literární časopis založený v roce 1964

Lukáš Berný

KOČKY

Slunce pálilo do krétských hotelů, ale k moři se nám nechtělo. Seděli jsme skrytí před přímým sluncem na terase hotelu, kde byl samoobslužný bar. Jednotlivé apartmány svítily bělostí, jak čerstvě nařezané kostky sýru feta, který se zde podával úplně ke všemu. Líza měla před sebou plný talíř oliv, rajčat, okurek a velikých kostek sýru. Právě vyndala z pusy pecku z olivy a přes zábradlí ji zahodila do křoví mimo areál hotelu, kam se za ní hned vrhly hladové divoké kočky.
„Nepůjdem k tomu moři?“ zeptala se.
„Za chvilku budou dávat oběd, půjdem až potom.“
„Tak jo,“ zahodila další pecku, kočky znovu skočily do vysoké suché trávy.
„Jsou tak roztomilý,“ dívala se Líza za nimi, „dvě koťata a máma, ale moc mateřsky se teda nechová, sežrala by jim, cokoliv tam hodím,“ řekla a zkusila mezi kočky hodit kousek rajčete.
„No prosim!“
„Ony žerou rajče?“ zeptal jsem se a zvedl pohled od foťáku. „Co to je za blbost…“
„Musejí být chudinky hrozně hladový, hodím jim pak kousek ryby od oběda.“
„Hmm.“
Slunce se opíralo do hotelového bazénu, byl odsud hezký výhled na celý záliv u městečka Hersonissos. Zaplatili jsme si plnou penzi, abychom se nemuseli o nic starat, první den jsem se smál hotelovým hostům rozloženým na lehátkách kolem bazénu - moře mají pár metrů a oni se válí u bazénu. Druhý den jsme se tak přejedli u snídaně, že jsme neměli sílu k moři vůbec dojít a zůstali jsme na lehátkách pod slunečníky až do oběda. Mělo to své kouzlo, objevoval jsem pohodu lenošení a nicnedělání.
„To je hrůza, jak se přežíráme,“ řekla Líza a pozorovala kotě, které si hrálo s kusem igelitu. „Musím jim pak hodit kousek tý ryby, myslíš, že bude ryba?“
„Určitě, vždycky tam maj rybu.“ Hotel nás na švédských stolech denně zásoboval výběrem ze všech základních druhů masa.
„Neskočil bys mi pro pití, prosím, jsem úplně tuhá.“
Kočka si přestala hrát s igelitem a nadějně se podívala na naši zastřešenou terasu.
„Hmm…Co bys chtěla?“
„Já nevím, asi víno.“
„Bílý, růžový, červený?“ Hotel se opravdu staral, oranžový pásek kolem zápěstí nám dovoloval jíst i pít, co hrdlo ráčilo.
„Asi bílý…“
„A nechceš radši brandy s colou?“
„Tak jo…“
Nepříliš kvalitní brandy značky Knossos, které na Krétě vyrábí jedna rodinná firma z dafneských vinných hroznů, stálo u samoobslužného baru v dvoulitrové láhvi. Ale ani tak nestihlo zteplat, hostům chutnalo. Nalil jsem jej do umělohmotného kelímku spolu s jakousi řeckou variací coly a přidal dvě velké kostky ledu. A rovnou jsem to udělal dvakrát, byl to můj třetí nebo čtvrtý kelímek dneska. Slunce neúprosně pálilo, čtyři Němci hráli v bazénu házenou a hlasitě na sebe pokřikovali. Co chvíli jim někdo podával míč od lehátek, k mému překvapení většinou s úsměvem.
„Díky ti, drahý.“
„Nemáš zač,“ sedl jsem si a prohlížel znovu fotky z předešlého dne.
„Stejně jsou ty kočky chuděrky, musím jim pak hodit tu rybu.“
„Hmm.“
„Jsou tak hubený.“
„Je to škodná.“
„Prosim tě! Kočky a škodná.“
„Tady je to škodná, jsou jich tu stovky, šukaj jak veverky a jsou jich stovky, copak jsi to v noci neslyšela?“
„Ten šílený zvuk, to byly kočky?“
„No jasně, šoustající kočky o sto šest.“
„Hmm, ty se maj…“
Na vteřinku jsem se po ní podíval. Postavu měla pořád krásnou, v plavkách měla prsa nádherně vytvarovaná, tmavé vlasy pod ramena narovnané vodou z hotelového bazénu. Upil jsem brandy s colou, ale nic neodpověděl.
