literární časopis založený v roce 1964

Natálie Williams

Všichni chybujeme
Zpověď stařeny

Osmá noc

NOC PRVÁ: Já a rodina
Na kočičí hlavy padají kousky papíru. Právě jsem roztrhala
jeho občanský průkaz. Co na tom, že pozůstalí mají vždy
veškeré osobní doklady odevzdat.
Moj dule je mrtev. Nepřeji si nic jiného, než také
odejít. Každé ráno mi říkal: "Dobro jutro, lásko." Nema
više mojgo dule.
Do nového roku zbývá osm dní. Osam dana. Poprvé sama.
Dnes jsem šla do chrámu bohyně Ištar. Ka mi uletěla. Moje
fialky kvetou po celý rok. Jsou krásné.
U nás v Trpnji začínají kvést na zahrádkách už v
únoru. Je tam pořád teplo. Jen jednou byla zima. Nevím už
přesně, v kterém roce to bylo. Přes balkón nám visela
mimóza. Každý rok jsme měli slavnost, když rozkvetla. A
jak jednou přišla zima, mimóza umrzla.
Ptala jsem se maminky, proč už nemůže mít nikdy bílé
kvítky, které jsme milovali pro blízkost jara. Řekla mi, že
je mrtvá. A já se rozplakala, protože jsem věděla, že už
nikdy nezavoní. Odešla, jako můj tatínek kdysi. Bylo to
velice smutné.
Maminka byla krásná žena. Podobala se mimóze. Moc jsem
chtěla být jako ten keř i jako maminka, jenomže jsem se jim
vůbec nepodobala.
Nebyla jsem hezká - podobala jsem se na svoga tatu.
Měla jsem jeho dlouhý zoban a malé živé oči. Ty snad jediné
přitahovaly, protože byly jasně modré, a vlasy taky
poutaly. Hodně kontrastovaly - byly totiž tmavě hnědé,
skoro crne. (E, pa moj otac mal kudrrrnaté vlasy, a mi svi
imamo rovné).
Ale svoga otce si nepamatuji. Zemřel, když mi byly
čtyři roky. Bylo mu padesát jedna. Mladý čovek. Mamince
bylo třicet pět a měla na krku tři děti - sestru, bratra a
mě. Pocházela ze zámožné maďarské rodiny. Byla jako něžná
víla, vypadala kao Snežanka, ne Snehurka. Bílá pletj.
Crne, crne oči a husté crne vlasy.
S tatínkem se seznámili ve Vídni. On tam byl říšský
poslanec za Dalmaciju, vlastně byl kolega Tomáše Garrigua
Masaryka. Tak se přistěhovali do Imockého. Tatínek si
založil advokátní kancelář, kde zaměstnával osm lidí. Měli
hodně práce, poněvadž Imockij je rvavý kraj. Každý týden to
značilo, teda znamenalo aspoň dvadeset žaloba. Ten kraj ho
utrápil. A moji maminku taky. Po jeho smrti jsme se
přestěhovali u Split.
Mám jednu jedinou vzpomínku na svojgo tatýnka. Ležel
tam tak, jo, a maminka řekla, abych ga poljúbila. Já jsem
to udělala a otřásla jsem se odporem. Byl příšerně studený
tak, jak to mrtvoly dokážou.
Tata byl velice veselý čovek. Miloval moju mamu.
Maminka zase tiše sledovala svět kolem sebe, jako by
se jí ani netýkal. Zasněně prohlížela skrz věci a osoby a
jaksi útrpně přijímala svůj úděl, ať dobrý, či zlý. Vždycky
nám říkávala: "Nepleťte se do politiky." Neposlechla jsem
ji a musím za to platit. Maminka byla moudrá žena.
Byla jsem nejmladší a moje sestra nejstarší. Po
narození bratra dostala maminka laktační psychózu. Ta se jí
vrátila později a ona zemřela v blázinci. Teprve
sedmačtyřicetiletá. Ona byla velice citlivý člověk.
Moj dule, nemůžu bez tebe žít. Ty jsi moje země.
Sestra vždycky krásně zpívala. Já taky, ale zkazila
jsem si hlas hulením. Kouřila jsem i osmdesát cigaret
denně. Hudební sluch jsme obě měly po mamince. Její sestra,
naše teta, žila ve Vídni. Byla nadějnou klavírní
virtuoskou. Ovšem než dostala artritidu. Žádná nemoc však
nemohla zastavit její lásku k hudbě, žádná moc nemohla
zničit její absolutní sluch a výbornou hudební paměť. Teta
k nám často jezdívala na návštěvu a učila nás zpívat.
Vždycky nám z Vídně něco krásného přivezla. Nejvíce jsme se
těšívali na vídeňskou čokoládu.
Doma jsme mluvili italsky. Byla to moje druhá
mateřština. Však i moje přejmeno je italské. Pradědeček
byl totiž námořním kapitánem a jakobínem za Napoleona. Do
našeho kraje zavedl zvyk zasazovat olivu vždy, když se
někdo žení. Od té doby je v mé zemi spousta zelených oliv.
Taková oliva roste pětadvacet let, než dá plody. Není nic
lepšího, než těžké červené víno a hrstka kyselých oliv.
Joj, já sam tak nasávala, pila sam jako duha. Měli
jsme i vinnou révu. Naše vínko bylo těžké a dobré. U nás
pijí víno i děti. Voda je špatná, nechutná. Horko je i v
zimě, a tak nezbývá než ředit víno vodou a sladit cukrem,
má - li to kdo rád. Většinou víno sladí pouze děti.
Pocházím z lékařské rodiny. Dědeček, bratranec, teď i
obě jeho děti jsou lékaři. Sestra ani nedochodila
gymnázium. Skončila v septimě a vdala se. Já jsem udělala
maturitu. Jenže tenkrát holky moc studovat nechodily. To až
moj dule chtěl, abych studovala. Ale to bylo po válce a
mně bylo přes třicet.
Jak jsem se tehdy cítila mladá a svěží. Chtěla jsem
děti. Konečně. Po tolika útrapách. Všechno však bylo jinak.
Ne, nejsem neúspěšná. Nakonec můj život měl cenu.
Jenom jsem nikdy neměla opustit svoji zem. Byli jsme blbí.
Dělali jsme politiku, ale na to, abychom měli úspěch, jsme
byli příliš charakterní. Odešli jsme s vírou, že se za pár
chvil vrátíme.
Moj dule se vrátil. Po padesáti letech. Dá Bůh a
vrátím se takto i já.
Toto je mé zúčtování:
Měla jsem milovat, ne nenávidět.
Měla jsem zůstat doma, i když bych byla nula. Přijala
mě zem nejlaskavější ze všech. Mám to tu v Čechách ráda -
lidé tu mají vtip, jiskru, pochopení a lásku. Jsem ale
pořád jenom host. Ten domov, ze kterého jsem odešla, již
neexistuje. Nemám se kam vrátit.
Měla jsem poslechnout maminku, nemýlila se, ostatně
jako vždycky. Politika neznamená štěstí, i když je možná
taková doba. Žít, pracovat, mít děti, radovat se a plakat,
říkávala. Ona spíš plakala.
Měla jsem méně počítat a více cítit, když jsem měla
vztahy s muži.
Měla jsem méně cítit a více počítat, když přišel
praktický život.
Měla jsem odpouštět, pak by i mně bylo vždy odpuštěno.
Nemám se však za co stydět. Žila jsem z nejhlubší
víry, že zabráním další válce a dalšímu umírání, že činím
vše nejlepší tak, aby se všichni konečně mohli mít dobře.
Teď na sklonku života vím, jaký nesmysl je nutit lidi
do jejich štěstí. Nemůžu se dívat na ty mrtvé děti v
ulicích mého dětství. Nemůžu. Za války jsme se starala o
sirotky a zmrzačené děti. Už nikdy, nikdy jsem to nechtěla.
A teď...
