|
na další stranu
Františka Vrbenská
ZÁVOJ VLOČEK, TANEC SVĚTLUŠEK
„Vilém z Vchynic, věrným jsa přívržencem Albrechta z Valdštejna, vévody Frydlantského, zavražděn jest s ním v Chebu a všecko jeho jmění zabráno.“
Nad hvozdem kolem Kamenického vrchu viselo temné nebe. Studená mračna usedala na větvoví, prořídlé podzimem, vázla o trosky opuštěného hradu. V povětří číhala bouře a vydechovala tíseň. Koně se ošívali, pošlehávali ohony a poškubávali ušima.
„Odložil jsi den sňatku, Jene,“ a dívka zvolnila krok své vranky. Sváté listí se zachytilo v kožešině slečnina pláště.
„Zaneprázdnila mne služba u dvora,“ řekl její mladý průvodce, sličný a sebejistý jako ti, jimž přeje osud. Usmíval se na svou společnici, dlaň pod jezdeckou rukavicí vlhkou potem.
„Návštěvy, ne však u vládce,“ odsekla slečna ze Vchynic. „Závazky ke mně snad víc neplatí..?“
Hrál si uzdou, sbíraje odvahu. „Ustupuji od zasnoubení,“ pravil zvolna. „Ledacos se proslýchá o generalissimovi, prý se chce stát českým králem... Milost císařova není nekonečná! A tvůj otec je vázán Frýdlantskému.“
Zvedl se vítr, metal žlutý prach a cloumal vrcholky stromů.
„Obmyslná slovíčka,“ řekla hořce. „Nemilovala jsem tě víc, než křesťanská přikázání? Kterou ted' požádáš o ruku místo mne? A co se stane se mnou, na cti zmařilou, když nám požehnal Bůh dřív než kněz?“
Zaváhal jen na okamžik. „Na břehu Kamenice pod lesem nalezneš chýši báby kořenářky,“ řekl zpříma.
Bledá slečnina tvář zkrvavěla. „Nejsem pouhá děvečka, abych…“
Oblohu proťala čepel blesku a les zasténal. Koně, doteď podráždění, zařičeli hrůzou. Vranka se vzepjala, bila předními do vzduchu. Slečna vykřikla o pomoc. Stěží se držela v dámském sedle. Mladý jezdec se nepohnul, jen pronikavě zahvízdal.
Vranka odskočila, zaržála. Bezhlavě pádila napříč houštinami. Jezdec se vydal po stopách, první kapky drnčely v suchém listoví. Zatajil dech: keř rozbitý pádem těla, rozlámaná loutka, jejíž sametová sukně se zapletla do ostružiní. Sestoupil z koně, který poplašen odfrkoval, dotkl se zápěstí smáčeného deštěm... Šťastně vydechl. Necítil tep. Mrholilo, pak začal padat první sníh a skryl otisky kopyt.
***
Mladý rytíř z Rozenthalu, sotva odezněl smutek za nebohou snoubenku, přijal za choť pohlednou pannu, jíž nescházela urozenost, jejím příbuzným pak oddanost císaři a svaté církvi římské. Jan Rudolf Celler stoupal v moci i jmění. Trochu válčil a ve svém úřadu slavně soudil, těšil se z rodiny a úcty, stárl a šedivěl v důstojenství. Zlé sny nemíval.
***
Poutník spal pod borovicí, za hlavou borůvčí s nezralými bobulemi. Předjitřní chlad protékal přikrývku pláště jednou děrou tam a churavou záplatou ven. Neprobudila ho zima... jen dotek blízkosti.
Prohlédl. Stála nad ním dívka, bílá a smutná jako mlha nad tůní. A její teskná něha mu sevřela hrdlo, až musel zhluboka vydechnout.
„Neznám zdejší kraj, ale pomohu vám nalézt cestu, v počestnosti a rád,“ nabídl jí z prostoty srdce.
„To není zapotřebí,“ odpověděla. „Bloudím tu po mnoho let, a netoužím po návratu, ale po osvobození.“
Nebyl si jist, jestli slyší její hlas, nebo ozvěnu bystřiny. Jen jedno věděl - není bláznivá. A pochopil... „Ty jsi duch,“ řekl stísněně, a netroufal si vstát.
Tehdy mu vyprávěla dávný příběh.
„Kdo by chtěl odejmout prokletí a mé duši dopřát klid, musí za půlnoci vyjet s černým koněm na vrch zvaný Kameník, třikrát obkroužit rozvaliny hradu, jenž tam stával a patříval mému rodu. A dál - záleží na tobě samém...“
„Vraníka vypůjčím,“ přemítal, „pro dnešní noc, ne víc. A za koně bych prosil, abych směl kolem Kameníku po svých. Vždyť si za tmy na a balvanech zlomí nohu!“
Byla pryč. Na mechu, třpytivém rosou, nezůstala jediná stopa.
***
Vysápal se s ukradeným koněm na vrchol Kameníku, divže si nestrhli vaz. Uvázal otěž na nejbližší větev a vydal se na obchůzku. Měsíc stál v novu, mládenci na pouť kolem zřícenin svítili jenom svatojánci, bledozelení ve stínu keřů; zablikali a zase mizeli. Ledová úzkost mu dýchala do zátylí.
„Hlupče,“ sykala, „co to vyvádíš, a proč? O život přijdeš, a jestli se nepřerazíš, krev ti vysaje přízrak... Natropil ses zatím málo oslovin? Uteč, ať nezahyneš!“
Pachtil se v tmách, poslepu hmataje po větvích a drolících se zdech, zraňoval se o kameny a hloží. Když se mu zdálo, že tápe nekonečný čas a nenalezne východ z rozvalin a noci, spatřil dívku spředenou ze světluščí záře.
„Jste stále duch,“ pravil s lítostným zklamáním. „Nepomohl jsem vám.“
„Bůh ti oplatí za dobrou vůli,“ řekla mu, jako by žalostně zavolal noční pták, „neboť krom díků pro tebe nemám odměny.“
„Nestojím o ni,“ vyhrkl, „a kletba tomu, kdo vám ublížil! Kdybys byla děvečka bez jediného měďáku, vzal bych si tě...“
Usmála se, ne přízrak, ale živá dívka, cévám se vrátila krev a hlasu svěžest mládí. „To jsou ta pravá a jediná slova, na něž jsem čekala…! Vděčím ti za vysvobození, milý poutníku.“
„Půjdeš se mnou?“ držel se pošetilé naděje. „Žiješ přece!“
Zavrtěla hlavou. „Křivda se nemůže odestát, ani odčinit - jenom potrestat. Štěstí na cestách pro tebe... pro mne mír spánku.“
***
Když se rozednilo, červnové slunce se zalesklo na drahém skle zámeckých oken olověných a do komnaty Jana Cellera vstoupil komorník, shledal, že pán z Rozenthalu v noci zesnul. Lidé si šeptali, že ta smrt nepřišla sama sebou, že měl černé svědomí... že je proklet do soudného dne. Vrch Kameník obcházel nový přízrak.
|
