|
na další stranu
Františka Vrbenská
SCHOVÁVANÁ
Obývákem prošla exploze – ekrazit, TNT nebo semtex.
Balicí papíry, lepenkové krabice, provázky, zmuchlané igelity. A věci: velké, malé, křehké, hřmotné. Vzduch byl cítit čerstvou malbou stěn a letitým zdivem. Venku v zahradě po libosti hulákal kos. Ten se má!
„Ještě ty skleničky,“ odhodlala se Nicol. Ruce jí kryly gumové rukavice; nechtělo se jí svlékat je. Čelo zvlhlé potem si otřela předloktím. „Dan tvrdil, že je nemusíme kupovat, jenže až přijdou kamarádi na návštěvu, tak přece nebudeme nalejvat Jamesona do plastových kelímků.“
Mina s odhodláním zaútočila na bedničku porcovacím nožem. Nenechá přítelkyni řešit vybalování samotnou, když se manža někam zdejchne, samozřejmě že pracovně! „Chlapům je to jedno,“ mínila. Její synek, kterého nezbylo než vzít s sebou, seděl v kuchyňské části přízemku vedle nezapojené ledničky a kreativně bušil kladívkem do bublinkových fólií. „Musíte se v novém domě zabydlet, ne?“
„Nejsem na všechny ty krámy zvyklá,“ přiznala novopečená paní domácí. „Hezkých pár let jsme jen tak rejdili Danovým dormobilem sem a tam. To pak počítáš s každým centimetrem prostoru. Nebrala jsem ani mušle z pláží,“ zasmála se.
Její přítelkyně pokrčila rameny. Každý nemůže vandrovat světem jako freelancer v upravené dodávce, ale Dan programuje a Nicol se živila jako ilustrátorka, na to jim stačí výkonný notebook a špičkový software.
„Mohli jste cestovat dál. Nebo si místo baráčku na venku najít byt někde ve městě,“ mínila.
„Kam bych v autě dala stojan a plátna, olejové barvy a štětce? Chci malovat. Mám spoustu skic…“ Nicol vyprostila z ochranných fólií poslední sklenku ve futuristickém designu. Potřásla hlavou: „Ty žiješ tady, a já nechci být sama, až Dan na večer nebo víkend vyrazí někam se zdejší partou.“ Vstala, rozhlédla se po bojišti a konstatovala: „Teď čaj. Silnej, horkej, slazenej.“
Mina ji následovala k budoucí kuchyni - prozatím v dezolátním stavu pouze s hrnky, sáčky porcovaného cukru a elektrickou konvicí.
„Mamí! Mamí!!“ Chlapeček se jim vyřítil vstříc. „Mámííí! Já se bojím! Támhle je bubák!“
Mina pohlédla do prázdného kouta, osídleného cákanci malířské barvy.
"A dělá ti něco?"
"Ne."
"Tak ho tam nech."
Nicol si v duchu odfrkla. Jo, děti, bývá to hezký a milý na pohled, ale moc se kolem nich vyvádí. S Danem se jednou provždy dohodli: žádní potomci, žádní psi nebo kočky, a nejlíp ani rybičky.
Venku na rozlehlé zahradě přestal povykovat kosák. Ba jo, vybrali si domek dobře; historie, kvalitní základy a kolem dokola spousta prostoru, kde může pěstovat byliny pro zdraví, pro povzbuzení spirituality a do racionálních pokrmů. Tady najde jiný prostor k vaření!
***
Zbývalo jen zavěsit záclony, jinak bylo všechno na svém místě. Nicol mohla počkat, až se Dan vrátí. Ale ženy se dělí ty, které spoléhají na mužskou oporu, a ty druhé, které rády překvapí vlastní dovedností a iniciativou… nebo mají své zkušenosti.