Můj život měl přeci jenom cenu. Byla jsem odvážná a
chtěla hodně mužů. Teprve moj dule mě učinil doopravdy
šťastnou

NOC 2: Já a moře
Jsem dítě moře. Nikdy jsem se moře nebála. Průzračně
modré, zátoka zelených stromů a bílých kamenů, evropský
ráj. Věčné teplo, vlnky, a když bouře - vlny, vlny, vlny,
vlny. Ale nikdy strach. Moře je přítel. Hladívá mě,
polaská, pomůže, v jeho objetí se cítím bezpečná. Někdy se
zlobí, to mu pak jdu z cesty. Vím, že se za chvíli můžu
zase vrátit.
Byla jsem každý den u more, každý den jsem si máčela
své tělo ve slané vodě a vystavovala jej slunci. To slunce
mi vytvořilo na zádech ta veliká hnědá kola, která všechny
tolik odpuzují. Myslí si asi, že mám prašivinu. Ale ne, ne,
to jsou jen sluneční vzkazy stejné, jako dostal i Ikaros.
Bum! Také jsem spadla.
More byla téměř moje jediná koupel. Nikdy jsem se
příliš nemyla, ba voda a mýdlo mi byly vždy téměř odporné.
Milovala jsem vzduch a prázdný prostor. Proto je to teď
pro mě tolik těžké - nevycházím z domu, jen přešlapuji po
bytě, opírajíc se o hůl. Doktor mi řekl, že jsem v pořádku,
že mám jenom ochablé svalstvo z toho, jak jsem tři roky
bezdůvodně ležela.
Jenže to moj dule mi nedovolil vstát. Říkal mi:
"Ljubavi moja." A nosil každou hodinu něco malého k
zakousnutí až do postele. Nyní všem tvrdím, že jsem
invalida, pláču a naříkám nad svým osudem. Oni tomu věří.
Cítím se lépe jako invalida.
Nikdy jsem nebyla ljepotica. Vyrostla jsem přespříliš.
Dnes bych asi dělala modelku. Jenže kolik jsem asi mohla
sehnat kluků nad metr osmdesát? Bolí mě záda. Jaká já
bývala plavkyně! Plavat jsem se naučila už ve čtyřech
letech.
Měla jsem stejně starou kamarádku, Pakita se
jmenovala. Její maminka pocházela z Peru, takže doma
mluvili španělsky. Při našich dětských hrách nám nikterak
nevadilo, že já mluvím italsky a ona španělsky, rozuměly
jsem si báječně. Tak tuhle Pakitu jsem chtěla taky naučit
plavat. Hlavně jsem doufala, že se před ní vytáhnu.
Moje o pět let starší sestra nad námi držela dozor.
Jenže se právě zapovídala se svou kamarádkou a já jsem s
pocitem hrdiny vzala tajně Pakitu na záda a plavala jsem.
Byly jsme však obě malé a já přecenila své síly. Po
několika metrech jsme klesly ke dnu. Bylo tam relativně
mělko. Dvě pětiletá děvčátka však v této hloubce už
nestačila.
Pakita se mě však držela pevně a nechtěla se pustit.
Hrozilo, že se obě utopíme. Nevím, kde se tehdy ve mně
vzalo tolik duchapřítomnosti. Otočila jsem se totiž na dně
směrem ke břehu a po rukou došla zpátky. Moje sestra
mezitím už na břehu šílela. Dostala jsem od ní pár facek za
ucho a před maminkou jsme obě o této příhodě pomlčely. Od
té doby jsem se už nikdy netopila.
Od plavání jsem měla prsa malá, ale pevná. Skoro celý
rok jsme blbli v moři, nebáli se ani vodní síly ani
žraloků. Byli jsme tehdy opravdu pitomí. Ze tří metrů jsme
skákali šipky a salta do vody hluboké sotva půl metru.
Divím se, že si nikdo nezlomil vaz.
Kromě plavání jsem chodila ještě cvičit do Sokola. Ale
to bylo až ve Splitu. Po cvičení jsem se vždycky ještě
dívala na trénink Hajduku Split. Byla jsem jeho velkým
fanouškem a povzbuzovala je skoro každý zápas, který doma
sehráli. Prohrávali málokdy. Jen jednou si pamatuji. Hráli
proti mužstvu Konkordija Záhřeb. Byli ten den velmi špatní
a prohráli jedna pět. Já jsem celý zápas temperamentně
komentovala a nadávala, jak jen to Dalmatinci dovedou.
Za mnou seděl celou dobu pán, který přijel až z
Osijeku podporovat "své" mužstvo. Chovala jsem se zřejmě i
na jižanský vkus přespříliš hlučně. Ten pán měl ze mě
evidentně legraci a tím mě ještě víc popichoval. Na konci
zápasu, kdy už byl jasný výsledek, mi poklepal na rameno a
s úsměvem mi řekl: "Slečno, nerozčilujte se, lopta je
kulatá." Vybuchla jsem jako sopka. Ten pán se jen smál.
Ještě týden po slavné prohře jsem nemohla vyloudit ze svých
hlasivek kloudný zvuk.
Na Hajduk Split jsem nezanevřela nikdy, i když jsem
jim dlouho nemohla odpustit pokoření, kterého se mi
dostalo. Dnes je mi líto, že už jsem nikdy toho pána
nepotkala. I když mě tehdy naštval, byl vlastně náramně
kouzelný a měl smysl pro humor. Taková moje první tajná
láska.
Taky jsem chodila do školy. Moc mě to nebavilo. Byla
jsem velmi živá a veselá. Příliš jsem milovala prostor,
než aby mě bavilo sedět ve školních lavicích dívčího
reálného gymnázia.
Od dětství jsem mluvila dvěma jazyky: chorvatsky a
italsky. Ve škole jsme měli ještě němčinu a francouzštinu.
Oba jazyky jsem nenáviděla. Němčinu pro její ošklivost a
francouzštinu kvůli ošklivé učitelce. Ale znalost jazyků
se mi velmi hodila, což jsem samozřejmě ocenila až mnohem
později. Po válce jsem se ještě naučila engelski a potom
česky, ale to už bylo všechno a kromě maturity jsem ve svém
životě nic nedokázala. Jen při hodinách zpěvu jsem se uměla
odpoutat od bezuzdného skotačení. Hudbu jsem milovala skoro
jako moře.
Toužila jsem po cestování. Proto jsem dávala velký
pozor i na hodinách zeměpisu. Nic mi nebylo tak blízké
jako cizí země. To se ve mně asi ozývala krev pradědečka,
toho napoleonského námořního kapitána. Mé přání se mi
vyplnilo víc než bohatě. Dostala jsem se do Francie,
Anglie i Ameriky, Německa a nakonec Československa.
Československo se stalo mou druhou vlastí. Trochu tomu
nerozumím. Je to jedna z mála zemí, která nemá moře ani
kousíček. Vždycky jsem si myslela, že bez moře nemůžu žít.
A já žiju. Již téměř padesát let. Trest za mou
tvrdohlavost. Nesmyslnou ovšem. Ničeho jsem tím nedosáhla.
Moře jsem se nikdy nebála. Nasávala jsem každou jeho
vůni, tančila dle jeho taktu a podle jeho not zpívala. Jen
jednou jsem se ho lekla. To když po válce poprvé vyjel nově
opravený parník Queen Mary na svou záoceánskou pouť. Bylo
to skoro u amerického břehu. Vlny se tříštily o skaliska a
byly vysoké, vysokánské. Nebe zocelovělo.Všem byl špatně z
velkorysého oceánského houpání. I můj manžel zvracel.
Jen já, stará částečka mořského živlu, jsem se cítila
báječně. I přes varování kapitána jsem vyšla na horní
palubu. Naklonila jsem se odvážně přes zábradlí a najednou
koukám, kolem mě všude moře!
Byla jsem naprosto zděšená z toho vodního vaku, až se
mi roztřásla kolena. Utekla jsem s jekotem do podpalubí.
