literární časopis založený v roce 1964

Stanislav Vávra

Epištola o přítomnosti

VYHASLÉ LAMPY

Ležím a rozjímám. Mám vstát teď, za hodinu, nebo až zítra? Oknem vidím vrcholky stromů a slyším hluk všedního dne a všední ulice. Uvědomuji si, že jsem nikdy neslyšel ani neviděl ulici sváteční. Kdoví jaká je? Když to jinak nejde, vstanu, co však budu dělat, když na práci nemám nic, než na hřbitově zapálit pár svící, odemknout dveře vyhaslé lampy, lampy vyhaslé stejně jako můj mozek. Pak dolít olej, obejít park a hledat poztrácené myšlenky. Kdo při-šel na ten nápad lít do sebe horký a přeslazený punč? Na rozhraní ulic není věšák na klobouky, dávám se tedy vpravo a vracím se zpět. Oblaka se po-valují po chodníku, svlékají si zlatý kabátec a mizí s první holkou, která je ochotná za peníze udělat cokoli, dokonce i ten mrak vypít. Den začíná po-hledem do kanálu, jehož dno svítí modrozelenými duhami. Uhodnout, kam mizí svět, kam mizí člověk a kam se žene, hnán vichrem, dnešek. Čtu verše mladé vzdělané slečny. Jsou naivní a slečna v nich na sebe prozrazuje všechny svoje sexuální touhy a nesplněná přání jak prožít zvrhlou lásku nebo snad objetí milence s deviantními sklony. Soucítím s neukojenou slečnou a spolu s ní doufám, že se její tajná přání vyplní. Musí jen za noci navštěvovat temná zákoutí parků a také hodně snít, neboť ve snech, ve snech se plní všechna přání. Hladina jezera leží nehnutě a její obraz se táhne až na obzor. Zapadající slunce ji zabarvuje do temně rudé barvy, stejné, jako má moje mohérová šálka, a za zády cítím měsíc stoupající k obzoru. Ještě ho vidím, ale také cítím, že mě měsíční záře tlačí zvolna pod hladinu.

