na další stranu
Libor Staněk
JARNÍ SLAVNOST
Rozbřesk jak stříbrolunný klíč
Jenž otvírá skryté komnaty a zelené vůně zahrad
Toť jara smích který odvál noční království pryč
A zlatavé jehlice se komíhají na odvrácené straně temných ohrad
Nevšední růže v sílícím světle hýřící
Bosonohé fantastické stvoření ohněm lapené
Diamantové nebe do labutích očí rytmicky mířící
Do krás slunce navěky v širém žáru vězněné
Tak vykročil jsem kolem bílých věží
Tam kde slyšet bylo jemňoučký a tklivý vzdech
A najednou se polité kopce medovými barvami tuze hemží
Zasažen horkým šípem do trávy já jakoby mrtvý leh
***
Z kopců pádí čirý proud záře
A bohatě lemuje veškerý obzor
V polibcích zlatavých šípů
Skrze dlaně pozoruji slunce
Světlo bičuje svou prudkostí sady
Skryté ohrady se naplnily až po okraj
Zlatým závojem
Sklizeň je již připravena
A bílé paprsky
Zocelily mé tělo
PROCHÁZKA
O větve stromů slunce své rty opírá
A hraje divoce na loutnu ohnivou
Nebe právě své blankytné oči tajemně otvírá
Jeho probuzené stíny již brouzdají zelenou pěšinou
Na cestě polechtán ranním vánkem
Vidím bělobílé úsměvy klidných polí
Motýli vzkříšení dlouhým spánkem
Si v poklidu namodralých stínu náramně hoví
A procházeje těmi deštivými pruhy
Za zády napnuté okřídlené hvězdičky
Zářící jak barevné vlající stuhy
Po rozpálené zemi mé dobrosrdečné matičky
***
Okenice se rozevřela tajemstvím
Načechrané polibky přistály na průsvitném těle
Tvé oči pohltil klid bílých peřin
Chci zde zůstat
A pokračovat v plavbě na znovu zrozeném moři
Miluji tento pokoj
Jeho černobílé odstíny
Jeho modrá hladká zrcadla
Jenž se zrcadlí v letmých dotycích této noci
ANDĚL
V oknech se třepetá světlo
Jedu vlakem
Lidé mluví
O obyčejných věcech
Odhrnuji záclonu
A vidím anděla
Ležícího na boku
Má bosé nohy
Každý může býti básníkem
Při pohledu na květiny
Které jsou protkány v jejích vlasech
Cesta pokračuje dále
Ona odchází
PŘÁNÍ
Pod rozkvetlými keři
Básníci hledali slov
Pro nekonečné náruživé rozkoše
Zlatá koupel růží
Tetelících se v ranním odpočinku
Uvízla na letních rtech
Rudých hroznů
Šedé srsti se hledali
Ve vášnivém tanci
Kéž by mi ta dívka
Usnula na ramen
To by mi stačilo
PALÁC
Vše se utopilo ve slunci
I hlavy pyšných kopců
I nebe se polilo zlatem
Můj stín lemoval okolní potoky
Vstoupil jsem do jejího paláce¨
A ochutnal nebeské plameny
Které se stočili
Až k velikým věžím
Místnosti se rozplývali
V jemných dotycích
Jejích krůčků
Miloval jsem ta okna
Ve kterých se zračil klid
OHEŇ
Já poblouzněn ze stád divých lvic
Utíkaje po stříbrném plátně daleko od všech měst
Tam kde se jitro půlí a otvírá své rty-víc nic
Započal jsem nesmírnou vesmírnou lest
Odpočatý a políben múzou zmaru
Pálil jsem svým dechem proklatá jezera
Ve kterých dávné příšery tonuli k obzoru
Kde jejich těla protkala horká nádhera
A uzřel jsem srdcí rozechvělé struny
Které se střemhlav do hlubin neurvale vrhaly
Pod záštitou bledé spící luny
Vlci dívčí panenskou krev nezištně chlemtali
Měsíc rudý a divě rozkoší rozpálený
Letěl mraky na hraně hvězd jak divá čarodějnice