Jeden námořník se tomu od srdce smál. Queen Mary se brzy
zase z boku narovnala. My jsme nakonec do Ameriku dorazili
včas a nepochroumaní.
Tak to bylo jedno z mých posledních setkání s mořem,
k němuž došlo jenom proto, že jsem se bála letět letadle

NOC 3: Já a válka
Jak miluji moře, tak nenávidím oheň. Jednou, to jsem
byla ještě malá holka, jsme málem vyhořeli. Bydleli jsme
tehdy už ve Splitu. Začal hořet vedlejší dům. My jsme
dlouho nic nezpozorovali, až přátelé k nám přišli a my
rychle vyběhli z baráku. Naštěstí včas přijeli hasiči a
požár rychle zlikvidovali. Zůstala ve mně však
nezvladatelná, téměř obsesivní hrůza před pekelným živlem.
Nenávidím požáry. A rat je požár.
Byla jsem veomi mladá, když začala válka - necelých
třicet. Co to je? Nic proti dvacátému století. Narodila
jsem se za první války, bojovala ve druhé, prožila třetí a
nyní sleduji, jak se v mé zemi opět střílí. Proč? Ničemu
nerozumím. Proč jsem se toho musela dožít? Já jsem přece
Jugoslovenka iz Dalmacije.
Zprvu jsem nic nechtěla dělat. Lehkomyslná, věčně
svádějící muže. Pracovala jsem. Politika meni nezajímala.
Jenže pak se dostanete k určité hranici, kdy politika musí
začít zajímat i toho posledního čističe obuvi.
Musela jsem vidět umírat své bližní, abych se sama
začala bouřit. Byla jsem dobrá katolička. Dala jsem se k
partyzánům. Vždycky jsem se starala o děti, byla dojatá
jejich nevinností, bezbranností a bídou. A tajně jsem se
těšila na své.
Přešla jsem na jinou víru a u ní už zůstala. Komunismu
jsem obětovala vše: Svou rodinu, své přátele, svou
budoucnost, sebe samu. A to je bio můj osud a moje smůla.
Takhle si s námi zahrála válka. Nechala ztvrdnout srdce a
změknout mozky.
Dokud u nás byli Italové, bylo to dobré. Měli v sobě
člověčinu. Němci na mě vždycky působili jako stroje. Ta
jejich disciplína je tak dokonalá, až je nakonec brzdí,
brání jim v rozletu. Improvizace, ten dar Slovanů, jak by
byl krásný ve spojení s jejich spořádaností!
Když u nás byli ještě Italové, stala se taková dosti
bezvýznamná příhoda, kterou jsem si ovšem zapamatovala.
Byla jsem takhle jednou v podvečer na korzu se svou
přítelkyní a se svým přítelem. Věděli jsme, že musíme být
do setmění doma, protože jinak by nás čekala nechutná
prohlídka na ulici. Připozdívalo se a moje přítelkyně se
rozloučila.
My jsme se ještě chvíli procházeli a pak se vydali
pomalu nazpátek. Ale nestihli jsme to včas. Zastavila nás
hlídka. Vyndala jsem svůj pas a ten voják si ještě
zavtipkoval. Asi že měl radost, že vidí dívku s italským
přejménem. Byla jsem hubatá a odsekla mu. Proto jsem musela
nadzvednout sukni a oni mě pořádně prohmatali. Mého přítele
(byl to můj kluk, jak se dnes říká) nechali být.
Teprve až posle válci jsem se od té přítelkyně
dozvěděla, co se vlastně stalo. Řekla mi, že mě velice
obdivuje. A když jsem se zeptala, proč, dostalo se mi
odpovědi, že můj tehdejší přítel měl ten večer u sebe
pistoli a za šerpou klobouku seznam jmen určitých lidí,
kteří měli obdržet jisté zprávy. Kdybych to byla věděla,
nezůstala bych tehdy tak klidná.
Svého přítele jsem už po válce neviděla. Rozešli jsme
se z mého popudu. Vzala jsem si svého duleho. Nenáviděli
se. Můj přítel si myslel, že je to vina duleho. Nebyla. Jak
podivně proběhl můj život. Moj dule byl Žid, proto mu
nezbyli žádní příbuzní. On sám si musel změnit jméno, aby
ho hned nezastřelili, kdyby ho chytili. To jméno mu už
zůstalo.
Naše svatba se odehrála velmi neromanticky - v lese,
upocení a ve vojenském, on o půldruhé hlavy menší než já,
jaká karikatura pro dnešní dobu. Na konci rata, války jsem
se setkala s anglickými a americkými vojáky. Neuměla jsem
tehdy ještě anglicky - to jsem se naučila až v Americe. A
tak jsem se naučila jen několik frází a termínů, které mi
pro základní domluvu stačily. Zachraňovali jsme spolu děti.
Proto se teď nemůžu dívat na ty zmrzačené tváře. Bolí to.
Nikdy nepochopím, jakto že ti samí Angličani po válce
dělali, jako by nás ani neznali. Přitom byli předtím samý
"joke" a "photo". Ne, tady je něco, co mi uniká.
Po válce jsem se dostala do Bělehradu. Pracovala jsem
tam, až v sedmačtyřicátém jsme s manželem odjeli do
Ameriky. My Dalmatinci jsme veseli ljudi. Rádi vínko, rádi
smích a moře, kazí se nám zuby a míváme nemocné ledviny. A
poznáme se podle toho, že hrozně nadáváme, joj, my
klejeme. V Bělehradu jsem zažila svou první opravdovou
zimu. Tam vždycky fouká vítr, který je velice ostrý a
ledový. Všechno potom zamrzne, lidem zčervenají tváře a
zbělá obočí. Ten vítr má jméno košava.
To jsem poprvé přišla do práce pozdě, když přišla
košava. Všechno zamrzlo a já jsem po ulici lezla málem po
kolenou. Na stehnech jsem měla obrovské modřiny. Ruce
odřené do krve.
Přišla jsem do práce a tam už se všichni sháněli,
kdeže jsem. A já nadávala. A všichni se smáli. Někdo
podotkl, že určitě musím být z Dalmácie a všichni se smáli
ještě víc.
Tak poznali, odkud jsem. Ještěže česky neumím moc
nadávat. Je to příliš tichá řeč.

NOC 4: Já a moje lásky
Nikdy jsem nebyla krásná. Na svou generaci příliš
vysoká. Metr osmdesát je vlastně i teď dost, jenže tehdy to
bylo ještě víc. Kdybych byla mladá dnes, třeba bych mohla
dělat i modelku.
Jenže dnešní modelky jsou moc hubené, ani nemají
pěkné postavy. Vítr jim fouká mezi nohama a obličeje jsou
jak hlavy porcelánových panen. Na mně byl jediný trochu
zajímavý kontrast mých světle modrých očí a crnych vlasů.
Jinak obličej nebyl moc půvabný. Málo smyslné rty a nos
jak orlí zoban. Ee.
Líčila jsem si jenom rty, protože kdybych si malovala
i oči, vypadala bych jako kurva. Já říkám všem, co si
myslím. Vždycky až potom si uvědomím, že to bylo sprostý a
neurvalý, ale když má ženská třeba křivé nohy, nemůžu si
pomoct, musím jí to říct. Takoví jsme my, Jugoslovenci.
Zůstala jsem holkou od moře. Nevadí mi špína a v této
zemi je mi stále zima, tak ani nevětrám. Ach ano, mé lásky.
I přes své zjevné tělesné nedostatky jsem měla hodně
nápadníků. Byla jsem totiž velice veselá. Myslím, že
tomuto druhu veselosti se ve střední Evropě říká hysterie.
Strašně ráda vzpomínám na jednoho musulmana. Bylo mi
sedmnáct, horké léto před maturitou. Prožili jsme spolu
vášnivý vztah bez nároku na trvanlivost. Nádherně líbal,
tak jako žádný muž nikdy po něm. Prázdniny skončily a náš
vztah taky.
