literární časopis založený v roce 1964

Martin Honzák

I. (SEN. NAPĚTÍ. ÚZKOST. ALKOHOLISMUS. PROCITNUTÍ. ANNA. SMÍCH.)

Naznak padám do neznáma,
ač se ani nepohnu,
to jak zve mě duše sama
do životaplných dnů.

Stojím přímo přede dveřmi,
váhám, zda za kliku vzít.
Duše říká: „Neboj! Věř mi,
za nimi je soulad skryt!“

Výsměch se však nocí nese:
Slova krutá, trýznivá,
bodají, až dlaň se třese.
Říkají je ústa má…


kapitola první

UŽ JE ČAS

Zdál se mi sen.
Má dračice Uma v něm nade mnou sklonila hlavu a z jejích nozder sálal žár. Bylo to zvláštní, protože draci, alespoň ti dnešní, oheň rozhodně nechrlí. Pak hlavu pootočila, černomodré šupiny se jí přitom zaleskly a ona na mě upřela své žlutohnědé oko velikosti mé hlavy. Obrovská černá zornička se jí zmenšila, když zaostřila. Podívala se přímo do mé duše, k níž vzápětí promluvila: S nečekanou naléhavostí mi řekla slova, jejichž zvuk mnou úplně prostupoval a jejichž význam mi byl zcela jasný:
„Už je čas!“
Měl jsem v tu chvíli a pak ještě krátce po probuzení pocit, jako bych prožil něco skutečnějšího než skutečnost. Zní to tedy divně, vím, ale je to, jako kdybyste pořád jen slyšeli různé lidi nadšeně hovořit o hudbě, takže jste si byli skoro jisti tím, že existuje a jak funguje – a pak jste ji uslyšeli.
Ten zvuk Umina hlasu! Ten příslib čehosi lákavého, který se skrýval za těmi slovy! Cítil jsem se docela omámený, užaslý, nadšený!
Jediné, co na tom sdělení nesedělo a co mi říkalo, abych nebláznil, bylo to, že Uma nemluví. Draci nemluví. Nechrlí oheň. A ani nelétají, nemají křídla.
Jsou to úžasní, nádherní společníci, spřízněné duše, alter ega, dalo by se v některých případech říci, jenže pořád jen tvorové, kteří v určité, řekněme výrazně zmenšené formě přežili z podivné a nejasné minulosti naší planety. A zkrátka neřeknou ani slovo.
Samotný tento fakt nicméně neubíral ani kousek z mrazivé hypnotičnosti onoho sdělení. Jak já mu ve spánku rozuměl!

Několik dnů potom jsem se ploužil chodbami univerzity docela konsternovaný a tak trochu mimo sebe. Musel na mě být pozoruhodný pohled: Udiveně jsem se rozhlížel, jako bych tu byl poprvé, a to už tu působím takových let…
Jenže krátce po tom snu to prostě bylo jiné! Jako by všechno zde vypadalo takové známé, ale patřící minulosti, jako bych už tu neměl být, protože mělo začít něco nového. Nevěděl jsem moc, co s tím.
Jako vždycky, když jsem se cítil bezradný nebo bezmocný, zašel jsem za Umou, mou přítelkyní od dětství a hlavní hrdinkou onoho snu. Byla ráda, že mě vidí, její šupiny radostí vždycky krásně zmodrají, jenomže krom skvělého nácviku klání, které jsme odehráli, se nic dalšího neudálo. Pak jsem chodil po univerzitním parku, mluvil s lidmi, ti odpovídali, samé běžné řeči klouzající po povrchu; univerzita žila svým vlastním životem tak jako vždycky.
A já uvnitř tak nějak věděl, že už je čas, ale netušil jsem, na co vlastně.
Ten sen se mi pak vracel jednou za čas a pokaždé mě úplně vykolejil: Probudil jsem se a všechny ty pocity zmizely, zbylo jen napětí.
Už od školy jsem z něj nevycházel, to je myslím dobré zmínit, netušil jsem však, že je to napětí. V podstatě jsem v něm existoval, dalo-li by se to tak říct, naplno od svých osmnácti, kdy jsem se dostal sem, studoval zde a pak učil, až se ten stav stal normálním. O možnostech uvolnění a nalezení vnitřního klidu, jako jsou jóga či meditace, vědomé dýchání, hudba, tanec, magie nebo všepřekonávající smích, jsem netušil dlouhá, předlouhá léta vůbec nic.
Těch třináct let tady by se dalo shrnout do několika málo vět (a těch dalších sedm spíše do slov), což s odstupem času vnímám jako trochu smutnou, třebaže zřejmě nezbytnou záležitost: Studoval jsem a pak učil a vykonával svou práci, po večerech četl a připravoval se na další dny výuky, během víkendů psal rigorózní práci a dovolenou trávil v knihovně. Chcete-li být opravdu dobrý a být vybaven vědomostmi, bylo proto třeba studovat, přečíst všechny knihy, orientovat se v celém tom spletitém a rozsáhlém labyrintu všeobecných i specializovaných informací. Vědět, kam se podívat, když hledáte to či ono. A mě to vážně zajímalo, opravdu jsem to chtěl!
Od života však dostáváme často něco jiného, než chceme; prý to, co potřebujeme, jak jsem někde slyšel. Inu, posuďte sami, protože od okamžiku mého snu se mi začalo poněkud přejídat to, co jsem chtěl, nebo o čem jsem si myslel, že chci. Následujících sedm let se stalo zvláštní směsicí pokusů o návrat do vysněných kolejí, do univerzitního života až k pokojnému důchodu.