Pohyb dávných orlů se vířil krajem zmámený
Svými zobáky držíce tuto hostinu prozatím na klice
Slunečná kosa zasáhla svým ostřím klubko hadů
Kteří lítostivě plakali a jejichž slzy se třely o kamení
Svou mysl pohrouženou do stavu pekelného hladu
Který mě uvrhl do nekonečného bídného snění
Ohnivé holubice co jejich let hřál jak galakoncert hvězd
Kterým barbarské verše plynuly z křídel
Řítily se nade mnou pyšné bez končících cest
V záhybu jejich peří vidět bylo tisíce jiskrných vřídel
A snil jsem rozevřen té potopě v sametových údolích
Kam stékají veškeré pyšné proudy lidského bytí
Tam se mi valil proudem ze srdce křečovitý smích
Tam slyšet bylo každé jitro zpoza lesů andělské vytí
Pak jsem započal oslavu smířlivých zpěvů
A vkládal lidem do úst sladké květiny
Pln dalekých království pln toho strašného hněvu
Jsem jako dítě kráčel nehostinným krajem v srdci nevinný
Ječíce a zmítán v horkém sněhu
Otvíraje oči jako nikdo před tím
Hledaje v krvavém slunci zašlou něhu
Pod alejí modrých hradeb nekonečně bdím
K VEČERU
Žena v bílé zástěře právě vyhlédla z okna
Na zívající ptáky co štěbetali potají
Slunečnice vzdychaly únavou jako malé děti
A armáda okenic se pomalu otvírala večeru
Bílé prsty kloužou po sladkých paprscích
A lámou slunce do hnízd perel
Stíny se vyšplhaly až na nábřeží k lodím
Které zítra vyplují
Jejich stavitelé zapalují pochodně
ZA MODRÝCH NOCÍ
Za růžemi spánku v tichosti tvých slůvek odejdeme
A stará strašidla co šklebí se schováme za záclonu
Do klubíčka noci jako věrná koťátka ulehneme
Za modrých večerů vylétneme nad nekončící oblohu
Budu sladce brouzdat po tajemstvích na tvém těle
Při růžové hvězdě ospale zrovna zívající
Co svůj šat plete z blankytných západů směle
Na našich medových peřinách něžně vzdychající
V přítulnosti večerní tesknice rozložen
Sním si tak bohatě převelice lásky sen
Na třpytivých strunách lvího měsíce
Šimrám tvé rudé rtíky v kouzlu smějící se
Pak zrána přivolám berušky neposedné
Ať upletou ti z barevné duhy košilku
A tu se na tvou tvář nese hejno polibků svůdné
Ach zůstat tak ukrytí aspoň na malinkou chvilinku
CHVÍLE
Jako klidní koně v pustině
Kde není noci ani dne
Ležím smířlivě podoben soše z mramoru
V očích pouta klidu
Záblesky těsně míjejí mé tělo
A z otevřeného okna
Je vidět kamenné hvězdy
V posledním výkřiku svíčky
Očekávám jasné světlo
PŮLNOC
Stíny jdou a jdou
Kulhavě nocí tajemnou
Za zády příšery žhnoucí
Rty se strachy chvějící
Těla bíle oděná
Do svých žalů zasněná
Půlnoc slova vzdychající
Tajemství v nich skrývající
Brzo přijde probuzení
Hřívy slunce pohlazení
Stíny jdou a jdou
Plují nocí bezesnou
OČI OBRÁCENÝ VZHŮRU
Stříbrné vločky
Vznešeně tančí
S půvabnými paprsky slunce
Proplétají se a padají
Padají nicotně
Tam k horké zemi
S očima ještě obrácenýma vzhůru
S obavou kdo si vzpomene na to
Jak byly krásné a čisté
PODZIM
Okřídlené dlaně listů
Se klaní zlatému dni
S úctou a pokorou
Padají do chladných
Křišťálových rakví
V této chvíli
Při této hodině
Rafičky osudu
Tváří se nevině
|
