|
na další stranu
František Cinger
PARADOXY PAVLA VERNERA
Veřejnost znala Pavla Vernera (19. května 1947, Rýmařov - 10. března 2009, Praha) především jako prozaika a politického komentátora. Svazek jeho básní podává nezvratné svědectví o tom, že byl především básník.
Básník s pozoruhodným vývojem od šestnácti, osmnácti let až do prvních měsíců roku 2009. Bylo mu totiž osmnáct, když v roce 1965, ve 2. čísle 2. ročníku časopisu Divoké víno publikoval dvě básně: Pár slov na omluvu a Agrafa pro Já. Před jeho debutem si čtenáři časopisu vedeného stejně starým - mladým osmnáctiletým Ludvíkem Hessem přečetli následující dopis:
"Vážená redakce, bylo mi ctí dostat jako jeden z prvních do rukou 1. číslo Divokého vína. Úžasně se mi líbí a přichází mi právě vhod. Píši již dva roky poezii a setkávám se s nelítostnou kritikou pánů lektorů v literárních redakcích. Všichni do jednoho vytýkají mým básním úžasnou nesrozumitelnost. Celkem mě to překvapuje, protože já jim zase úžasně rozumím. Při pročítání Divokého vína jsem zjistil s nemalou radostí, že mnoha básním také nerozumím. Skýtá se tedy zde možnost jakéhosi debutu, ještě jsem totiž poezii nepublikoval. Posílám vám tedy několik básní a prosil bych o otisknutí.
Pavel Verner, Česká Kamenice."
V první básni byla přítomná pokora, v druhé biblická inspirace. Vždyť jako agrafa se označují Kristovy výroky, které nejsou zaznamenány v evangeliích, ale v jiných částech Nového zákona (nebo jen v Pavlově fantazii?). Úvahy nad nimi, inspirace jimi byly trvale přítomny nejen v jeho tvorbě, ale i v životní aktivitě. I proto jsme se rozhodli pojmenovat výbor z jeho poezie, který se po letech chystal v létě 2009 upravit pro vydání sám, podle jeho básní Zázrak nasycení (Agrafy pro Já). Březen 2009 vystavil nelítostný účet, proto vychází kniha in memoriam péčí rodiny, kolegy i nakladatele.
Vše svědčí o tom, že mladý muž z České Kamenice, kde v polovině 60. let Verner studoval na střední všeobecně vzdělávací škole neboli gymnáziu, byl od počátku důkladně vnitřně stavěná osobnost se smyslem pro sebereflexi s přesahem až biblickým. Rozumějme tomu se zájmem o vše, co přesahuje jedince duchovně, obecně lidsky, společensky i politicky. Samozřejmě na základě poznání a úcty ke knize knih a zásad v ní sdělených. A dodejme ještě - psala se přece léta šedesátá…
Pavel Verner neměl ani nemohl mít tušení, jaká křížová cesta ho čeká. Po maturitě (1965) se stal dopisovatelem ČTK, později redaktorem Hlasu severu ve Varnsdorfu (1968-1971). Na začátku normalizace musel toto řemeslo i veřejné působení opustit. Nakonec pro něj nebylo jako "vhodné" shledáno ani poslání knihovníka v Městské knihovně v Aši (1971-1975) a stal se dělníkem na pile Západočeských dřevařských závodů. Humanitní obory byly zapovězeny, obrátil se ke stavařině. Dálkové studium Střední průmyslové školy stavební zakončil maturitou 1980.
Po roce 1981, kdy se natrvalo nastěhoval do Prahy, prošel řadou zaměstnání u Inženýrsko průmyslových staveb. Pracoval jako dělník, mistr, dispečer, stavbyvedoucí i noční hlídač. V letech 1984-1991 byl v invalidním důchodu. V té době také začal dálkově studovat dramaturgii a scenáristiku na FAMU; ctižádost spisovatele, dramatika nic nezastaví. Absolvoval v roce 1992 prací Estetika dokumentární tvorby, jejíž součástí je i televizní scénář Kalvín.
Po roce 1989 se vrátil k novinářské profesi a působil mj. jako zástupce šéfredaktora Národních listů a časopisu Týden (nakladatelství Brázda 1992-1994). Od roku 1995 pravidelně moderoval diskusní pořady v Českém rozhlase (Host do domu) i na stanici Svobodná Evropa (Hlasy a ohlasy). Získával si autoritu jako spisovatel i novinář. V letech 1995-1998 působil v Ústavu pro ekopolitiku. Veřejně známou epizodou se stala jeho práce šéfa tiskového oddělení Ministerstva zdravotnictví (1998-1999).
