na další stranu
Jan Musil
PŘED VOLBOU
Kdo tady přešlapuje,
šlape na měchy?
Zvedá nohy
jak čáp v mokřinách
plných žab?
Ta rozpačitost
je dlouhá jak tkaničky
ze zimních bot.
Samé uzly a zádrhele.
Že za roh se nevidí,
čeká se na pochod.
LEKNÍNY
V březích plných vody
všechny ryby jsou němé.
Žlutá tam kvete na hladině,
dumá tam rákosí.
S kloboukem v ruce
jsou kolem rybáři.
Jako kdyby tam dole
už pro jejich duše
připravovaly hrníčky.
KUKAČČÍ
Tak tady je ta paseka,
o které se mi zdává.
Tam kdysi kukačka do mých myšlenek
svá vejce snášela
jak do svého hnízda.
Jen abych se přes plot přehoupl,
když mně tam všechno tak chutná.
Chutnal jsem, kradl.
Ale kradl jen to,
co rukama nedá se ukrást.
DUSNO
Dusno zívá z věčného nedospání.
Jak mrak napíchnutý na větvích
čekám,
co skutálí se dolů.
Co zůstane ležet v trávě
až do rána.
Čekám na zavolání.
Čekám,
až kolem půjde náhoda.
VANDROVNÍ
Nespěchat, jen jít.
Jít po cestě krajinou,
kde vpředu se všechno otvírá
a kde za zády za vším
zas padá závora.
Pár kroků
a před očima stojí to,
co stálo za rohem.
Jen obzor se vpředu
dál a dál kutálí.
Jak snadné naskočit.
A nocí za sebou stáhnout
oponu.
K VEČERU
Ta vrba toho zase ví.
Slyším ji až na zápraží,
na kterém tady sedím
s koncem dne.
Kdo z nás
jako první se vypřáhne
z té denní rozvrzané káry,
s kterou jsme to dotáhli
až sem?
Teď tady sedím a poslouchám
to vrbí hašteření
a pod ním
němé rybí šupiny.
TAK TO JE
Ruce, nohy, tělo, vlasy na hlavě.
Oči do očí,
jsou-li naproti.
Vzhlížející,
do kopce když někdo jde
či ještě výš až k klekání,
je-li nebe nad.
Pod, když už,
tak až pod sukně,
s víčky na skobě.
Když ruce, nohy, tělo vně
jsou nad
a pod se už nic nevejde.
Jen níž, jen výš.
Jen v rovině těch dvou,
dokud prsty s prsteny
z něhy měří čas.
Čas, jenž drží slovo
a rozumu se nedotkne,
i kdyby dávno po žních
začal přesypávat plevy krásných slov
a na koňském hřbetě
je vyfukoval do očí.
|
