|
na další stranu
Anna Hubáčková
Erotický démon (Text nebyl redakčně upravován)
Mé jméno je Anna Hubáčková, studuji velmi nezáživný obor na Univerzitě Palackého a narodila jsem se ve městě Ostrava, kde také žiji. Od malička jsem podivín, který se odlišuje od ostatních. Ráda říkám věci narovinu, píši věci narovinu a kreslím věci narovinu. Mám slabost pro syrovost v umění, jako jsou obrazy od Francisca Goyi a literatura Charlese Bukowskeho a Václava Hraběte (Blues pro bláznivou holku a Horečku jsem přečetla nejmíň tisíckrát). V začátcích svého osobnostního rozvoje na vysoké škole, jsem psala fejetony do studentského časopisu a vysílala ve studentském rádiu. Teď už se spíše věnuji nastudování Beethovenovy třetí věty Měsíční sonáty, poslouchání rozhlasových dokumentů a tomu, abych úspěšně zvládla státnice. Mezi mé oblíbené spisovatele patří již zmiňovaný Charles Bukowksi, Václav Hrabě, Jiří Žáček, Pavel Cvetkov, Milan Kundera, Barbora Vencálková a Jacques Prévert.
Jo, a taky mě hodně mrzí, že nám, ostravským bohémům, zavřeli Absintový klub Les.
Předem se omlouvám za jemné vulgarismy, slangová slova a celkovou „mládežnickou“ řeč. Tyto krátké fejetony nejsou nápsány za cílem, aby někoho urazili, či pohoršili. Jen jsem chtěla uveřejnit, jak to dnes u mladých dívek bývá.
Pro srandu, nic víc, nic míň.
PROBLÉMY STARÉ PANNY: VĚČNĚ CHTIVÁ
Znáte takový ten pocit, říkám tomu "ovulační pocit", kdy projdete, nebo projde kolem vás druh opačného pohlaví, a vy ucejtíte tu známou vůni feromonů, která vám svleče kalhotky, než byste se stačili divit? Jo, tak přesně tohle zažíváme my - staré panny, které si už akutně potřebují štrejchnout.
Nejhorší je střídání ročních období. Na jaře se všechno pučí, v koutě se páří kočky, za plotem po sobě skáčou psi, a my jen sedíme doma a sledujeme erotické filmy. V létě, holka.... chlap v bílém tričku, zpocený, opravující si fakt našlapanou káru. Na podzim, to mužskej ukryje své hebké tělo do svetru, sedíc na lavičce v parku se prohrabuje svými neposednými vlasy, sem tam spraví brýle sjíždějící mu z nosíku, ale hlavně… v ruce má knihu. Tahle tvářící se inteligentní individua jsou ze všech nejhorší. Myslíte si, jak jsou skvělí, pochválí vám účes, jindy zase šaty, někdy zase podrží dveře. No, a než se nadějete, je z něj další blbec, který by vopíchal všechno, co má vagínu. (JEN NE MĚ!)
Tenhle pocit se ve mě probudil už na základce, kolem osmé třídy. Ve třídě jsme měli jednoho fakt slabého jedince, který jen krkal, smrděl. Prostě byl opravdu nechutný. Jenže jednoho dne si zlomil nohu a dlouho potom chodil s holí, přesně jako doktor House (jo, každá z nás by si přála mít sex s doktorem Housem, vo tom žádná). A byl najednou přitažlivější. Začal se vonět, na své hloupé hlavě měl roztomilý rozcuch, a s tou holí, však víte. Tak přesně v ten okamžik jsem začala být nepřetržitě nadržená. Štěstí, že my ženy nemáme penis. Bychom byly ustavičně nařčené z toho, že jsme sexuálně obtěžující deviantky. Máme takovou dovednost, že s ledovým klidem dokážeme předstírat, že absolutně nadržené nejsme. A přitom se nám honí hlavou: "Ten má tak krásný zadek. Toho bych vojela, div by se země nezatřásla.".
Velké shrnutí, my panny chodíme po světě, neustále rozehřáté s myšlenkou na krásný vztyčený, ehm… mužskou chloubu. Otáčíme se za každým protějškem, masturbace je nám víc než známá, je to spíše naše stará známá, a dokonce už nehledáme potenciálně vhodné partnery pro eventuální rozmnožování se.
Jak řekla Lily Iglehart ze seriálu Sex Education: "Vím, jak se držet za ruce. Jsem tady proto, abych smilnila.".
PROBLÉMY STARÉ PANNY: NEJSEM ŽÁDNÁ FRIGIDA!
A víte co? My staré panny si vůbec nedokážeme užít jakoukoli verzi hry "Nikdy jsem". Znáte to, skupina přátel v hospodě, všichni jste už tak trochu omámení alkoholem a nějakého idiota, kterého přivedla vaše kamarádka, zrovna napadne, že si můžeme zahrát přesně tuhle hru, ale se sexuálními tématy, a vy už dopředu víte, že se prostě nenapijete.
