literární časopis založený v roce 1964

Stanislav Vávra

VTEŘINA POOTEVŘENÝCH DVEŘÍ

Obývací pokoj? Snad pracovna, možná garsoniéra starého mládence. Velký pracovní stůl připomíná spíše stůl kuchyňský nebo jídelní. Má však pro obyvatele pokoje výhodu, že je na něm spousta místa, že se tam vejde počítač i s tiskárnou, že může pohodlně psát i rukou, pokud musí a chce, může tam i bez obtíží vytvářet koláže a jiná výtvarná dílka a to všechno bez toho, že by musel neustále stůl uklízet. Může kdykoli přecházet od jedné činnosti ke druhé a soustředit na všechno a na nic. Může jen tak sedět na staré židli a rozhlížet se po stole a přemýšlet nebo snít.
A pozdní jarní odpoledne je ke snění právě ta nejvhodnější chvíle. Od-kládá tužku a také nůžky jimiž vystřihoval z obrázku dívku, která stojí u okna a civí. Vědět tak na koho? Usazuje se co možná nejpohodlněji, jak mu stará židle dovolí a civí také. Civí do stropu a hledá zlatistý odlesk mola. Sní o tom, že mu mol naznačí obrys struktury ticha. Jak je dlouhý život mola? Měl by si o tom něco přečíst, měl by si něco přečíst i o tom, jak dlouhý bude život jeho.
Mol s třepotáním padá na stůl, lhostejně ho rozmazává palcem po papí-ru a prohlíží si tu bezděčnou kresbu. Zdá se mu zajímavá barvou i tím co na-značuje. Kdesi dole bouchnou domovní dveře, někdo se vrací domů? K němu se nevrací nikdo, zřídka kdy někdo na chvíli vejde, už dávno se k němu nikdo nevrátil a pohled do stropu mu říká, že se to již nezmění.
Pokoj, do jehož nebes se dívá, je součástí bývalého sochařského atelie-ru, velmi rozlehlého, je to také v domě jediný byt, který má patro. Nikdy však neobýval víc než tu jednu pracovnu a proč si ten byt v ulici V Kolkovně pro-najal? Chtěl by to vědět. Snad pro ty večerní procházky prázdnými místnostmi atelieru, jen matně osvětlenými slabými žárovkami a pro krásné snění o tom, co všechno by tam mohl vykonat, také proto, že všude kam chodí rád, to má z Kolkovny blízko. Kdysi, již před lety, postavil do středu atelieru, jako bod, jímž prochází všechny souřadnice jeho obrazivosti a myšlení, v místnosti s proskleným stropem, který byl v těch místech i střechou domu, malířský sto-jan s velkým plátnem napnutým firemní štít, který získal od bývalého živnost-níka z Dlouhé třídy za několik piv U rakví.
Každý den a jen zřídka kdy vynechá, se chodí dívat, jak se plátno mění a zaznamenává proměny času, jak na něm usedá prach a hmyz na něm zanechá-vá stopy a jak na něm špinavá stropní skla, s měnícím dnem, hrají hru se stí-ny, někdy vlídnou, jindy děsivou, v souladu s tím jak původní bílá barva se mění v neurčitě špinavou škálu šedé a žluté.
Kdosi jde po schodech vzhůru, bude to asi ten mládenec z prvního pat-ra, ten vždycky těch dvacet schodů rozdělených mezipatrem, vyběhne jako srnec. Taky takhle brával schody po třech… to je už dávno. Skvrna na stropě, která tam vznikla po nedávném dešti, mu přinesla další verš do básně, kterou možná zítra, pozítří napíše, bude-li mít k tomu důvod. Dnes píše povídku o tom, kdo mu kdysi ukradl čas a stále ještě mu ho, s tváří povznesenou, ukrádá aspoň po kapkách.
Večer se přes něho převaluje jako černý brouk, ohýbá hlavu i záda, únava těla i ducha mění jeho myšlenky v sen. Brání se, kdosi mu říkal že spá-nek je podoben smrti, jemu však spánek obvykle přináší sen a s ním i nový, jiný život. Na chvíli, na vteřinu, která se zdá být dlouhá jako celé roky. Z usínání ho ruší nepřestávající hluk kroků. To není chůze spěchajícího stu-denta, tenhle míří do druhého patra, bude to úředník z Hlavní pošty, ten má takový důstojný krok zralého a úctyhodného muže, předčasného vdovce. Jeho kroky znějí hluše.
Stojí před popelavě zestárlým plátnem a velmi soustředěně ho prohlíží centimetr po centimetru. Musí si sednout, neboť propadá představě, že se střemhlav propadá do pohledem zčeřené hladiny plátna, že se dusí pošetilými obrazy dívek plujících střídavě hluboko pod neklidnými vlnami a zase vysoko nad vodní hladinou.
Míchá na paletě chromoxid zelený s bělobou a pak barvu, neklidnou ve stínech i ve světle, roztírá mezi šmouhami staré špíny a vybarvuje stopy muší-ho trusu, až se stává střepem oka vmáčklého do skuliny ve zdi porodnice U Apolináře. Zadními vraty právě vychází zřízenec s malou rakvičkou zabalenou do šedého plátna a míří na Karlov, aby tam odevzdal ve vrátnici nějaká úřední lejstra a v pitevně šedý balíček a potom už jen domů a do hospody Na vyhlíd-ce.
