literární časopis založený v roce 1964

Františka Vrbenská

PODZIMNÍ VÍNO

„Léta Páně 1623 nařízeno do Kutné Hory něco vojenského lidu. Rejtaři a pěchota, domácí trapičové, nepřestávali v obírání…“

Hranatá věž Vlašského dvora chmurně čněla z masivu budov na ostrohu, cáry mračen ji stínily. Syčivý vítr hnal smetí a návěje žlutého listí poloprázdnými ulicemi. Komu by se chtělo za drahoty a nepořádku ubíjet poledne jalovou procházkou? Ženské nakoupily ráno, úředníci se už odebrali na oběd.

Starý muž v černém plášti lemovaném liščí kožešinou se ušklíbl. Teď patří ulice podomkům, děckám – a dědkům, které jako jeho samého v siré světnici pálí židle do zadku. Také soldátům, hledajícím kratochvíle. Dva právě vtrhli do ševcova krámku. Třetí, sešlý stařík v troskách vojenské výstroje, zůstal při vchodu. Složil se na lavičku vedle dveří, nacpával si hliněnou dýmku a s úšklebkem naslouchal hlomozu z obuvnické dílny. Zastavil se i kolemjdoucí.

Ozvalo se zaječení, třeskot střepů, kletby, ženský nářek.

„Povídám, nepřehánět, hovada duchaprázdná!“ zahulákal veterán do nitra krámku. „Chcete za trest posedět na oslu, kraví hlavy? Nechte prťáka být!“

Ze dveří se vynořil rozlícený mušketýr. Líce brunátné jako uzenici, výhružně třímal meč. „Kušuj, střepe!“ zařval. „Naberu jeho i tebe!“

Vysloužilec se přesunul na opačný kraj lavice; hubený staroch v černém pokročil blíž.

„Buď s pokojem, člověče,“ řekl dohřátému mušketýru. „Není takhle po světě dost nezdoby?“

Vojáku se naježil knír, nos rudě zasvítil do útoku. Šťavnatě zhodnotil vměšování, píchaje proti smělci zbraní. Hubenec poodstoupil o dva kroky, na svůj věk nečekaně hbitě. Současně strhl plášť, zakroužil jím, navinuv látku na levé předloktí. V pěsti se mu objevil tasený rapír.

Mušketýr se rozchechtal. „Snaživý dědek! Počkej, jak ti zachrastí kosti!“ Rozmáchl se jak smrtka kosou.

Stařec mávl levicí. Plášť prolétl vzduchem, za ním ostří v úsporném seku. Soldátu se zakouřilo v hlavě. Uskočil, zvrátil starcův výpad šikmou blokádou. Zachytil svou a sokovu čepel v krátkém mlýnu, pokoušeje se vyrazit rapír ze starcovy ruky. Hubený muž jej čile odrazil a z příkleku ťal po soldátově tváři.

Mušketýr stěží stačil odvrátit úder a uhnout před dopadem pláště. V ústech mu vysychalo. Stařec nepotřeboval sílu, ovládal zbraň dovedností zkušeného rváče. Soldát odvrátil bod zdola kružným krytem - rychlá paráda, útok seshora… Stařec vykryl úder paží obalenou pláštěm, sehnul se nízko k zemi a sekl ze strany do levého podkolení soupeře.

Sešlý vysloužilec se řehnil. „Ten ti to dal, Jeronýme! Pan Dačický za mlada složil jinačí řízky!“

S podklesávající nohou se mušketýr hotovil k dalšímu boji, navýsost rozpěněn. Z krámku se vyřítil jeho druh, zbraň namířenou. Veterán urval lavičku a vzal nového útočníka po hlavě. Stařec v černém zatím dokončil zápas: použil zálud, při němž otočiv zápěstí, zasáhl vojáka hrotem do obličeje.

„Kéž mi Bůh odpustí provinění,“ děl, otíraje čepel do vojínova rukávu.

Vysloužilec se vrhl hubenému muži do náručí. „Já věděl, Mikuláši, že jsi to ty! Nezapomněls fechtovat. Žes taky poznal kumpána Zátopku? Hrůza, takových let!“

Seděli v teplé jizbě, při horké hrachovce a pečitém v máslové šalši, které jim podala hospodyně pana Mikuláše Dačického z Heslova.