„Stejně to není škodná. Kočky jsou nádherný.“
„Proč by nádherný zvíře nemohlo bejt škodná?“
„Nebuď takovej…“
„Jakej?“
„Cynickej…“
„Nejsem cynickej.“
„Seš cynickej, vždycky seš cynickej. Ale odpustím ti to, když mě půjdeš namazat.“
„Vždyť se mažeš,“ ukázal jsem foťákem na kelímek brandy s colou.
„Chci jít k bazénu.“
„Namažu tě tady.“
„Ne, chtěla bych, abys mě namazal nahoře, úplně celou.“
Prohlížel jsem další fotky ve foťáku.
„Hmm. Nejdřív dojez tu fetu.“
„Seru na fetu.“
Fotky jsem proskakoval rychle, ale moc jsem je nevnímal.
„Promiň, nevyspala jsem se,“ upila a pak dodala: „Asi kvůli tomu jekotu.“
„To byly ty kočky.“
„Jo, ty šoustající kočky, já vím.“ Hodila koťatům další rajče, ale už se o něj tolik nepraly. „Musím na záchod.“ Zvedla se od stolku, dopila brandy jedním tahem a šla přes bar kolem bazénu k toaletě. Všichni čtyři Němci si ji zezadu prohlíželi a jeden provokativně zapískal. Kreténi. Kreténi na Krétě, zavtipkoval jsem v duchu sám pro sebe, ale k smíchu to nebylo. Už mi vůbec nějak nešly vtipy k smíchu. Odněkud od baru se ozvalo další zapískání, tentokrát ale vlezle melodické, jako když někdo píská na psa.
Den předtím jsme byli na výletě v bájném paláci Knóssos. Prošli jsme si celé rozvaliny spolu s dalším davem turistů a v podvečer ještě krátce navštívili město Heraklion, centrum dění celé Kréty. Snažil jsem se tam nafotit momentky z řeckého života, o kterých bych později sepsal povídku, a chtěl jsem je do ní zároveň reprodukovat. Právě těmi jsem se teď probíral, ale nebavilo mě to, sledoval jsem raději lidi kolem bazénu, kam zatím vlezl další muž, kterému jsme pro sebe říkali Connery, protože nám trošku připomínal bondovského herce.
Bylo mu tak padesát pět let, neměl mnoho vlasů, krátký prošedivělý plnovous, vysoká postava, s plavkami o číslo menšími, brandy s colou si nosil po dvou kelímcích, ale pil sám. Plaval bazénem tam a zpět, až se zastavil u mladé polské dívky v černých brýlích, která se opalovala na hladině na průhledné nafukovací matračce. Velmi atraktivní dívka byla na zájezdě jen se svou babičkou, alespoň tak jsme starší dámu odhadli. Connery teď zničehonic otočil její lehátko a převrhl ji do vody, dívka zajela na vteřinu pod hladinu, hloubka byla v těch místech jen po pás, takže se zase bleskově vynořila, lapala po dechu z šoku ze studené vody a vyděšeně na muže koukala. Ten se smál a snažil se s dívkou lámanou angličtinou flirtovat, přičemž jí podával černé brýle, které proti fyzikálním zákonům zůstaly ležet na převráceném lehátku. Holka byla příliš slušná a zaskočená, nevěděla, jak se ho zbavit, po chvilce podivné mezinárodní konverzace ale rychle vylezla z vody a utekla ke své babičce pod slunečník.
Líza se vrátila s novými kelímky brandy s colou.
„Díky,“ řekl jsem a dopil předešlý teplající nápoj.
„Už dávají obědy, co fotky?“
„Pár jich tam je dobrých, myslím, že půjdou použít.“
„Řecká foto povídka, to bude pěkný.“
„Přišlas o divadlo, Connery před chvíli převrátil tu Polku s matračkou do vody.“
„Jakou Polku?“
„Tu mladou, jak je tu s babičkou.“
„Aha. No to je debil.“
Napil jsem se. „Poctivý brandy!“
„No ono se mi tam moc coly nevešlo, když jsem tam dala led,“ zasmála se. Měla krásný úsměv, měla i postavu pořád krásnou.