Jako první "Nikdy jsem" vytahují ten nejvyšší level, samozřejmě, jestli už někdo měl sex. Ovšem, celá grupa lidí se napije, kromě vás. Potom, samozřejmě, se neobejdete bez nevěřících a lítostivých pohledů typu: "Ty malá frigidní chudinko. Je ti dvacet a ještě jsi neměla sex.". A přesně vo tom mluvím! To, že nemáme sex, hned neznamená, že jsme frigidní. Některá z nás čeká na toho pravého, některá se zase věnuje studiu a chce dělat kariéru, no, a některá je holt šeredná.
Takže příště, až budete hrát s nějakou pannou hru "Nikdy jsem", za prvé, nikdy, ale opravdu nikdy se jí neposmívejte, a za druhé, sem tam hoďte otázky, při kterých se napije i ona, kupříkladu, jestli někdy jedla banán.
YOUNG & WILD ANEB KALHOTKOVÁ STORY
Upozorňuji předem, že tenhle fejeton nenese žádnou radu do života nebo pointu, která má zachránit vaše životní rozhodnutí. Nese jen pobavení nad jednou z mých mnoha mládežnických výtržností.
Někdo tančí na stole, když se rozjede dobrá party, někdo skáče do bazénu v oblečení a někdo zase dělá takové hlouposti jako já.
Na Colours of Ostrava jsem se poprvé dostala, když mi bylo osmnáct let, tedy v roce 2016. Celý festival mě tak nadchl, že to nemohlo skončit jinak, než že ho dodnes navštěvuji. Jak už jsem říkala, celé Barvičky byly nádherné. Kapela Tame Impala byla takovým mám zahřívacím kolem, na MY BABY jsem málem vypustila duši a Kodaline... Jo, tak to jedno oko neůstalo suché. No a dostáváme se k nejlepší skupině tohoto ročníku, tedy 2Cellos. Dva chorvatští "týpci", kteří svými violoncelly dokázali rozehřát kdejakou "buchtu". Přímo na ně jsem stála kdesi až v sedmé řadě. A jak jsem je tak pozorovala, vzpomněla jsem si na film Revival, kde krásná Jenovéfa Boková házela své spodní prádlo na geniálního pana Krobota. V tom mi došlo, že přece jedny takové schovávám ve svém cestovním batůžku. Každý, kdo někdy navštívil Barvy, ví, že odtmatud člověk nikdy neodchází střížlivý, a já měla předtuchy, že nebudu schopna dojít doml a budu muset u někoho přenocovat. Pracně jsem vyhrabala růžové krajkové kalhotky, z už zmiňovaného cestovního batůžku, a hodila je směrem k pódiu. Bravo, Anno! Jestli sis myslela, že se ze sedmé řady trefíš přímo doprostřed pódia, ještě se svým nadáním pro tělesnou výchovu...
Tak mi nezbývalo nic jiného než se prodrat přes všechny ty lidi až k plůtku, který strážili páni sekuriťáci. Zrovna tam jeden stál a já si všimla, že mé kalhotky přistály přímo vedle něj. Dlouho jsem křičela, než si mě všiml, a dlouho prosila, aby mi je podal. Nejdříve jsem mu slibovala kofolu, potom i pivo. Potom se na mě znechuceně podíval, vzal svou PET láhev, nabral je a s opovržením mi je podal. Myslím, že ho mé kalhotky natolik pohoršily, že potom radši odešel někam do zákulisí.
Znovu jsem se napřáhla a hodila je na stage. Podařilo se! Celý dav v prvních řadách jásal. Jenže koncert končil, a já se zrovna trefila na tu část jeviště, kterou již sklízeli. Bohužel si nikdo z kapely 2Cellos mých kalhotek nevšiml. Zklamaná jsem se dopotácela ke zbytku svých přátel a pař-parťáků, zrovna ve chvíli, kdy jedna z kamarádek znechuceně povídala: "Viděli jste to? Nějaká holka tam hodila své kalhotky. Fákt hnusný!" Já raději nic neříkala, v duchu se smála a z části proklínala, že zítra od někoho budu muset jít naostro.
Dodnes nevím, kde skončily. Beztak je nakonec ulovil ten sekuriťák, kterému byla celá ta situace docela odporná.
Bůh žehnej Colours of Ostrava!
JAK JSEM BYLA NA ZUMBĚ
V poslední době mě velmi trápilo málo pohybu, už mi nestačilo to věčné běhání na tramvaj a rychlé šlapání do schodů, abych stihla hodinu. Rozhodnutí padlo, když jsem celá uřícená a znechucená sama sebou tahala do prvního patra kufr těžký jako kráva. Bylo následující – už dál nemohu zběsilé dýchání a ustavičný nářek svádět na astma, musím se sebou začít něco dělat.
