literární časopis založený v roce 1964

Ivana Gálová

***

Poté, co se Josef vyléčil jako zázrakem ze své dlouhodobé nespavosti, zdálo být se všechno v tom nejlepším pořádku.

Každodenním hlubokým spánkem se rychle zotavil z předchozí slabosti, našel si dobré místo, dokonce pod penzí, nakonec i lepší bydlení.

Světnička, kterou si doposud pronajímal, sice byla čistá a útulná, nicméně Josef seznal, že člověk jako on by měl bydlet v bytě, který by lépe odpovídal jeho nynějšímu postavení, a v němž by mohl přijmout i případnou návštěvu.

Nádavkem k nečekané přízni osudu měl totiž Josef nyní i známost.

Byla jí stenotypistka Marie, pracující ve stejném úřadu, kterou považoval dlouhou dobu za užitečnou, nepříliš zajímavou osobu, jíž není třeba věnovat zvláštní pozornost.

Během doby ale nastalo mezi nimi jakési zvláštní souznění, a sblížili se natolik, že začali dokonce uvažovat o sňatku a společné domácnosti.

„Moje přítomnost i budoucnost vypadá nyní skutečně růžově,“ přemítal jednoho dne Josef ve slastném ranním polospánku na svém loži.

Začal při té příležitosti přemýšlet o růžové barvě jako takové. Otevřel oči a snažil se pohledem najít v pokoji některý z jejich odstínů. V ranním pološeru vypadaly ale všechny barvy stejně a nebylo možné odlišit jednu od druhé. Vzpomínal, že dečka na jeho nočním stolku, dárek od Marie, je vyšita růžovými kvítky.

Otočil tedy hlavu tím směrem, ale kvítky byly stejně šedivé jako všechno kolem. Vzpomněl si na článek v jednom časopise, který popisoval fungování lidského oka, a v němž se mimo jiné psalo, že oko, nemá li dostatek světla, nedokáže dobře rozlišit barvy.

Josefovi to nakonec nedalo, vstal a rozhrnul závěsy, které měl na oknech svého pokoje.

Ranní světlo, které jimi zprvu jen prosvítalo, nyní zalilo celou místnost. Všechny předměty, na které dopadl jeho zrak, byly ale nadále černé, bílé, nebo v různých odstínech šedi.

Josef přistoupil k oknu a pohlédl na ulici. Slunce už vydatně svítilo a na ulici vládl čilý ruch. Povozy, lidé i zvířata, všichni směřovali za svým cílem. Všechno však bylo v šedé, nevýrazné barvě. Josef se usilovně snažil najít očima aspoň kousek zelené, blankytné, nebo jakékoliv jiné barvy, ale marně.

Chvíli nad tím kroutil hlavou, nakonec ale usoudil sám u sebe na nějakou dočasnou nervovou indispozici a rozhodl se, že si nadměrným přemýšlením o této drobné patálii nebude kazit dnešní den.

Měl dnes volno z úřadu a hodlal si ho náležitě užít.

Začal jako vždy vydatnou snídaní, poté následovala svižná procházka, která mu patřičně rozproudila krev v žilách.

V poledne měl poobědvat v restauraci se svou snoubenkou, což byla další příjemná záležitost v tomto dni.

Cestou na schůzku Josef pocítil zvláštní věc.

Příjemné pocity, které si přivodil dobrou snídaní, procházkou a očekáváním schůzky s Marií, jako by se ho netýkaly. Věděl zcela jistě, že má dnes bezpočet důvodů k radosti a štěstí, v jeho mysli však zůstávalo jakési šedé prázdno, podobné nebarevnému vidění okolního světa, které u něj stále ještě přetrvávalo.

Říkal si v duchu, že je přece jenom šťastným člověkem, kterému by leckdo mohl závidět a vypočítával si sám pro sebe všechna aktiva, kterými disponuje.

