na další stranu
Vladimír Stibor
CO MI ŘEKLA BLÍZKÁ ŽENA
Kéž by vstupoval do houslí,
dotýkal se schodů.
Kde jsem si vyčesávala vlasy;
slunce po nich prahlo.
II
Kéž by vstupoval
a vracel každý smeč,
brodil se antukou
a posléze ze všech hliněných katedrál
by si vybral tu jedinou
a na spadnutí.
III
Kéž by byl
celý ve mně
a vytahoval lodě na břeh,
uvazoval je u pahýlů kůlů.
Pak by se strachoval,
že se vyvléknou.
IV
Kéž by nepřišel,
potom by směl poslat smuteční dopisy
a na hřbitově ve Starých Jinočanech
by vrzla železná vrátka.
Ale kdyby to neudělal,
nebyla bych.
V
Jak mi můžeš uvěřit,
že déšť myslí na chorál,
na oči z dětské onkologie v Motole,
kam žádný bůh nepřišel.
Prosila jsem ho,
aby mi alespoň jednou vyhověl.
MÍSTO MODLITBY
A zastavuji pád…
Pád ze schodů,
kotrmelce na koloběžce,
volný pád k vodní hladině.
Ale nejde mi to.
Mělčinám i meandrům řek
bych tak rád nabídl řád i odpustky.
Poté se díval do pohárů
s cínovými vojáčky kolem hrdla
a přidržoval se šlahounů ostružin.
Na lodičkách vyřezávaných z kůry
plují andělé
s nebeskou krajkou kolem krku.
Unáší je moře;
vzdouvá se před nimi.
|