RAFIE V POHYBU

Koleje mizí v tunelu, jejich lesk vytvořený tisíci kol se tříští mezi okolními skalisky a oblohou. Expres mířící do rozostřeného obrazu Alp se bortí v betonové zdi. Žádná naděje, prchavé bublinky z perlivé vody místo vzhůru klesají k zemi. Slečna sedící proti mně se zdá být netečná, dělá si pohodlí i v téhle chvíli a pánovi vedle mne z toho slzí oči dojetím.
Stahuji okno, dívám se proti prudkému větru a vracím zpět tu poslední vteřinu před setkáním s betonovou hradbou. Znovu upírám oči na blížící se stěnu, rozeznávám jakýsi nápis napsaný patrně sprejem, možná barvou, ne-mohu ho rozeznat… zatím se mi zdá, že je tam napsáno DA DA. Zatahuji okno a vzpomínám na všechno, co mi to připomíná. Ten skalní masiv je zřejmě žert, nesmysl nesmyslného nápadu. Vracím se očima k modrým kalhotkám sleč-ny, jejich jasná barva je jako nebe a pak letím, padám, procházím sukní slečny čtoucí brakový románek. V řeči mně nesrozumitelné pohybuje rty, jak si slabikuje jednotlivá slova. Její dech říká HA HA. To je přece nápis na masivu do něhož se boříme, uklidňuji se. Vezmu dívku za ruku a vedu ji skalním masi-vem… možná je to jen hora papíru, řídké pěny, molitanu, nějaké lepkavé hmoty, mám vlhká ústa a ruce se mi lepí ke všemu, na co sáhnu.
Stojíme uprostřed kolejí a expres před námi mizí ve tmě. Je slyšet jeho vzdalující hučení a bušení kol. Slečna se mi vytrhla z ruky a křičí, proč jsem ji vytáhl ven z vlaku a proč je tma? Co tu budeme dělat? A proč tu jsme? Podle výrazů, které slečna užívá, usuzuji, že se jí dostalo pečlivé výchovy i slušné vzdělání. Jsem rád, že jsem zachránil právě ji. Ten slzící pán by pro lid-stvo nebyl žádná výhra. Chci ji uklidnit a trpělivě vysvětluji, že se musíme vrá-tit, abychom se zachránili. Slečna křičí dál a chce, abych řekl, kde jsme. Kr-čím rameny, že to nevím. To však nic nemění na situaci, že se musíme vrátit. Slečna se trochu uklidnila a podle hlasu usuzuji, že zaujala postoj tvrdohlavé-ho koně. Trvá na tom, že půjde kupředu, že tam někde musí být konec. Na-mítám, že to je možné, ale přesto se musíme vrátit. Nechápe proč. Jak jí vy-světlit, že já to nechápu také. Vím jen, že žádná cesta již nikam nevede, že jsme ve slepé ulici. Musíme se vrátit a hledat cestu jinou. Odsekla, že se mám tedy vrátit sám, ona jde kupředu. Proč bych měl dál přesvědčovat? Ať jde. Je mi jí líto, protože vím, že půjde a půjde, až dojde do nicoty. Po chvíli tápání jsem nahmatal stěnu tunelu a po úzkém chodníčku se vydávám zpět. Podle klapotu střevíčků slyším slečnu, jak se ode mne vzdaluje. Cesta temnotou tu-nelu se zdá být nekonečnou. Mám silný pocit chůze po nekonečném pohyb-livém pásu a ve skutečnosti jsem stále na jednom místě. Po nějaké době za sebou cítím těkavý dech a dotek hledající ruky. Jsem již z té těžké a podivně páchnoucí tmy poněkud otupělý, a tak jsem se ani nelekl. Je to určitě slečna, na plápolající příšerky nevěřím a tady v té hustotě? Sahám rukou za sebe a beru tu slečninu do svojí dlaně. Cítím, že se chvěje, bojí se, snad tmy, snad samoty, snad toho neznámého před námi. Zastavuji se a z nejasného důvodu jí říkám, že se na chvíli posadíme. Opatrně si sedáme opřeni o stěnu. Beru slečnu do náruče a šepotem ji utěšuji. Za chvíli se uklidňuje a zdá se, že usí-ná. Pak cítím ostrý závan větru a za ním pískavý zvuk vlaku prorážejícího vzduch. Trvá to snad jen několik vteřin. Vlak se kolem nás přehnal, bily nás nárazy větru a pak ticho. Z vlaku jsme nezahlédli ani světýlko a možná to vlak ani nebyl, možná, že někde došlo k výbuchu a nás míjela tlaková vlna. Sleč-na se v nastalém tichu polekala svého křiku, sevřel jsem jeji vlhkou a měkkou dlaň a dál ji vedu tunelem zpět. Jednou rukou ji vedu a druhou se neustále dotýkám navlhlé a drsné, zřejmě betonové stěny. Jdeme pomalu, roztřásá nás chlad, slečnu možná i strach. Cestu nám začala vyznačovat malá světýl-ka u stropu tunelu, vzdálená od sebe sto, snad tisíc metrů. Konečně v dálce světlo, které se každým krokem zvětšuje. Konec tunelu. Je to i konec naší cesty? Přidal jsem do kroku, slečna se mi vysmekla z ruky, klapot jejích stře-víčků utichal kdesi za mnou. Vběhl jsem na nádraží, právě včas, neboť vý-pravčí již dával poslední návěstí k odjezdu vlaku. Otevřel jsem dveře, dívám se, kde je slečna, ale ta zůstala někde daleko za mnou. Nevidím ji. Vcházím do kupé a sedám si na svoje místo. Slečna proti mně spí s knihou na klíně a dělá si pohodlí. Pánovi vedle slzí oči ještě víc a i když nespouští oči z dívčina klína, diví se, kde jsem byl tak dlouho. Vlak tady stojí jen pět minut a prý mám štěstí, že z nějakého důvodu se o minutu zpozdí.