V dětství a dospívání jsem přečetl stovky, ne-li tisíce knih příběhů, bavily mě a byly mi blízké – a pak se tím až doteď živil. Během dospívání jsem totiž měl jasno, čemu se chci věnovat: Budu Vypravěčem. Jednou jsem jej jako dítě potkal na trhu, vyprávěl nejrůznější historky a mě to ihned zaujalo. Miloval jsem dobrodružné příběhy, ale i odborná pojednání a dokázal o nich mluvit dlouhé hodiny, což je jeden z předpokladů pro tuto profesi. Proto jsem v osmnácti neváhal, odešel od otce z mé rodné vesničky Klánie a přijel i s Umou sem. A od té doby tu vlastně pobýváme, víceméně neustále zavření mezi univerzitními zdmi...
Odreagování jsem nacházel – to už od mala – ve sportu zvaném klání. To je takový pozoruhodný zápas mezi draky a troly. Na nich sedí jezdci, na obrovském hřišti jsou tři mužstva a zvítězí to, které umístí speciální předmět do brány. Klání se v naší vesnici hraje už od nepaměti a je to poměrně náročný a komplikovaný zápas. Fyzické vybití mi však dělalo dobře, udržovalo mě v kondici, proto jsme s Umou založili univerzitní klub a trénovali v něm studenty, když tedy měli draky a troly. Mít draka, nebo trola je zvykem u nás, v Klánii, jenže v ostatních vesnicích tento zvyk naší země postupně mizí a ve městech už není skoro vůbec. A jiné země se k drakům staví všelijak, příliš s nimi ale nekamarádí.
Bohužel ani klání není všespásné; sebezábavnější sportovní aktivita, při které se odreagováváte, někdy zkrátka nestačí. Přišla chvíle, kdy jsem nahromaděné napětí už nemohl ignorovat. Přišlo to nečekaně, náhle a po třinácti letech, po onom snu.
Obhájil jsem v té době svou dizertaci a oznámil kandidaturu na profesuru, byl bych zřejmě nejmladší profesor naší univerzity. Všechno vypadalo slibně, práce jistá až do důchodu, přízeň vedení, občasný románek s některou ze studentek a pocit, že jsem něčeho dosáhl a že něco vím: Důkazem je diplom!
To vše byly kulisy, jež se kolem mě docela samozřejmě vyskytovaly. Dalo by se říci, že jsem se mohl cítit spokojený. Ba šťastný! A do určité míry asi i byl, tedy rozhodně jsem si to myslel. Dosáhl jsem většiny cílů, které jsem si vymyslel, a všechno bylo na správné cestě ke splnění ještě těch několika dalších.

