|
na další stranu
Tomáš Mladějovský
obrazy Tomáš Mladějovský
KRISTUS UŽ NENÍ, TAM KDE BYL
Prozatím odešel z křížové cesty nad Vlachovým Březím
a kam vlastně půjde, tenkrát ještě netušil …
O něco později, myslím, že to bylo v srpnu,
to se ještě mohlo po deváté ven a nahánět ve tmě splín,
zabloudil do vietnamského textilu na rohu náměstí
a zakoupil si, kupodivu i tam,kvalitní lehký plášť s hnědavým ornamentem patřičnosti,
kristusky z kůže,a pokud vím,
přistřihl si vous a pak se cestou do bývalých tiskáren, které chtěl
ve Vimperku koupit a vydávat v nich rebelské
a nedej Bože! taky pobožné básně, zastavil ve Čkyni, kde nenápadně požehnal,
/říkal si v duchu, to bych už konečně k sakru udělat měl“/tomu podivnému
božímu oku na fasádě místní synagogy,
vlastně jediné takto vrtošivě zdobné na světě…
Zhruba od března se ale neví kde pan I.N.R.I. vlastně je…
Ztráta identity a moderní myšlení, - obojí navzdory tomu dál
veselkavě pokračuje, bílá zdá se modrou a modrá se zelenkavou osciluje,
ale když prší, tváří se béžově nebo hnědě, navíc i zlatistě, jako Kozel
při západu slunce u Černýho vola. Jenže tady jsou dveře na petlici,
hlavy pábitelů jsou pohrouženy v rouškách, lezou jim na mozek
a ve sklepeních hostince sedí mezi prázdnými sudy nemocní čerti.
Matkou měst pobíhají jen věřitelé a zaběhlí psi…Domovnice sledují
bezvýchodné seriály a luští křížovky, děti pijí víno po sadech, někdy i s učiteli,
stmívá se sice jako obvykle a snad i svítá,
ale už z toho nikdo nemá radost, nikdo už nemá vztek…
Karlův most schoulen do prázdna, učíme se evropsky,
výletní lodě vrůstají do Vltavy a zítřek je jak nevyřčená urážka.
Nové lásky nejsou a ty staré šednou na nebarevných fotkách,
Kainarův česky synek už není vrcholem básníkova snu, on totiž spí,
stejně jako Golema Blaničtí rytíři,
Mezuzy na zápražích domů mých přátel hledí do prázdna,
jen ticho chodí kolem mlhavého kola a v kostelech se nikdo nemodlí.
Jediná jistota je kvašené zelí na balkóně, trocha té slivovice,
plná knihovna a polibek od ženy, která si tu a tam, alespoň trochu, myslí
přibližně to, co já…
NOČNÍ BURLESKA
Obvykle, když je máme,
tak nám to jaksi nepřijde,
přátele, rodiče, kamarády a nějaké ty známe známé,
děláme prostě, že je to tak normální a pak,
třeba o říjnovém večeru nebo prostě odpoledne,
když prší a chceme si s někým poklábosit a zajít na kafe,
tak na druhé straně telefon nikdo nebere a
ten, koho chceme vidět, už tu prostě není…
Ale jindy, když chceme uctít samotu a rozjímání,
tak potkáváme všechny.
Většinou se to odehrává v noci,
na dvoraně plné plochých lesklých a ošoupaných kamenů,
tam, kde louče žlutavě plápolají do jejich bílých
popelavých tváří, tam na hradě Houska se vždy jednou
za čas, po zavíračce, sejdou a hraje se burleska jak od Goldoniho
pod názvem „Jak račte“.
Já ji rozhodně nemusím vidět, ale to nejde, hrad je uzamčen a navíc,
ta fraška je k popukání / a hlavně o mě…/
a tak ke mně proudí koketní a jízlivé poznámky, mé karikatury,
mé prohřešky, pády, omyly, milenky a klamy a navíc
celý můj vysněný svět a všichni zároveň dělají to,
co v životě nikdy dělat nemohli, modlí se, když nechodili do kostela,
podepisují petice a stávkují, když při všech převratech a českých pseudorevolucích
pili grog a v prošívaných plédech seděli jen doma,
ženy líbají se se ženami, když dřív se provdaly za páprdu
pro peníze a nikdy ho nemilovaly, sportovci píší básně, když dřív ani mluvit neuměli,
nebo leží a popíjejí absint, když nikdy nekalili a jen jedli vločky a myli se rosou
a ti, co lhali, říkají každému pravdu…každému tu, co chce slyšet,
ženy mají černé rty a bílé dlouhé rukavice a muži šedé smokingy,
viržinko a klobouk, chtěl bych jim něco říci, ale neposlouchají mě,
jsem tu od mlčení a tak se konečně učím naslouchat,
naslouchat andělům, dětem a opilcům, kterých je tu
málo, protože jen oni dovedou nosit pravdu…
Nedávno jsem jednoho divadelníka z Housky potkal v tramvaji,
říkal, že pořád hrají a že čekají, kdy vezmu tu hlavní roli…
|