Byla sam celkem mrcha. V mezidobí sam hojně koketovala
s chlapci i muži. Nezabránilo mi v tom ani, když ten muž
byl někde vázán.
Tak jedna spolužačka chodila s momkem. Měli se brát
hned, jak ona složí maturitu. On po mně pořád pokukoval,
při každém setkání mě svlékal očima. Moje postava nebyla k
zahození - dlouhé nohy a příjemné zaobliny. Ne žádná
křehulka, nebo kostnatá kráska střižená podle vzoru
pracovního tábora jako dnes.
Jednou jsme šli z tancovačky. On doprovodil svou dívku
a pak šel se mnou. Cestou jsme se několikrát dlouze
líbali. Neodporovala jsem.
Druhý den, když čekal na mou spolužačku, se na mě ani
nepodíval, pozdravil na půl huby. Šlo nás ve skupině víc,
a tak se po chvíli stalo, že jsme se s oním mladíkem ocitli
vedle sebe. Minutku mlčel a pak řekl: "Doufám, že ze
včerejška nevyvozuješ důsledky. Když tak jsem ochoten se s
tebou finančně vyrovnat." Byl ze zámožné rodiny.
Zasmála jsem se: "Ty si myslíš, že jsem prostitutka?
Abys věděl, nechtěla bych být na jejím místě. Ty totiž
líbáš nemožně." (Líbal nemožně.) A nechala jsem ho tam
stát s otevřenou pusou.
Moje první opravdová láska přišla, když mi bylo
devatenáct. Pak byly ještě dvě další lásky, jedna větší
než druhá. Takže bych to seřadila asi takto:
První láska VELKÁ
Druhá láska VĚTŠÍ
Třetí láska NEJVĚTŠÍ A NA CELÝ ŽIVOT
Ten kluk byl z Bělehradu, takže asi Srb. Seznámili
jsme se v létě ve Splitu. Studoval práva a byl o tři roky
starší, než já. Do konce studia mu tehdy zbývaly čtyři
semestry. Zabouchla jsem se a ztratila jsem soudnost.
Přestala jsem být sama sebou. Chtěla jsem být kao on, ve
všem se mu přizpůsobit. Dokonce jsem zezačátku tajně
pomýšlela na sňatek.
Bylo to krásné jednu godinu. Navštěvoval mě, psal mi.
Bylo to tak krásné, že jsem zapomněla být veselá a jen jsem
jako slaměná vdova čekala na něho. Ani jsem očkem o chlapa
nezavadila. Hrůza! Trochu jsem se zarazila, když jsem ale
zjistila, že zaúkoloval mého bratra, aby mě sledoval (sám
bratr mi to řekl). Pak přišlo další léto a zlom. Celou dobu
jsme byli spolu. Jak někdo dokáže udělat druhému ze života
peklo!
Věčně mi nadával a dělal scény kvůli ničemu. Vedl
depresivní řeči o sobě samém a svém sobeckém já. Měla jsem
ho neustále ujišťovat, jak je skvělý. A dělala jsem to a
polykala veškerou zlost, která se ve mně hromadila. V
nejněžnějších chvilkách mi dokázal říct, že mě nemiluje a
že vlastně neví, proč spolu jsme, a až najde smysl našeho
vztahu, tak buď zůstaneme spolu, nebo se rozejdeme. Měla
jsem mu tehdy rozbít o hlavu kus železa.
Týral sebe i mě představami o tom, kolik mužů jsem
imala, kolik mám (samozřejmě tajně) a kolik jich budu mít.
Řekl mi, že by si mě stejně nikdy nemohl vzít, protože
jeho matka by mě určitě neměla ráda. Říkat takové věci
zamilované holce je zločin. Jenže já ga milovala dál. I
když ty další dva roky byly vlastně agónií.
Střídaly se rozchody a usmiřování a další žárlivé
scény a citové vydírání, až mě to jednoho dne omrzelo a
pravila jsem: "Sbohem." A bolelo to velice, ježto mi ten
muž na rozloučenou poslal dopis plný nenávisti. Na čtyři
stránky vypočetl moje špatné vlastnosti. Mohly za konec
našeho vztahu.
Ještě měsíc potom jsem ho vídávala stojícího na rohu
naší ulice a hledícího do mého okna. Jako stín sledoval
každý můj krok. Imala sam opravdový strach. Myslím, že mě
chtěl zabít. Byl toho schopen. Ani nevím, proč se o to
nepokusil. Tři roky trval náš vztah a další tři jsem na
muže ani nepomyslela. Tak veliká byla moje bolest a tak
dlouho jsem si musela zvykat na myšlenku, že už ho nemám a
nesmím milovat.
Pak přišel další muž. Byl hodný, něžný a pozorný.
Zcela mě naplnil. Vzdělaný a chytrý. On mi dal zapomenout
na to ublížení a pokoření, na ty rány pod pás. Byla jsem s
ním moc šťastná, já, osmadvacetiletá mladá, leč zralá žena,
podle mínění ostatních již stará panna. To už jsme spolu
chodili vlastně tři a půl roku. Těšila jsem se dokonce na
děti.
Dohodli jsme se, že už není na co čekat, za měsíc
oznámíme zásnuby a do půl roku bude svatba. Zasnoubili jsme
se a byla z toho veliká sláva. Moje sestra, která už dávno
vdaná byla a měla dvě děti, měla asi největší radost.
Všichni přátelé a príbuzní nám gratulovali. Ve městě z
toho byla událost. Jenže moj prítel mi po zásnubách sdělil,
že má nemoc - tuberkulózu v krvi. Velmi jsem se zděsila.
Přemýšlela jsem, jak mu pomoci, a taky jsem se bála, že
zemře.
Naštěstí můj bratranec, pokračovatel naší rodinné
lékařské tradice, bio je specialistom na TBC. Ihned jsem se
za ním rozjela. To, co mi řekl, změnilo můj další osud.
Tuberkulóza v krvi je přenosná na děti! Je dědičná! A
potomek prý může být i debilní! Chtěla jsem mít dětí a
zdravé děti. Nevím už, proč, ale svému příteli jsem vůbec
nic neřekla. Prostě jsem zrušila naše zasnoubení. Nechápal
ništa. Myslel si, že jsem se zbláznila.
Začala jsem se přátelit se svým dulem. Bylo to
zpočátku opravdu jen přátelství. Můj exsnoubenec ho však
nenáviděl až do konce života. Byl přesvědčený, že on byl
příčinnou našeho rozchodu.
Ani nemusím popisovat, jaký skandál mé chování
vyvolalo. Ale rodina mě tenkrát podržela. Dva roky nato
jsem se vdala. U partyzánů. Bez všech fangliček a výbuchů
falešné radosti. Zato jsem však byla po celý život
šťastná. Moj dule mě takovou učinil.
Můj bývalý přítel se na konci války oženil. Po dvou
letech se mu narodil syn. Byl mentálně retardovaný a
zemřel ve věku dvaceti let. Žádné další děti potom už
neměl. Jenže i mě Bůh potrestal za moji neskromnost a
zradu. Jaká je to ironie: htela jsem mít děti, své
nápadníky jsem však dlouho přebírala, až jsem se vdala v
jednatřiceti. Než jsem se stačila rozkoukat, lékaři mi
diagnostikovali rakovinu prsu. Vzali mi mou pýchu a já
přežila. Měla jsem vlastně kliku.
Dítě jsem však neadoptovala. Bála jsem se toho.
Myslím, že to byla další velká chyba mého života. Teď je
na lítost trochu pozdě. Pak tedy nelituji.

Noc pátá: Já a Amerika
Amerika byla pro mě kafkovskou zemí tolerancije a
nesnášenlivosti. Svoboda i vězení předsudků. Země míru.