V Olomouci je taková skvělá věc, máte tu prostor se ve sportovním centru pořádně vyřádit. Tak jsem šla. Vzala jsem si s sebou extra nádhernou slovenskou kamarádku a půl dobré nálady, protože opravdu k dobré náladě nepatří, když si ty sportovní arény spletete, čekáte úplně někde jinde a nakonec ještě musíte dobíhat do té správné.
První náznaky tance byly jednoduché, krok sem, krok tam. Potom to ale začalo, natřásání se a poskakování do všech stran. Nejhorší na celé situaci ale bylo velké zrcadlo, před kterým všechny ty krásné, vysoké a hubené dívky tancovaly, a já tam jen tak hopsala (samozřejmě úplně mimo rytmus), rudá jako paviání zadek, s bolavým kolenem a velkým pozadím. Ačkoli nás všechny popoháněl sympatický a veselý Afroameričan, který měl energie na rozdávání (opravdu nechápu, kde všichni tihle lidé tu energii berou), zpocený, až z něj pot cákal na všechny strany, já jsem se se slzami na krajíčku dobrala ke zjištění, že jsem vlastně na tancování úplně nemožná. Po hodině týrání, zakončené choreografií á la "nakrucuj se jako Beyoncě v písni Single Ladies", jsem vychlemtala vodu z hrdě koupené sportovní lahve, která byla naposledy použita, když jsem minulý rok poprvé a naposledy jela na kole, a uřícené se odebrala na kolej. Ještě štěstí, že nebydlím daleko! K mé smůle byl výtah zabraný, takže mě neminula spousta nadávek a šlapání do čtvrtého patra. Na druhou stranu byl celý zbytek dne nádherný. Vybrečela jsem se ve sprše, že asi nikdy nebudu mít dokonalou postavu, která by mohla nosit bikiny, smířila se s tím a dala si kebab.
Od té doby se zumbě vyhýbám, tancuji jen, když mám v jedné ruce tequillu a v druhé rum s colou. Jsem šťastná, své velké tělo mám ráda a na astma mi byl předepsán inhalátor. Veselá mysl je přece půl zdraví!
PS: Nedávejte moc na mé rady. Sem tam nějaký pohyb, i třeba v podobě stíhání tramvaje a spěchání do schodů, když výtah není k mání, je potřeba. Hlavní věcí je mít se při tom rád.
AUTOPORTÉT – DOPIS MAMINCE
Víš, mami, já jsem se pomátla. Ani ho pořádně neznám a už ho asi miluju. Nedokážu si pomoct, v hlavě mi to píská, zvoní a hraje Indiánská píseň lásky. Přesně ta, co vám hrála na svatbě. Myslím, že mi taky bude hrát. Ježiši, neboj se. Však mě to zase přejde (doufám). Nebudu o půlnoci nahlas vyhrávat Nothing Compares 2 You od Sinead, tyhle noci už mám za sebou. Teď to bude Without You od Harryho Nilssona!
Prostě se lehce nadchnu pro lidi! Nepeskuj mě, když hledím do mobilní obrazovky, potutelně se směju a nedávám pozor klepům, které mi vykládáš. Ano, chápu, může mi zlomit srdce. Jo, a za to škrábnuté auto taky nemůžu! Holt jsem se trochu zasnila. Snila jsem o mých krásných červených šatech, které si vezmu, až budu s ním o samotě. Přesně ty, které jsem koupila před lety v sekáči a padnou mi jako ulité. Určitě se mu budou líbit (přeci jen každému se líbí).
Co mě to jen bere, mami? Je přeci listopad. Úmorný a depkařský podzim. Vždyť já mám být smutná (tak, jako každý podzim) a ne zamilovaná. Dnes jsem dokonce omylem jela výtahem do třetího patra, místo do druhého. A uklízečka mě zprdla, že jí šmatlám po umyté podlaze.
Je to tak, maminko. Opět si koušu nehty a opět se mi červenají tváře.
Dnes jdu na punč. Do sluchátek si pustím nějakou písničku o lásce, vykouřím tři cigarety, občas mi z toho zaskočí a v tramvaji budu přemýšlet o tom, jak moc mi je dobře.
PS. Vyřiď tátovi, že za ten zničený blinkr se fakt omlouvám.
VRCHNÍ PROKRASTINÁTOR A RVAVÁ SLOVENSKÁ KREV
Nedávno jsem svou studentskou kolej vyměnila za skromný byteček na Masarykově třídě. Pokoj, nasáklý kouřem, jelikož se nachází přímo nad nonstopáčem, kde se může kouřit, sdílím ještě se svou sestřenicí, v podobě kudrnaté blondýnky s velkýma modrýma očima. Tento byt jsem si naprosto zamilovala, možná taky proto, že ve mně probouzí jakýsi pelíškovský pocit. Ten mívám pokaždé, když sleduji Pelíšky. Říkám tomu „pach socialismu“. Jasně, je mi teprve dvacet jedna, jak mohu svůj pocit jmenovat po socialismu. Možná je to tím kouřem, který jde cítit z koberců, anebo tím, že každá židle je jiná, anebo vysokými stropy, anebo je jednoduše mým snem žít jako v Pelíšcích.