V posledním roce 2. tisíciletí začalo jeho působení komentátora deníku Právo. Práce v redakci nezávislého listu levicové orientace, v jedné místnosti s kolegy z disentu s podobným životním osudem, dávalo jeho životu řád a smysl. Stal se vítaným společníkem televizních a rozhlasových debat o současné politice i o světě. Své zkušenosti a umění předával novým generacím, dodnes na jeho hodiny vzpomínají studenti Vyšší školy publicistiky i Akademie Josefa Škvoreckého. Význam spatřoval i ve funkci místopředsedy Českého centra PEN klubu v letech 1996-2002, účast v pěvecké divizi Wlastency mu byla radostí. Nedogmatické myšlení s jasnou osobní zkušeností i prioritami politickými a osobními se mu stalo kompasem.
Mlčet literát Pavel Verner nechtěl ani v čase normalizace a tak se představil v polovině 70. let milostnými povídkami Okamžik jménem Gia a Cukrová panenka. Knižně debutoval románem Dranciáš v roce 1989, osvobozujícím i jeho a poskytujícím životu obnovené cíle. Šlo o společensko-psychologický román z prostředí stavebního podniku z doby tzv. reálného socialismu, vystihující zároveň různorodé mužské i ženské charaktery, jejich naplněné i nenaplnitelné touhy, s více či méně ostrými lokty.
V Pražských hyenách s podtitulem Románové falotikum (1994) byl jeho obraz české polistopadové společnosti už zcela hyperbolizovaný, zkarikovaný. Devatenáct povídek Červenobílá kobra (1997) potvrdilo jeho pozorovatelský talent a nabídlo satiru zarámovanou v černém humoru, který začal Pavel ovládat a pohyboval se v něm jako ryba ve vodě. Schopnost humorného pohledu na hemžení "obyčejných" lidí i politiků prokázal v parodii Kumprechtova broučkiáda (2001) i v nejúspěšnějším díle Jak nezabít manžela (2007), které poprvé vyšlo pod pseudonymem Helena Farská a s názvem Maryša naruby (2004). Netušeným prozaickým rozloučením se stal soubor šestnácti povídek Láska v cizím pokoji (2008). V tématu partnerských a manželských nevěr dokázal, že humor je i věcí slovesného podání. A tak, i když šlo o záležitosti vpravdě smutné až tragické, dovolím si tvrdit, že jeho povídky vyvolaly na tváři čtenářů úsměv. Zaznamenat si zaslouží muzikál Romové a Julie (E 55 story - 1994, s V. Beránkem a P. Poledňákem), historická velkohra Saracénský čert, inscenovaná v létě 1995 na plzeňském náměstí pěti sty herci pro patnáct set diváků, i stejnojmenná novela vyprávějící o obléhání města husitskými vojsky.
Na vydání prvního výčtu své poezie v edici Portréty nakladatelství Jiří Tomáš - Akropolis se Pavel Verner domluvil s termínem podzim 2009. Ve spolupráci s rodinou jsem respektoval Pavlův výběr a jako přílohu Addendum jsem doplnil básněmi, s nimiž (snad) počítal do dalšího svazku, neboť k jeho - bohužel už uzavřenému - dílu prostě patří. Jsou to verše ze starého i nového Divokého vína.
Intenzita básnické tvorby v 60. letech, několik veršů z let 70. i 80. a intenzivní tvůrčí práce po přelomu století a tisíciletí svědčí o tom, kdy měl básník v Pavlu Vernerovi potřebu se projevit veršem. Vítal aktivitu Ludvíka Hesse, který se rozhodl obnovit Divoké víno na internetu (www.divokevino.cz), kde připomínal ročník po ročníku historii časopisu žijícího od roku 1964 do prvního čísla roku 1972. (Než mu ve vazební věznici Praha-
-Ruzyně bylo vysvětleno, že takový časopis prostě vycházet nebude.) Znovu se objevily básně Václava Hraběte, Ladislava Landy, ale nově i Petra Cincibucha, Jiřího Žáčka, Karla Sýse, Daniely Hodrové, Zdeňka Rytíře, Jaroslava Holoubka, Daniela Strože..., každý si může na internetových stránkách nebo v papírové Antologii Divokého vína najít "svého" Allana Ginsberga té doby.
