|
na další stranu
Tomáš Mladějovský
Muž bez vlastností má náhradní volno
Mimosmyslové vnímaní,
podražcová pohoda,
vedle lože právě odfouknutá láhev Tokaje
a dole v údolí Golema a Godota
si matka měst z povzdálí
něco šveholí, proboha
jaká ta Ivana, Ivanka vlastně je
a co přesně má Praha v pozadí…,
spekulativního a výhodně
pojištěného šíleného poloboha
s pokoutným úsměvem v záňadří?
vpíjet se mezi řádky Musila
a po třístránkové větě
myslet současně na Roberta
a na tebe,
neskonalé úsilí…,
neboť ti dva,
promiňte,
i s tokajistou,
jsou v nějakém souznění.
Koitální barok
Chtěl bych ti každé ráno,
nezpozorován,
přinášet kopec orosených růži
s ještě nepootočenou hlavou ke slunci…
A až bys mě potom hledala,
napůl ve snu,
napůl v Paříži,
čtvrtinově na Malé Straně,
osminkově jihojižně
a třetinkově na Kozlovi U Černýho vola
trochu zaskočena,
pod srdcem ještě spící,
gotickým loubím Karlovy Alma Mater nevyděděna
a ťapkala mi záda svou hebkou kůží chodidel,
až kdesi na zádi mých tajemství, tam,
kde cesta k sadu nevyřčených slov
až k lesu ticha klikatě se úží,
lehnul bych si na druhou stranu,
blíže k tvým ústům,
blíže k trní… Líbat tě budu zezadu
a nečekaně,
tak jako jsi mě zaskočila
první strofou pohlazení
v jedné, dnes už zatracené vinárně
U kočičí hlavy
v ulici Karolíny Světlé.
Nejraději bych tě naklonoval,
Aby i ostatní věděli…
Nejraději bych pomnožil a věnoval tě
Staré Praze. Ale jsem
blahoslavený lakomec.
Sám uždibuji laskominy
a Postkeltský koitus,
jsem tak trochu blíže hříchu
a ryze poločeskému, letmo šeptlému,
pobřeží bájné Kafkoviny…
V podloubí zavíračky veršů
Kde se bere ta nepolapitelná jistota,
že se budeme držet pořád a věčně za naše shodné myšlenky
a že se nebudeme nabádat
k opatrnosti při průchodu
kolem tlakových hrnců
a voňavě čpících cibulových zákoutí,
kde se bere ta nejistota nepolíbení a nepochybnosti
místo Středněbodu Zápeklí,
místo hořkosti kochavého Nenebevztoupení…
Na dně číše červeného
se vyloupává nejdříve jen malý,
ale pak k zešílení rostoucí smaragd
tvého srdce…
Někdy je to tak úžasné,
že to křičí, pláče
a i nádherně bolí.
A pak,
až už to vůbec nebude jedno,
se o Obyčejné neděli
a o sváteční středě
servírují langusty
a po noci tágem kocovinou k ránu táhnem
"On the Bohnice Road"
na křišťál, na nenoblesní konzervy,…
to už ale nebude vůbec vadit,
protože pít se bude vždycky
jen lahodný kvalitní a vychlazený nápoj
a přiždibovat budem s pochybností nafialovělého démona,
laškovně a uvážlivě,
jako se obřadně váží koše
a balej buchty
/Honza už do světa odešel/
jako se opatrně kladou vážky strof
a slov, slov ale jenom o něčem…
O čemsi nepopsatelném,
co ladí se a dolaďuje se vlastně samo,
sem a zase tam,
nevypočitatelně tělem i duší
a vlastně k nám oběma.
Blaho je umění
neposedně prchat tak dlouho,
/každý na zcela jinou a nepodobnou stranu/
a pak se neočekávaně srazit.
Každý se svými pamětmi
a se svou holí na otluky
a se zaručenou pravdou
a osvědčenými recepty
na chování
a na svíčkovou,
na jízdu po ledu
a na tchýni,
na lásku a na rozchody
při četbě Zarathustry prcháš metrem
na druhou stranu Prahy na zádech se dvěma batohy…
Každý s jinou mapou
a lunárními pochody.
Ale před vinárnou U Tchýně
vše padá se soumrakem k zemi,
vpíjíme se do Portugala
a do sebe.
Proboha, proč jen se muži tolik stydí
a proč křičí
zpiti na náměstí,
proč schyluje se ke kletbě,
když mají něžně šeptat:
Proklínám Tě, má prostopášná bohyně
A Miluji Tě…
Prapodivná harmonie
Z nebe kanou okluzní šrámy,
z nebe kanou krvavé haluze
a když se pokoukneš pod
sukni pondělí,
je ti podivně,
je ti krásně a nemnoze.
