literární časopis založený v roce 1964

Stanislav Vávra

PODOBENSTVÍ O MRAVENCÍCH A MALÉM PŠTROSOVI

Mravenci putují. Nemluví, když k jejich proudu, který teče zatvrzele stále stejnou rychlostí i cestou, přiložím mikrofon a naladím zesilovače na maximum, mohu slyšet lehounký šumot jejich drobných nožek, jejich zvědavých tykadel a vražedných kusadel. Když jim položím do cesty jako překážku prst, někdy ho obejdou, většinou přejdou, aniž by i jen maličko změnili směr. Když zaklepu na desku stolu, pokoušou mě, aniž by se zastavili. Pozoruji je, děsí mě ta neměnnost v jejich počínání.

V lese nad chalupou máme také mraveniště. Obejít ho je pěkná procházka a vyjít na jeho vrcholek je horolezecký výkon. Svět je příliš hotový, četl jsem nedávno v novinách článek moudré spisovatelky. Vědí to mravenci? Každý rok je jejich mraveniště větší a vyšší, ale oni stále staví a jak se zdá, tak nikdy hotoví nejsou. Je ten náš svět i jejich světem? Asi ne, protože ten náš je už hotový až příliš.
Když tak nad mravenci přemýšlím, jestli myslela všechny ty vymoženosti, které nás obklopují, tak se zajisté mýlila, ale možná myslela na něco mnohem důležitějšího, na vývoj osobnosti člověka a jeho ducha. V tom případě by však vyšla ze dvou omylů. Svět – lidský svět, je totiž již hotový nějakou tu tisícovku let a od té doby, řekněme pět tisíce let, se prakticky nic nezměnilo. To, že technika a jiné vědní lidské obory se dostaly až tam, kde jsme v roce dva tisíce dvanáct, podle našeho letopočtu, ještě nic neznamená, když se člověk od té doby, kdy byl vyhnán z ráje anebo slezl ze stromu (jak kdo chce), vůbec nezměnil. Není chlupatý a holí se, nebydlí v jeskyních, které mu nabídla příroda, ale bydlí v jeskyních, které si postavil sám. Má však stále stejné vlastnosti i ctnosti a nectnosti, jako před těmi tisící lety. Přičemž nectnosti stále převažují. No a budoucnost? O jaké budoucnosti se dá na začátku jednadvacátého století mluvit? Jakou máme představu, co to je? A jaksi se také zapomíná, že dříve, než přijde budoucnost, ať již jakákoli, musí nejdříve být přítomnost, a kde je nějaká přítomnost? Ta naše je stále ještě uzavřená v minulosti. O přítomnosti jsem nic neslyšel. Máme na stole kalendář 2012, stejně však bychom tam mohli mít kalendář 1812 anebo 1912. Náhodný chodec by nic nepoznal. Neustále se jen pachtíme za jakousi lepivou vidinou. Jako takoví mravenci.

Mravenec mě neděsí, děsí mne ta zarputilost, nesnášenlivost k cizím mravencům i jinému hmyzu a z toho pramenící zloba i nenávist, vycházející z jeho nepatrnosti a malosti. Že je to pud? Stačí přimáčknout nehet palce a mravenec není. Sypu jim do cesty otrávený cukr Formitox a odkudsi se mi vkrádá myšlenka, že lidé i mravenci si jsou podobní. Udělal jsem pokus. Do hranatých sklenic jsem nachytal různé druhy mravenců z různých míst. Nechal jsem je pár dní ve tmě, pak jsem je dal na světlo a do každé sklenice nasypal vrstvu všech možných suchých zbytků smíchaných s hlínou. Začali okamžitě kutit a za několik dní již bylo možné vypozorovat v jejich počínání snahu o vbudování mraveniště. Pak jsem postavil sklenice tak, aby každá sousedila s každou a mravenci na sebe viděli. Pozorovali se a krátce nato začali jevit známky nepokoje. Začali se přeskupovat. Část jich vytvořila obraný val proti sousedícím sklenicím a ostatní horečně stavěli mraveniště a hledali v tom humusu, co jsem jim tam naházel, nějakou potravu. Musel jsem je přikrmovat zbytky jídla a na stravu si nikdy nestěžovali. Po rozporcování všechno natahali do podzemí. Z toho jsem usoudil, že mravenec je skromný a v jídle si nevybírá. Jednoho rána, jako na povel, začali mravenci z obranných valů na sebe přes skleněnou stěnu dorážet, nejspíš si vyhrožovali a nadávali nějakou řečí, které rozuměli jen oni sami. Doráželi na skleněné překážky, snažili se je rozleptat, rozkousat, rozdrtit asi z toho jediného důvodu, aby se k těm ostatním dostali. Na snahu o spřátelení to nevypadalo. O mravencích se říká, že jsou chytří a vynalézaví, pracovití a bojovní a vytrvalí, tihle však, jak jsem mohl pozorovat, se uměli zabývat i činností marnou a zbytečnou. Stejně, jako i mnoho lidí.(?)

