ve smrti.
Plemenní hřebci na pastvinách
na slepou bábu rádi hrají
a je to trochu prokletí,
vyčesávat si z hřívy hlínu.
A je to trochu dar.
Těšívají se na své paní,
které je sevřou mezi stehny;
vítr zasviští jim bičem,
udeří na stáj sbitou z pryčen,
udeří tvrdě na valachy,
na poníženou pokoru,
na bolest, bolest bez vzdoru
a dávno nebude už plachý.
Když večer dívky vjedou v noc,
ráno vyjedou z ní ženy.

A zima bude,
povídám.

Zima bude za nadějí,
zima stému dozrávání
pod stromem plody obtíženým,
pod stým dnem míru,
v němž se chvěji.

O dálce říkaly mi pláně
a dnes mi blízkost vyprávějí.

A taky domov, snad,
můj domov, ať je, kde je,
vzpomínku na údolí,
vzpomínku na aleje,
na skromný vinohrad
tažený mezi poli
jak prádlo na šnůře
ve světle petroleje.

Vidím zem v zimě.
Zimy zem.
Klame mě, klame
polednem.

Znám zimu v zemi.
Pomíjí.
Bývala mnou.
Mám já být jí?

A plochá zem si hlavu láme,
kolem láme,
už vylámala lomikámen
a všechny zuby vyláme si
o paměť jara
(kdysi, kdesi).

DESET RAN

(Elegie třetí)

Odpusť mi, že pláču,
když teprv první rána padla na Egypt,
snáz unesla bych pravdu, Árone,
než černé oči vyděšených ryb.

Odpusť mi, že pláču,
když cosi na mne sahá
ze závětří pochyb a nadějí a snů,
když cosi dostihlo mne
při březnových idách.
Lesy už se chvějí, nezřené a čisté
- jsem olše, Árone, jen pro sebe a v sobě
nekonečná olše,
jsem dřevo, které krvácí a mluví -
zem už rozpukává pod pohledem dějin
a moře ustupuje, nevýslovná sláva
v jediné myšlence, s šupinou pod jazykem
neutoneme. Ne dnes, ne tady.
Z velrybích kostí jsou špatné píšťaly
a pro nářek nezbyli nám varhaníci,
tak vyřež housle z mého těla,
vlasy mi vyrvi na smyčec,
ať hudba může dohrát.

Odpusť mi, že pláču,
když v ústech hnisají mi slova
a do prsou mi buší krupobití let.
Bude hůř, Árone, jsme pyšní, bude hůř,
víš, že jsme chybovali příliš,
zem jsme navraceli zemi,
vítr nebi, zrání plodům, plody ošatkám,
zvony vosku, zvonům doznívání,
že trhali jsme trnky (chutnaly tak hořce),
že trnky trhali jsme, jako by šlo o vše,
a příliš milovali, příliš jsme se báli
v těch ránech světlem rozpáraných.

A teď, když tmí se nad vodami,
otevírá se deset ran,
deset jizev pod očima
pozná, že se blíží zima,
a my jsme příliš, příliš sami.

DIVOKÁ A NĚMÁ

(Elegie čtvrtá)
Oldřichu Mikuláškovi

Slova se splašila, divoká a němá,
proti běhu věcí, přes horizont času.

Pod klenbou ozvěna,
v ozvěně dutý chorál
a chleba, který neokoral,
a oráč, který věčně oral
pole pomyšlená ladem,
modlitba, které není třeba,
pádem z dlaně opadaná,
zrada dozrávání plodů,
zrada rána s ránou v boku
a láska, která nezají se
- jako píseň.

Zahrajte, Oldřichu,
hrajte mi do pochodu.

Vytřete písek z očí
(nedošli jsme na jih),
vyčešte mlhu z vlasů
(k břehům jsme nedosáhli).
Ostrovy vprostřed proudů
poutá jen vůle převozníka.
Náš odjezd byl snad příliš náhlý.
Čemu jsme utekli?
Komu jsme prominuli?
A čí hlas tiká v nás, čí tep
odtikává úběžníky dne?
Nultý poledník prochází mi
hlavou. Plaváček utonulý
v první oblevě. V plavém plotě
poslední plaňky zimy.

Hrušně kvetou v předpeklí,
jak ženy s prsy povislými
hlavy kloní dolů k vám.
Kočky se mrouskají
nestoudně pod postelí.
V plovoucích zahradách
spí Adam s Evou v klíně,
ve strachu z odloučení,
ze ztráty Boha,
je-li.

A byl-li kdy,
řekněte.
V měkkém světle svítá.
Ze stromů spadl šedý zákal
na staveniště krajiny.
Polehlo ticho za písněmi
ve slovech slavných, divokých a němých
a já se bojím, že jste mockrát plakal,
bojím se, že jste se moc bál,
tak jako já se bojívám,
když letokruhy hýbou kruhy let
a kámen přizná skrytou tíseň skal.