Vybavena těmito znalostmi jsem odjela se svým manželem v
roce čtyřicet sedm za oceán. Manžel uměl anglicky
perfektně, jak jinak. Zcela jistě by nemohl být jmenován na
obchodní zastupitelství do tak důležité země bez znalosti
jejího jazyka. Já sam uměla jen pár frází a vojenských
pokynů, které jsem se naučila od Angličanů, když jsme
spolu zachraňovali děti.
Jako dopravní prostředek jsem prosadila loď. Jeli jsme
parníkem Queen Mary, který se takto poprvé zaleskl po
válce. Zvolila jsem cestu po moři ze dvou důvodů: Za prvé
jsem se bála letět letadlem a za druhé jsem si říkala, že
možda jedu do Ameriky poprvé a naposledy, takže si musím
užít oceánu.
Měla jsem správné tušení. Po našem kvapném opuštění
Ameriky jsem se tam již nikdy neměla možnost vrátit. Sama
jsem se o tu možnost připravila.
Nikdy nezapomenu na svůj odjezd iz Evropy. Jeli jsme
spolu přes Paříž. Můj muž tamo imal sestřenici - byla
Francouzka. Zůstali jsme u ní několik dní.
Nikdy nepochopím, co se to stalo s mým dulem. Vždycky
uměl francouzsky skvěle, četl dokonce Rousseaua a Rabelaise
v originále, s francouzskými vojáky komunikoval výborně.
Jenže tenkrát v Paříži před svou sestřenicí pronesl dvě
nesouvislé věty, jinak jsem veškerou konverzaci musela
zajistit já, která měla z francouzštiny u maturity čtyřku
a celé gymnázium ji i její učitelku nenáviděla.
Když jsme odjížděli, zeptala jsem se ho, co to s ním
bylo před jeho sestřenicí. "Já nevím, ljubavi moja," řekl
tehdy, "ale když jsem jí měl něco říct, tak jsem v ten
okamžik zapomněl francouzsky."
Pak jsme se konečně vydali do Anglie. Lodí přes Kanál
do Doveru a do Londýna. V Londýně na nás čekala moje
sestra. Žila tady už pět let se svým manželem. Jenže teď se
chtěli konečně zase vrátit domů, na jih. Se sestrou jsme se
objaly a celých pět dní se nám pusa nezastavila.
Doprovodila nás i s manželem do Southemptonu, odkud
odjížděla Queen Mary.
Celou dobu byla velice veselá. Až když zbývalo do
odjezdu pět minut, najednou se strašno rozplakala. Nikdy
jsem se nedokázala vyrovnat se sestřiným pláčem. Zeptala
jsem se jí, co se děje, vždyť mene může navštívit. Ale ona
odpověděla: "Víš, já si nemůžu pomoct, mám pocit, jako bys
odjížděla navždy." Tenkrát jsem ji uklidnila. Až mnohem
později se ukázalo, že sestřino tušení bylo pravdivé. Už
nikdy jsme se neviděly.
Cesta lodí byla duga a zajímavá. Nechci se opakovat,
ale miluji to množství slané vody. Přálo nám i počasí. S
nikým jsme se ale neseznámili, protože na palubě s námi
byli jenom Angličané a Američani. Byli jsme z jejich
společenství ihned exkomunikováni, což se mě velice dotklo.
Chování Američanů, kteří se plavili s námi, a moje válečné
zkušenosti s Anglosasy ovlivnily můj celoživotní názor na
toto zvláštní plémě. Jsou jako děti - plni rozporů a pýchy,
srdečnosti a uzavřenosti. Nikdy jsem nevěděla, co od nich
mám čekat, a nikdy jsem je nepochopila.
Amerika mě přivítala velkou vlnou, které jsem se
naprosto zděsila. Nebydleli jsme přímo ve Washingtonu, ale
kousek za ním. Bylo to tam moc krásné. Manžel měl práci a
já se věnovala mnoho hodin prohlídce města a galérií. Taky
jsem si občas něco koupila, ne však příliš. Ještě jsme na
tom nebyli tak dobře. Můj dragi muž mě každou volnou chvíli
doprovázel, ukazoval známá místa a vše komentoval.
Obdivovala jsem jeho chytrost a vzdělanost. Znal snad
všechno na světě. Já nikdy tak chytrá nebyla.
Brzy mě však procházky začaly nudit. Sehnala jsem si
tedy učitelku angličtiny a rozhodla se, že budu tento jezik
studovat na Maryland University. Dojížděla jsem triraza
týdně na hodiny a začala být velice šťastná. Před sebou
čtyři roky a já pomalu zapomínala na svůj velký ženský
handicap, že totiž nikdy nebudu moct mít děti. Na kursu se
mnou studovalo spoustu zajímavých lidí z nejrůznějších
koutů světa. Už jsem ale zapomněla jejich tváře i imena.
Pamatuji si jenom na učitelku, která byla fantastická. Do
měsíce jsme se mohli po Washingtonu pohybovat beze
strachu, že se ztratíme nebo že si nekoupíme nic k jídlu.
Po čase sam se snažila číst i noviny. Naše učitelka
nama poradila, abychom chodili hodně do kina. Do amerického
kina, kterému Američani sami říkají divadlo a mají jej
povýšené na modlu své nepřekonatelné kultury, jsem chodila
i třikrát týdně.
Zpočátku jsem nerozuměla ani slovo, vlastně jsem měla
pochybnosti, jestli ti herci nějaká slova vůbec vyslovují.
Celá ta řeč mi zněla jako bublání vroucí vody. Jenže bylo
fajn, že vždycky u úvodní písničky se dole pod obrazem
objevovala slova. Měla jsem tak možnost se lépe
orientovat. Postupem času se z amorfního drkotání začal
jako malý zázrak vyjevovat jazyk, podoben Michelangelově
plastice. Zurčení tekoucí vody a šumící les dostal
jednoznačný smysl, což ještě umocnilo prožitek, který jsem
dříve měla z rychlosti, melodie a hlasitosti mluvy, gesta
a výrazy herců se stala barevnějšími v úplně nové dimenzi
lidství.
Byla jsem moc šťastná. Razuměla jsem. To još více
podnítilo moje rozhodnutí studovat angličtinu, začala jsem
se poznenáhlu do onoho prazvláštního jazyka zamilovávat.
Ovšem, do četby románů jsem měla ještě hodně daleko. Bylo
mi líto, že to jde tak pomalu, protože čtením jsem byla
úplně posedlá, jako bych se chtěla naplnit.
Moje pravidelné návštěvy Washingtonu mi umožnily
poznat krásná místa a spoustu zajímavých lidí. Oblíbila
jsem si toulání o samotě, což v mé rodné zemi pro ženu
bylo takřka nemožné, ne-li skandální. O víkendech sam s
manželem a s kolegy z vyslanectví často jezdili do přírody
a pořádali pikniky. No, ti lidé zase tak moc zajímaví
nebyli, ani jsem neměla chuť se s nimi příliš sblížit, ale
pro nezávaznou zábavu to byla dobrá společnost.
Chodili jsme také tancovat. Ne s Američany, ale na
české krajanské bály. Bylo roztomilé vidět Američany,
kteří se od svých prarodičů naučili pozdravit a poděkovat,
jak si hrdě vykračují ve svém kroji z toho či onoho kraje
a byli by se asi urazili, kdyby je někdo přesvědčoval, že
nejsou Česi. Měla jsem ty lidi ohromně ráda. Byli citliví,
přátelští a otevření. Vlastně se nepodobali tak moc
Američanům, které jsem poznala.
Samozřejmě jsem se chtěla zdokonalit v konverzaci.
Bohužel moji sousedé, hrdí na svůj irský původ, se zmohli
pouze na duchaplnou výměnu ve stylu "how are you," a "it
is fine weather".
Nejprve jsem si myslela, že se před námi jen ostýchají
a nechtějí si nás pustit k tělu, poněvadž jsme cizinci.
Posléze se ukázalo, že oni takto komunikují i mezi sebou.