Stále více se mě zmocňovala jakási úzkost, neodbytný pocit, že právě všechno tohle, jakkoli je to skvělé a přinášející nepopiratelnou řadu výhod na mnoha myslitelných úrovních, vůbec není to, co by ve mně vyvolávalo nějakou větší radost. A to i navzdory tomu, že vyprávění příběhů studentům mě celkem těšilo a oni vypadali, jako by je to vážně zajímalo. A profesura byla na spadnutí.
Jako bych žil jen příběhy druhých, ale ne ten svůj, napadlo mě občas v těch pochmurnějších chvílích.
Když toto uvědomění přišlo poprvé, to už po onom snu, jen jsem nad tím mávl rukou, avšak nepříjemný pocit se na mě lepil ještě několik dní. Pak se to objevovalo porůznu, plíživě, nečekaně, v nejrůznějších podobách: Skleslostí, ztrátou elánu, divnými pocity nepatřičnosti a odpojení, touhou tu nebýt, horší schopností se soustředit – jako by se mi nechtělo v tom prostředí se opravdu orientovat a pohybovat, a to i společensky.
Po letech přešlapování na místě se to však stalo trvalým stavem: Přestal jsem komunikovat s většinou lidí, nikam nechodil a obvykle jen ležel bez hnutí všechen volný čas. Pak už jsem začal mít obtíže i z té postele vstát.
Na doporučení univerzitního vedení jsem byl v tomto stavu prohlášen za nemocného a poslán k alchymistovi. Ten pokýval hlavou, že je to dnes běžné, ale prý stačí užívat prášky, které namíchal, a bude to dobré. Dal mi jich několik kilogramů a s úsměvem poslal domů. Kdybych prý pociťoval nějaké vedlejší účinky, ať přijdu.
Doma jsem zase celkem dlouho ležel. Užíval jsem tu chemii a po pár týdnech jsem na tom sice v myšlenkách nebyl o nic lépe, ovšem přestalo mi to vadit. Na tělesné úrovni jsem se rozhýbal, zase se zapojil do společnosti a skoro rok všechno fungovalo zase zdánlivě normálně, obyčejně: Ten utavující, všeprostupující smutek jsem už nepociťoval. Vše bylo, jak má…
Až na to, že jsem necítil už ani tu sebemenší radost, nebyl schopný ji prožít.

Svět se proměnil ve stínohru a já jen v mechanického vykonavatele úkonů. Bez zájmu jsem studentům odříkával dlouhé hodiny texty, které mi připadaly nicneříkající a úplně zbytečné: Zajímá to beztak jen hrstku vzdělanců a o něco více studentů, kteří za tím vidí možnost dostat se právě mezi tu hrstku. A díky titulu získat práci, jež tento titul vyžadovala.
Ale i kdybych se pokoušel nebýt tak cynický, stejně mi prostředí kolem mě přišlo jako svět dokonalých iluzí: Věda ke svým konstruktům ovšem vždy dodávala důkazy, a tak podle ní nešlo o iluze. A navíc zkoumala kdeco. To, že se jednotlivé závěry někdy vzájemně vylučovaly, jindy platily, avšak jen do doby, než byly „překonány“, nikoho nepřekvapovalo, ba naopak – mnoho lidí v tom vidělo příležitost udělat na tom kariéru. Naše univerzita se stala věhlasnou mnohými výzkumy a inovacemi. A určovala trend i ve vysokém učení. Najednou šlo více o to, co si kdo umí zapamatovat, než o propojené, systematické mezioborové učivo, které by dokázalo dohlédnout i důsledky svých výzkumů pro samotný život na naší planetě.
Jako učitelé na vysokých školách jsme přestali být placeni za to, že učíme – to se stalo jakousi druhořadou činností, na níž moc nezáleželo. Byli jsme ruku v ruce s výzkumnou činností, o níž šlo především, placeni za počet článků, které napíšeme, za počet vydaných odborných publikací a výzkumů, čím specializovanějších, tím lépe a za víc peněz. Specializace se stala jakousi mantrou celého systému školství, ba vlastně všech oborů, jež šly studovat na univerzitách. Rozdávali jsme doktorandům diplomy za komplexní obsáhnutí jedné tisíciny oboru, kterému jsme ani my v tom nejmenším detailu už příliš nerozuměli, protože každou věc je možné dokonale zkomplikovat.
Školství tím pádem stále více inklinovalo k memorování. Za chytrého byl považován ten, kdo si toho nejvíc zapamatoval, a tituly tedy stály na vědomostech. Jenže těch bylo v každém oboru tolik! Každým článkem, každou odbornou knihou rostly a rostly, až bylo skoro nemožné obsáhnout už jen tyto informace – a to se bavíme o jednom oboru! Jevy a vztahy mezi nimi, komplexní pohled na problematiku jako na celek, napříč všemi obory, to se začalo vytrácet. Studium se proměňovalo na nauku o pojmenování – kdo toho dokázal nejvíc pojmenovat, byl úspěšným studentem.
Nechci vás tu však unavovat zákulisními univerzitními procesy, a tak svoje rozčarování zkrátím. Vzdělání v naší zemi procházelo velkou transformací a rozmachem a ne vše šlo dobře, tedy ku prospěchu všech. Vznikalo i mnoho směrů v rámci jednotlivých specializací, kupříkladu v ekonomii, politologii, filosofii, sociologii... Bylo to dost pohodlné, protože jakmile jste byli stoupenci nějakého směru, mohli jste tvrdit, že jen vy máte pravdu a všem ostatním se vysmívat. A aby toho nebylo málo, vedly se obrovité války nejen mezi jednotlivými směry, ale dokonce i mezi stoupenci téhož směru.
Ego totiž dokáže bujet v každém oboru, který umožní vynikat, a zejména dva obory, tedy vzdělání a politika, jsou těmito možnostmi pověstné. Oba spočívají v argumentační převaze a v sebevědomé drzosti, tedy bezuzdném přesvědčení, že jen já mám pravdu, nebo že všichni ostatní jsou blbci, případně obojí. Což, jak asi chápete z výše uvedeného, vůbec na této půdě nebyl problém.
Svět se tříštil a já také. Jenže jsem s tím nechtěl nebo nemohl nic dělat.
A taky mi to bylo vlastně jedno.

