Jiřina Juránková

VĚDĚT TAK

komu sedí v očích
tahle tma
ostýchavými doteky
svěřuje roletám můj strach
krmí mě řevem koček
orvaných v pouličních bitkách
jako mé předvčerejší sny
několik spadlých listů
promění v symfonii
a zcela přesně ví že
nebi blíž
nebudeš i když poletíš jen
někde na dně každé neděle
se zarezlými drápky drží píseň
jednoho páru nocí kráčejících bot

- a nikdo neví -

28. 8. 1926 - 30. 4. 2009

(otci I)

budu se dívat
i za tebe
slibuju

-

jak klikaté dráhy padajících hvězd
škrtají tajná jména
křehká jak papír z hedvábí
šeptaná pády bosých
ostřejších rozednění
-
a sotva odeznělá
chodbami nedomovů jde vůně zítřka
zlomená v nedovřených dveřích
-
snad jsem tě měla objímat
pevně a dřív a doopravdy
přikrýt tě křikem příbojů
milovat letem racka
bdít v ostřicích
dopít svou porci asfaltové tmy
a aspoň jednou
naposled
neuhnout pohlazení

-

jazýček kouře tence oblízl
rty odchodů
a pak už bylo nebe
jenom modré

V ZÁCLONÁCH

(otci II)

ani ji neuslyšíš
přicházet

navrství doteky jak ledabylé
záhonky popíše zbylé pohlednice
rtěnkou a krví
kouřem… vším
a pod listím
všech potracených zim
stále tak trochu směšná
řekne že prostě musela
zrovna dnes
a jedno okno vyplázne
dětinskou otázku po svítání
vždyť možná
jenom spíš ticho a stín
ruce jak led

a pak se u snídaně otřeseš
nad seschlými sny a olejnatou kávou
fujtajbl - sáhla na mě

v tom městě bez nebes

PRŠÍŠ SI

(21. 3. 2009)

na střechy pocitů v ozvěnách dálných krajin na to co není tu a já to zkouším najít jinak než na podzim si píšeš po mé kůži romány bez konců slzami deštěm tuží requiem rampouchů co v ústech jitra tají křičelos tolikrát v ozvěnách do kaluží a nebe není již po němž se všichni ptají jen temno ve studních a úzkost prázdných skruží - od časů vlaštovek andělé nelétají-

TY

(Bohu)

zašitá v zimnicích co k sobě domy kloní jak malomocné dlaně v modlitbách skrz sebe lámaná na čtyři desetinná místa posledních rozmazaných dní průsvitkám hrozím rudou tužkou a mlčím bezbarvými rty protože pod každou z těch samot v zubech tmy bdí neúnavný strážce jenž věncem z bodláčí odhání motýly a okřapává nebe protože všechna nesplněná přání povezu do pekel labilních kouzel nic nespasím a krákoravé úsměvy špalírem obnažených oken výhružně vycení dásně příběhů těch druhých protože nahá jsem byla celý život a přesto stále netuším jsem-li i tam na té podlážce zbavená chvění pravd a husí kůže srovnaná mezi dvě odtokové rýžky jak prapodivné slovo zpříma čekající ve tvých ústech protože pouze ty můžeš a víš

END LESS

a ty mi mlčíš
do očí
pokaždé zcela jiná
ve strunách zimních úsvitů
zůstaň znít
když praskot holých
náručí
už doobjímal

až na dně mojí paměti
marná stinná
je alej kterou odcházíš
hvězda co nezhasíná

tak podobat se kacířům
v hodině pravdy jejich
nevěřit cestám
v závějích
nevědět že se dějí
nechtěné temné zázraky
v nichž šepot ústa drtí
aby se přiznal za tebe
zpovědi kradl samotám

a smál se
smál se

smrti

ZAPOMNĚNÍ

neříkám nic
už
nehořím
za nocí bílá kamenná
vždyť beztak není komu
jen být tak zrnkem popela
v ohništi nebes vystydlém
uvěřit že se zahřeju
že ten sen potkám i když bdím
zabydlet se v tvé paměti
když netrefím už domů

