na další stranu
Jan Musil
TICHO
Ticho vrostlé do země
jako stromy.
Jen v dálce čísi zvuk.
Jako když pták mávne křídly.
Jako když někde něco
právě začíná.
Je to tak úsměvné,
je to tak k pláči,
když z ničeho něco povstává
a konce jsou tak
nezbadatelné.
Je to tak úsměvné,
že tady ještě žijeme.
POTMĚ
Když je noc,
ticho a tma
a ty se najednou probudíš
a teď nevíš,
zda máš dál ležet
nebo někam jít.
Ale kam?
Potmě, jen s baterkou?
Úřady jsou zavřené,
obchody jsou zavřené,
hospody jsou zavřené.
Snad jen
sousedy trochu oloupit,
že si tak v noci
klidně spí.
VE STARÉM MLÝNĚ
Už tě ani neslyším.
Ohluchly mé bubínky.
Jako když rána vyjde z děla
a v hlavě se rozsvítí
jak při výbuchu.
Zírám na tebe nevěřícně.
Tvé rty dál klapou
jak na potoce
stará mlýnská kola.
A já si říkám:
Jaká to úleva,
že spolu žijeme
jen tak.
U VODY
Neberou.
Hladina jak líni,
s bílými bříšky obrácenými vzhůru.
Jen datel
jak felčar
proklepává tu smůlu,
v lese za zády.
Radši si lehám do trávy,
ruce za hlavou
a čekám,
až nahoře odejde
ten černý mrak.
A když nikdo nepůjde kolem,
svléknu se
a jak malá rybka
sklouznu do vody.
KDYŽ VÁHÁM
Když jsem na vahách,
stojím uprostřed,
mám daleko k tobě.
Ale mnohem dál od tebe.
To magnetické pole
mnou točí
a já snad točím s ním,
když mou hlavou probleskují
předtuchy
a stará klišé.
Když jsem na vahách,
čekám,
až přijde bouřka
nebo se vyjasní.
Mé staré skryté vibrace.
|