Já mám své místo v pokoji hned vedle dveří, možná proto, že chodím často kouřit na balkon. Většinu času trávím u stolu, kde pořád něco píšu na notebooku nebo sleduji hloupé tutorialy, jak balit kluky. Ale můj pohled stále spočívá na stěnu přede mnou, kterou jsem si polepila fotkami, básněmi a poučkami. Mám jednu oblíbenou, kterou se snažím dodržovat za každou cenu, a tou je „Hlavní je se neposrat!“. Můj život je totiž docela vo hubu. Jsem ve stavu, kdy se ještě hledám a povím vám, že se nehledám jen já sama, ale i ostatní v mém okolí. Jednou nepřijdu domů, jednou zase přijdu domů, ale s návštěvou. Opíjím se, nahlas kuckám (to mám určitě z těch cigaret) a vyhazuji šaty ven z jedoucího auta, protože prostě mi to v tu chvíli přišlo strašně divoké. Mé žití na tomto světě bych rozdělila do dvou fází. Jedna, která tvoří syrovost, divokost a vášnivost, kdy tančím na stole, hlasitě se směji v tramvaji a dělám obličeje na děti a psy. Pak je tady druhá fáze, která je lenivá, zapšklá a prokrastinující. V jakékoli fázi, která mi přijde pod ruku, je těžké si nepodělat život. Nestíhám deadliny, někdy se docela dlouhou dobu nemyju, utrácím peníze, když jdu jen „na jedno“, bojím se, že jsem těhotná, a nedávno jsem zjistila, že kluka, kterého mám ráda, má ještě jinou holku (nikdy si nezačínejte s herci!!!).
Například včera jsem byla divoká a jediné, co jsem dnes udělala bylo, že jsem si umyla vlasy, oblékla se, abych si mohla zajít koupit jídlo do asijského bistra, a napsala tenhle fejeton. Už plánuji, jak zase budu v pátek vášnivá, utratím peníze za čtyři punče s tatranským čajem, budu tančit na náměstí, dostanu od maminky na budku, že bych se už měla konečně naučit žít, a já se jí budu snažit říct mou skvělou poučku, díky které mé dravé slovenské kořeny burcují mého vnitřního prokrastinátora.
PS: Nezačínejte si ani s režiséry!
***
Psal se únor 2020, byl pátek a neměla koho, kdo by šel s ní ven, a to je divné, jelikož často chodí ven. A tak jí nezbývalo nic jiného, než být smutná, a to ona uměla být smutná. Rozfoukla usazený prach na gramofonu, který ji sestavil sám její otec, vytáhla lpíčko Harryho Nilssona a pustila svou oblíbenou – Bez tebe. Věděla, že si může zatančit, její rodiče nebyli doma. Dopotácela se doprostřed svého pokoje a nahlas do refrénu spustila nejen svůj zpěv, ale i pláč. Zpívala do ovladače, do spreje na podpaží, dokonce i do zvýrazňovacího fixu, který před chvílí použila na kapitolu italské opery. Byla tak moc smutná, až se z toho rozhněvala a silou kopla do skříně, která nesla nosný gramofon. Deska přeskočila a to ji ještě více rozčílilo. „Sakra práce! Člověk se nemůže ani pořádně naštvat.“ načež jí rychle sklaplo, protože si vzpomněla na všechny chvíle, kdy byla pořádně rozčílená. Ramínko na šaty zapíchnuté ve dveřích, kniha roztrhaná na kusy a poté slepovaná, ulomená noha od židle, ale hlavně její zahojené šrámy, které si sama způsobila, když byla jó hodně naštvaná. (Dnes je den blbec. Měsíc blbec. Rok blbec. Život blbec.) Sedla si na postel, nechala dohrát Harryho, a tak nějak se zamyslela. Není to tím, že by se nesnažila. Ona se náhodou hodně snaží. Hledá tu nejkratší frontu v obchodě, ačkoli je stejně vepředu nějaká babina s hromadou jídla a krámů, která zdržuje s tím, že stejně zapomněla koupit konzervu pro svého Alíka, pokaždé si přilepí prsty sekundovým lepidlem, anebo se zahákne rukávem o kliku, když nese po okraj plný hrnek s horkým čajem. Je holt taková. Když se pesimisty zeptáte, jestli sklenici s vodou vidí poloprázdnou nebo poloplnou, řekne poloprázdnou, optimista řekne opak. A ona? Ona odpoví „Jaká sklenice? Jaká voda? Nikdo mi nic neřekl o sklenici s vodou!“.