Díváš se v chvatu,
pomrkáváš internetově,
z portálu jak z baru
v kvapíku lokáš cizí víno,
koštuješ svou krev.
Z věží za oparem Hradu
opadává podivné hašé,
courám se k nim, zmenšují se
a tam kde se protínám
oslovuji mne stále tytéž ženy. Hřmí
a svatováclavský falus chrlí
chvástavé potomstvo do předpeklí k nebi.
Stmívá se, chudí vylézají z nor,
čpí pátek
a v sobotě zní zvony,
Nikde žádný vzdor…
Jaká vlastně byla ta Eva?
Máš veselkavé oči mandlové panenky
a v nich, ale až kdesi vzadu,
matně probleskává odlesk loďky
s přídí nad levým břehem Kafkovy Vltavy
a v něm, trochu nedokonale,
sčesává si bronzový pel
ze svých více než sta věží
kouzelnice Praha,
v těch věžích má také trochu žal,
tak jako ty ve svém pohledu do minula...
Krůpějíš se něžně na třpytu vína
z jihozápadu jihu zapadajícího mihotu slunce Francie
a pootvíráš Blatničku
/ Bože , pokolikáté už zase zcela náhodně…/
a vinotéky s Pinot noir v La Roche,
jsi gazela se lvím pohledem,
lovící tanečnice Gazy,
máš rytmus čardáše na špičkách ňader
a ve stygmatech extáze
máš to, co mnozí a navíc jen špatně napodobují,…
málokdo cítí tak přesně, tak nenapodobitelně
s papričkou a i tak sladce,… ale proč se tak blaze
dny rozkoše odečítají, proč tak rychle…
a hlavně, málokdo koštuje
Portugal nebo žlutistý Tokaj až do svítání.
Snoubí se v tobě ta už dávno zapomenutá žena,
ta prapůvodní Eva, my si ji hýčkáme,
my si ji vysníváme,
jen ji tušíme…
Kdybys v Ráji byla ty,
tak už jsme tu o mnoho dřív.
I když je pravda,
že s tebou jeden neví,
takže nemám vůbec žádnou jistotu,
že by to bylo právě tady na Zemi...
Popůlenost České kotliny
Tuhle jsem byl pozdě odpoledne u doktora,
v čekárně jsem bloumal s asparágem
jako u řezníka,
chyběla tam jenom prasečí hlava
ozdobená plátkem citrónu
a on se mě pak s úsměvem
vzdělaného idiota,
který kdysi asi křivě přísahal,
nenuceně zeptal,
jestli chci zemřít…
A tak jsem vstoupil zcela nečekaně,
zaskočen a očištěn
do ovládajícího se bílého
a k nedýchání přepjatého sedmého Dómu neomalenosti
a mlčel jsem…
Pak jsem mu smutně odvětil,
že ne,
že mám chuť jen mřít,
ale pěkně vytrvale a dlouho,
aby to všechny pospolčené hlupce
ne příliš,
ale aspoň trochu štvalo
a on na to,
že už to nejde,
že je to už jen za málo bodů,
že by se mu to nevyplatilo
a že prej to šlo,
ale jenom dřív,
kdy Pán a Bůh neměli ještě tolik práce,
sanity jezdily koňmo
a rychle, to jen výjimečně,
nanejvýš k Apollinairově trepanaci
Deváté brány jeho milenek,
kdy Pán a Bůh ještě věděli,
co komu slíbili
a pamatovali si, komu vlastně řekli ano
a komu nevím
nebo komu, protože nedal plněný masový odpustek,
oznámili rozhodné Ne!…
Když se narodíš, tak je to krvavý zázrak,
jenže jeden
potom neví, co dřív.
Jestli zpívat žalmy nebo insignií
třímat kříž, ale co,
hlavně, že ho máš
a taky čtyři končetiny,
ale nikdo se tě nikdy nezeptá,
jestli se ti tu chce doopravdy bejt.
A tak tu zkrátka jsi,
postupně přibývá slastného hříchu
a i litrů kocoviny,
do kostela nechodíš,
protože všechno se to promyšleně a jaksi bez tebe mísí
i bez rdousících misií a pocitu viny,
stresuješ se,
tykáš si s ulepkaným cholesterolem,
kouříš a málo spíš,
necvičíš,
jen doma s basovými kužely ze západočeské metropole,
jen ve světovém "at home",
protože tam je čisto a budík
a potomstvo a guláš
a žena bez té druhé ze sebe,
co má vždycky
namalovaný několikery obličeje
a navíc už nekradeš
a bohužel asi ani nezesmilníš…
nebo bohudík?