Nedokázala jsem to pochopit a to jejich věčné usměvavé
"how do you do" a "Mrs Green has a new dress, it is
terrible, indeed" mi brzy začalo lézt na nervy.
Mohlo to znamenat dvě věci: buďto se tak povrchně
bavili, jelikož v zásadě nestáli o žádný bližší kontakt
vůbec s nikým, nebo to byli duševní kastráti k politování.
Já sam optimista - nadam, že se jednalo o vzácný exemplář
mentálně zaostalého, vcelku milého a hmotně zajištěného
amerického občana. Potkala jsem totiž jinak velké množství
nesmírně milých a vtipných lidí. Po této stránce si na
Ameriku nemůžu stěžovat.
To, co mě skutečně rozčilovalo, byl veřejně uznávaný
rasismus. Nápisy "Only for white" se běžně objevovaly v
obchodech, bílý si vedle černého v autobuse nikdy nesedl,
sanitky pro bílé nebraly černé nemocné.
Já jsem netušila, že rasizam může být tak důsledný, že
může být dokonce považován za normu. Stalo se mi, že jsem
si právě v autobuse sedla vedle mladé černošské maminky.
Měla s sebou krásnou okatou holčičku. Ta se rozplakala a
konduktérka je chtěla obě vyhodit. Poprosila jsem ji, ať
to nedělá, a holčičku jsem pochovala. Po chvilce se
utišila a zvědavě si mě prohlížela. Ta mladá maminka se mě
zeptala: "Proč to děláte?" A já jí řekla: "Mám děti ráda.
Stane se, že občas zapláčou. Přece kvůli tomu nebudete
čekat v dešti na další autobus." "Vy nejste odtud, že?"
"Ne, já jsem z Evropy," odpověděla jsem. Když je mladá
žena vystupovala, imala slzy v očích.
Pak ke mně přistoupila taková distingovaná padesátnice
bílé pletj: "Madam, obdivuji vaši odvahu, vždyť vás mohla
okrást nebo jste od ní mohla něco chytnout." Nikdy na to
nezapomenu. Vím, že bych v Americe žít nemohla.
Ach ano, původně jsem mluvila o českých bálech. No,
čovek se zakecá a pak z toho vyjdou akorát blbosti. Na těch
českých bálech jsem se seznámila s jednou Češkou. Měla za
manžela Angličana, taxikáře. On byl moc milý a veoma
přístupný člověk, ona byla také pohostinná a milá, jenže v
některých otázkách zůstala jaksi nekompromisní, zvláště
šlo-li o Československo.
Chodívali jsme k nim každý čtvrtek na partičku bridže.
S námi tam vždy přibyl ještě jeden jugoslovenský manželský
pár. Tam jsem se naučila hrát karty, poprvé v životě. Na
konci února osmačtyřicet jsme byli u nich taky. Když
vynášela, pronesla jednu větu: "Kdybych mohla, jedu domů a
střílím do komunistů."
Pocítila jsem k té ženě odpor, ne pro její názor, ale
pro její hlubokou nenávist, kterou skrývala za lásku ke
své vlasti. Její manžel pouze zamručel: "Prosím tě, co bys
dokázala tím, že někoho zabiješ, o své pravdě ho stejně
nepřesvědčíš."
V tu chvíli jsem k tomuto prostému muži pocítila
obdiv. Již za války jsem několikrát pocítila, co v sobě
Angličané, s nimiž jsem se dostala do styku, nosí, ale
neuvědomila jsem si, že se s těmi vlastnostmi zřejmě i rodí
a ani snad netuší, jaký dar dostanou hned se svým prvním
člověčím výkřikem. Ctím nesmírně ten národ, jeho
snášenlivost a pokoru před dějinami.
Co by a kdyby nemá smysl rozebírat. Byl to pěkný čas,
i když tak krátký. Šli jsme za fata morgánou a ta se
rozplynula. Československo se stalo mojí druhou vlastí. A
Bůh mi snad, až mu zaklepu na bránu, odpustí, že jsem
místo něj začala milovat Stalina.
Když jsem pochopila, jakou blbost jsem udělala, co
jsem si způsobila, návrat už nebyl možný. Moje stará vlast
již neexistovala, místo ní vznikla jakási nová zem, divná a
neznámá. Po její návštěvě mi konečně došlo, že jsem doma u
usměvavých krojovaných milovníků piva. Mám Čechy ráda.
Už tenkrát v Americe sam se začala velmi měnit. Až
později jsem si uvědomila, že i přes pečlivé udržování
našich zvyků začínáme poznenáhlu myslet jinak, že už nejsme
Jugoslovenci, ale nikdy se nestaneme ani někým jiným.
Přestali jsme prostě být, a přesto jsme museli existovat.

Noc šestá: Já a moje nemoc
Měla jsem za život pár nemocí. Vlastně jsem téměř
nestonala, ale když už mě něco popadlo, tak to stálo za
to. Jenže teď po těch letech teprve vím, že nejhorší nemoc,
kterou jsem kdy prodělala, je vnitřní bolest, a jediná
nemoc, kterou jsem nikdy docela nevyléčila, je nenávist.
Byla jsem zdatná sportovkyně, měla jsem svaly (Bože,
dneska jsem jen kost a kůže a sotva chodím). Na zdraví
jsem si rozhodně nemohla stěžovat. Říkali mi, že se
postavou podobám bohyni, do bronzova opálená jsem se
procházela po sunci, přímá a hrdá. Zuby se mi nekazily,
akorát od dvaceti let mě trápila paradentóza, ostatně jako
většinu Dalmatinců. Brala jsem to na lehkou váhu - dál jsem
jedla bílý chléb a kouřila, a tak jsem v pětačtyřiceti
vyfasovala sociální zuby.
Ledviny jsem měla vždycky zvětšené odjakživa, začalo
mi to vadit až mnohem později. Pak mě tam při každém
stresu začalo píchat. Taky jsem několikrát prodělala
zánět. Jenže tohle též patří mezi typické dalmatinské
nemoci. Ani by mi to tolik nevadilo, kdyby...
...mi neuřízli levé prso. Vlastně jsem se díky
rakovině dostala u Ameriku. Ale o tom až později.
Bylo to v květnu šestačtyřicet. Slavili jsme prvi máj
v průvodu. Slunce nám pražilo na hlavy, že jsme se ani
nemohli moc radovat, poněvadž z nás lil pot ukrutným
způsobem. Sundala jsem si tedy napřed bundu, pak i blůzu a
zůstala sam samo ve spodní košilce. Otřela jsem si pot z
čela a z hrudníku. A najedenkrát cítím na prsu takovou
bulku. Řekla jsem to hned svému dulemu. Neváhal a objednal
mě k nejlepšímu specialistovi v Bělehradu, univerzitnímu
profesorovi.
Pan doktor mi odebral vzorek z bulky. Potom ještě
objevil jednu kuličku pod ní a ta se mu nelíbila. Odebrané
vzorky prohlížel ve zkumavce proti světlu a potřásal jimi.
Říkal: "To se mi nelíbí, to se mi nelíbí."
Hned poslal zkumavky na rozbor do laboratoře. A
sedmého května jsem šla pod kudlu. Ruku mi přivázali přes
to prázdno. Já jsem si vůbec neuvědomovala, co to všechno
znamená. Byla jsem na pokoji s jednou krajankou a to byla
taková čupr holka, se kterou byla děsná legrace. Pořád
jsme se smály jako puberťačky, a tak meni obvaz museli
povolit, jinak bych se na něm při té srandě uškrtila.
Za nedelju jsem byla propuštěná a potom jsem chodila
na ozařování. Paprsky mi úplně spálili krk a podpaží. Od
té doby mi nerostou chloupky. Pan doktor mi řekl, že se
nesmím koupat, ali já, mořský živel, jsem to stejně nakonec
nevydržela. To už jsem věděla, že nikdy nebudu moci mít
děti. Smutek mě ale přepadal až mnohem později, protože já
sam děti odjakživa doopravdy milovala. Tehdy jsem ještě
netušila, že přežiju i svého nejdražšího.