Opět se ozvala vlezlá pískaná melodie od baru. Rozjaření Němci se teď přesunuli právě tam. Dal se s nimi do řeči další Němec, který bar neopustil celý den, onen pískálek, neustále na všechny pískal, ne jako Němci předtím na Lízu, on pískal onu neurčitou, krátkou melodii, jakou se přivolávají psi. V brýlích a s drobnější hubenou postavou s prořídlými vlasy aspiroval na filmového násilníka malých holek, ale ve skutečnosti to byl dost možná slušný majitel nějakého malého krámku s domácími potřebami nebo železářstvím. S postupující opilostí se snažil více a více konverzovat se všemi kolem a pak, kdykoliv je zahlédl, na ně zapískal a podivně opilecky se zachechtal na celý bar.
Líza pročítala prospekt, který jsme dostali od cestovní kanceláře.
„Hele, sem bysme se mohli podívat,“ řekla s pohledem do prospektu. „Leprosárium na Spinalonze. Krétské ostrovní leprosárium vzniklo díky armádní lsti, když nedobytnou pevnost obsazenou Turky Řekové dobyli lstí hodnou bájného Odyssea. Připluli k ostrovu s lodí naloženou lidmi nemocnými leprou, ty na ostrov vysadili a odpluli, Turkové díky tomu utekli, zatímco nemocní v pevnosti už zůstali a z místa se stalo hororovými legendami opředené odkladiště nakažených lidí. Nicméně postupně se z ostrova stávala stále více nemocnice, postupem času dokonce luxusní nemocnice, která měla jako první na Krétě elektřinu, a také vlastní kino.“
„Hmm, jo, tam bysme se mohli podívat.“
„Zvláštní svět postavený sám pro sebe,“ pokračovala ve čtení, „svět, kde lidé nakažení leprou žili i umírali, pracovali, vdávali se, ženili a také rodili děti, protože lepra byla přenosná pouze otevřenou ranou, za celou dobu se na ostrově nenarodilo ani jediné dítě nakažené leprou. Po výletu do leprosária následuje barbecue na lodi a koupání na romantické pláži.“
Connery už mířil pro další brandy, tentokrát si vzal rovnou čtyři kelímky a zamířil s nimi ke druhému menšímu bazénu pod hotelem, ale na něj si opilý pískálek zapískat netroufl.
„Spinalonga je název z italštiny a znamená to dlouhý trn,“ listovala ještě prospektem.
„Dlouhý trn?“
„No jo, dlouhý trn, je tu taky obrázek evidentně dost nadrženýho satyra, možná to souvisí,“ podívala se na mě s úsměvem.
„Pojď, půjdem na to jídlo,“ zvedl jsem se.
U švédských stolů stála krátká fronta, oba jsme si dali rybu bez kostí, zapečené brambory, tzatziky a spoustu zeleniny s nezbytnou fetou. Další kolo obžerství.
Líza zakrojila slaný sýr. „Vyprávěj mi o těch fotkách, o jaké budeš psát?“
„Ještě nevím…mám tam pár žebraček, ale to je takový prvoplánový. Zajímavej je ten chlapík, co hrál sochu, a pak mu zvonil mobil, ten by šel, na tý fotce vypadá, že brečí, je to dobrá momentka…“
„Mně se líbili ti dva mladý, jak se líbali…a jak je za nima na tom krámě napsaný to ever…“
„Jo, to je taky dobrý, navíc to ever je tak pěkně mnohovýznamný, forever, never…“
„Lepší to forever,“ zasmála se.
„No holky maj všechno raději forever.“
„To je nesmysl, drahý.“
„Nic není forever a zaplaťpánbůh za to.“
„Zase už jsi cynickej…“
„Nejsem.“
Dojedli jsme potichu a zase jsme se přejedli. Pískálek zahvízdal na dvě starší ženy, které vyrazily s talíři na druhé, možná třetí kolo.
„Ryba musí plavat,“ řekl jsem hospodské klišé, vzal prázdné kelímky a šel pro další brandy s colou.
„Už ale poslední,“ volala za mnou, „musíme k tomu moři.“ Foťák ležel na stole, vedle prospekty o Spinalonze. Líza seděla na terase, koukala na kočky do suché trávy za plotem a čekala, až jí přinesu další brandy. „Sakra, zapomněla jsem vám hodit tu zatracenou rybu.“