To je hustý…
Často se milujte
a raději se pokuste být častěji nadur
než namol,
nenechte přistoupiti k sobě ani malých stran,
jen tu jednu,
tak malebně rozeklanou kolem Nerudovy ulice,
nečtěte noviny,
ale jen básně,
nasávejte smog
a šustot povětrných slov,
zvuk srkotu decky pražský Trója vinice,
očuchávejte pravidelně vazbu ňader
a jedinečnost nečitelnosti prvního dojmu
a knih Hrabala a Werfela
a Hraběte a Sartera
a Dalího…
Ráno mě po dlouhé době
potkala v historické tramvaji má matka
a říkala,
že je na mně něco divnýho
a že mi bude skoro padesát,
že je třeba pohnojit na chalupě ořeší
a že mám doma pozdravovat,
ale především si už konečně uvědomit,
co vlastně chci a nechci
a něčeho dosáhnout,
něčeho, co je hmatatelné a má smysl
a ne pořád jenom psát
a taky říkala
jak se k tomu a k onomu mám vlastně stavět,
aby to bylo akorát,
ale to už byla tramvaj kdesi u hvozdů
u Kostelce nad Černými lesy,
bylo oblačno a mlhavo,
česky polooblečeno
a polosvlečeno,
nakousnuto
a nevyřčeno
a pomyslně popůleno…
Jedni si otevřeli sušenky nebo sardinky
s hlavami na opačné straně než čekali
a polkli kávu Latté
a spustili monotónní mnohasignální neóny
barevných hlušičů
a druzí
tiše a kradmo spěchali,
neboť mají rozpábeno
a před pěti minutami se naráželo…
Ornitoložka v jabloňovém sadu
Ohromná poroba,
porodu obdoba.
třpytkami létavice ovívá mě dotěrně
a pořád dokola,
tetelí se kolem celý život,
vane potuchle vzduchem jak nažloutlá
aura za hlavou ještě žijícího
co nazítří už i tohoto vágního fluida pozbude.
A přeci…
Na první dojem se houpeš v kroku
lehce /ale to jenom, když se někdo dívá/ nebo,
když si myslíš, že se někdo dívá /a to si na ulici
většinou myslíš pořád, takže jsi z té chůze
strašně unavený/, pohled máš přímý a výřečnost rétora, /?/
ale ty kosti, vyčítal ti někdo stupeň jejich lámavosti?
A tvář… jako opuštěný mim, co se den před demolicí
vyklonil z okna svého bytu na pavlači
a pak se uklonil a zapomněl proč,
neboť není komu. Jak dlouho se ještě ze setrvačnosti
budeme poklonkovat a pitvořit?
Času je málo a modliti se k falešnému Bohu
vede k totálnímu zpitomění a přitom fronta
krásných žen před kavárnami houstne,
je jich stále víc, vábničky a činčily jsou provoněny,
živůtek mají natěšený a jsou rovněž připraveny, k čemukoli,
v jakoukoli dobu a mezi zuby drtí jadérka a tam kdesi na konci
jabloňového sadu se tetelí neón Porodnice aneb přeměna,
Všemocný projíždí na kole a tetelí se jim do oček jako neposkvrněný idiot,
jako nekuřácký předseda Sokola či aktivista boje proti Ř
a jepice vzlétají s kudlančí dychtivostí až ke špičičkám tětiv
orosených trčivců a současně, ale z druhé strany sadu, kdesi za Přeměnou, ženy
s výrazem světic vycházejí, jsou zdvojeny nebo ztrojeny dle pohyblivosti
rozmražených bičíkovců a mají výraz Světic, mrmlají roztomilé zdrobněliny
a mají teď jediný úkol, zachovat rod a především uondat tvůrce.
Muži se tedy pudově uchylují do fotbalových amfiteátrů nebo do knihoven či hostinců.
O víkendech se stále častěji hrabou na zahrádce, málo mluví, bolí je hlava
a ruce.
Muži se stále častěji kloní k zemi. Nikdo už na ně není milý.
Spěchají a špásují. Čtou si o vesmíru a o třetí lize. Připravují si zázemí…
…i muži mají své příchody
Okroužkovaní leží jak odpočívající aktivisti
hnutí Lenochod na přesunu
do hospody v trávě,
pijí pivo na boku, pábí a mrmlají
a po zavíračce jim nic není vhod…
a olbřímé slimejšovité nadsamice
s čerstvou trvalou a plátkem citrónu na čele
táhnou neorálně v zubech autobus i s vlečňákem
kamsi nesmyslně blízko,
je plný cukrátek a hraček,
v tom přívěsu jsou na hromadě diplomy, rozvody,hádky,
lásky a zbraně
a je tam taky plno důležitých cetek
a taky zatykače
a potřebné zákruty nemanželských pletek.