V PLODOVÉ VODĚ

Hlava mi zvoní podivnými slabikami HA HA a DA DA. Nemohu si však, jsem ponořený v plodové vodě, vzpomenout na to, co mi připomínají. Je mi velmi příjemně, jsem uvolněný, pravidelně jím a slečna za mne dýchá. Po mém chronickém astmatu ani stopa. Převaluji se ve sladkém teple, nemusím myslet na to, co bude až procitnu, co bude až znovu odejdu tam, odkud se zase vrátím, možná brzy, možná až za mnoho let, nechci vědět, co mne po-tká, co prožiji, co mne mine a jak se budu jednou vracet. Usínám zavinutý do duhových barev a budoucnost? HA HA, smích? Nejspíš, ale takové a po-dobné nápisy jako AHA, bývaly na dveřích pánských záchodků v libeňských hospodách. Jen U Jarolímků měli na dveřích vyvedený nedbalým písmem: Pisoar. Jarolímkovi však byla restaurace a ke všemu ještě kavárenská. Jinak byly všude jenom restaurace, hospody a putyky a všude bylo HA HA a AHA a DA DA a všechno to byly pisoary neboli záchody. Místnůstky páchnoucí močí a starým asfaltem, tak jako páchl všechen život. DA DA přišlo, aby ten páchnoucí život rozvrátilo a udělalo místo pro nový, pro novou civilizaci. Ta, ve které DA DA žilo, nestála za nic. Jenomže DA DA neumělo tu novou po-jmenovat, protože se jenom smálo a plakalo a křičelo strachy a bolestí z myšlenek, které v něm vířily. Plodová voda příjemně konejší a slibuje. Mám krásné sny, cítím něžné ruce hladící život, plavu v nekonečném prostoru. Jest-lipak budu někdy astronautem? Moje rozjímání je přerušeno náhlou, bolesti-vou a prudkou změnou. Řítím se tmou, hlavou prorážím hladinu možného a jako skokan z deseti metrové věže padám ke svítícímu bodu daleko přede mnou. Cítím, že přichází neodvratný konec, že budu muset odejít do světla. Kdo se mě zeptal? Nikdo. Tak jako se mě nikdo nezeptá, až budu muset vejít zpět. Světlý bod se jasní a přibližuje. Plodová voda se rozvlní posledním vý-křikem: Co je nekonečno?

JE TO NEVALNÉ

Slečna zavírá knížku a přestože jsem zaostřil rozespalé oči, nepodařilo se mi titul přečíst. Nejspíš, podle jejího mdlého výrazu v obličeji, to bylo něco z toho kanálu, do něhož jsem se díval. Současně s knížkou zavírá i podívanou do své duše, dává nohy způsobně k sobě a pánovi vedle teď slzí oči lítostí nad vzpomínkou a nad tím, jaké ohrané představení ho čeká tam někde uvnitř města, v bytě páchnoucím připálenou cibulkou, propocenými dekami a výhledem do dvora. Mám ho litovat? Kdo polituje mne? V trafice v usmole-ném východu z Masarykova nádraží kupuji noviny a jdu si rovnou sednout do bistra U Modrého anděla. Čtu nezajímavé stránky nezajímavých novin, piji presso a když se mi ze čtení začne dělat "nevalně"… přítel, režisér Pavel Kle-ment říkal, že tam kde všichni říkají, že to stojí za hovno, tak já prý pouze po-znamenám, že je to nevalné. Když jsem se do novinových zvratků vyzvracel i já, - číšník mě po celou dobu nelibě sledoval, ale protože jsem neměl zapla-ceno nezasáhl, - vyšel jsem před bistro a vyzvracený zámotek jsem hodil do vedlejšího průjezdu. Po kávě ještě malé pivo pak nějaký sendvič a domů. Nemám to daleko, na Staroměstském náměstí, dvoupatrový dům, v každém patře jeden nevelký byt a dole v přízemí malá pivnice. Dávám si tam ještě jedno malé a něco k tomu, vyjdu tmavým schodištěm až k bytu, který sdílím s jistou slečnou jistého povolání. Zatím co já obvykle v noci spím, ona pracu-je. Ve dne to bývá i obráceně. Je to dokonalé soužití. Vídáme se jen velmi zřídka a jen když se náhodou míjíme na schodech. Majitelem domu je Če-choameričan žijící někde ve Wisconsinu… jestli jsem dobře rozuměl, ale může žít i jinde a asi se to i jinak jmenuje. Problémy s nájemným pravidelně řešíme při jeho občasných cestách do Prahy v pivnici U Zlatého tygra. Taky kde jin-de? Slečna je někde za prací, v hospodě v přízemí několik štamgastů a ti hluk nedělají, stará paní bydlící pod námi buď něco plete a nebo čte noviny z první republiky. Dobře dělá. Čeká mne tichý večer. Ráno začínalo pohle-dem do kanálu, večer hodlám věnovat poezii. Otvírám Bretonův Revolver s bílými vlasy a rozpouštím se do jiného světa.

