na další stranu
Jiří Žáček
Kvarteto
SONET-BLUES O GRAVITACI
Těžko se žije s mrchou gravitací,
je s námi věčně v rozporu.
Když toužíš letět, o zem s tebou bací.
Kdy budu konečně už padat nahoru?
Zkazí ti každou ze životních štací.
Proč do nás vtlouká pokoru?
Ta bestie je vážně splachovací.
Kdy budu konečně už padat nahoru?
K čemu jsou dobrý tyhle držkopády?
Aby měl život maximální grády?
Abych měl hlavní roli v hororu?
Jen ženský mají gravitaci rády.
Až si mě, holka, vezmeš do parády,
budeme spolu padat nahoru.
RŮŽE
Snivá růže opadává,
pyšná růže opadává,
lstivá růže opadává,
něžná růže opadává,
opadává, sladce voní,
jenom vůně zbude po ní,
dávná píseň, ržání koní,
výskot dětí pod jabloní.
Každá růže, marná sláva,
vadne, chřadne, opadává,
zvolna, plátek po plátku.
Opadají všechny plátky;
život nejde vrátit zpátky
k zázračnému počátku…
PRINCEZNIČKY
Když přijde na svět, každá dívenka
je princezna. Té slávy a té krásy!
A ze všech kloučků prince vybírá si,
co skolí draka jenom kvůli ní.
Ale čas, šejdíř, všecky napálí,
čaruje jako černokněžník v kině:
Namísto princezny jsi otrokyně
a tvůj princ už je dávno někde fuč.
Koho máš potom štědře odměnit
svou stáložárnou láskou, holčičko?
Bez lásky život není k životu.
Takový svět, kde z malých princezen
vyrostou jenom samé služtičky,
je zralý do šrotu.
SEN O ZBLOUDILÉ TRAMVAJI
Přijela tramvaj číslo „pí“;
vstoupil jsem do ní na stanici Dvorce.
Konečná byla kdesi na Mallorce,
uprostřed moře konopí.
Setmělo se a já jel zpět
s medvídkem Pú a profesorem Freudem;
medvídek se cpal starým celuloidem
a Freud se začal rozpouštět.
Když tramvaj vjela do našeho bytu,
spatřil jsem nonsens, trapnou banalitu –
sám sebe v posteli, jak tvrdě spím.
Který z nich jsem – ten bdící nebo spící,
ten sedmispáč anebo cestující,
zůstane pro mě tajemstvím.
|
