na další stranu
Jiří Žáček
BLUES O DUŠI
Já mám duši hlubokou jak Macocha,
takové si žádá naše epocha.
Holky do ní skáčou jen tak bez plavek,
zasloužily by si všechny pohlavek.
Já je vůbec nedokážu pochopit,
tak je za trest zkouším v sobě utopit.
Topím je jen v duchu, žádné obavy,
zapiju to s nima vínem z Moravy.
ŠKODA, ŽE BŮH NENÍ
Škoda, že Bůh není,
nesešel bych z cesty.
Zbloudilým by radil
a zlým dával tresty.
Znali bychom pravdu,
i co pravda není.
Láska by nám byla
milejší než jmění.
Démoni by na nás
necenili tlamy…
Škoda, že Bůh není –
jsme na všecko sami.
(postskriptum)
Dobře, že Bůh není –
klepla by ho pepka
z vás, co máte IQ
námořníka Pepka.
Kdyby to Bůh přežil,
dopřál by si pauzu,
ranhojiči by ho
šoupli do cvokhausu.
Tam by vegetoval,
slepý, hluchý, chromý - -
jenom zmrd by chtěl mít
Boha na svědomí…
EPOCHA
Ach ta naše epochální epocha,
v níž se zvolna měníš na hrocha,
ve žraloka nebo v hyenu,
ve vše, nač si ještě vzpomenu.
Jen tu směšnou opičáckou podobu
vláčíš s sebou od kolébky do hrobu.
KAŽDÝ MÁ SVÉHO DVOJNÍKA
Že prý má každý svého dvojníka,
jak tvrdí učení a moudří vědátoři.
Ten můj se skrývá. Proč? A proč mi utíká?
Kde ho mám hledat – v horách, nebo v moři?
Má stejnou tvář a stejné zlozvyky
a duši jak já stejně kopuletou,
měl dvojky z chování a trojky z matiky,
a přátelé si nás dva nejspíš spletou.
Já i on máme fůru kuráže,
jak tvrdí výzkum profesora Deutsche.
Dejte mi vědět, až se ukáže - - -
Tak rád bych poznal svoje tajné dvojče!
JAK SE MI DAŘÍ
Nemáte lepší otázku..?
Přemýšlím, co vše dlužím době,
nestěžuji si na lásku
a když už spílám, pak sám sobě.
Věčně si šlapu po štěstí
a chytám lelky holou dlaní
a ze všech krásných neřestí
mně zůstalo už jen to psaní.
Jak se mi daří? Žiju si
šťastně jak morče v teráriu.
A navštěvuju funusy
a je mi trapně, že já žiju.
|