MÍT PŘEDKY V ÚCTĚ

Stejné nové ráno stejného dne. Pes stojí u dveří a střídavě se dívá na mne a pod sebe. V nejbližším okamžiku udělá loužičku a já s ním vyrazím dveře. Den začíná příznivě, byl jsem rychlejší než on. Je tu však ještě možnost, že se to pokazí, protože pes nedoběhne ven dostatečně rychle a pravděpodobně budu muset poslouchat spílání uklízečky nebo schody umýt sám. Nikdy nevím, co je pro mne výhodnější. Když v první polovině šedesátých let minulého století začali první lidé, kosmonauti, čeřit vzduchoprázdný prostor kolem naší planety a zvědavě nahlíželi do kosmu, čichali k nekonečnosti a těšili se, jak jednou budou dobývat nové "světy" a poznávat, co to tam za našimi humny je, prohlásil André Breton, že cesty mimo svět člověka jsou zby-tečné, že naopak bychom měli mít kosmonauty, kteří by pronikali do hlubin lidského nitra. Breton zajisté věděl, proč to říká, a i když je možné si myslet, že se mýlil, já nyní po čtyřiceti letech nabývám přesvědčení, že skutečně - to co je nutné a co by se mělo udělat - vždyť, co se změnilo za těch čtyřicet let? Přibylo technických vynálezů, našly se nové materiály, nové léky i nové ne-moci, taky nové zbraně a tak dále - zůstává jediná otázka. Jak se změnil člo-věk? Co víme o jeho vnitřním životě? Kde a v čem se ukrývá jeho duše… ne-bo duch, jak chcete… a co se skrývá v něm. Co víme o nevědomí? Je toho mnoho co o sobě člověk neví… a přesto by chtěl dobývat Kosmos, osidlovat planety a stěhovat lidstvo - jak jsem také četl - nebo vozit z Kosmu nové su-roviny a to ještě není všechno. A proč? Když pes je za dveřmi a chce domů. To je zvláštní slovo. Domov. Co znamená? Ten pes má domov u mne i u sleč-ny. A ani jeden z nás nejspíš neví, jak se tu ten pes vzal a čí je, pokud vůbec něčí je. Podle uklízečky, ten hnusný pes tu byl odjakživa. Odchází kdy chce, přichází, kdy se mu to hodí, vyžaduje veškerý domácí servis, já na něho ne-sahám, ale slečna ho prý dokonce koupe. Já mu obstarávám potravu, sleč-na, jak jsem si všiml, pamlsky. Psí pamlsky. Je to divnej pes, který si nějakým zvláštním způsobem dokáže vynutit úctu. Doma, to je u mne i u slečny, ale také jak jsem pozorováním zjistil i na ulici. Přátelí se z kdekým, rád poslouchá jak a co lidi povídají, jezdí metrem tramvají i autobusem po celé Praze, nikdy nezabloudí a vždycky se vrátí včas na večeři. Je to divnej pes, je mi protivný skoro jako panička, co uklízí dům, a přesto mu určitým způsobem posluhuji. Dokonce jsem mu koupil kožený obojek a zaplatil roční známku. Nosí ji hrdě a od té doby na mne nevrčí. Pozoruji ho a docházím k názoru, že mu celý da-leký a tajemný vesmír může být ukradený. K ničemu ho nepotřebuje. Ale je mazanej a všímavej. Ví všechno, co vím já, protože vždycky, když pracuji, je doma a poslouchá klapot klávesnice a všechno zaznamenává. Když jsem bez nápadu, nebo nevím, jak dál a bloumám, sebere se a jde ven. Dám se do psaní, sedí vedle na křesle, upřeně se dívá na monitor a určitě čte. Je divnej, jde mi na nervy, ale nemohu ho vyhodit, neboť si nejsem jistý, jestli tohle není předek budoucích obyvatel naší planety a k předkům se máme chovat slušně a mít je v úctě.