„Představ si, holka,“ rozkládá Mina, „bylo den před vánocemi, přijdu se svátečním nákupem a mám rozkopanou kuchyni. A když mne ten můj vzkřísil a já na něj začala ječet, povídá: chtělas mít přece vykachlíčkovanou podlahu, už půl roku kvůli tomu vyvádíš.“
Ve vzpomínce na dávný pád ze štaflí, kdy se jí podařilo odrazit se temenem od stolu a skončit mezi nářadím, postupovala Nicol velmi opatrně. Princip tří záchytných bodů, opakovala si, když se natahovala s garnýží. A při tom soustředění najednou vnímala, že ji někdo utkvěle pozoruje.
„Už to bude hotové, zlato!“ zahlaholila.
Pootočila se, ale Dan v místnosti nestál. Nebyl tam nikdo. Jen stíny, jak je odpolední slunce a mraky, které si hrály na babu, vrhaly přes větve stromů v zahradě.
Byla zvyklá činnosti dotahovat do konce. Až urovnala nařasené krajkové volány vedle oken a uklidila přenosné schůdky, přehrála si v paměti ten okamžik. Vzápětí na něj zapomněla, protože ji čekal rozpracovaný obraz, večer měli přijít první hosté na grilovačku a v pračce se otáčely svršky.
Dům a zahrada. Společný čas s přítelem – ne, nevzali se, protože na nějaké bumážce nezáleží. Lámání bariér umělecké tvorby, vždyť dlouhé roky používala jenom grafický tablet k digitální kresbě a na štětce se vykašlala. Otravné, ale nezbytné společenské kontakty…
„Zlato, už jsem to pochopila. Já těm dámám z místního spolku vyprávím o našich úžasných výpravách, rozumíš, prožívám to a říkám si, jak jsou fajn, když si nestěžují, že moc povídám, a teď mi došlo, že jim to nevadí, protože mne celou dobu neposlouchají!“
Nerozebírala, že najednou nemůže najít škrabku na brambory. Že se na plotně rozsvítí hořák, přitom si byla jistá, že ho vypínala – zčernalou nádobu využila pod květináč s mučenkou. Že jí na paletě ultramarín překryl pařížskou modř, ačkoli se tub s barvami ani nedotkla. Je zkrátka roztržitá, v tom vězí potíž.
Chystala raw zmrzlinu s perníkovým kořením, vehementně bušila do směsi metličkou… a pocítila, jako by se jí kdosi dotkl ramene. Šelest kroků. Noci, kdy se budila s přesvědčením, že se něco usadilo na lůžku vedle jejího těla.
„Miláčku Nicol, tomuhle se říká spánková paralýza. Vyznáš se v těch tvých léčivkách, tak proč si nedáš nějaký magický bejlí pod polštář? Čistě vědecky, vůně prostě pomůže, chápeš? Jo, a nezhasínáš po sobě světlo, hlídej si to trochu, takoví pracháči nejsme.“
Zaručeně šlo o její chybu. Zvykla si na putování, pestrý kaleidoskop míst, zážitků, lidí. Tady sedí na jednom fleku a přesvědčuje samu sebe, že přesně po idylické vesnické existenci toužila… a tu si taky na Danovi vydupala. Má vlčí mlhu, tak je to. Zapsala se do internetového kursu na sebepoznání, sebepojetí a seberegulaci. Dopoledne konzumovala výhradně pampeliškové smoothie a pod stařičkou hrušní za domem pěstovala jógu.
Po týdnu intenzivního sebetréninku si v noci potřebovala dojít na toaletu, a protože náhodou koupelnu v patře obsadil Dan, sešla dolů do přízemí. U prosklených dveří do sauny a zimní zahrady proti ní vystoupil stín. Přesněji…3D stín, nevelký, šedohnědý a bez textury. V tu chvíli se prostor kolem ní ztratil, jako by ho přejela gumou.
