na další stranu
Vladimír Stibor
O LETNÍCH SLOVECH
Žádná slova nejsou malá,
ani ta vachrlatá,
nejchudší z nejmenších,
sypaná dokonce ovesnou moukou i vanilkou.
Jsou vlhčejší
než pulci v rybníku,
voní starou mysliveckou;
vylíhnou se z nich žáby.
Pak obplouvají puškvorcové ráje,
skřehotají a žebrají, hrají na klávesy.
Pak se rozhodnou pro flétny.
Čůrek vody
v tom bahně dvě tři stopy pod baštou
maskují listím,
co se jim dostalo pod ruku.
Mají tu drzost
prohlížet si tvé oči;
vidí v nich stud i zděšení,
Dlouho do noci
nad tůní visí prut.
O TANEČNICÍCH
Až zmizí tma,
propadne se dovnitř souznění;
rozhoří se pagoda.
Všichni v posvátném mlčení
naberou do úst pižmo planiny,
kde lovci jdou ze všech stran;
útočí zběsile na úřední listiny,
byť je to jenom šustot vran.
Vrací se v hejnech čím dál častěji,
nenechají vzlétnout na sluneční ranveji
tanečnice v sukních nad hlavou.
Namáčí své tržné rány v šalvěji;
mezi polibky padají hlouběji.
Načetly stopy s ještě větší pokorou.
PODOBENSTVÍ
V půl třetí ráno
rodí se písčitá krajina,
schody z břidlice,
několik schodů dubových kazatelen;
ještě ne Betlém, ještě ne Golgota.
O pár minut později
přichází na svět
ptáci bojových plemen;
v potoku Cedron,
od něhož odešli rybáři,
voda vře i utichá.
Poté jezdec na světelném koni
skloní svou hlavu,
opíše kolem sebe kruh.
Řekne
Když jste mě zahlédli,
a to jste neměli,
už u vás zůstanu.
Padám hlady, umírám žízní,
půl věčnosti jsem se nemyl.
|
