na další stranu
Michael Lorenc
TMA POD ŽELEZNIČNÍM MOSTEM
Vcházím do tmy,
která nikam nevede,
počurané zdi
a cesta ke světlu,
výstavní činžáky v poledním slunci,
ředitelství celní správy
a hlavně hlavní nádraží,
stroj času,
vešel jsem do tmy,
která nevede nikam,
zato na mostovce koleje
obkružují svět,
na který si zvykám,
jak jim závidím
to ocelové propojení,
když mezi lidmi
už žádná kolej není,
v dunění projíždějících vlaků
hřmí tichem
duch papírových draků,
hlídá mou zahradu
a bourá můj dům
ze zrníček máku.
NEDOKONČENÝ OBRAZ
Odcházím postranním vchodem
pro služebnictvo,
stařec s bílou holí,
hluchoslepý alkoholik,
v mlází hledám azyl,
v hloží milost boží,
kdo by mě vzal
v metropoli na milost,
snad Maurice Utrillo?
Jedna láska končí, druhá začíná,
mám zaslepené oči tvýma očima.
CHYBA LÁVKY
Myslel jsem,
že to bude dobrý,
ale nebylo,
myslel jsem si,
že tvůj úsměv kobry
vyřežu z hobry,
natřu na bílo,
ale chyba lávky,
k náplavce se slétly kavky
a odvlekly mě kamsi
nad silo,
padni komu padni,
padal jsem jak radní
z věže radnice,
nechalas mě ležet
jako opilce,
slétají se ke mněmůry,
pestřenky ajepice.
VODNÍ HUDBA
Nad hlavou dunění
projíždějících vlaků,
plovoucí podlahou tlumená
zvonkohra řeky,
svět - obraz tisíců
vycházejících sluncí,
když jsem šel,
sípala řeka břehy svírána
a sípe ještě
pod celtou noci
do rána.
OPILÁ KOLOMBÍNA
Jsi činžovní dům
s tisíci okny,
v každém je svatba
a opentlený kůň,
jsi deštík ve větru,
sestupuješ k moři,
když kapři z rybníku
hrají hry hlubin.
jsi rozevřený deštník,
ztrácíš rovnováhu,
když vykupuje Prahu
srdce z perníku,
|