Tak, říkala jsem si, když přežiju deset let, mám snad
naději. Moj dule mě neopustil, jak se tak mnohdy stává.
Přeci jenom jsem se bála metastáz. Proto jsem se nechala
vyšetřit od svého bratrance. Důkladně mě prosvítil
paprsky x ze všech stran a řekl, že sam čistá.
Můj manžel zařídil, abychom rychle změnili prostředí a
já neměla možnost upadnout u deprese. Přes své přátele
získal místo na obchodním zastupitelství v Americe. Do půl
roku bylo vše zařízeno. Můj muž byl od přírody organizační
talent.
Do Ameriky jsem se moc těšila. Byla to ohromná
zkušenost. A uprostřed té spousty nových dojmů a zážitků
jsem zapomněla na svou ženskou méněcennost. Chystala jsem
se studovat angličtinu, jenže osud rozhodl jinak.
V Československu jsem se k ženskému lékaři dostala až
po několika letech. Důkladně mě vyšetřil a prohlásil mě za
zdravou. Pak se podrobně vyptal na průběh vyšetřování a
operaci v Bělehradě. Když jsem mu to popsala, skoro se
zděsil: "To není možné, takhle rychle výsledky, jak mohli
mít jistotu, že to je opravdu rakovina?"
Klidně jsem mu oponovala; operoval mě přece nejlepší
odborník v Bělehradě, ten by takovou vážnou věc zanedbat
nemohl. Ne, to rozhodně ne! Měla jsem štěstí, že jsem
přežila. Kolem mě umírali lidé, matky mnoha dětí se
nevyléčily.
Osud je opravdu ironický: chtěla jsem zdravé děti, a
tak sam se rozešla s chlapcem, kterého jsem velmi milovala,
protože imal tuberu v krvi. Nikdy jsem mu to neřekla.
Narodil se mu debilní chlapeček. Já jsem pár let na to
nemohla mít děti už vůbec a bývala bych vděčná i za toho
postiženého synka.
Vím, že si nemám nač stěžovat. Jsou ženy, které
dopadly mnohem hůře. Protože je kvůli nemoci opouštějí
manželé, někdy i děti. Je to těžké období - žena ztratí
kus ženy a potřebuje pomoc. Já jsem ji dostala.
Poznala jsem je ve špitálu v Praze. Nepřišel za nimi
nikdo, byly samy. Když se objeví rak, těžko se mluví.
Dopr...! Promiňte, ale já se prostě někdy neovládnu.
Rakovina je hnusná. Nerozežírá pouze lidskou tkáň, na
leptává i lidské vztahy. Ten náš se však ještě upevnil.
Tehdy jsem svojgo duleho začala doopravdy milovat.

Noc sedmá: Já a nenávist
Byla jsem vždycky velice vášnivá. Ze vzteku sam
dokázala říci věci, které byly opravdu hnusné. Milovala
jsem a nenáviděla. Naučila jsem se moc a moc nenávidět.
Němce, fašisty, Američany, Italy, Rusy, lidi, kteří se
mnou nesouhlasí. Byla jsem sobecká.
Vím, jak lidi využít, vím, jak je přesvědčit, aby mě
litovali, i když mají horší osud, než já. Dokázala jsem se
mstít, uhodit pod pás, když to druhý nečekal, podrazit mu
nohy. Aspoň k sobě musím být poctivá.
Poctivá v tom smyslu, že to nebyly omyly. Já jsem
uštědřovala rány s naprostým rozmyslem, s rozkoší a chutí.
Uměla jsem se pak tvářit jako neviňátko. Jsem vinna. Má
vina spočívá v úplné neochotě milovat, rozumět a
odpouštět. Já jsem se přes rat, válku zatvrdila a skončila
u nenávisti a trestu. Nenávidět je mnohem jednodušší.
Nenutí to nikoho přemýšlet.
Nenáviděla jsem kdysi svou sestru, protože jsem na ni
žárlila, nenáviděla jsem přítelkyni, která měla dítě,
nenáviděla jsem svého mrtvého otce, že nás tady nechal,
italské hlídky, SS uniformy a někdy i svojgo duleho.
Nenávist mě provázela celým životem jako jediné motto,
které jsem cítila z každého svého činu. Proto jsem odmítla
místo v italské sekci Československého rozhlasu.
Nenáviděla jsem Italy. I ty, které jsem v životě
nepotkala.
Jedinou lásku, kterou jsem prožila naplno, byl moj
dule. A i ta měla co dělat s nenávistí. Zrodila se v jejím
středu, přímo vyrostla z válečného běsnění, byla jedinou
silnou nenávistí, která nás stmelovala, spalovala zevnitř
a rozvíjela naše neukojitelné sympatie.
Studiem nenávisti by mohl být můj osud. I tu rakovinu
sam dostala z nedostatku ljubavi. Lásky k druhým.
Nevím, kdy přišel ten zlom. Snad když zemřel můj otac.
Já ho políbila na odporně ledová a vlhká ústa. Vím, jaká
je smrt.
Začala se ve mně rodit zloba. Tichá a nenápadná.
Protože jsem se ji naučila zakrývat nespoutaným veselím a
lehkomyslností. Někdy jsem nenáviděla i maminku za to, že
je tak bezmocná a utrápená. Rozčilovalo mě to. Chtěla jsem
ji uhodit. Jindy jsem cítila lítost.
Pak ale přišly lásky a zklamání. Nenávidím muže. Kromě
duleho samozřejmě. Moje sestra byla šťastnější. Jeden čas
jsem ji za to také nenáviděla.
A nejvíce jsem vždycky nenáviděla sebe. Za všechnu tu
nenávist. Za svoji neschopnost cokoli dokončit. Za svoji
zbabělost rozhodovat se poctivě. Nenávist je to
nejsilnější, co si ve svém životě uvědomuji. To největší,
co ve mně po těch letech zbylo. Trochu málo a trochu moc.
Nikomu nikdy nic neslibuji. Je pro mě velice snadné se
rozzlobit, začít nenávidět, dusit se vzteky. Čím jsem
starší, tím do nenávisti snadněji vnikám, je mi přirozená,
mnohem přirozenější než cokoli předtím. Bývala jsem dobrá
katolička. Až přijde konec, budu se modlit.
Věřím v očistec, hříchy a odpuštění. Bůh mi odpustí.
Já jsem však čověk a odpouštět nedokážu. Nikdy jsem
nepřestávala věřit. Hřích je přetvařovat se. Milování není
hříchem. Hříchem je milování bez ljubavi.
Kéž bych mohla změnit svou "hydovskou" podstatu a méně
nenávidět. Byla jsem vždycky zbabělá, abych svou podlost
dovedla k závěru a k dokonalosti. Už jsem sama a kromě sebe
nemám koho nenávidět. Nenávidím se a nenávidím svůj posedlý
osud. Nenávidím vše, šta jsem udělala v náhlém hnutí
mysli, i když jsem věděla, že ublížím. Neodpustím si.
Jenže teď jsem už moc unavená. Já, stará osoba. Jestli
mě můj manžel miloval, pak měl můj život smysl. Snad. Ale
nejsem si jistá. Nevím, jestli bych ho neměla taky začít
nenávidět za to, že mě opustil.
Je silnější než já.

Noc osmá: Já a moje jediná láska
Toto je má poslední noc. Od zítřka jsem se rozhodla
umřít. Ve svých myšlenkách, ve svém snažení, ve všem, co
mě kdy dělalo člověkem. Divná věc je život. Nenechá tě
spát ani bdít, pronásleduje tě, i když o něm nevíš, nechá
tě s radostí udělat chyby, za které neexistuje náhrada.