ČERVEN
Měla pruhované šaty a v ruce malý košík s malinami. Tiše si pobrukovala a sem tam udělala ladnou otočku, kterou pokaždé zakončila menším zaškobrtnutím, kdy málem vysypala všechno své nasbírané ovoce. Byl čerstvý podvečer, když dorazila domů. Sedla si na verandu do starého křesla. Od vedle cítila vůni opečených buřtů, slunce, které odpoledne ještě tolik pálilo, už jen lehounce vykukovalo zpoza lesa a dneškem nasbírané maliny chladily její neukojitelnou touhu po letním dobrodružství.
NEMEHLO
zase spadla ze stromu
naříká a pláče
nejen, že krvácí
rozsedla i ptáče
ONA
je žárlivá
pláče nad rozlitým mlékem
a často rozjímá
že jí vrásky přibývají s věkem
nechodí mezi lidi
snadno miluje
používá brýle - nevidí
kdo všechno ji lituje
„MALÁ KOMPLIKACE, KTERÚ NEMÁM RÁD“
Málo se dmoucí
pták ve tvé kleci
neleží
nestojí
je tak trochu nemohoucí
Vypil mnoho bourbonu
je to na něm znát
však počkej si na ráno
kdy zas bude stát
… A TEĎ UŽ NE
očima hledíš do prázdna a do nikam
neboj se
plaše se krčíš
jsem známá
už dlouho ti nevykám
tvé ticho smrti se podobá
tak promluv
vydechni aspoň
vždy mluvíš tak moc
o tom
jak chutná svoboda
třesouc se dotýkáš mé tváře
vzpomínáš na pohyby
polibky
skutky
avšak nejde to snáze
davy a čas nejdou ti vstříc
jsi tichý
prázdný
a marně ptáš se mě
kdo jsme
kdo jsme byli
čím dál tím víc
DÁM SI TĚ K OBĚDU
Požírá plíce
hnijící na čerstvě povlečené posteli.
Kousek po kousku
vidlicí upichuje a napichuje
cigaretový dým
prosakující skrze život.
"Haló, haló!
Ještě dýchám, nevidíš?
Běž si požírat jiné orgány!".
Tak uposlechl
a sežral její srdce.
K RÁNU SE MI ZDÁL BLÁZNIVÝ SEN
Voněla deštěm a starým vínem,
hedvábná smrt mne budila splínem.
Nad ránem se kohout zlek,
čistým lihem si myl pleť.
Nekokrhal, Smrtka vzala mu i poslední kus řeči,
avšak upozornil mě včas, přeci:
„Malá malá, jde si pro tě!
Nespi už v klubíčku, jako kotě.
Malá malá, na okénko ťuká,
to není datel, to jsou muka!“.
Tak probudila se má duše, jako mladá diva.
Ten kohout lihem zasel mne jak květinu, proto jsem již stále živa.
Pojď, Kohoute!
Oslavíme žití,
budeme kokrhat a budeme zlití!
MOTÝL EMANUEL
Emanuel motýl se snesl na květ
a začal sát.
Myslel si, že je to med -
příjemný to slad.
Sosal a sosal,
až vysosal život z něj.
Byl to vrah.
ten motýl Emanuel.
NEVĚRA
Káva hřeje
slavík pěje
ty se skrýváš v peřinách
Rudé růže
mého muže
Tučné písmo v novinách
Milenka Anna
už dávno není panna
Těžké srdce ukrývá
Smrt vybírá si daň
jako padlá laň
leží vedle svého milence
Káva pálí
slavík v dáli
pláče
Milenka je mrtvá
NEDĚLE
Varhany hrají blues
do kostelního rána
vitráže barví píseň múz
která nebyla dozpívána
Ježíš do rytmu kývá se
krev z rukou kape v melodii basů
přikován ke kříži - vzpíná se
od bolesti přinášejíc spásu
Je neděle prašivá
podzimní jitro odchází
už nehraje blues
šeptá „Ave Maria“
život mu už dávno neschází
DOBRÝ VEČER
Bál jsem jít po špičkách, abych ji náhodou neprobudil, jenže louže s prosakujícím stropem mi utvrdily fakt, že mé zbrklé ťápoty a přeskakování všech těch vod, ji přece jen vzbudily z jemného spaní.
- "Kam odcházíš? Nechoď nikam. Zůstaň tady se mnou."
Těchto osm slov přinutilo mé myšlenky a touhy vrátit zpět k mé dívce, kterou jsem se chystal opustit. Vždyť přece byla tak nevinná, třeba jen blouzní. A tak jsem si řekl, že jen na chvíli se zdržím a pak zase půjdu, až tvrdě usne.
Přehopsal jsem kaluže, lehl si na kraj její umouněné postele a usnul.
Já bláhový jsem si myslel, že ta chvíle bude krátká.