A ještě pobožnosti
A Zoon Politicon
A Láry
A Fáry
A umělý štětinatý světélkující ohon
A zrady, odznaky a hvězdy
různých barev a odlišného množství cípů
Nevykleštěnci a zdivočelí kokrhelisti poletují splašeně kolem
v rytmu dnes už melodicky uznávané kakofónie,
padají z nich psaníčka lásky z nezvyku
a taky peří z bálů techna
/ ach milá Ofélie /
a taky extáze chaosu a vpichu jehly do lásky
a nebo do sebe,
miláčku, dnes nepůjdu nikam,
nesnáším nic a blbě mi je.
Už je noc,
Parlamentaristé dokončili sázky,
zavřely se Hrady,
nonstopy ožívají,
kurevníci brousí oštěp,
psi, děti, starci a věrné ženy spí…
A Fáry
A Láry,
Nikdo už nechodí do kostela vesele
a nejsou smutný žalmy…,
tak už přestaň kecat,
dej si ještě jedno
a lehni si, miláčku můj nejediný, vedle mého těla, do postele…
Souhlasné atnipábení
Je pátek
a bohatí bezstarostní /či starostní/ se sjíždějí
se svými naleštěnými vozy a s natěšeně svěšenými falusy před domy
svých vyvolených kouzelnic a tanečnic.
Ve vzduchu se skví jaro! A zbytky ukřivděného sněhu se krčí v lyžárně,
vesničané se halasně a fialově odvzdušňují po mordu předjarního čuníka až k dýmání
a sousedka odvedle má zaručeně ty nejkrásnější, trochu zamaštěný a od tlačenky…
Vozy, vlastně vůz velký s malým si zrovna s těma balónama pohrávají jak pubescenti v garáži a pak si dávají i stejná velká a malá piva, teče jí to mezi, ale už povadla,
stejně jako přízvisko jejich označení se už dávno s bronchiálními brontosaury změnilo v co chceš a v co musíš,
ale v pondělí, v pondělí jsi zase jako ze škatulky,
možná se ti chce krapítek ublinknout, ale to sneseš,
v deset parlament, pak jidiš a kdyby něco, tak nezapomeň,
že jsi předsera a taky šéf, ne sebe, ale oceláren…,
ta představa je děsivá, ale čpí zajištěním…
Je pátek /vono je teda jedno jakej je zrovna den/
a stojíš na balkoně bohnického panelákovna,
pokuřuješ dýmku války, jsi volný , nikdo tě nectí, nikdo se tě nebojí,
jsi toho času bez zaměstnání
/přijal jsi to, jseš asertivní idiot a mlčíš/ stojíš na balkóně a zase kouříš a tak,
když vyfukuješ směsici modravých jedů do oblak ,
letí kolem lahodný závan, závan hnědavé osmažené cibulky, jako závan debilního pohovoru,
běžíš k lednici, vytahuješ staré knedlíky / možná nejsou z pátku/
a zrovna jako blázen odnaproti z areálu, smažíš je s cibulí
a hltáš nepopsatelnou chuť…
Maličkého nechte přistoupiti k personálnímu Bohu…
Snad se dnes po týdnu dokonce i oholíš,
býval jsi Amor, leč, teď nemáš luk
a proto zrána, jako už potisícáté,
bušíš u Bran nebeských a prosíš o odpuštění,
prosíš o sílu toho nejobyčejnějšího,
o chuť na chleba, o chuť na ženu a na brambory.
O chuť vstát zrána ze sna,
bdít bezbřeze a nesnížit se…
Kde jsou tvá ústa?
Je pátek /vono je teda jedno jakej je zrovna den/
A jeden svícen chybí…
Kde je jejich pomsta?
No přece tady, tady, každý den a už dva týdny…, ty to snad nevíš?
Polibte si šoš.
Je přeci pátek, /vono přeci jedno, jakej je zrovna den/,
potomstvo zlobivé
a spermie čarovného pentagramu
prokusují kružnici ignorace. Dokonce dávají dočasně přednosti pomalejším.
Antidarwinistické polaskání!