Rád se procházím tržnicí a z toho všeho spěchu kolem, na mne padá božský klid, nevnímám hluk, koupím si pomeranč, utrhnu kuličku vína a ochutnám, pak zajdu do cukrárny, sličná paní mi uvaří kávu, vybere zákusek. Kávu ochutnám, zákusek nabídnu sličné paní, pochválím její krásu a odcházím. Procházím kaštanovou alejí, naslouchám, co mi říká řeka, kolem níž jdu, a pak si sedám na lavičku ukrytou zdivočelými křovisky. Ticho, jen řeka se chvěje nedočkavostí na chvíli, kdy vydá břehu utopence, jehož jméno již bylo dávno zapomenuto a o němž věděla jen ona, chránící ho před světem v kořenech starých stromů, jimiž jsou její břehy ozdobeny. Jednoho dne si v tržnici otevřel stánek dosud zde neznámý cizinec. Prodával vajíčka. Obyčejná slepičí vajíčka jakosti A. Abych byl přesný, vajíčka prodávala panička, přibližně staršího středního věku, cizinec stál za ní a dohlížel. Za jeho zády byla police, na které ležela průhledná litrová láhev od vína a v ní slepičí vejce. Vedle láhve pak ležela vajíčka od docela maličkých a různě zbarvených až po velké pštrosí. Obchodní reklama? Zaujat těmi podivnostmi, jsem se zastavil. Cizinec se přátelsky usmíval a lehce kýval tělem dopředu a dozadu. Pak ještě začal kroužit hlavou, kolem které se mu rozzářil barevný kruh spektra, jako kolem rozsvícené svíce. Dívali jsme se do očí. Zeptal jsem se, jestli je pštrosí vejce na prodej a co stojí. Nějakým omylem jsem přitom ukázal na vajíčko v té řadě nejmenší. Cizinec nic, ale panička, která ta vajíčka prodávala, řekla: sto. Podivil jsem se té ceně a zeptal se, co stojí to malé? A zase, jak se tam u stánku vytvářel chumel lidí obhlížejících vajíčka, zase jsem ukázal špatně, na pštrosí. „Dám vám ho za pět, řekla panička a cizinec se kýval a kolem hlavy měl to kulaté spektrum. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem jí dal pětikorunu a ona mi podala pštrosí vajíčko. „Ale já jsem…“ Chtěl jsem říct, že jsem chtěl to maličké, ale když mi dala pštrosí, tak jsem ho vzal. Všimla si mého malého zaváhání. „Zdá se vám to hodně? Dám vám ho za tři koruny, jako slepičí. Ať se toho krámu zbavím.“ Cizinec se vyděsil, když pochopil, jaký prodej se tu domlouvá. Panička jenom mávla rukou. „Dej pokoj. Co s tím?“ Obrátila se znovu ke mně. „To vajíčko už sebou taháme po trzích kolik let a kdoví jestli je vůbec pravý. Ho potěžkejte, je jako ze sádry.“ Tím o mne ztratila zájem a dál prodávala plata čerstvých vajíček. To pštrosí bylo opravdu podivně těžké a skořápka opravdu jako ze sádry. Cestou domů jsem dumal, co s ním budu dělat? Hodím ho do popelnice! Ne, to je nápad, dám ho mravencům.

Mravenci mezi tím, co jsem vyřizoval své záležitosti a vedl neplodné rozhovory, již vyřešili problém, jak se dostat ze sklenice. Byl jsem svědkem masakru mravenčích ras. Nikam to nevedlo a to mne zklamalo. Měl jsem ideu, že vypěstuji velkého mravence, kterého si připravím na domácím grilu, k němu si dám bílou veku a zapíjet ho budu červeným vínem. Ze všech koutů pracovny se táhl zdánlivě nekonečný proud dalších mravenčích branců. Vyčistil jsem pole postřikem proti hmyzu, posily se někam stáhly, udělali to i mravenci ze sklenic, které jsem zakryl skleněnými víčky. Padlé jsem smetl a hodil sousedovi na balkon. Pštrosí vajíčko jsem postavil mezi sklenice. Mravenci nevraživě pozorovali co to je. Mohl jsem je informovat, nebylo proč. Po ohledání, když jsem zjistil, že by to vajíčko opravdu mohlo být pštrosí, jsem do jeho špičky vyvrtal asi centimetrový otvor. Uvařil jsem si kafe, ze sklenic sundal víčka, usadil se do křesla, v kávě jsem si máčel sedmikorunový loupák a čekal, co se bude dít.

