na další stranu
Bořek Mezník
BOLEST NA SRDCI
Ptala se mě psycholožka
jestli jsem o tom
už někdy víc mluvil
nebo něco podobnýho
třeba psal a tak
samozřejmě
že ne
jen v náznacích
u jednoho jejího kolegy
vím že se s tím
musím vypořádat
není jiná možnost
musím to přetrhnout
a postavit se k tomu čelem
když jsem byl ještě malej chlapeček
viděl jsem denně
jak můj táta
bije mýho staršího bratra
lítaly záhlavce
vlasy se škubaly
„já to do tebe namlátím
ty debile“
„ty tomu nerozumíš?“
prásk
takto ho učil matematiku
jednou jsem to nahrál
na kazetu
a pak to celý rodině
u večeře pustil
dostal jsem vejprask
nevěděl jsem proč
v té dětské hlavičce
mi to chování přišlo normální
protože jsem nic jinýho neznal
a začal jsem se ho bát
pak táta bráchovi
zlomil ruku
normálně mu ji překopl
když už brácha ležel na zemi
to už mi tak normální nepřipadalo
nesměli jsme o tom ale mluvit
bratr řekl
že spadl ze schodů
nebo něco podobnýho
bál jsem se ho čím dál víc
bil ho v podstatě celý dětství
mě pak taky
ale já měl to štěstí
že mi matika šla líp
ale byl jsem znechucenej
celým učením
celou školou
chtěl furt samý jedničky
nebo
„aspoň“
vyznamenání
objevil jsem kouzlo
byla to lež
zatajoval jsem špatný známky
bál jsem se křiku
bití a sprostých nadávek
viděl jsem to pořád a vidím
pořád před sebou
jak s bratrem zacházel
lež a podvod mě před tím ochránily
falšoval jsem podpisy v žákovské
a měl jsem klid
míň bití
samozřejmě následovalo
po každým rodičáku
kde se dověděl o mých
horších známkách
než jednička
psycholožka mi řekla
že to byla normální reakce
dítěte
ale co může vyrůst ze spratka
kterej se bojí
lže a podvádí?
vyhýbal jsem se mu
jak to šlo
ale nešlo
musel jsem do svýho pokoje
procházet tím jeho
každodenní přednášky
výslechy
a promlouvání do duše
hledal jsem únik
a sralo mě
že lžu a jsem srab
ale strach byl silnější
bil a škrtil i moji mámu
házel po ní věci
často jsem se za ní
pak přitulil
hladil ji po vlasech
a spolu jsme brečeli
a fotr seděl nasranej
a ublíženej
v obejváku
a tvářil se jako král
co je nešťastnej a dělá si starost
že ho poddaní nerespektujou
že si ho nikdo neváží
a že serou na jeho rady
někteří mámu považují za hrdinku
miluju svoji mámu
ale tohle neměla dopustit
a podílet se tím na tom
měl už dávno letět
z baráku
jenže tenkrát se to vůbec nenosilo
lepší nikdo
než ten hnusnej
sobeckej
hulvátskej tvor
je mně líto
že to tak bylo
a doteď s tím bojuju
ale musím to dostat ven
v pubertě jsem začal negovat
všechno
co se týkalo jeho chování
myšlení
a zvrhlejch mechanismů
„kamarádi se na tebe vyserou
ale já nikdy“
říkal
a o všechno se ho člověk musí
poníženě prosit
stal se ze mě zakomplexovanej
pokroucenej kripl
bez špetky sebevědomí a úcty
a s pocitama neustálý viny
a to mě provází pořád
musím se tomu postavit
jinak se opravdu zblázním
a moje děcka si to ponesou dál
třeba v jiné podobě
dodnes když vidím
jak někdo bije ženu nebo děti
zvedá se mi žaludek
polívá mě zima
a horko
a mám sto chutí
se zastat
a nechat se sám zbít
u mě už je to jedno
musel jsem to už
napsat
je to venku
tak
MARIE JANEČKOVÁ
Mail, který jsem dostal od kamarádky Bořka Mezníka. Nemohu jinak, než jej přiložit, milý Bořku. Ludvík
Ahoj
píšu Vám do redakce se smutkem, který mi dala zpráva o Bořkově smrti, je mi úzko, psali jsme si občas, jako byvalí kolegové, jako kámoši, napsal o našem vztahu básničku, vydali jste ji v minulém čísle Divokýho vína, byla s nim prdel žil naplno, furt, i s těma problémama, který měl se zdravím, se ženskýma, skládat básně neumím, ale jedna mě napadla, měl by radost, kdyby si to četl, tak aspoň pro vás do redakce divokýho vína:
Bořkovi do nebe
Tak už jsi v tý Dubaji
s prdelatou habibi?
Těšil si se na teplo
a mně nabízel černochy.
U nás mráz a nikde nikdo,
doufám, že nepálí tě dobrý bydlo?
Kolem samá vagína
díra, prcka, pičinka,
koukáš, nevíš, kterou dřív
vojet, hladit, vyprstit?
Ja ti v tomto neporadím,
čuráky raděj hladím!
Dej si šáňo, džin nebo wisku,
nepouštěj se toho pysku!
Tobě Bořku zdar a čest
seš můj kámoš, tomu věř.
moc mě bolí, že už nenapíše, ani mně ani Vám
Zdraví
Marie
|
