na další stranu
Michael Lorenc
Mluva
Vyřčená věta
má melodiku jitra,
nebo soumraku.
Když si žena dává příliš
záležet na přednesu,
lže.
Zamlčená věta
má hloubku půlnoci,
nebo poledne.
Když muži záleží na tom,
aby nerozbil vázu ticha,
už tě nemiluje,
Lucie.
Vzpomínka
Nadnáší mě
má osobní zkušenost
z potápění
v moři.
Potápí mě
chuť kazisvětů
bořit.
Je průhledná
má rakev s labutěmi.
Hádal bych, že křivky
rozvinutých hadů
plují přímo k vodopádu.
Daleký soumrak,
blízké svítání...
Spouštím se do mraků
z dávné výšky
dní.
Zátiší s živly
Země mi řekla:
Jsem malba na skle,
rozbij to sklo,
spatříš tváře svrasklé.
Vítr mi řekl:
Ze všech svých sil
podpírám vzdušný zámek,
který jsem postavil.
Voda mi řekla:
Nemyslím na chorály,
miluji ticho
potopené katedrály.
Oheň mi řekl:
Prohořívám k základům.
Postav chrám,
kde stál tvůj dům.
Pokud...
Vnímej mě jak klid,
protipól hudby,
ticho před bouří.
Svlékej mě,
až oči zamhouřím
přiznáním svých trýzní.
Rozpouštěj mě
jako sůl,
od pasu dolů
k alkoholu vin.
Budeš pouhým
sběratelem přízní,
pokud dívčí touhy
neuhasíš žízní...
Hra
Co je mi do bělásků,
najdu si v lese
jinou lásku.
Třeba mokřady,
koráby
potopených vesel.
Ryby už nelovím,
sám jsem nerudná
ryba u dna.
Ale když děravím
k pramenům Moravy,
jsem studna.
Jarní popěvek
Pluji jak mrak,
továrna na blesky,
bouraný bavorák
barokní hostesky.
Stoupám až k samotě
vesmírných zdviží,
loučím se s životem,
který se vyžil.
Pluji jak mrak,
mlčím, těžknu, prším...
Zamilovaný keporkak
s harpunou v duši.
Svítání
Volím slovo slovutné.
Jak obelisk ční
v tmě
provinční.
Hudba už couvá
z borůvčí do maliní...
Růžoví touha
být někým jiným.
Ruce
Navlékají prsteny,
perou střívka,
stehují spěch...
Jak kořeny topolů
hlasují pro příběh
babího léta.
Chtěl bych je do svých vzít
a vyznat se z lásky
k iluzím světa.
Ze sna
Probouzí mne lynčované nebe,
kůže natažená na buben,
hordou goril umlácený hřebec,
do mramoru vrytá smečka jmen.
Probouzí mne dlouhá ruka matky,
halogeny očí, kostní prach,
zvratky křížů kolem křižovatky,
Golem dívčích kolen na marách.
Budí mě koš tepen kolem umělosti,
mantra srdce, dávná pralája,
karavany zdrogované pouští,
palmy křídel, vřídlo mého já.
Symfonie
Doupě jak dutina sochy,
člověk, objekt k objetí.
Na lidech hledáme mouchy,
v doupatech smolíme pamflety.
Svět, jako seznam jmen
andělů z ghet,
zve na koncert
od konců vět...
|