„Neviděli jsme se od tureckého tažení,“ vzdychl Zátopka, vzpomínaje veselého času chlapských lumpovaček. Dobří kamarádi kvasili, hodovali, prolévali hrdla, bratrovali, hráli flusa, honili sukně a občas do sebe udělali nějakou tu ránu. „Cos tropil celou věčnost?“

„Soudil se, mluvil pravdu, dělal, co svědomí káže, oženil se…“

„Ty ses oženil!“ hekl sešlý voják. „Mikuláš Dačický, co, když ho zavřeli, i ze šatlavy udělal šumnou krčmu!“

„Však mě za to tehdy dali do želez,“ zabručel mrzutě pán z Heslova. Nezmínil, jak ho ve vleklém procesu za dávné zabití souboji – Bůh ví, kolik měl na té smrti viny – strčili za mříže i po návratu z války, a znovu, už šedobradého starce.

„Moje nejmilejší Alžběta vždycky promlouvala tiše, vzácná vlastnost u ženských,“ pokračoval polohlasem. „Nevyčítala mi pití ani merhyně, ani rvačky. Věděla, že v srdci nosím jenom ji. Umřela, děti mi nenechala. Všecičko nekalé jsem pustil…pro ni. A když vidíš to dopuštění tady v Horách a kolem po Čechách, pohár ti zhořkne. K obecné hrůze, spuštění a křivdám jiných se ti nechce přidávat ani malé, neškodnější nekaloty, jimiž jsou truňk a tělesná nestřídmost. Píšu paměti – drží mne víc než nejsilnější červené.“

Pohltilo jej to nejpodivnější, nejúchvatnější na světě: lidské osudy. Nekonečné jezero příběhů, bídy, zvláštností, soucitu a neštěstí. Zločiny, neřesti, hříchy – vášně, slabosti a žaly. Do svých záznamů přenášel dobu, jež uhnívala jako zkažené ovoce ve džbánu.

„Ani to víno už není jako dřív,“ dodal ponuře pan Mikuláš.

„Není,“ souhlasil trudně Zátopka, bambuli nosu svraštěnou a ježatou bradu ponořenou v dlaních. „Ale počkej, u Červené žáby mají náramné vínko jako malvazí! Zdejší jsi, kam bloumáš, že tohle nevíš? Krčmáři ho přivezl bratranec odněkud z Uher, zázrak, že ho cestou neobrala vojenská čeládka! Pro žíznivé je takové pitivo požehnání, samo teče do chřtánu – aťsi teď stojí dvojnásobek.“

„“Fuj,“ děl přísně pan Dačický, „tím spíš svádí k obžerstvu, opilství, karbanu a frejům.“

„Baže,“ přitakal vysloužilec a zamnul prořídlé temeno. „Už proto, že tam mají novou výčepní. Usměje se, nalije, a víno ti tančí v poháru!“

„Ta Hébé je taky z Uher?“ zafuněl podezíravě Mikuláš. „Nebo rovnou z Olympu?“

„Ne, z Voděrad,“ odpověděl po pravdě Zátopka. „Nad lokty má dolíčky, ruce bílé a měkounké jako dvě koťátka. A jak jde, sukně se na ní houpají a vlní jako čabraka na rytířském oři…“ mlaskl si. „Slovy nevypovíš, to se musí vidět!“

„Ještě mě přemlouvej ke smilstvu!“ odfrkl pán z Heslova. „Jsem vetchý, churavějící kmet. Radovánky pro mne skončily…a uhodily zlé doby.“

„Myslíš, že já mládnu?“ rozesmál se veterán. „Dobře bylo, že jsem tě ještě potkal! Víckrát se nám to nepodaří. Škoda, že tu nemáš, čím bychom zalili rozloučení.“

„Přes dvě desítky let víc netruňkuju,“ zavrčel Mikuláš. „Když jsem však návštěvu řádně neuctil, nepustím ji bez výslužky,“ a přistrčil k dávnému příteli buclatý míšek. „Ber – ještě mi trocha zbývá.“

Zátopka zamrkal. „Kdo v dobrém dává, obdaruje dvakrát,“ hbitě ukryl měšec za opasek.

I objali se a rozžehnali, dva vojáci před bitvou s časem, v níž je jim souzeno prohrát.

Kroky starého soldáta nestejně klapaly po schodech…zmlkly.

Pán z Heslova usedl za stůl ke svým pamětem, namočil pero.

„Řečníkům jest dovoleno žíti z temné pokladny, lháti hvězdářům, malířům a básníkům, lékaři a katovi zabíjeti hrou jest, jakož i podnikateli beztrestně krásti.“

Pan Mikuláš se zamyslil. Sebral plášť s liščí kožešinou, rapír a klobouk, vyšel na ulici. Zívalo bílé slunce pozdního podzimu, nebem pluly šedé oblačné lodě. Někde za hradbami Kutné Hory se válčilo; svět umíral ve vleklé trýzni.

Žilnaté nohy pana Dačického statečně nesly kolem Vlašského dvora za cílem. U Červené žáby měli dobré víno a hezkou krčmářku...