Přestalo mi záležet úplně na všem, léky otupovaly kdeco. A já si připadal jako zavřený v průhledné krabici, odkud nebylo úniku. Dost to na mě doléhalo, až jsem se jednoho dne hodně opil... a od té doby jsem vynechal léky, protože ten pocit umělého klidu byl příliš ubíjející, a oddával se alkoholu.
Jenomže hranice se postupně posouvaly, až jsem propil celé dny… denně se probouzet vedle záchodové mísy a bojovat s vlastním tělem, které svou nelibost s takovýmto zacházením dokáže odrážet velmi dobře, bylo prvních pár let docela náročné.
Pak jsem si zvykl.
Tyto roky byly ještě mnohem izolovanější než předchozí před nasazením alchymistových léků. Slévaly se mi noci a dny, stejně jako já sléval všechny zbytky alkoholu, které jsem kde objevil.
Tu otupělost v sobě jsem se už ani nepokoušel obelstít a pil už jenom proto, abych byl opilý. Zpíjel jsem se do němoty. A jedině tehdy, úplně prázdný, vytupělý a přehlušený alkoholem, se cítil jakž takž dobře.
Pravděpodobně jsem se poslední dobou jen tak ploužil uličkami univerzitního městečka, posedával po hospodách a lavičkách, nasával a spal tam, kde jsem se svalil, mám to celé v paměti trochu rozmazané.
Netuším, jak dlouho. Už jsem nepřednášel, nikdo se ale na nic neptal, jen jsem občas vnímal pohoršené či výsměšné pohledy studentů. Bývalí kolegové se ode mě s odporem odvraceli, když jsem si zvracel na kabát. Nebo jim. No, pohled to byl nechutný tak jako tak.
Jako by na tom ovšem záleželo! Jako by snad vůbec na něčem záleželo…

Jednoho letního rána jsem se probudil na schodech za univerzitou, kam nikdo moc nechodí. Ani já netušil, jak jsem se tam ocitl. Schodiště pokrývaly šlahouny planých růží, tělo jsem z nich měl rozedřené a z ležení rozlámané, bylo mi dost zle, ale vzduch byl svěží a sluneční paprsky mě příjemně hladily po tvářích. Sedl jsem si a celkem dlouho zvracel. Pak opatrně vstal, avšak rychle si zase sedl, svět se příliš motal. Já také, takže jsem si dřepl rovnou do té nadílky. Nebylo to právě příjemné probuzení.
Nechápal jsem, jak to, že je léto. Že ptáci cvrlikají a znějí šťastně, zatímco já tu živořím a plazím se po dně. Když na to přišlo, nechápal jsem vlastně vůbec nic.
Jenže se mi zdál ten sen. A zrovna tohle ráno.
Uma v něm opět mluvila a její sdělení bylo tak jasné, tak intenzivní, tak plné života i přesvědčení! V hlavě mi pořád ještě zněla ta slova: „Už je čas!“
Vzpomněl jsem si na ni a zastesklo se mi. A taky jsem pocítil zahanbení, že jsem ji úplně odřízl od svého života. Dračí vejce byl dárek, jak je u nás ve vesnici zvykem, k desátým narozeninám, a jen co se Uma vylíhla, byli jsme pořád spolu. Začali jsme spolu hrát klání a vyhrávat, byly to krásné časy... a já ji takhle odstřihl. Pocítil jsem dokonce strach, zda je o ni dobře pečováno, ale věděl jsem, že tady na univerzitě mají draky ve vážnosti, dokonce je mají v erbu. Dva obrovité s křídly, dávno vyhynulý, přesněji spíše bájný druh. Půjdu si pro ni. Už brzy!
Vypotácel jsem se nad schodiště, nad to dno, kde jsem pobýval a měl na růžích ustláno, a sedl si na trávník pod omamně vonící květy. Vnímal jen vzduch proudící do mých plic. Byl báječný, plný života. Plný… snad i nějakého příslibu, změny, touhy, měl jsem zvláštní pocit jakéhosi mrazení v páteři… zjistil jsem, že se usmívám. To už jsem nedělal pár let, chvíli jsem si na ty zvláštně poskládané tváře zvykal. Vstal jsem a prostě jen šel.