Zdecimovaní mravenci sbírali síly a s vejcem se nic nedělo, i když jsem měl dojem, že se nepatrně kýve. Asi po půl hodině se mravenci začali probírat k životu. První hlídky vyrazili, aby vyšetřili, jestli to monstrum, co se tam najednou objevilo, by se dalo nějak využít. Prvních několik mravenců vylezlo ze sklenic, nejdřív se servali a pak začali zkoumat otvor do vajíčka. Vycházel z něho nepříliš odpudivý zápach. Mravencům nevadil. Zapsal jsem si další poznámku do záznamu o mravencích: „pravděpodobně, na rozdíl od lidí, nemají čich“. Část průzkumníků se vrátila se zprávou a ostatní pronikli do vajíčka, které se zakymácelo. Usoudil jsem, že se mravenci opět začali likvidovat. Trvalo sotva několik vteřin a vajíčko bylo obsypané rvoucími se mravenci, hrnoucími se současně do vajíčka. Během dalších dvou vteřin se vajíčko rozběsnilo. Jednak sebou tlouklo na všechny strany a třískalo o sklenice, které zvonily jako umíráček. Při tom se z vajíčka ozýval zvuk, připomínající klepání kladívkem. Frekvence klepání se stále zrychlovala. Proud mravenců ženoucích se do otvoru vajíčka neslábl, ven však nelezl ani jeden. Vajíčko mělo být teoreticky plné a dovnitř se již neměl vejít ani jediný. Mravenci po jeho povrchu běhali jako zběsilí, uvnitř však nastal náhle klid. Netrval dlouho. Kolem otvoru se začaly objevovat praskliny, otvor se zvětšoval a pak se ukázala malá pštrosí hlava a za ní dlouhý krk. Hlava setřásla a hned sezobla několik mravenců. Začala se napínat a protahovat krk. Ozval se praskot a celé vajíčko se zvedlo na dlouhých nohách. Ve vajíčku byl však ještě stále neklid. Bylo slyšet zvuk miniaturní brusky, odpadlo ještě kousek skořápky a ven se vyklubal pštrosí zadek. Mravenci se sešikovali do nového útoku, marně. Asi pětadvaceticentimetrový pštros je v poklidu stačil sezobat. Chutnali mu. Mravenců neubývalo, pštrosovi se již pod skořápku nedostali, a tak po něm jenom lezli a snažili se mu škodit, ten je však stačil vyzobávat. Když se pštros otočil a vypustil do sklenic strávené mravence a ještě při tom jednu z nich převrátil, navíc začal páchnout a vytvářet na stole a kolem mne chlívek, měl jsem jich všech právě dost. Mravence jsem vyhubil biolitem, pštrosa jsem strčil do igelitky, zametl jsem a svinstvo hodil k sousedovi.

Panička ve stánku s vajíčky nechtěla se pštrosem mít nic společného. Řekla, že prodává vajíčka a tu potvoru ať ukážu tomu vzadu. Cizinec, když viděl, co jsem přinesl, začal máchat rukama a kupodivu docela slušně česky sprostě nadávat. Dělal rámus, lidi se sbíhali, odněkud se přiloudal i policajt. Šel jsem domů. Cestou jsem se zastavil v prodejně s exoty. Vyrazili se mnou dveře. Ten pštros byl opravdu odporný. Kdyby z něho aspoň šla sloupat skořápka, ale buď byla přilepená anebo přirostlá, a ještě ke všemu stále hnusně páchl. Co s ním? Hodil jsem ho i s igelitkou k sousedovi a zavřel za sebou dveře.

Po tom příběhu s mravenci a pštrosem, byla káva se štrúdlem velmi příjemná. Ponořil jsem se do klidu a přemýšlel o tom, co mne v příštích dnech čeká, když mne náhle vyrušil hlasitý, až vášnivý rozhovor od vedlejšího stolu, kde se dva literáti dohadovali jak řešit pokračování jakéhosi románu, určitě trháku jednoho z nich. Z jejich výkřiků jsem vytušil, že jde o dílo již předem společensky velmi významné. Poslouchat je mne však brzy unavilo. Vstal jsem a vysvětlil jim, že je absolutně nezajímavé jak pro mne, tak i pro celé lidstvo, co a jak budou psát, že by bylo mnohem zajímavější, když už jsou sepisovateli těch sociálně naučných příběhů, kdyby také někdy místo toho napsali, co si opravdu myslí, co nikdy nikomu neřeknou, co pečlivě před světem ukrývají a vůbec, že by bylo nejlepší, kdyby to zůstalo utajeno navždy. „Jste jen takoví malí páchnoucí pštrosíci, co zobou mravence.“

Vyšel jsem na balkon a vidím, že soused poskakuje kolem zakrslého pštrosa a hýká nadšením, že má ohromnej nápad, že ho použije v nové novele. Co s ním? Je to spisovatel. Do zápisníku jsem si poznamenal: mravenci o tom, že by byl svět příliš hotový, nic nevědí.

20. 2. 2012