literární časopis založený v roce 1964

Natalie Williams

NAKUPOVÁNÍ

Srpen 2004: před šestatřiceti lety vstoupila vojska Varšavské smlouvy na území Československa; před devětadvacetilety moji rodiče byli za přítomnosti dvou svědků oddáni svačící ceremoniářkou. Obřad trval necelé dvě minuty i s podpisem a nemajetní tehdy nastávající rodiče oslavili sňatek dvojitou porcí zmrzliny Duo. Obě události zapříčinily, že Natálie je tou ženou, kterou dnes je, komplikovaná, s hloubkami Východní Evropy a pocitem viny, již v německých oblastech tak příznačně nazývají Schuldfrage. Obě události, jakkoli pro mě významné, nechávají všechny Brity, které znám, zcela chladnými, tedy pokud vůbec tuší, co se na Východ od jejich ráje v posledních padesáti letech dělo.
Posledně, když se všichni manželovi známí sešli v místní hospodě, bavili se báječně: vtipy a narážky na seriály, na které se jako děti dívali, na britskou regionální politiku a také vzpomínky na nepřítomného kamaráda. Kamarád se odstěhoval do Austrálie a asi byl opravdu báječný, protože vzpomínání trvá přesně dvacet osm minut. Vím to, protože sleduji hodinky. Ty dvě hodiny pro mě byly utrpením, při němž jsem se nudila, poněvadž jsem se nedívala na stejné seriály jako britské děti, kamaráda v Austrálii neznám a komiksové knížky nečtu. Poté následuje naše první manželská hádka, což po třech letech není tak špatné. Manžel mě obvinil z nedostatku smyslu pro humor, který zřejmě souvisí s tím, že nemám britský pas, a že jsem opravdu byla nespolečenská, protože jsem neřekla téměř ani slovo. Prásknu dveřmi: "Když se za mě stydíš, tak já tu nemusím být." Ještě předtím křičím přiškrceným hlasem, že tohle jsem mu nikdy neudělala, abych ho nechala na pospas okolnostem, v situaci, ve které vůbec nerozumí tomu, co se kolem něj děje, že jsem mu vždycky překládala a ujišťovala se, že rozumí tomu, o čem se ostatní baví. Křičela jsem na něj, protože mě neslyšel, neslyšel moje osamění. Nechápala jsem, že to, co já jsem pro něj dělala tři roky na jednom konci Evropy, on nedokáže pro mě udělat na druhém. Můj manžel se mi vzápětí omluvil, ačkoli se nejspíš ale omluvil proto, že ho překvapila stejně jako mě, síla mého hněvu. Já totiž nejsem hněvavý typ. Pochopil, co mě tehdy zahnalo do kouta jako zraněné zvíře? To opravdu nevím.
Drhnu podlahu se zahryzlým uhelným prachem (uhlím se tu ještě před rokem topilo, než se manžel nechal přesvědčit, že by měl investovat do instalací), což je skutečně příhodná příležitost k filozofování. Je oficiálně žena v domácnosti, at jsem opravdu nikdy v životě neplánovala. Jak se to stalo, že zatvrzelá Pražačka odkojená Vltavou skončila v malebné, leč chudinké oblasti Anglie? Nikdy jsem se nechtěla vdávat, nikdy jsem nesnila o idealizovaném venkově, nevím, zda jsem schopná se přizpůsobit. A co tu vůbec budu dělat?
Odhodím rejžák do kouta, otrávená touhle starodávnou otročinou. Čas zásobit domácnost proviantem a vymyslet, co budu vařit k večeři. Na rozdíl od starých časů však nejdu pro proutěný koš, ale hupsnu do auta a jedu do supermarketu Tesco. Dle všech magazínů pro ženy, bych měla být ve svém živlu, ale já se do těch časopiseckých pouček nehodím. Nákupy z hloubi duše nenávidím. Zaparkuji a vydám se do nákupního centra, které se podobá všem ostatním centrům po celém světě.
V okamžiku, kdy jsem již deset minut stála před regály s místním chlebem - asi padesát druhů, ale který z nich je poživatelný? - jsem musela uznat, že nakupování v Anglii bude intelektuálně náročné. Uznala jsem svůj omyl a v duchu se omluvila všem ženským časopisům.
A které brambory mám koupit - King Edward, nebo Maris Piper? Aha, jogurty Danone znám, ale máslo. To tu mají jenom se solí? Manžel mi napsal na roh novin, že chce čedar. Stojím bezradně u chladničky se sýry, plné sýrů, které jsem nikdy neviděla nebo neochutnala. Dva regály jsou vyhrazené čedarům. Do očí se mi nahrnou slzy. Co to se mnou je, že jsem taková ubrečená? Laskavá paní s vodovou trvalou a takovým tím modrofialovým přelivem, který vnucují kadeřníci dámám jistého věku ve všech zemích, se dotkla mé ruky a zeptala se mě: "Je vám něco, drahoušku?" Britové jsou velmi zdvořilí a laskaví. "Ne," polknu nahlas, "já jsem tu nová a nevím, který čedar má můj manžel rád."
"A, další z Ameriky," pokývá postarší dáma, "vy Američanky máte pro naše chlapce slabost, že?"
"Ne, já jsem z Evropy, z Čech," zaprotestuji.
"No, tak tam u vás v Americe, jsem slyšela, že sýry za moc nestojej. Tady to máte, drahoušku, tenhle je nejlepší. Muži je mají rádi zralejší," dodá spiklenecky a zachichotá se.
O tři hodiny později je moje nákupní expedice u konce. Jsem vyčerpaná, opocená na místech, o nichž jsem netušila, že se vůbec mohou potit. Doma vybalím nákup a sesunu se na pohovku. Hysterie je opravdu únavná. A konečně mi to dochází. Ano, mluvím dobře anglicky, ale ve všech ostatních ohledech jsem jako pětileté dítě, které vnímá každé slovo, ale nerozumí ani jednomu. Mám před sebou velmi dlouhé studium a ani nevím, kde začít. Asi začnu nákupy.