Procházel jsem rozlehlým univerzitním parkem, částí, která je spíše neudržovaná a kde jsem strávil jistě nejednu noc. Díval jsem se na něj ale náhle jinak. Se zájmem. Poslouchal ševelení listí, zpěv ptáků, bzikání hmyzu… Zul si boty, špinavé, děravé a pokálené, smrduté zbytky ponožek, odhodil kabát a procházel se travou bos. Byla studená a mokrá rosou a nabíjela mě podivnou, nepoznanou energií.
Pak už jsem na sobě nechtěl mít ani kousek z těch hadrů. Svlékl jsem se celý a ponořil se do jezírka, které se malebně rozprostíralo mezi obrovskými stromy.
Chlad a dotyk vody, pravděpodobně poprvé od... no bůhví odkdy, mi rozproudil krev a já potopil i hlavu pod hladinu. Otevřel jsem oči a vnímal podivně zkreslené zvuky a nad hladinou mihotající se odlesky slunce. Třpytily se, rozpíjely, leskly a nabíjely energií. Docházel mi kyslík v plicích, jenže mně se nechtělo nahoru, tady to bylo tak báječné, tak živé!
Srdce mi bušilo divoce, jako už dlouho ne, a touha se nadechnout vzrůstala každým okamžikem. Hučelo mi v uších a před očima se mi dělaly mžitky, hrudník doslova bojoval o to, aby získal převahu a mohl vtáhnout do plic, co bylo zapotřebí. Ten stav bez vzduchu se pro mé tělo, pro mě i pro život jako takový stával nesnesitelným. V ten okamžik jsem se rozhodl, že jestli se vynořím, začnu znovu a jinak.
Cítil jsem se silný a plný touhy žít! Hlava mi vylétla z vody a já hlučně, divoce nasál vzduch. Zprudka jsem dýchal, lapal kyslík a divoce křičel a smál se.
Pak jsem se ztišil a zjistil, že nejsem jediný, kdo se tu směje! Docela mě to udivilo a já naslouchal, odkud to přichází.
Vylezl jsem z vody. Odkapávala ze mě a vítr příjemně chladil. Podíval jsem se na své věci, ale už se mi do té špinavosti nechtělo. Vzpomněl jsem si, že nedaleko je univerzitní prádelna. Pro nový začátek sice není krádež šatů nic moc, ovšem kdo má na prádelnu, tomu až takovou škodu, aby si z toho opravdu zoufal, neudělám. Rád bych to zařídil jinak, ovšem nahý muž bez peněz uprostřed parku moc možností nemá.
Prádlo bylo rozvěšené na šňůrách, krásně vonělo a třepotalo se ve větru. Ten zvuk byl okouzlující, zpívali k tomu ptáci a zvnitřku prádelny hučely stroje a ozýval se křik a smích lidí.
Byl jsem opatrný, aby mě nikdo nezahlédl, a vybral si pěkné, jistě velmi drahé spodky, kalhoty i košili. Drahé proto, aby byla jistota minimální škody, protože tyhle látky si může dovolit jen bohatší muž. A ten zkrátka nemá jen jedny. Vím o tom své, kdysi jsem býval bohatý dost.
Rychle jsem zmizel mezi stromy a chvatně se oblékl. Boty byly větší oříšek, ovšem v létě se asi dá chodit naboso, zkusím to. Nic jiného zatím stejně nešlo. Vyrazil jsem směrem k jezírku, celý zvědavý na tu, která se tak hezky a bez zábran smála. Ano, byl to ženský smích a zněl, ještě když jsem zamířil k prádelně. Nebyl to však jen nějaký přelud? Dokáže se někdo smát půl hodiny?