Kroky na schodišti nepřestávají burcovat. Poštovní úředník byl špatný odhad. Určitě sedí U dvou koček. Teď již může, když mu žena nic nezakazuje, prý jí za to nosí obden na hrob kytku. Klapot střevíčků patří slečně ze třetího patra. Nedávno jí přejel milence, výčepního jedné z hospod Starého města, automobil . Žili spolu na hromádce už aspoň rok a protože milenec byl bez příbuzných, zdědila po něm byt i deset ročníků Rudého práva, pečlivě vyrov-naných do stohu hned vedle záchodové mísy. Teď si namluvila číšníka z Lucerna baru a je jí dobře. Jsme šťastný dům.
Obvykle ho nejlepší myšlenky napadají, když píše červeným inkoustem. Dnes se však tohle kouzlo nechce dostavit a do jeho ruky se nepřenáší ani ten nejmenší elektrický výboj. Dívá se do svojí příruční knihovničky, snad tam hledá to posvátné první slovo, jeho oči však utkví na dvou útlých knížečkách, které se mu podařilo vydat a vedle na dlouhý sloupec knih přítele. Má závidět? Je rozdíl mezi dvěma a stem knih? A jaký? Přítel byl šetrný a všechno, co na-psal, střádal do truhly. On, svírán a mučen nejistotou svoje rukopisy pálil a ukládal do koše na papír, odkud pravidelně mizely. Možná, že jedna z těch dvou knížek ho učiní nesmrtelným, možná tu knihu bude muset teprve napsat a možná kvůli tomu bude muset změnit i barvu inkoustu.
Když mu bylo asi deset let, díval se oknem do zamlženého oparu nad Starým městem, chodívali s partou kluků na všechny pohřby mířící kolem Ko-rábu na Libeňský hřbitov. Uchvacovala je krása černých koní s nádhernými chocholy na hlavách, velký prosklený pohřební vůz zdobený vyřezávaným a pozlaceným ornamentem, zlatými andělíčky na každém rohu, vyparáděná ra-kev v závalu květin a věnců, ale nejvíc je přitahovaly uniformy funebráků, z nichž každý vypadal jako ten maršál Napoleon, co visel na obrázku ve školní chodbě. A hudba a odměřený krok, vždycky museli natahovat nohy co nejvíc, aby stačili dospělým. Ten krok byl těžký, unavený i bolavý i nedočkavý, aby už to všechno mělo konec.
Slečna je ještě někde za prací, protože opatrný krok, v pravidelných in-tervalech přerušený klepnutím hůlky, míří do čtvrtého patra. Podle opatrnosti těch kroků, je to slepec bydlící v bytě pod atelierem. Každý den se vrací domů právě v tuto dobu, jak mohl zapomenout. Často spolu prohodí pár slov o hudbě, slepý muž hraje na chromatickou harmoniku, obchází pražské parky, a v každém z nich má již svoje místo a všude hraje každému, kdo ho chce po-slouchat a do klobouku mu vhodí nějakou minci. Když se začne stmívat a parky a parčíky mění svoje denní návštěvníky za prodejné holky a také mile-necké páry. Lavičky začnou sloužit k jiným účelům a harmonikář se stává ob-tížným.
Vrací se k peru a jen několika řádky popsanému papíru a najednou se mu do vědomí vrací podivná představa, snad chvilkový sen z minulého týdne, když v pozdní hodině vracel se po večeři z hospody U rakví, viděl před svými dveřmi kohosi stát. Byl to bezpochyby muž a na okamžik měl dojem, že je to dávno již zesnulý přítel. Muž stál u dveří, zvonil na zvonek a trpělivě čekal až mu někdo přijde otevřít. Šel schod po schodu ke svému bytu a tu se k němu neznámý, jak se ukázalo mladý muž, obrací a ptá se. "Nevíte jestli je pan Bo-ris doma? Vy k němu jdete také?" Otázal se a znovu zvonil. Když došel až ke dveřím, nikdo tam nebyl. Ten zvláštní pán, tolik se podobající dávnému příte-li, tam nebyl. Nebylo ho ani slyšet odcházet. Možná to byl jen přelud vyvolaný špatným osvětlením špinavé chodby. A jak mohl zvonit, když zvonek je již nějaký čas porouchaný a nezvoní?
Přikládá hrot pera na papír a začíná psát prvním slovem, jež mu vyvřelo z podvědomí: Ladění… tady na chviličku přestává psát a pak pokračuje… smyslů narušených šeptáním kamínků uvězněných v slepcově holi. Vzdálenost měřená uslzeným okem je příslibem okamžiků přicházejících s posledním rá-nem. Chiméry dotírající na náš všední den jsou doteky žhavé lávy tryskající z nitra opotřebovaných srdcí, jater postižených cirhózou a ledvin použitelných jen jako chrastítko pro umírající nemluvňata…
Jeho ruka píše v jakémsi nezadržitelném chvatu přicházejícího konce. Dům ztichl, ztichly i slepcovy kroky. Vytušil však, bezpečně to věděl, že ně-kdo stojí za dveřmi. Ale kdo? Nikoho již roky nečeká. Ruka se zastavuje upro-střed slova: kat… aby vytvořila nové slovo děsivého významu. A zvonek nad dveřmi naléhavě zní. "Je odemčeno," volá do předsíně před pracovnou. "Pojďte dál… kdo je to?"
Vstává ze židle a jde vstříc otevírajícím se dveřím, hádá, kdo z těch, co ještě nezemřeli, to může být? A pak - ví, kdo je za dveřmi… je to On. Zasta-vuje se, dívá se a potom se v oku tornáda, stává svědkem příběhu vteřiny poo-tevíraných dveří. V té vteřině kosmického pohybu, prý však ještě stihl udělat všechno, co v životě udělat měl.
Uzavřít mola do dešťové kapky.


Květen 2007