Každý, kdo sledoval Vernerovy prózy i politické komentáře, nemohl pominout jeho obraznost, nadsázku, schopnost bohatým jazykem vyslovit to, pro co jiní marně hledali výrazy. Jeho společenské i politické analýzy se rok od roku stávaly odvážnějšími, objevnějšími, pronikavějšími. Svou osobní zkušeností i básnickou duší viděl to, co druhým nebylo dáno. Zrál v jedinečnou osobnost, přitom nepřestával být básníkem. Naopak, poeta v něm se napájel nejenom obrazným viděním světa, projevoval se citlivým přístupem k věci, navíc v jazyku kořeněném stále více a jemněji humorem.
Byl básníkem myšlenky, nikoli výbuchů imaginativní improvizace. Věděl, co chce říci, a hledal pro to odpovídající výraz. Hovorová čeština mu byla hrnčířovou hlínou stejně jako čeština spisovná. Mladá básnířka z roku 1986 vyjmenovala jeho tvůrčí lásky. Rytmus i rým byly jeho bytostným projevem, stejně tak vnitřně provázaný volný verš. Byl bystrým pozorovatelem a upřímným zpovědníkem sebe sama. Srovnání básně Země Gauginova z roku 1966 s jeho verši z následujících dvou desetiletí a hlavně s tvorbou po roce 2000 ukazuje růst jeho mistrovství. Schopnosti stále vytříbenějším a bohatším jazykem vyslovit pocit, názor, soud, podívat se na sebe do zrcadla, to vše samozřejmě v nadsázce, v obrazu, podbarveném zvukomalbou. Sdělit nepříjemnou pravdu, tnout do živého. Inspirace biblickými motivy byla trvale přítomna. A vracela se do života. Záliba v japonské formě haiku i pokusy o limeriky svědčily o invenci a náročnosti na sebe. Nanejvýš osobité překlady americké básnířky a dramatičky Edny St. Vincent Millay otevíraly nové perspektivy.
Několik dní před nečekaným odchodem jsme seděli v jeho pracovně - pozval mě jen tak, na kus řeči, kterou jsme průběžně vedli v redakci na chodbě nebo U Venouše nad sklenkou vína. Svěřoval se s překonanou zákeřnou nemocí, která před něj neočekávaně postavila zásadní otázky: Byl jsem dobrým otcem, manželem, přítelem? Naplnil jsem své představy o profesionálním působení? Na verše v to pozdní odpoledne nedošlo, v nich nejistotou netrpěl. Respektive - o jistotách a nejistotách svého básnictví pochybnost neměl.
První knižně publikovaná Pavlova báseň se jmenuje Epitaf. Vyšla v roce 2007 ve sborníku fotografa Josefa Loudy Vábivé záhyby, věnovanému nejniternějšímu obrazu ženství. Pavel ji doplnil básní Mušlička. I ve výboru jsme je umístili vedle sebe.
S vědomím moci paradoxu lze litovat nejenom veršů, které měl Pavel Verner v sobě i před sebou, ale my si je už nepřečteme.
BIBLIOGRAFIE DÍLA PAVLA VERNERA
próza
romány: Dranciáš (Mladá fronta 1989), Rodinná záležitost (Práce 1990), Žádné slzy pro mrtvého (Mladá fronta 1990), Logaritmus vraždy (Magnet-Press 1993), Pražské hyeny (Mladá fronta 1994), David a Goliáška (Formát 1999, politická reportáž), Kumprechtova broučkiáda (Hart 2001), Jak nezabít manžela (MozART 2007 – poprvé vyšlo pod pseudonymem Helena Farská, Maryša naruby, Academia 2004)
povídky: Červenobílá kobra (Hynek 1997), Láska v cizím pokoji (Akropolis 2008)
účast ve sbornících: Cesta (ČS 1974), Jiskření (Západočeské nakladatelství 1975), Všedný deň (Smena 1979), Saracénský čert (Master Art 1995), Povídky z Playboye II (Akropolis 1998), 27 popravených českých pánů (Formát 2000), 27 českých obrazů (Vivo 2001), Bezcelní povídky – Racconti senza dogana (Itálie, Gremese editore 2003)
divadelní hry: Všichni střílejí na medvěda (Činoherní studio 1989), Saracénský Čert (spoluautor Josef Kejha, Žumbera 1995), Romové a Julie (Rokoko 1996), Starokláty (spoluautor Josef Kejha, Žumbera 1997)
poezie: Antologie Divokého vína (Národní knihovna ČR a Slovart 2007), Vábivé záhyby (Josef Louda 2007)
|