Inu, dokáže, stále jsem ji slyšel. Od jezírka jsem se vydal rychlým, i když značně opatrným krokem směrem k ní. Byla to nějaká bláznivka? Víla? Jezinka? Vždyť kdo se může hlasitě smát v lese přes půl hodiny? Na pohádky jsem nevěřil, ale z příběhů věděl ledacos. A měl jsem teď takový zvláštní pocit, že něco uvnitř mě ví o kouzelných bytostech své.
Tato žena však vílou nebyla. Mohlo jí být kolem padesátky, štíhlé postavy s vlasy černými jako noc, ve které tu a tam probleskovaly stříbrné hvězdy.
Stála uprostřed palouku a smála se divokým, nakažlivým smíchem. Došel jsem na dohled, zastavil se a zíral na ni s otevřenou pusou. Jak se může jen tak smát? A takhle otevřeně, nahlas, bezuzdně?
Hlavou mi probleskly všechny ty roky nazpět a já marně dumal, kdy jsem se naposledy smál já. Asi v tom jezírku před chvílí a pak někdy v dětství. A teď nemyslím takový ten zdvořilý, společenský smích a úsměvy! Mluvím o tomhle bezprostředním, hlasitém, na nikoho a nic se neohlížejícím smíchu, krásném, bohatém a neodolatelně nakažlivém.
Cítil jsem v sobě obrovskou chuť se k tomu koncertu bujarého veselí přidat. Po chvíli jsem poznal, že se usmívám. A nejen to, začal jsem se smát! Nejprve jen trochu, opatrně, nejistě. Jenže to se nedalo udržet dlouho.
Postupně se zvyšovala chuť se smát, zasmát se všem těm podivným rokům, všemu tomu, za čím jsem se hnal a co považoval za důležité. Zasmát se sám sobě, všem svým myšlenkám – všemu tomu nicotnému, v čem strávíme většinu života a po čem, když zemřeme, nezbude vůbec nic. Zasmát se všem měřítkům a kritériím hodnocení, které z lidí dělají snadno manipulovatelné otroky trendů, jež vyhlašují ti, jimž se to hodí. Ti, kteří chtějí peníze nebo moc, ti, kteří chtějí ovládat. Je jich jen hrstka, ale zvládnou zbláznit celý svět.
Tohle mi prolétlo hlavou, ovšem jen jako divoká smršť pocitů a dojmů, která velmi rychle zase zmizela. Nebylo zkrátka možné zůstat v těchto myšlenkách a současně se naplno smát.
Nebylo možné vůbec nic jiného než se naplno smát!
Ovšem právě tohle bylo tak osvobozující, tak nespoutané, tak živé! Dívali jsme se s tou ženou na sebe, vybuchovali jsme gejzíry smíchu, šplouchali se v jeho vlnách, padali naznak, váleli se ve veselí, lokali jej plnými doušky a zase jej vypouštěli dál, obrovskou vířící energii čehosi dalekosáhle nekonečného, radostného, přesahujícího a základního, čehosi poznaného v dětství a prožívaného denně po mnoho hodin, dokud nás z toho stavu blaženosti nevytrhli rodiče ve své vytrvalé snaze upoutat pozornost na svá slova a projevy, protože jim viditelně záleželo na tom nás takzvaně vychovat.
Vychovat, to vlastně ne, spíše ochočit, předat nám své šílené vzorce strachů, obav, neuróz, nejistot a poměrně vyšinutého vnímání světa, zasazeného do té které kultury, zvyklostí, náboženských a jiných rituálů a rozmanitých forem omezování a nesvobod, v nichž se nechali z různých důvodů spoutat oni sami, když byli dětmi. Protože tak to prostě má být? Protože pak jsme poslušní a ovladatelní? A většinou rodiče ještě věří, že je to jediný správný postup, a to navzdory tomu, že o pár desítek či stovek kilometrů dál probíhá ochočování dětí zcela jinak. A tam také věří ve správnost toho, jak to dělají. Svět je podivné místo. Smál jsem se i téhle absurditě, která se vynořila tak náhle a tak nelogicky!
Úplně vyčerpaný a naprosto šťastný jsem po velmi neurčitém čase zůstal ležet v trávě. Smích mi postupně v těle dozníval a jak jsem se přestal smát naplno, koutky úst se vrátily na svá původní místa a mě to přišlo velmi neobvyklé. A jako by to byl signál i pro celé mé tělo, ustala potřeba se smát a z úst mi vyšel poslední veselý tón a bylo ticho.