Do pondělí to určitě vystačí, vždyť
ve vzduchu se skví jaro
a potom? Potom si odepnu křídla a odletím…
Cestou k tobě
Blíží se,
temno za okny
A mráz, co leze pod práh až praští
A tebe není,
Diesel, ani benzín, ani terminál krve,
co by se dořezal,
Nevíš, co vzít do druhé, ani do jedné torny,
Vzpomínky, opileckou pýchu,
Ty anebo tamty dvě konzervy
A česnek, hodně česneku
A Holana, Kafku, Halase a Hrabala
A první báseň
A taky tuhle železnou cetku,
Co byla na špičičce Chrámu Týnského, když byl
Celej jako rytíř v lešení
A tys tam vylez s lahváčema
A byls tam sám, jen ty a nebe,
Ty a chrám a bylo tam tak krásně,
Žes nemohl vůbec dolů…
Pod polštář video, z nebe kape
Otrávená voda a poslední pivo ze dna sudu
Čpí jako smog,
Vycházím na planinu,
Nad hlavou žlutavě ospalé Březinovo nebe,
Postávám a váhám, zda se vydat v jeho stopách,
Žiju ňákou chvíli, tedy je mi dovoleno
Také po vteřinách mřít…
Beru si volno,
Přešlapuju s levý na pravou a
Chci jen tak plandat
A mít čas jen tak myšlenkovat,
Čas na lásku a rozvazování mašlí,
Čas na vlky plky
A pomalu ti všechno povykládat
A vložit se do tebe
Chuť nahořklých mandlí
A pošeptat ti o tanc
Na Nádvoří Vonných Laplí,
V závlhčí snů,
Do nichž se noří
Vášeň a smrt
A vzít tě mezi hroby, kde jen tupci křepčí,
Položit tam doutník
A čekat, kdo si bafne, snad přijde ten pravý,
Kdo ví…
Zahrádková ontogeneze
Přepouštěn ohříváčkem
ze zimy rovnou do léta
kanu a povívám
jako kadeřavé pyly
a v zahradních restaurantech
potkávám pohádkové čtvrtipravdy
pivních ještěrů, co už se v pěně smyli nebo
už zapomněli, kdo ví…jen hledí.
A ty pokukuješ
jak poletují v korunách kaštanů,
jištěni za ramínko,
houpají se v černém krajkoví
plejbekoví ptáci a malé smilné víly,
hladí si ňadra,
/proč ne, vždyť jsou v práci/
a po aktu se tiše slétají
mezi žluto-červeně natřené stoly,
/nehýbej se, teď jsi krásně vratká…/
Stmívá se a pajdaví metají kotrmelce
a líně pozametávají…
Erudovaný
a neposlušný odkrojek globálního démona
ctí svůj řád, kolem je kouř,
svíčková už tři dny mírně povařená,
trochu smrad a trochu podmíra
a tak kromě varného práva
a orosených sudů není tu nic, jen náhodně
plánovaná, leč malebná a jurodivá
spoušť…Evropan váhá…
Kdož nevejdeš, zkameníš!
Návětrný quichotista
Krajina se zavlhle s nebem tiše páří,
smogové mraky ospale visí
na bliznách podzimních očí
nevěrně roztoužených žen v zaoltáří,
točí se v konvici voda na kafe
a koketně se poodtočí i na černý čaj,
/ drobné prstíky čínských panenek
trhají ho bez vzrušení do svých porcelánových klínů… /.
Není čas na nic, na lásku,
na snídani na vidličku ,
na otočenou rundu Rumu nebo Ferneta
v průjezdu u nonstopu
"U pana Noneta".
Fregata letí mimoňovitě,
vlní hry na pravdu,
na hru v kostky a na sebejistý kochavý zmar.
Rád podlehnu,
dívám se ti do očí
a i kamsi za ně,
jsi marnivá víla,
příliš krásný dar.
Proplouvám do myšlenek nad obočí,
nestačím však na ně…
/ prokleté sousloví "má dáti,dal" /.
A tak v dolní úvrati léta vytahuju
kalamajku opelichaného kožeší a putuji,
/ lemován Spanilou jízdou /,
do návrší se šipkou rozcestníku v
Netykavý kraj.
Maně tuším, ale aspoň trochu, že
jsem připraven,-
uchystán a sbalen
kreativně žvatlat i vyrazit,
/ ke smrti, či k tanečnímu kroku? /,
kdo to má sakra vycítit,
mám totiž už poměrně dost let,
a taky sáně s koňkou k překotnému úprku
do poslední stanice Dolního Újezdu,
je na znamení a zve
ke sletu Démonů,
k pokoře
a haně.
Carpe Diem! šviháku
Do černého se halí nekrolog,
ale i nevěsta…Tak zavři sebe,
zavři oči, nedívej se na ně…
Odpros putnou uhlí čerty
a vyšvihni se do, pravděpodobně,
velice nutného, nebe.
|