ZA ZASKLENÝMI DVEŘMI

Pes mi snědl půlku oběda… já vím, že by čokl neměl jíst na půl připálenou kotletu a topinky, když mi však mohl sníst půlku tatara, může i kotletu. Teď je zase někde na tahu a já mohu jít také. Dívám se do bloku, tužkou kreslím nesmyslné čáry a čekám, že v nich něco objevím. Není co. Žijeme ve ztracené době, všechno totiž již před námi vymyslel někdo jiný. Kavárna Lou-vre je plná a jak se tak rozhlížím, všude vidím jen intelektuály, různé pisatele a vůbec chytré a vzdělané lidstvo. Pro pána, co já tady dělám? Dáma u vedlej-šího stolu studuje jakýsi scénář a přitom z mísy nabírá vidličkou syrovou zele-ninu. Ukusuje z listu ledového salátu… a jejej… tohle se nepovedlo. Dáma nedává pozor a scénář se rozsypal mezi stoly. Dáma ztrácí glanc? Omyl, jde jen o nový druh nenápadné reprezentace. Důležité je upoutat pozornost. To ovšem ví a ovládá většina hostů kavárny. Kam se na ně hrabu svým neumě-lým čmáráním, při němž mě napadají jen sprostá slova. Nerudova je kupodi-vu téměř prázdná, je po sezóně tak žádný div, jen sem tam nějaký rozmrzelý chodec a já. Zastavuji se u dveří domu, v zamyšlení sahám do kapsy pro klíč, odemykám a pak vcházím do chodby, která je cítit starobou a zatuchli-nou. Jo, pánové, tady kráčela historie. Víte, kdo všechno po těchto schodech stoupal? Já taky ne. Odemykám dveře bytu, vcházím a v té chvíli vidím, že jsem v jiném domě a v jiném bytě. Předsíň, v níž jsem se ocitl, je tmavá, moc toho nevidím, po paměti sáhnu po vypínači a rozsvítím světlo. Asi metr přede mnou leží na zemi ohromný pes, hlavu má položenou na předních tlapách a měří si mě očima. Dělám krok abych ho obešel, vrčí, otočím se, abych ode-šel, zavrčí. Z místnosti za prosklenými dveřmi se ozývá stářím zvetšelý hlas, přemlouvající nevlídného a podezřívavého čokla, aby mne pustil dál. Pes projevil souhlas a svolení tím, že zavřel oči a ztratil o mne zájem. Mám odejít? Zmocňuje se mne však zvědavost. Když jsem se již ocitl v tomto podivném prostředí, chci vědět, proč a co to je za byt. Obcházím psa a chci zaklepat na prosklené dveře, za nimi se ozývá jakési sípavé spílání. Neklepu a vchá-zím do tmavé místnosti se stolkem, rozpálenými kamny, na nichž se něco se škvířením připaluje, puštěnou televizí bez zvuku a stařenou sedící ve starém křesle a spílající právě té obrazovce. Místnost je odpudivá a vzduch, pokud tam vůbec nějaký je, je nedýchatelný. Pro mé astma požitek. Stařena se na mne ani nepodívala, jen se dál dohaduje s obrazovkou. Proč a o čem, to jsem nepochopil. Po chvíli mi kupodivu pěstěnou a hezkou rukou ukázala, abych si sedl na obyčejnou dřevěnou a léty opotřebovanou židli. Jiná v té místnosti stejně není. Sedím tam již aspoň hodinu a za tu dobu se pouze vy-měňovaly obrazy na skle televize, jinak však nic. Zdá se, že na mne babka zapomněla. Přichází na mne dřímota, bráním se jí pokusem soustředit se na nějaký nápad… a v hlavě se mi pomalu začíná odvíjet nový text. Myšlenky mi zpřetrhal ječivý hlas stařeny. Volala na Bubiho, aby mě okamžitě vyhodil, že když jsem se konečně uráčil přijít za matkou, nepřinesl jsem ani kytku ani bonboniéru. Pak se ke mně na okamžik otočila. Díval jsem se do očí slečny z vlaku. Nohy nedbale rozhozené a na klíně stále ještě nedočtenou knihu. Moje překvapní netrvá příliš dlouho, neboť se mne ujímá Bubi a ten mne z bytu vyprovodí velmi rychle.

KAM TEČE ŘEKA... KAM ČAS... KAM... ?