Po chvíli jsem to ticho pociťoval i jako odpojení od té obrovské, úchvatné energie a bylo mi z toho malinko smutno – že už se její vlna míjí se mnou.
Někdy si odpojení způsobujeme sami, třebaže ne zcela záměrně, nejspíš. Třeba boty. No vážně: Dokud nebyly, byli jsme se zemí spojeni silným kontaktem. Jakmile jsme se izolovali podrážkami, začalo se nám chodit i běhat lépe, ovšem současně jsme za tento pokrok zaplatili postupným odklonem od soužití s přírodou, s celou planetou. Odizolováním se.
A to, kam jsme se až odrodili, myslím není třeba příliš rozvádět – škodíme jí, jak můžeme, ničíme a umrtvujeme vše, na čem lze vydělat nebo z čeho nám plyne prospěch, a její pestrost forem života se začíná silně ztenčovat, protože je systematicky hubíme či ničíme přirozené prostředí mnoha živočišných druhů. Když třeba znemožníme některým tvorům se pářit zničením místa, kde to potřebují dělat, přestanou se tedy pářit. A jejich vyhynutí je otázka vcelku krátkého času.
Mnoho vědců si na tomhle poznatku udělalo kariéru, mnoho organizací se s tím pokouší něco dělat, ale protože světem hýbou veskrze jen peníze, jichž má ta či ona zájmová skupina prosazující obchod zkrátka víc, mnohem víc, vyhraje ona.
Šílenství moci vyjádřené penězi je také pozoruhodný jev pro výzkum. Že lze penězi zajistit, aby se vykácely celé ostrovy a kontinenty deštných pralesů, plic naší planety, to by mělo být minimálně znepokojující...
Před chvílí jsem psal o smíchu a teď taková vážná témata, viďte? Ono to kupodivu jde ruku v ruce, zdá se. Až díky úplnému uvolnění se mohou vynořit různé smutky a traumata, témata tížící duši, až je v nich časem úplně uvězněna.
Psychohygiena ani meditace, tedy napojování na vnitřní klid, nejsou zrovna populární předměty ve školách. Snad proto, že je učitelé, děti ani společnost neumí či na ně nevěří, nebo proto, že nekoresponduje s cíli komerční společnosti. Přeci jenom je výnosnější mít populaci ženoucí se za různými hmotnými statky, které ona sama produkuje a na nichž vydělává, než mít ji vyklidněnou, radostnou a potřebující jen opravdu málo.
Ležel jsem v tichu a valila se přese mě jedna takováto myšlenka přes druhou. Do toho se mi před očima míhaly obrazy let strávených na univerzitě i roky v deliriu... Otevřel jsem oči a díval se na nebe. Už jsem jej dlouho neviděl.
Nadechl se a pocítil slastné vůně květů, listů a trávy. Vybavily se mi předchozí okamžiky smíchu a sedl jsem si. Naproti mě seděla ta, která to všechno začala. Usmál jsem se, uklonil se a pozdravil.

„Dobrý den, Uru,“ odpověděla mi. Trochu udiveně jsem chvíli přemýšlel, odkud zná mé jméno, ale pak mi došlo, že bude z univerzity a že asi nelze mě neznat. „Vítám Vás mezi živé,“ usmála se pak ještě.
„Děkuji. A jak se jmenujete Vy? A co se to tu vlastně stalo?“ gestem jsem zahrnul ji a okolí a neskrýval zvědavost. Pocítil jsem ji po letech a dost mě překvapila.
„Mé jméno je Anna a učím celkem krátce zde na univerzitě, pamatovat si mě nemůžete, byl už jste v tu dobu...“ rozhodila rukama a už už chtěla něco vyslovit.
„Trochu mimo, ano. Asi jsem potřeboval odpojení,“ dokončil jsem za ni eufemismem.
Zasmála se tím svým zvonivým smíchem a bylo to, jako by se na okamžik ve tmě rozsvítila hvězda a oživila vzpomínky na nebe rozzářené statisíci takovýchto úkazů. Pak pokračovala: „Tohle byly takové smíchocviky, praktikuji to tu a tam, abych se tady z toho nezbláznila. O tom však asi víte své!“ V tu chvíli se zarazila nad svou prostořekostí: „Jejda, promiňte mi.“
„To nic, jsem rád, když vidím někoho dělat něco pro to, aby jej minulo, co mě ne. Takový krásný smích! Bylo to – osvobozující! Děkuji Vám za to, cítím se opravdu živý, živější než ráno nebo kterákoli rána dlouho předtím... Ale jak je to vůbec možné se takhle smát? A to se ptám, i když jsem to zažil a mám tedy zkušenost s tím, že to jde... jen to vůbec nechápu,“ divil jsem se otevřeně a trochu nesouvisle.
Anna pokrčila rameny: „Inu, tělo se začne smát a nitro se přidá, chcete-li se smát a děláte-li to dobrovolně. Zkoušejte to častěji, uvidíte, že opakovaný zážitek je mocnější než jednorázový. Vyladíte se do jiných frekvencí,“ usmála se na mě.
Pak se mi zahleděla do očí: „Nicméně zdá se, že s tím už jste začal. Jsem za Vás ráda. Kolují o Vás mnohé zvěsti, dohady o příčinách, fámy a smyšlenky. Nikdo, opravdu nikdo ale nesázel na to, že byste se z toho dostal. A teď tu s Vámi sedím a povídáme si a předtím jsme se krásně zasmáli. To mám na životě ráda, tuhle pestrost a neočekávanost,“ usmívala se mile a upřímně.
Přikývl jsem: „Dnes dám výpověď, jsem-li tu vlastně ještě zaměstnaný, a odcházím. Tohle místo není pro mě, zdá se, ačkoli jsem si mnoho let myslel, že ano. Mysl by však neměla být tou, která řídí náš život. Měla by pomáhat a vymýšlet cesty a řešení, nikoli stanovovat cíle, nemyslíte? Jenže už od malička je lákána do různých soutěží, hnána za různými cíli. A tento primitivní, válečnický rys společnosti odkudsi z úsvitu dějin nás učí vnímat vítězství jen skrze výhru nad ostatními, tedy jejich porážkou... Asi i proto, že historii píší vítězové,“ rozpovídal jsem se, po letech poprvé, nepočítám-li opilecké blábolení. Mě samotného udivilo téma mého hovoru a tolik slov najednou.
Pak jsem nad tím vším pokrčil rameny: „Věříte, že jsem se skoro stal profesorem? Ale to se k Vám jistě doneslo,“ slyšel jsem sám sebe říkat konsternovaně a stále trochu rozrušeně: Vcházím do nového života se smíchem a s otisky toho minulého.
Stále mi hleděla do očí a přikývla: „Ano, to jsem slyšela. Když se tak na Vás dívám, netipovala bych to. Snad kdybyste se oholil a ostříhal... Nebo mohu já, chcete-li. Máte kde přespat? U mě je dost místa,“ dodala pak.
Došlo mi, že vlastně ne. Blížil se večer, šero se vkrádalo mezi stromy a nebe tmavlo a rudlo. Čas s Annou tak rychle utíkal! A na podání výpovědi už je pozdě, večer se neúřaduje. To se mi vybavilo vcelku rychle. Zavrtěl jsem hlavou, její nabídka mě mile překvapila, bez alkoholu se venku spí jistě mnohem hůř. Ještě jsme si nějakou dobu povídali, pak jsme se vydali šerem mezi stromy ke kampusu.

