Martin Molzký

VRTKAVÁ CESTA OSUDU

Když vrtkavá cesta osudu
svedla mé kroky k Tvým
našlas tázavého pobudu
v síti třpytivých pavučin

A já se ptal a chtěl znát víc
mou duši mé vyschlé chtění
zasáhla krása létavic
v tom zahořel jsem po vědění

Pro touhu číst Tě od prvního řádku
pro touhu topit se v tvých očích
za cenu že dám krk na oprátku
za cenu že budu muset skočit

Také pro odpovědi na otázky
proč rozum zcela ztrácí klid
proč a to věru bez nadsázky
v hlavě Tě teď musím mít

proč Mnémosyné roztančila múzu
když svazek s někým tvoří
a tuším že změní ji na medúzu
jíž kámen jen se koří

možná to byl plamen z rudých vlasů
možná svoboda jež v očích tkví
možná tok myšlenek Tvého hlasu
byl srdcem zvonu co touhu rozezní

Mohl bych truchlit pro těžkost toho chtění
pro hořkou pachuť okolností
pro marnost že vzejde v zapomnění
co přál jsem plnit do sytosti

Ale já dávno vím
má múzo rudovlasá
že krása jeřabin
nebude má spása

Už ale za ten pocit chtění
za tu těžkost kterou řádky vsají
za touhu chtít Tě do zbláznění
jíž odvděčím se jinotaji

Za tohle všechno nejsem smutný
však je to důkaz že jsem žil
ten bláhový jenž z téhle studny
se vůbec nikdy nenapil