SNAD JE TO JEDNA Z NOČNÍCH MŮR
Zbývaly minuty do rozdělení dne od noci. Pršelo. Vlhkost se zakousávala do peřin a polštářů. Nos jsem měla studený a tikot hodin se mi zdál čím dál pomalejší, jako by se měl co nevidět zastavit čas. Vážně jsem nechtěla na nic myslet, na nikoho. Jenže všechny moje myšlenky byly nyní mým posledním soudem. Vše se tak nějak znovu otevíralo. Staré lásky, nesplněné předsevzetí a nevyřčené touhy.
Čas se opravdu na chvíli zpomalil, když odbila pátá hodina ranní.
Déšť slábnul, zimu nahrazovalo příjemné teplo, které se, společně s prvními paprsky slunce, linulo po pokoji. Jen můj nos zůstal studený, nedokončené procesy zůstaly nedokončené a oči, které se marně snažily celou noc usnout, se konečně zavřely.
JARO
Měsíční svit se topil v kaluži vody,
jenž zůstala po první jarní bouřce.
Otevřela okna dokořán, když odbíjela půlnoc. A mezitím, co si česala vlasy, jeho vůně prosákla skrze její kůži. Objala bílý panenský satén, který objímal její tělo a pořádně se nadechla. Cítila hořkost, vášeň a samotu. Přesně tak, jak si jej v zimních chvílích pamatovala.
Z POSLEDNÍCH POCITŮ
Vážně se snažím
být ti na blízku
a nemilovat tě.
Jenže tvá vůně
s tvýma tabákovýma očima
mě dovádí k šílenství.
Pokaždé se ve mně něco zahřeje,
když se mne dotkneš
a máš tak chladné ruce -
nejsi mrtvý?
Častokrát mi stékaly slzy
při vzpomínce,
jak jsi mluvil o nádherných zrzkách,
které mučí tvůj život.
A já,
taková nejsem.
Mám své mouchy
ve sklenici od kávy
a zeleného čaje,
ve vinylových deskách
a ve verších od Hraběte.
Vážně se snažím
tě nepolíbit,
když se po mne sápeš
opilý nikotinem a sladkým vínem.
Jsi tak něžný
a opatrný.
Opravdu se snažím.
Ale všechno to snažení
mi bere čas,
pochopení,
radost
a trpělivost.
Jelikož nejsem zrzavá,
pihovatá,
ani krásná.
Jelikož ty si neposlechneš mé bluesové desky,
nebudeme spolu pít ráno kávu
(po promilované noci)
ani čaj.
Jen toho Hraběte
budeš číst jiné
(lišce ryšavé)
Blues o kartách a vitriolu
Déšť
Horečku
a Infekci,
aniž bys věděl,
že zrovna Infekce
je o tobě.
„Bobby, přihraj mi tady ještě pár panáků vodky!“ bouchnu do kulatého stolu, až se zatřese neonový nápis visící nad lihovinami, U Zlaté ponožky. Prej tady jednou Elvis strávil jednu ze svých divokých nocí, a jako suvenýr tady zanechal jednu ze svých ponožek. Náhodou tato fusakle byla pokryta zbytkem kokainu, který se v ranních odlescích podobal spíše zlatavému písku.
„Neblázni, Lenny. Vždyť jsou teprve dvě hodiny odpoledne.“
„Ty asi zřejmě nechápeš smysl mýho života. Zejtra na den mi přesně zbejvaj dva roky do třicítky. Tak mě nech si trochu zařádit ještě před setměním.“ Bobby, starý dobrý parťák, se trochu ofrňoval, ale naštěstí pochopil, že se mnou není radno se hádat. Ještě by dostal přes hubu, a to bych nechtěl, páč ho mám docela rád. Kopl jsem tedy do sebe pár přihranejch panáků a šel si sednout mezi dvě náctileté, ale pěkně tvarované slečny, které vzadu v boxu objímaly již čtvrtou skleničku Piňa-colady.
„Tak co, buchty!“ rafinovaně jsem usedl mezi jejich krásné zadky a objal je kolem ramen, „Co slavíte?“.
„Zkoušku z dospělosti.“ jedna z nich se zahihňala a upila ze své sklenice. „Pane Worell, byl byste tak hodný a něco nám zazpíval, když už jsme na vás tady tak narazily?“ zeptala se druhá.
„Kočičko, jsem maximálně jen o deset let starší. Nemusíš mi vykat, ani říkat pane, stačí Lenny.“
„Tak tedy Lenny. Zazpíval bys nám něco? Třeba tu, Bejby Did a Bad Thing.“
Líbnul jsem je na tvář, popadl zaprášenou kytaru, stoupl si na menší jeviště, které se nacházelo uprostřed klubu, a spustil jednu z mých nejoblíbenějších, kterou mi tak moc připomínala mou tehdejší lásku.
