na další stranu
Vladimír Stibor
HLEDÁNÍ
Odpusť nám,
že mnohé nevíme.
K životu stačí dvě mince,
jediné schodiště,
mnohem méně než hrst drahých prstenů.
Náhrdelník,
co cítíme na prsou z divokých jeřabin,
než se roztrhne.
O OČÍCH A KLÍNOVÉM PÍSMU
V těch očích něco je -
neuvěřitelný smutek,
uvnitř desky ledu, závěje,
pak tanečky sněženek.
Nad hlavou svázáni v termice
mořští orli,
nejednou mají důvod k zámince,
aby se shodli,
kdo jako první vrhne stín
a strhne sluneční baldachýn;
na zemi dojde k rodeu.
Ze svatých knih proniknou svitky vin,
zašlapaný v písku náramek Evinin;
klínovým písmem mě zbavuje ostychu.
O VĚTRU
Přijde mi,
že se vítr vrací
s půlnočními vozataji.
Sesedají z koní,
padají do bláta.
Když neuhnou pohledem,
zatrnou a pocítí jemné chvění v podbříšku.
Rajská zahrada
nezačíná tmou,
ale podáním ruky k políbení.
|