Tuším vás, u úst klarinet.
Tak ráda zpívala bych s vámi.
Proč k nádechu dech nezbývá mi?

Poslední sólo - koncert pro dvě ruce,
dialog s vnitřním pohledem.
Lhali nám - zase přišel den.

A nazí vycházíme ze tmy.

PASTÝŘKY

(Elegie pátá)

Pastýřky na říjnových polích,
přítelkyně moje,
ořete brázdu bosou nohou,
čertovským kopytem rozrýváte zem.
Za všechno se platí.

Pod bezem zírá Faust
v monotonii slepců
a decrescendu dne;
oba jsme vypadli z role.
Splétáme provaz z mrtvých vlasců
pro vás, chudí rybáři,
a pro vaše ženy, které nad srdcem
ještě cítí tíhu Adamova žebra.

Město má paměť
a neonové oči a lítost poutníků
v procesí pouličních lamp
- ne všechny cesty vedou do Říma -
a ruce, stověžaté ruce ve vertikálách
od tmy do světla, prstíky řetězových mostů,
věnčité tepny ulic a ocelové prsy,
ze kterých budeme sát, strašlivé děti
strašlivějších matek.

Vzkazy v lahvích házím do Vltavy,
laskavá lež - telegram od já k vy:
Všechny břehy se jednou spojí. Stop.
Mí dobří rybáři vyhlíží z mělčiny
oázy přístavů, betonovou náruč.
Čepele noci jim potrhaly sítě - uvízli.
Uvízli jsme.

A nahé ženy jako fata morgána
shání svá stáda ze skleněných strání,
z vysněné krajiny za oknem a za zdí,
kde jednou bude dřív než teď
a řekneš-li zítra, řekneš navždy.

NOVOROČNÍ

(Elegie šestá)

Vím, kde roky prosakují do zdí,
kde padá hlína z kruhů staletých hrnčířů
(padá vzhůru a víří povětřím jak oko uragánu),
jak hrdla džbánů jsou divadelní kukátka,
řetízky ode dveří ti věším na zápěstí,
můj šperku, má klidná hladino
v závětří čtyř stěn.

Šeří se, už se šeří a přece je tak brzy.
Nechci zestárnout pod lipovým křížem.
Nechci mít strach vztáhnout ruce do tmy.
(Co když tam nebudeš?)
Havrani - černý sníh, voskový popel
dopadající před dveře polikliniky,
holohlavé děti jako spojnice
od hvězdy k hvězdě v příručním snáři,
podomní obchodníci štěstí.

Znám odezírání polibků ze rtů,
než oslepneme docela,
znám lásku, která zažehává stožár,
pomníky nad kostmi Médeiných dětí
vyšší než paměť krvácející oblohy.
(Proč jen to není naše krev?)
Memento andělů s habrovými křídly.
Ještě doufáme, ještě se ohlížíme
jak akrobati po záchranné síti.

Poslední ohňostroj, exploze, doznívání,
tekoucí barevnost, nezření v ohbí let.
Nechci promlouvat - slova se vrací od stěn.
Nechci pomýšlet - nejnehybnější chvíle
ulpívá na stropě, od všeho oprošťuje.
Skutečná samota a ticho. Teď a tady.
Nechci mít strach vztáhnout ruce do tmy.
(Co když tam budeš?)
Nechci zestárnout pod lipovým křížem.
Nechci zestárnout.
Nechci zestárnout.

PROMLČENÝ DÉŠŤ

(Elegie sedmá)

Máš oči černé jako dým z Treblinky
a tváře hladší než nebe nad Krymem.
Noc utahuje smyčku. Mrholí.
Prstenec Saturnu s mincí pod jazyk
a do úst kamínky - to abys nepromluvil,
to abys nezestárnul
na březích s plachým světlem.

Hvězda zavěšená nad činžáky,
Betlém na předměstí Prahy
se zbytky sněhu pod kůží.
Blíží se obleva a z chlévů tichý pláč.
Otisky hlíny, z níž jsme uhněteni,
trvají jako vůně po návštěvě,
jak dotek tvarujících prstů.

Povídám, nic mi nedlužíš.

Promlčený déšť zapaluje louče.
Loučení není, říkal jsi.
Smíme se přece stokrát vracet,
rodit se den co den pod stejným stromem
(jen s trochou lítosti v puklých višních),
odlévat tmu do vosku znovu nalezeného
a po kapkách kruhy na hladině
jako obruče točit ve snu.

Noc utahuje smyčku. Mrholí.
Oči máš černé jako dým z Treblinky
a tváře hladší než nebe nad Krymem.
Ty víš, že můžem žádat cokoli.

Jen zapomenout nesmíme.