Byla to Bobbyho sestra. Ačkoli jsem někdy složitě vnímal náš pětiletý věkový rozdíl, nemohl jsem z ní spustit oči, ruce, rty a celé tělo. Myslím, že náš život klidně mohl být dokonalý, kdybych ale nebyl na začátku své kariéry a nechoval se jako jen zahleděný do sebe idiot, pohánějící jej vlastní ego a jistota, že jednou budu slavný. Což, jak všichni můžou vidět, dnes doopravdy jsem.
Ach, Julie, má drahá plnoštíhlá hnědovlasá Julie, byla bys na mě aspoň trochu pyšná, kdybys věděla, že tahle píseň je zrovna o tobě?
ZLATO, UDĚLALA JSI STRAŠNOU VĚC.
Milovali jste někoho tolik, že jste mysleli, že se vám to vaše malé srdce zlomí na sto kusů?
Zavřeli jste někdy své oči, abyste věřili, že držíte toho, o kterém sníte?
Zlato, udělala jsi fakt děsnou chybu.
Cítím, že budu brečet.
BUCHTY JÁSALY, TLESKALY A SVLÉKALY SVÁ TITĚRNÁ TRIČKA.
Když skončilo mé vystoupení, vydal jsem se zpátky k mým fanynkám a objednal nám pití. Bobby mezitím rozžhavil desky v jukeboxu. Pustil tam naši oblíbenou - Love Me Two Times.
„Pamatuješ, brácho? Bylo nám čtrnáct, prohlíželi si tátovo špatně schované porno časáky, poslouchali kvalitní muziku a poprvé si dali pořádného jointa.“
„Jasně a tehdy sis uvědomil, že chceš být rocková hvězda.“
„Ovšem. Chtěl jsem mít vlasy jako Jim Morrison, dostatek trávy na každý den a střídat ženský stejně jako on.“. Buchty vedle mě se zašklebily a já jim pohladil jejich vyzývavá stehna.
„Avšak žít budu určitě déle. K jeho klubu se přidat nehodlám, a vlastně už asi ani nemůžu. Tak na zdraví!“ zvedl jsem panáka vodky a připil si sám se sebou.
„Počkej Lenny, o jakém klubu mluvíš?“ kroutil hlavou Bobby a klopil do sebe další pohár whisky. Jasně, typická morálka barmanů.
„Bobby, to je tak. Každý geniální hudebník, jako Jim Morrison, Jimi Hendrix, Janis Joplin i ten, jak se jmenoval? Založil skupinu Valících se kamenů. Brian Jones! Tak ti všichni chcípli ve věku dvaceti sedmi let. No, není to fanatický a fantastický zároveň?“
Jedna z buchet se na mě s pocitem smutku zadívala, jako bych měl dnes chcípnout i já.
„Kotě, neboj se. Mě čeká dlouhý život. Dlouhý na to, abych poznal ještě hodně kočiček a stvořil nějakého toho malého caparta, který tu všechnu geniálnost a talent po mě zdědí.“ řekl jsem, načež se jemná blondýnka ke mně přitulila.
Bobby dlouho pozoroval mou tvář, než něco řekl.
„Jo, kámo. Ty nás všechny přežiješ.“ sebral sklenice se zbytkáči a zašel za bar.
„Tak kočičky, která z vás si se mnou zatancuje?“ Sakra, začínám být nějak sentimentálně opilej.
Den utíkal poněkud rychle. Před očima a pod rukama mi mizel jak alkohol, tráva, tak i další sračky v podobě drogových cukrovinek. No co, narozeniny se musí pořádně oslavit.
Tancovali a slavili jsme celý ten čas. Přišel i Chris, starý známý a přivedl pár holek. Jeden hezčí zadek, než druhý. Moje hlava byla tak na káry, že v ní prolétával pocit, že bych mohl složit další dobrý song, který by otřásl světem.
Náš život je ucouraný waltz
Raz dva tři
Dva dva tři
Pořád dokola
Pokaždé čekám
že začne hrát
jakási dvanácti-taktovka
a já začnu tancovat
prošoupnu kecky
Náš život je takový docela ucouraný waltz
Takový docela neškodný
Žádný sex v autě před tvým domem
líbání se v dešti
Bože
líbal bych tě pořád
Waltz
pitomý waltz
„please be mine“
Udělám všechno
Budu žárlit
Vyčtu ti každý pohled na jiného muže
každou krátkou sukni
každý letmý dráždivý polibek
Houpeme se
Raz dva tři
Dva dva tři
Hloubám
Sakra
Vždyť je to tak hloupé
Prožívám každou myšlenku
každý pohled
Zatímco ty sleduješ poslední chlebíčky
které zůstaly
na poblitém
dávno bílém ubrusu
Den se chýlil ke konci a má dvacet sedmička s ním. Bobby naléval a rozléval alkohol všem, kteří mu přišli do cesty.
Ještě deset minut a narodím se.
Dvacet osm, to je věk, kdy přestává být život sranda.
„Jdu chcát.“ zahláholil můj hlas. Bobby s sebou trhl, jako bych jej něčím vylekal.