Když spatřil sedět u restauračního stolečku Marii, která v radosti nad jeho příchodem celá rozkvetla, roztáhl vší silou své rty do radostného úsměvu. Pochválil snoubence nové šaty, dokonce prohlásil, že tato barvy jí výjimečně sluší, ačkoliv jeho zraku se jevily stejně šedivé, jako všechno kolem.

Byl si vědom toho, že víno, které jim bylo přineseno, je lahodné, oběd byl chutný a počasí bylo velmi příjemné - vlahý větřík jim ovíval líce a Mariino šťastné švitoření doplňovalo líbeznost onoho dne.

Josef ale přesto cítil uvnitř své hrudi šedivou pustinu.

Láskyplně se rozloučil se snoubenkou a vydal se k domovu. Cestou se snažil najít v sobě šťastný pocit, jaký by si tato chvíle zasluhovala. Usmál se na stařenku, která prodávala perníčky v plátěných pytlíčcích, a jeden si od ní koupil. Očekával, že se bude tímto dobrým skutkem cítit povznesen, ale žádný pocit se ho nedotkl.

Vzpomněl si na okouzlení, jaké v něm vyvolávala umělecká díla, a rozhodl se, že se zastaví v galerii.

Starší žena v pokladně, která si ho pamatovala z dřívějších návštěv, přivítala Josefa vlídným způsobem, který ho v jiných dnech vždy zahřál u srdce. Prohlížel sochy a obrazy které viděl už mnohokrát a připadali mu jako staří přátelé. Díla se mu zdála stále pozoruhodná, ale žádné z nich v něm nevyvolalo takové nadšení jako dříve. Nehledě na absenci barev, byla mu celkem lhostejná.

Vyšel ven s pocitem, který se nedal nazvat zoufalstvím a beznadějí, protože nic takového jeho nitro nedokázalo pocítit.

„Jako tělo bez duše,“ přišlo mu na mysl.

To ho přimělo vejít do kostela, kde byla právě sloužena mše. Usedl do lavice a doufal, že kázání zanechá v něm nějakou odezvu.

Vedle něj do lavice se vmáčkl člověk v chatrném oblečení, který silně zapáchal.

Josef se snažil ve svém srdci vzbudit lítost nad oním ubožákem a téměř se mu to podařilo.

Zkoušel obdivovat krásu zlatých ornamentů a velebnost zpěvu církevního sboru a přesvědčit sám sebe, že prožívá nábožnou úctu k těmto prostorám.

Ubožák se pojednou zvedl a zamířil kvapně k východu z kostela.

„Měl jsem mu dát alespoň nějakou almužnu,“ pomyslil si Josef.

Vydal se za oním člověkem a sáhl do kapsy, kde nosil obvykle portmonku. Kapsa byla prázdná.

Josef cítil, jak se mu nahrnula krev do hlavy a myslí mu projel jako nůž divoký vztek.

Rozběhl se za zlodějem, který ale byl mladší a rychlejší a při běhu se ještě stačil otáčet a dělat na Josefa výsměšná neslušná gesta.

„Ty parchante jeden zlodějská, smradlavá, svině hajzlovská, ty…“ Josefovi se hrnula na jazyk všechna dehonestující slova, která kdy zaslechl a hrudí mu cloumal žár touhy po pomstě a ztrestání onoho člověka.

Když viděl, že zloděje nemůže dostihnout, zastavil se a zhluboka dýchal.

Vydal se pomalu po ulici, aby se trochu uklidnil. Horoucí pocit vzteku, který zachvátil jeho nitro, pomalu vyprchával.

Jak tak šel, zazdálo se mu, že čepice portýra, který ho míjel, má lehce načervenalou barvu. Také travička, vyrůstající mezi dlaždicemi chodníku, jako by se trochu zazelenala.

Vida, řekl si Josef, a než došel na policejní stanici, viděl už svět v barvách, na které byl zvyklý.