ZAŽIVA

je pozdě svítit zhaslým sluncím
bronzovým spánkům
podušky urovnávat
do kostí
vtloukat vřelá slova
dopisům bez odpovědí

má ranně vratká pýcha
ne a ne najít svoje nebe
ten pohyb v němž dlaň praporu
bere kolem ramen osud
a nezávidí volnost ptactvu

neboť ví:

ještě bych mohla přece mít
pod šedými strupy souhlasů
utajený pramen
o několik centimetrů dál
nezmarněná křídla
a pod balvany ticha
sílící šepot snů a žil

všechno co zbude z výkřiků
když se rozední

JAKO KDYŽ

(pro Beu Miles)

mohla by setrvat věky
na trůnu bohyň
vytesaná ze vzduchu sytých odpolední
hrubými prsty v saténových stuhách
dešifrovat vzkazy z daleka
přivykat znovu blízkostem
snít litanie slepců
stočená do ulit přimhouřených dní
na prašných verandách
náhodných vratkých domů

(... ale ona...?!)

doufej že tudy půjde
ještě jednou
a tentokrát
zůstane jako šťáva ve zrajícím ovoci
a zlato naházené do nebeských kašen
nebo se vrátí s nocí
a zpod listů bezejmenných rostlin
se poprvé za tento život
usměje

jako když motýli vezmou útokem
podsvětí slibů
pole makovic
a na nebi se pod osamělou hvězdou
udělá malá vráska

tak

STŘEPY VĚTRU

vracím tě vodám
strachu můj
zábleskem tichým osedlaná
paprskům znova otvírám
kopyty v písku nová rána

mám řeku víry pod kůží
jak jméno čísi roky spící
je nebem barvy ostružin
očima terčů na střelnici

zhluboka dýchej jdi už pluj
tam kdesi u dna až mi
zmizíš v objetí sirén
šťasten cizí
jen střepům větru
ruce podám a zapomenu
stůj co stůj

TATO NOC

snáší se den
jak zkyslý déšť
- pohmatu -
světlo není
vzpomínek plný i když
chceš utlouct se zapomněním

jak nemoc jako závaží
tak často k nesnesení
na toho kdo se
odváží naruby noci obrátit
motýlím křídlem zatíží
a mrtvou vodu zpění

snese se den jak kamení
v ozvěně němé
ten den v němž v sobě
zamčeni
už na vzduch nevyjdeme

ZAKLÍNAČKA DEŠTĚ

Aby
mne míjel temnou
zlou na každém kroku
znovu
po doušcích žízni uvěřil
a stíny vrátil slovům

Aby
mne poznal v kamení jímž
šeptám neviděná
a vším svým nebem
propříště
nadarmo bral má jména

Aby
mne našel v pěšinách kde vítr
trávu češe a dotkl se
mých kořenů a nikdy
neodešel

PAMĚTI

pod těmito slovy
jsem už nahá
až na sebe a cizí
jména
ze všech stran
pádů těžká studem
nadějí lživou obklíčená

má pěna divá
trpký stín
mrazivá tančí po kamení
je sestrou spánku
bratrem bdění
a oni touhou
nezměněni
se sami noří do hlubin

dnes ještě víš jak novoluní
své chladné prsy ukrývá
jako já tebe na dno tich
hedvábné smrti dosud plná
otázek které nezodpoví
ta skutečná
co navždy druhá
jak na půl oka
spící sluha čeká
a navždy bude
... tvá

DO TICHA

cítím tě
ve švech této zimy
spalas v mých kostech
a tak hořkobílá
beru si k tobě
všechny břehy
nebe s nimi a stud
ten zcela
naposled

na slupce zrady
úsměv lpí
a uvnitř já
ta zkřivená
a od popela ta
co tak pozdě
pochopila:

nikdy se neohlížej vpřed