„Hele, miláčku, to byl odraz v těch skleněnejch tabulkách.“
„Ale já jsem se pohnula a ono se to hnulo taky, jenže jinak!“
„Chceš říct, že to byl duch? Ale prosím tě! To máš z tý psychosomatiky.“
„Ty zase věříš na chemtrails!“
„Jenže pro ně jsou důkazy, stačí se juknout na net. Jestli mi tu courá nějaká entita, tak abych si zavolal odborníka na paranormální jevy, aby mi odizoloval aspoň záchod!“
Tohle ji nenapadlo… Vědomí, že ji něco, někdo může sledovat při intimních aktivitách. Napřed odpudivá představa. Pak si na ni zvykla. Nic lechtivého, chodilo to za ní, tak jako se za zodpovědnou osobou vydává kamkoli dítě nebo domácí zvíře. Protože nechce zůstat samo, protože má i starost.
Začala Entitu zkoumat. Všímala si, kdy se objevuje, pohybuje kolem ní, co vlastně dělá. Občas jí zmizela; shodou okolností tehdy, když si Dan někde v autě zašantročil sluneční brýle, kdy mu znenadání spadl program v počítači, vysypal si do kávy sůl a rozbil se mu zapalovač.
Entita ji opouští kvůli Danovi! Dobře, vrací se, ale Nicol stejně žárlí.
Až o něco později porozuměla.
„Zlato, už jsem na to přišla! Entita je určitě dítě, kluk, nebo holka, a chce být s námi oběma! Nemohl bys přejít na home office? Entitě se po tobě stýská a mně tady bez ní taky.“
„Podívej… Já ti to řeknu na rovinu. Mám plný zuby tohohle baráku, toho, že se z tebe stala praštěná bydlenka, i ochočenýho vyfabulovanýho bubáka, o kterým si myslíš, že si ho půjčuju. Hádám, že ti na tý tvý projekci záleží víc než na mně. Tak si strašidlo nechej, já vyklízím pole.“
Otočil se na patě a oddusal do patra.
Sklesla na pohovku. Cítila, jak se jí srdce dobývá hrdlem z těla ven, buch, buchy buch. Z ložnice doléhaly do přízemku lomozy a šustoty, sem tam šťavnaté slůvko. Teď nakopl Dan starožitnou komodu. Práskl dveřmi od šatny. Zaskřípal ten stupeň, co ho její muž nedokázal celou dobu opravit.
Nicolin mnohaletý přítel a jediná láska se tempem sesypal po schodech dolů, vlekl nacpaný největší batoh na kolečkách, brašnu s notebookem, pamětní basebolku, která ho provázela na všech cestách připevněná na stropě dormobilu, protože jinde nebylo místo. Tak to je konec.
Prohučel obývákem, rozrazil vchod na verandu. Chtěla vykřiknout, vrhnout se mu kolem krku a přísahat, jak jí na něm záleží – a vůbec podobná zaklínadla.
Rachot startujícího auta. Skřípot vrat. Hukot motoru slábl.
Ticho.
Najednou přesně věděla, co a jak mu poví. Hmátla po mobilu. A uvědomila si, že jí nevezme volání, neodpoví na esemesky ani maily. Ale pořád za ním může vyrazit sama: najde ho a všechno se vyjasní. Přejela prsty po displeji telefonu.
Sdílení informací o poloze subjektu nefungovalo. Ten pacholek ho vymazal.
Zdálo se jí, že vzduch vibruje zesíleným zklamáním a smutkem.
„Čaj, potřebuju čaj…“ řekla nahlas. Polykala slzy. Energicky je otřela dlaní.
Dva šálky sklouzly z poličky, vznesly se nad kuchyňský stůl a plavně přistály vedle varné konvice, která se sama zapnula. Vlastně – ne sama.
Nicol zalapala po dechu. „Fajn,“ hlesla, „tobě aspoň nemusím prát ponožky. Taťka je pryč, jasný?“
Čajová lžička nesouhlasně zakroužila nad cukřenkou a probodla vzduch směrem ke vstupním dveřím.
„Jak to můžeš tvrdit?“ vykřikla Nicol.
Zpod polštáře na pohovce vedle ní se vysoukal plastový obal, v něm osvědčení o technickém průkazu vozidla…
|
