na další stranu
Vladimír Stibor
CO JSEM TI NESTAČIL ŘÍCT
Vezmu si tě do úst
a do řečí
a při pozdvihování,
kdy levituje věčná tma,
tak tehdy se ti otevřu.
II
Vezmu si tě do úst
jak lístky šalvěje,
hrst pelyňku mě zahřeje.
III
Vezmu si tě do úst
a než polknu,
pozdržím tvé vůně uvnitř,
co nejdéle budu smět;
pak je vyměním za mapy,
v nichž řádil sám Gilgameš;
poté je složil
a řekl,
Jedna zeď nevytlačí druhou.
Ale ani jedna z nich nebude mít konce.
IV
Vezmu si tě do úst,
abych měl čím okořenit příběhy
nebo raději pomlčet.
Trpěl jsem hrůzou,
když humanitární nálety
schvaloval ten,
co napsal Dopisy Olze.
Jaký nepoměr
a hrůza,
bolest zároveň.
V
Vezmu si tě do úst,
budu procházet chodbami knihovny v Ninive.
A pak jsem viděl,
jak ukrajinští dělníci pálí knihy
v pivovarském kotli na Vysokém Chlumci,
jak tlustý a sebejistý doktor
z anestézie rozlomí jakoukoliv knihu
a mezi dvěma výjezdy na sanitce
s ní vytírá z celého kastrolu výpečky a cáry bůčku
a křičí To čumíte, kabrňáci.
To byste nedokázali.
Ale horší ještě je
odvézt celé regály plné slov do stoupy
ze Železné ulici číslo osmnáct.
Zeptejte se těch nejpovolanějších,
ale stejně vím,
že nebudete mít odvahu.
VI
Vezmu si tě do úst
jako bibliografii Martina Edena,
jako bílé jeleny čínských básníků,
jako – a teď bych měl přestat…
VII
Vezmu si tě úst,
hostii ze semen trávy ostřice
rozlomím
a bude mi nesmírnou ctí
alespoň trochu zahnat tvůj hlad,
tvou žízeň
a popraskané rty potřít mastí,
kterou jsem měl schovanou pro sebe.
Ani jazyk jsem nedokázal držet za zuby.
|