Neimam už nikoho, ani děti. Všichni, kdo by se dali
považovat za moji rodinu, jsou tak daleko, že nemá ani
smysl uvažovat o nějakých vazbách. Jediná moje vazba se
světem byl moj dule. Je mrtev.
Vzali jsme se narychlo za války. Jenže za války bylo
narychlo úplně všechno. I ke svému věku jsme za každý rok
v ní prožitý připočítali deset.
Byl Žid. Celá rodina mu zahynula. Tenkrát sam já byla
jedinou jeho spojkou se světem. Postupně se naše úlohy
vyměnily. Nebrala jsem si ho iz lásky, ani se mi nelíbil.
Spíš jsem se jako žena po třicítce začala bát, že zůstanu
nadobro sama. Nebyl v tom žádný altruismus, chtěla jsem
děti, plánovali jsme je po válce.
Ale všechno se proti mě spiklo, osud mě vytrestal za
moji neskromnost ve vztazích s muži. Moje nezkrotná povaha
mě hnala po čase od každého, kterého jsem poznala.
Snad mi maminka dávala příliš volnosti, rozmazlila mě
a nechávala mě až moc rozhodovat za sebe, na což jsem
vlastně nikdy nebyla dost zralá. Sobecká, ufňukaná,
tvrdohlavá, umíněná, vypočítavá, vzteklá, někdy krutá,
jindy sebeobětující ve velkém rozmáchlém gestu s pózou
Stalinova pomníku.
Tak se mi dostal muž málo silný a o dvě hlavy menší
než já. Intelektuál s velkými znalostmi, trochu arogantní
cvok jako všichni chytří lidé, důsledný ve všem, co dělá,
tedy i v lásce, pro kterou se rozhodl.
Ta láska mě ubíjela. Zezačátku jsme se často hodně
hádali. On systematik a já větroplach. Upnul se na mě, na
můj život, který později ohrozil rak a způsobil ztrátu
mého ženství. Njeho láska poutala, ničila moje ambice i
touhy, byla jako droga, které jsem propadala stále více.
Jeho neustálá aktivita ostatní zahanbovala. I mě.
Ten úzkostlivý pedant se vypracoval nejen profesně,
ale i v domácnosti. V cizí zemi dosáhl váženého postu na
univerzitě, v domácnosti převzal žezlo nad kuchyní a nade
vším. Obdivoval radne, tedy pracovne ženy, jakou jsem i
byla.
Naučil se vařit, bohužel však nesnášel úklid. Nesmělo
se malovat nebo gruntovat. Za celý život se v našem bytě
nashromáždila neskutečná špína, ve které jsme zcela
dobrovolně žili. Na stěnách, po nábytku, uvnitř něho i pod
postelemi. Sklad nepoužitelných krámů, nádherných knih a
desek. Neměla jsem sílu vzepřít se jeho vůli. Neodporovala
jsem a svým způsobem to bylo i pohodlnější.
Moja aktivita se v našem vztahu omezila na četbu a
společný poslech hudby z desek. Rádio jsem neposlouchala
téměř nikdy, protože jsem v Československém rozhlase
pracovala a měla jsem toho vynálezu za celý den ažaž.
Teprve v poslední době jsem objevila pravé kouzlo poslechu
mluveného slova z éteru.
Moj dule mě láskou terorizoval. Stala se ze mě njegova
loutka, kterou naprosto znehybnil, vařil jí pouze dietní
jídla, myl ji, nedovolil jí vstát, číst, samotnou jíst,
pít, nic. Způsobil moji invaliditu. Za poslední tři roky
jeho života mi díky jeho péči svaly ochably natolik, že se
nyní s obtížemi pohybuji na toaletu a zpátky. Už nije, kdo
by mi odnášel misky od postele, kdo by mě cpal kily
pilulek a prášků, vařil patlavou rýži a mačkal denně čtyři
pomeranče pro lepší a silnější zdraví.
Zemřel čověk. A já ho za všechno mučení milovala,
protože jsem mu byla nekonečně vděčná za to, že si mě vzal,
že mě neopustil, že mě miloval k zbláznění nás obou. Bylo
to sladké mučení se navzájem, kdy se jeden každý z nás
zalykal blahem, že mu důtky na zádech vyrábějí krvavé šrámy
a druhému se přitom děje totéž.
Byla to láska strhující, plná zvratů, zavazující, ale
jsem si jistá, že to láska byla. Existují pochybovači,
kteří tvrdí, že něco takového není jenom proto, že nejsou
ochotni pro své vlastní pohodlí překonávat potíže. První
problém pro ně znamená doličný předmět, že láska buď
neexistuje, nebo to nebyla ta pravá. Hlupáci, tisíckrát
hlupáci a nafoukanci!
Zasluhují trest za neochotu milovat. Nemusíme být
dokonalí, ale to není důvod, abychom nemohli být účastni
tohoto citu. Láska není jednoznačná. Někdy má podobu
nenávisti, rouhání, sebemrskačství, ponižování, jindy je
omamná jako květ orchideje. Stačí ale přijmout malý kousek
porozumění a vytratí se nestvůra z naší lásky.
Moje poznání přichází pozdě, ale nechtěla bych, aby
sutra se mnou zcela zemřelo. Možná někomu pomůže neudělat
tolik hloupého a nicotného.
Milovaný!
Zapomeň na nenávist.
Miluj a nepřemýšlej o tom, pak budeš rozumět.
Neztrácej naději a víru, že je to láska.
Neodvrhuj lidi, kteří se ti nabízejí, zabíjíš je.
Buď vždy něžný, je to jediná absolutně kladná složka
lásky.
Nemysli na sebe, ale na druhé.
Nevnucuj druhému své přesvědčení o štěstí.
Neříkej druhému, jaké má negativní vlastnosti,
většinou je zná mnohem lépe než ty. Taková kritika cíleně
uráží.
Podporuj v druhém to dobré. Nesnaž se ho přimět, aby
analyzoval své nitro. Jinak tě bude nenávidět.
Vím po těch létech jen jedno. Pokud se někdo snažil i
podvědomě dodržet tyto zásady, doopravdy miloval. Pokud
někdo tyto zásady vědomě porušoval, nedokázal milovat
nikdy. Nevěřte nikdy pochybovačům o lásce. Jsou to lidé,
kteří vám závidí, protože sami milovat nedovedou. A jestli
jim něco způsobí opravdu velkou radost, pak je to okamžik,
kdy někoho přesvědčí, že hledat nemá smysl. Pochybovači se
vyznačují nezvyklým stupněm jistoty a sebevědomí, co se
týče jejich pochybování a nihilistické pózy. Klaunovi v
cirkuse se dá věřit více. Má masku, a přesto nikdo neváhá
věřit, že mluví o skutečném životě. Pozéři se tváří
opravdově a zkušeně, aniž by cokoli se životem chtěli mít.
Klamou sebe i druhé. Poslední pravidlo tedy zní - nevěř
pochybovačům a pozérům.
Omlouvám se za ten poučující tón. Jako
dvaaosmdesátiletá žena na něj snad imam nárok. Chtěla jsem
jen upřímně pomoci. Já, která jsem milovala, když jsem
měla být lhostejná, nenáviděla, když jsem měla chápat, a
byla sobecká, když jsem měla milovat.
Je mi všechno jedno. Vím, že jsem o kus srdce přišla
za války, to mi už nikdo nevrátí. Nikdo mi nenahradí
ztracenou identitu. Mohla jsem bez ní žít dost dlouho. Ale
ve stáří člověk nekonečně pocítí, že stále zůstal
cizincem, a proto je sám se svým původním já, které však v
jeho vlasti dávno přestalo platit.
Moj dule nebyl jenom moje láska, byl to kus mého
života, jeho větší část, kus mé povahy, kus mojí země. Když
odešel, nemám tady co pohledávat. Je Nový rok, zvony bijí,
lidé si slibují více lásky. Tak ji naplňte šampaňským a
prsteny z bílého zlata a s brilianty. Začíná můj poslední
rok, začíná moje smrt.