Odpotácel jsem se na pány, rozepl své Calvin Klein jeansy, začal močit a mezitím si pískal jednu ze svých oblíbených písní.
„Zase si ji pískáš. Bože, jak já ji nesnáším.“
Ve dveřích, podobajících se spíše špatně vytisknutým novinám, se objevila známá tvář.
„Hele, Bobby. Neměl bys být za barem?“
„Hele, Lenny. Neměl bys držet hubu?“ dodal agresivně a přiblížil se k pisoáru.
„Wou, o co ti jde?“ zapnul jsem gatě a šel k umyvadlu. Bobby mě intenzivně pozoroval.
„To jsi celý ty. Celý Leonard Worell, starostlivá hvězdička. Staral ses taky někdy o mě, hm? Staral ses, když jsem ti zařídil koncert v New Yorku, kde pracovala moje ufňukaná, ztroskotaná a do tebe solidně zamilovaná sestra, a tím ti nastartoval kariéru? Nemyslím si. Ale myslím, že celý ten 27 klub má něco do sebe.“
Naprosto jsem jej nepoznával. Tohle se absolutně nepodobalo mému dobrému kamarádovi Robertovi.
„O čem to mluvíš?“
Byl jsem velmi zmatený. Byl to zase jeden z jeho zvláštních vtipů?
„Víš, co? Říkám si, že by ti možná perfektně ke tvé kariéře přispělo, kdyby ses k tvému milovanému Jimíkovi přidal. A možná mi potom můžeš taky časem poděkovat.“ dodal ironicky.
Bobby vytáhl z kapsy zbraň, jasnou Berettu devadesát dvojku a namířil ji na mou hruď.
„Ne. To určitě nechceš udělat. Nedělej to, prosím. Zítra mám narozeniny. Mám dojet za mámou, bude mě čekat. Dlouho jsem ji neviděl.“
Třásl jsem rukama před sebou za cílem, aby si to rozmyslel.
Bobby natáhl spoušť.
„Bude moc klišé, když řeknu
Hasta la vista, bejby?“
Ten hajzl, včera byl zřejmě na Terminátorovi.
Stiskl spoušť.
Kulka si to namířila přímo na mé dvaceti sedmi leté tělo. Na milisekundu ji zadržela hrudní kost, jako by snad celou tu situaci chtěla zastavit, poté vzala útokem mé srdce. Tam se na chvíli zabydlela. Nakonec vyletěla páteřním obratlem a narazila do stěny za mnou.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Ten bastard mě opravdu střelil.
Bobby ještě fouknul do zbraně, jako bychom byli v nějakém komerčním filmu a já padnul na studenou zem.
Jakmile odešel, za okamžik se dveřmi prohnala ona jemná blondýnka, kterou jsem potkal na začátku dne. Snažila se mi ucpat ránu a chlácholit zároveň. Obojí se jí moc nedařilo.
Něžně mi hladila mé tabákové pokroucené vlasy, až jsem si všiml jejich hodinek na ruce.
Chyběla jedna minuta do půlnoci.
Barman Bobby zrovna myl sklenice, které stále čpěly po čtyřiceti procentní vodce, která se celý den pila, když ho přišli zatknout za vraždu zpěváka a skladatele Leonarda Worella.
Lennyho tělo vynášeli krátce po dvanácté hodině. Omylem jeho bezvládnou nohou zavadili o barovou stoličku, která zavrávorala a upadla. Jen oko dravce by zahlédlo, že se jemně zatřásl neonový nápis nad lihovinami, zlatavě lemující obrys Lennyho nohy bez boty, U Zlaté ponožky.
Prej tady Leonard Worell strávil jednu ze svých divokých nocí…
DODATEK:
Charles R. Crosse, životopisec Kurta Cobaina a Jimiho Hendrixe: „Lidé statisticky umírají v každém věku. U hudebníků, kteří zemřeli v sedmadvaceti letech, však křivka grafu vykazuje ostrý nárůst“. Důvod nebude nikdy známý. Obecně se hovoří o tom, že tyto hvězdy podlehly svému bujarému životu plnému drog, alkoholu a polygamie. Důsledkem toho některým selhalo tělo, jiným drogy zatemnily mysl a spáchali sebevraždu, nebo se stali oběťmi opilecké výměny názorů. Proč je ale jejich životní styl nedohnal o rok dříve nebo později, to zůstává záhadou. Na světě existují také mnoho konspiračních teorií, jakož například, že dotyční podepsali smlouvu s ďáblem a za svou slávu zaplatili svou duší. Z toho mrazí, ne? Většina lidí samozřejmě tvrdí, že jde jen o náhodu, ale spousta lidí se věku 27 skutečně bojí a všichni netrpělivě čekají, až jejich věk přeskočí toto prokleté číslo a bude jim 28. Slavní i obyčejní smrtelníci.
|