Již dvě hodiny jezdím všemi dopravními prostředky, které město nabízí, sem a tam křižuji městem. Hledám začátek, konec? Čeho? Chodím ulicemi od se-veru k jihu a od východu k západu, ale potkávám jen stále stejné slunce, stejný vítr, stejný déšť, slyším stejné hlasy pronášející k uzoufání stejné myš-lenky, vidím neměně stejné křivky, oblouky i roviny. Jen řeka se mění. Je v ní stále více nesnášenlivosti sebevrahů, utopenců a zoufalců, domnívajících se, že tam pod hladinou najdou jiný život. Asi bych neměl odvahu je přemlouvat, když sám nedělám nic jiného. Oni si plní plíce vodou, aby na kratičký oka-mžik, ti šťastnější nahlédli za zrcadlo a pak jen nic, prázdné nic. Naděje? Zů-stala kdesi na břehu pro někoho, komu bude stát za to vzít ji do ruky a stát se dalším očkem řetězu. Je po dešti a louky parku i písek v opuštěném pískovišti jsou mokré, příjemně bez chuti a v barvě podobné právě vytrysknuvší naftě z nového vrtu. Stavím v písku domek, o němž jsem celý život snil. Bude mít modrou ložnici a koupelnu v černé barvě s ostře bílým světlem, ve vaně teku-tina připomínající barvou i teplotou a hustotou pomalu se srážející krev. Ve vaně se budu koupat jen já a dívka s krvácejícími bradavkami. Sen mě vhání do biografu. Dívám se na film, nevím, jaký má název, nevím, kdo v něm hraje, ani o čem je. Vím jen, že je to stupidní a obstarožní historka o bublině ničeho. S pokladní se marně dohaduji na vrácení vstupného. Křičím, že jsem markýz de Sade, pokladní je to však fuk a vyhazuje mě s tím, že nemám chodit do biografu na filmy pro otrlé. Jdu na Wilsonovo nádraží abych ukončil tuhle ka-pitolu pod koly rychlíku do Humenného. Vlaky však nejedou. Stávkují stroj-vůdci. Holka z ulice již sedí v černé vaně, z bradavek jí roní kapky krve, jak to dělá?, lezu do vody za ní, pes kňučí za dveřmi, voda ve vaně se barví do ru-da. Holka má menstruaci, vyhazuji ji tam, odkud přišla, a psovi sypu do misky granule. Přichází večer, slečna se bude chtít koupat, tichounce vycházím z bytu, nejsem zvědavý na to, jak se jí koupelna nebude líbit. Ačkoli, kdo ví? Mladé dívky mívají smysl pro zvrhlou poezii.

UŽ ZASE MÁM ROZEPŘI S MASAŘKOU!

Nemám rád masařky a všechny druhy socialistů. Nemá je rád ani pes, co je u mne na stravu. Jednou ho jeden socialista nutil v Perlovce, aby hlídal a ne-flákal se po ulici. Masařky mu užírají z kotlety a kladou do ní vajíčka. Dívám-li se na to nezaujatě, jsou vlastně stejné jako my lidé. Jsou bezohledné, mají úctu jen k sobě a vše ostatní jim slouží jen jako prostředek k ukojení nezažra-nosti a k udržení rodu. Mají mozek? Nejsem si jistý, jsou však určitě proti nám ve výhodě, neboť nemusí myslet, nemají výčitky a nemají ani vzpomínky. Vzpomínky jsou nejhorší a zejména ty, kterých se nezbavíš. Jdou za tebou jako stín, jako šeptající hlas, co zaniká v hučení větru, jsou jako neúnavný fízl. Jsou nezničitelné. V noci se připomínají ve snech, prosmeknou se ti najednou do proudu myšlenek v přeplněné tramvaji, když si vaříš večeři a sypeš svému psovi jeho díl do misky. I pes má nejspíš svoje vzpomínky, nad plnou miskou ho však nejspíš opouštějí. Člověk myslí a vzpomíná, i když mlaská nad vídeň-ským gulášem. Nevzpomíná však na život, který žije. Vzpomíná na život, jenž by žít chtěl a možná měl. Proč ho nežije? Proč žije dnešek a ne ten krásný včerejšek, o němž sní? Dnešek je nemilosrdný. Nedělám si iluze, zítřek nebu-de lepší.

Orlické hory 19. 8. 2009