Měla veliký dům na jeho samém kraji, zahrada zasahovala do lesa a z něj se ozývaly rozmanité zvuky přírody. Seděli jsme na terase, já přes sebe prostěradlo, Anna se nade mnou skláněla s břitvou. Právě dokončila stříhání vlasů a na řadě byl můj několikaletý plnovous.
Vždycky jsem se holil sám, ani mě nenapadlo zajít do holičství, byl to tedy velmi zvláštní pocit, cítit na krku břitvu a nedržet ji. Klouzala po kůži, utínala jeden vous za druhým, mírně to bolelo a tak nějak podivně drhlo. Zvlášť na napjatém krku jsem vnímal tu tenkou hranici kůže, která stála mezi ostřím břitu a vším uvnitř, co chránila.
Potom jsem dostal skvělé jídlo a o něco později výborný černý čaj.
Mluvili jsme o všem možném a bylo vidět, že ji má přítomnost potěšila. Mě ta její také, po letech jsem si s někým povídal a bylo mi i bez alkoholu dobře. Dozvěděl jsem se, co je nového na univerzitě, ve světě, v oboru, který učí, vynořovaly se historky z dětství – celkově to bylo jako povídat si se starým přítelem.
Ale naše slova nejčastěji směřovala k tématu štěstí a vnitřního klidu. Naslouchal jsem jejím slovům a znělo to, jako by mi vesmír sděloval nějaké poselství skrz ni. Úplně mě nadchla vyprávěním o své cestě za sebepoznáním, jež ji dovedla až do Titlánu, největšího města Západu ležícího u Dračích hor. O tamních mniších mluvila s velikou úctou jako o mázích.
Najednou jsem věděl, že se tam chci podívat. Byl mi úplně jasný směr mé cesty, ačkoli jsem si ihned řekl, že se tam nevydám přímo. Chvíli se prostě budu jen tak toulat, užívat si nově nabytou svobodu a těšit se ze života. Nenechám se do ničeho natlačit, užiju si to, že nic nemusím.
Dnes se této své prvotní představě usmívám. Vždyť jako bych byl nepoučen minulostí – plánovat si mohu, cokoli chci, ovšem vyvine se to úplně jinak…
Jenomže to, co přišlo, bych nečekal ani v nejdivočejších snech, k nimž byl ten se slovy Umy vlastně jen krátký, úderný úvod:

Už je čas!