|
na další stranu
Stanislav Vávra
NŮŽ V SRDCI JABLOŇOVÉHO KVĚTU
Vešla malá žebračka, kolik jí bylo? Dvacet, třicet, padesát? Byla vrásčitá, a vypadala staře, přesto byla čímsi krásná. Uctivě zachrčela na pozdrav a tiše, bez netrpělivosti, zůstala stát u pultu v místě, kde věděla, že je šuplík a v něm peníze. S rukama sepnutýma propletenými prsty, trpělivě čekala, až mistr obslouží zapšklého staršího muže, jenž si ji nevraživě a štítivě prohlížel. Zatím co žebračka byla mírně shrbená, jestli to bylo povoláním, nebo stářím, nebo malým hrbem, dalo se jen tušit. Nikdy neřekla víc než těch několik chrčivě nesrozumitelných slov na pozdrav. Muž byl vysoký štíhle vysušený a navlečený do nepadnoucího hnědavě šedého obleku. Byl zřejmě podúředníkem, nejspíš skladníkem, neboť měl sice notně již obnošenou, ale přece jen… kravatu. Žebračka nosila pracovní plášť, nebo to bylo jen něco plášti podobného a přes to zástěru s již nerozeznatelným vzorem. Muž měl na hlavě mírně propocený klobouk, žebračka šátek uvázaný na babku.
Mistr obsloužil podúředníka, prohodil několik zdvořilých slov a pak sáhl do krabičky v šuplíku. Zelená lesklá krabička byla určená jen pro peníze na zvláštní útraty a byly v ní každý týden i tři koruny pro nahrblou žebračku. Mistr jí bez slova ty tři koruny podal, ona se několikrát neočekávaně rychle uklonila a než si podúředník stačil urovnat klobouk, byla z krámu pryč a spěchala rychlým krokem ulicí k dalšímu mistrovi. Mistr se tázavě podíval na zákazníka v propoceném klobouku, jestli ještě něco chce, ale podúředník jen nadzvedl klobouk a spěšně vyšel za žebračkou.
Ulice byla krátká a mizela v polích, na nichž rostl hrách. Muž se rozeběhl za žebračkou, až mu kabát zavlál jako šedý plamen, žebračku však již nikde nebylo vidět. Nahlédl do těch několika domů, co v ulici stály a pak se rozeběhl na druhou stranu do staré Libně a nahlížel do průjezdů a ptal se v obchodech, díval se do domů a ptal se lidí. Všichni však říkali, že žebračka tam již byla před dlouhou dobou, že tam dnes nebyla vůbec. Vrátil se do krámu k mistrovi.
„Mistře, vy tu babku znáte?“
Mistr na něho pohlédl přes sklo oddělující dílnu od krámu.
„Ne, ale chodí sem už od té doby, co jsem v pětatřicátým tady tenhle krám otevřel,“ řekl mistr netrpělivě. Koupil jedny šněrovadla do polobotek a otravuje. Co je mu do žebračky, hučel si pro sebe.
„Vona tu žebrá?“ Podúředník asi nebude podúředník, ale kdoví co. „Nežebrá… proč by měla žebrat? Přijde, já jí dám tři koruny a zase jde.“
„To je ale divný,“ dumal podúředník.
„Co je na tom divného? Je to můj zákazník. Vrátím ji tři koruny, někdy si je přepočítá, jindy, jako třeba dnes je vezme a jde. Ty kaničky vám vydržej, jsou ze Sudet… majoucta, nemám čas,“ vyprovázel mistr podúředníka z krámu.
„A kdy sem chodí?“
„Každej tejden v pátek touhle dobou.“
Taneční sál hospody Na Břežance se kýve v rytmu valčíku, oslnivá Anička se otáčí v kole a zpívá vysokým čistým hláskem, „… vy jste toho příííčinou, že můj mííílýýý káždičkou neděééli…“ a jen tak zlehka se přidržuje svého tanečníka. Anička je k tanci žádaná. Co na tom, že je trochu přihrblá a že její šatečky jsou jí velké. Dostala je darem od jedné hodné pani, která už dotančila a zítra jí povezou na Bulovku a protože je hodná, tak dostane postel s výhledem na Libeňský hřbitov, kde zrovna kvetou akáty a jejich vůně zalétá až k tuberkulóznímu pavilonu.
Po Bílé skále se prochází noční tmou hlídač s vlčákem na dlouhé šňůře a tiše si píská úryvek toreadora z Carmen. Vyplašení havrani se zvedají, a i když se již ukládali ke spánku, raději přelétávají s nespokojeným krákáním na Černou skálu. Anička v mírném předklonu, zahalená do široké staré šály, rychlou chůzí se prosmekává kolem Vltavy do svého domova. Policejní podúředník Rejsek si pro sebe tiše nadává, co je mu do toho a proč se na tu ženskou přilepil. Něčím ho přitahuje. Něco v ní je. Má tajemství a to Rejska zneklidňuje.
Anička mizí nehlučně v suterénním bytě jednopatrového zchátralého domečku, ani nerozsvítí a pohybuje se tmavou světnicí jako za dne. Policista Rejsek se pokouší něco zahlédnout. Ze světnice není proti temnému nebi vidět jeho stín přilepený na sklo okna a on vidí jen černou tmu, i když jednu chvíli se mu zdálo, že tmou problesklo bílé tělo. Dech se mu vzrušením zrychlil, a když se kdosi dotkl jeho ramene, je policista blízek smrti.
„Pane, hřbitov už je dávno zavřený, už jste se vyplakal dost, jděte domů, zejtra je taky den.“ Rejsek se ohlédne, nikoho však nevidí, slyší jen vzdalující se kroky a slyší je ze stále větší a větší dálky.
Tak tu máme zase dalšího, přemítá ráno hrobník a postrkuje podúředníka, aby si ho prohlédl.
„Kam ho dáme?“ zeptal se potom druhého hrobníka, který mu přišel na pomoc. Chvíli dumali…
„Dneska má pohřeb stará Simandlová, šoupneme ho k ní, voni se už nějak dohodnou.“
Měla mandlové oči a pořád se smála. To bylo koncem února, ptáci nezpívali a z nebe padaly skořápky vajec. Podúředník se odlepil od okna, pracně vstal opíraje se o zeď a hltavě ty skořápky pil. Byl totiž rád, byl. Pak se přehoupl přes zeď krematoria a tajně, aby zřízenci nevěděli, ohříval se ohněm mrtvých. Byl čas jít do práce. Lidé čekali na tramvaje, na autobusy, on čekal na černou limuzínu. Kalhoty měl nevyžehlené, a když ho sbírali z kolejí, pomlouvali ho. To však stařeny dělají často. Když nad ním přitloukali zřízenci víko, říkal si… chce to ještě pár dní počkat. Bude jaro a pokvetou jabloně… a jejich květy chutnají tak sladce.
Pan Michálek šel na procházku a podle starého zvyku to bral od Korábu parkem dolů, mával si hůlkou a každých pár metrů upadl na zem. Na zem padala i žlutá hustá mlha a tu měl pan Michálek rád. Zhluboka se nadechoval a padal. Někde v té mlze tušil řeku a také hospodu U Horkých. Když zlomil hůl, frajersky ji odhodil a pak už se jen kutálel po zledovatělých schodech dolů. Měl žízeň, těšil se na pivo a teď ještě k té zlomené holi má zlomenou i nohu. Díval se do nebe a aby mu nebyla dlouhá chvíle zpíval si „Stromečky okolo Břežanky…“ a taky si vzpomínal, jak ještě v sobotu večer to s krásnou Aničkou vytáčeli. Figuru má, ale těch vrásek.
„Ona si je prej pěstuje kvůli kšeftu,“ řekl udýchaný podúředník. „Proč se válíte pod schody v tomto počasí?“ ptal se zvědavě pana Michálka.
„To je jen taková patálie… zlomil jsem si nohu.“
„S tím byste ale měl jít k doktorovi, víte, jaké jsou s tím potom starosti, když se to nechá zastarat? Pane, já už dnes podruhé utekl hrobníkovi z lopaty.“
„To jste měl smůlu. Na mě jsou lidi hodný… určitě mi někdo pomůže.“
„Tož já běžím, sousede, přece tu holku žebráckou jednou nachytat musím.“
„Myslíte Aničku? To musíte počkat až do jara, až pokvetou jabloně.“
Zvonek nad dveřmi do krámu cinknul a za pultem stála žebračka a snad něco řekla na pozdrav. Mistr se zdvihl ze své židle, otevřel šuplík a z kasičky vyndal minci. „Nemám drobné, tady máte pětikorunu“ a mávl nad tím rukou. Žebračka však sáhla do kapsy zástěry a z hrsti korun oddělila dvě, posunula je k mistrovi a vzala si pětikorunu. Pak se několikrát uklonila, něco zadrmolila a byla na ulici. Mistr se za ní díval a říkal si, je to nóbl ženská, ví, co se patří a shrábl dvě koruny do kasičky. Na chodníku před krámem se ometal metař a zametal odpadky z páchnoucího krejčovství, kde právě holič od vedle stahoval z kůže jednoho ze svých zákazníků. Vyprávěl historku o nedělní partii šachu a o tom jak si dal třikrát ré a jak to pan Hnídek projel a všechno zaplatil i s tou červenou sedmou, co mu podstrčil. „Dáma se musí umět hrát, to není jako vohnout krásnou a hrbatou Aničku u Vltavy přes zábradlí a vyprávět jí o vonícím předjaří.“
„Prej budou letos brzy žně,“ řekl hrobník a házel na rakev pani Simandlové černou, prohnojenou, zem.
„No, bude hodně dětí a sebevražd,“ dodal spokojeně jeho kolega, „bude kšeft. Stará chce jet do Podmokel, že tam nikdy ještě nebyla a že prej tam má sestřenici, ale já si myslím, že v tom je šamstr.“ Hrobníci házeli a práce jim šla pěkně od ruky a každý myslel na svoje. První na to, že když byl posledně s Aničkou na slámě, tak že to hrozně šustilo a ten druhý se díval po fleku, kam položí ženu, kdyby náhodou nedal dohromady peníze na ty Podmokly. Za zdí hřbitova chvátala Anička cestou k řece, měla tam v mlází místečko, kde se mohla koupat nahatá a nemáčet si sukýnku. Když se ponořila a plavala, tak jí z vody koukal jen malý roztomilý hrb. Vypadalo to, jako když tam plave bílý žralok a nikdo netušil, jakou krásu si tam v bahně Anička omývá. Přitom si zpívala, protože bylo jaro a kvetly jabloně. Jaro měla ráda, léto ne. V létě se vždycky opálila a měla pruhovaný obličej, protože se jí opálily vrásky, ale údolíčka mezi nimi zůstávala bílá a tak měla celé léto pruhovanou tvář. Vyhřívala na jarním slunci svoje tělo krásného neduživého dítěte a netušila, že ukrytý stínem keřů ji pozoruje policejní podúředník Rejsek.
Čas mezi bděním a spánkem je ta pravá chvíle, kdy do utichajícího vědomí se začínají vplétat mezi odcházející myšlenky shluky překvapivých slůvek a vět, zdánlivě bez souvislostí, které však na prahu nevědomí náhle vyvolá vzpomínku. Ve vteřině mizejícího vědomí prožiješ příběh, o němž nic nevíš a jenž většinou také hned zapomeneš.
Takhle přivál sen i vzpomínku malé žebračce, která pravidelně jednou týdně přicházela do mistrova krámu, aby od něho dostala svoji mzdu a popřála zdraví a štěstí. Roznášela štěstí a přitom neustále utíkala za svým snem. O čem se tak mohlo zdát malé žebračce?
Stráň nad Košinkou byla rozpálená jarním sluncem, jediná planá jablůňka která na té strání vrhala trochu stínu, odolávala strachu z času. Pod jabloní seděla krásná Anička, počítala korunky a jednu po druhé polykala a ukládala do hrbu jako do dětské pokladničky. Jabloň jí posílala poslední květy a Anička se smála, i když nebylo proč, a vrásčitý obličej se jí rozevíral do vějíře. Polkla poslední peníz a šťastná uložila se do trávy. Po chvíli se převrátila na břicho, pahrbek na jejích zádech ji tlačil, pak usnula, aby hledala svůj sen a jabloň ji nepřestávala zasypávat květy. Pod zdí hřbitova se mihnul policejní podúředník Rejsek, nožíkem si ořezával špačka tužky a zapisoval si cosi do notýsku. Netušil, že ho z druhé strany zdi zálibně sledují dva hrobníci.
„Nedá pokoj, říkám ti,“ řekl jeden.
„Nedá,“ řekl druhý, „jdeme pro vercajk.“
Policejní podúředník Rejsek se přibližoval, skrývaje svůj stín, k Aničce. Byl poslední jarní den a na Břežance se tancovalo. Anička byla dnes obzvláště krásná a šla z ruky do ruky. Na vrcholku hrbu měla až po střenku nože přibodnutý jabloňový květ. Květ byl krásně růžový, jak už květy jabloní bývají, a do červena se barvil hrb. Všichni se s ní chtěli líbat a všichni si chtěli na ten zkrášlený hrb sáhnout. V rohu sálu seděli u piva dva hrobníci a čekali.
„Jen ať si šáhnou,“ řekl jeden.
„Ať ji ale moc nezasviněj.“
“Nojo, musej hlavně dávat pozor na ten květ. Jinou kytku mít nebude.“
„Probodnutej květ jsem ještě nikdy nepohřbíval. Nakonec měla štěstí.“
|
