na další stranu
Stanislav Vávra
KŘÍDLA NETOPÝRA
Netopýr zavěšený na orbitu
Kosmos tiše vzlíná
Připravuje se vsát netopýra
V pravém rohu mého bytu
Hlavou otáčí se dolů
A letí hejnem zlatých molů
Chtěl by křičet jenom zírá
Do kosmu co tiše vzlíná
Něco říct chtěl světu hvězd
Jeho jazyk se však vzpírá
Chtivý jazyk netopýra
Zatím co ho vesmír pije
Noční slunce věčného ráje
Den netopýrů ohlašuje
Netopýr se protahuje
Křídly mává k letu
A v té vteřině to ví
Proč netopýr je tichý
Proč nemluví
***
Hoří věže
Do dálky sklání srdce
Utíká požárem
Čte si o životě Pantagruela
A závidí muži na němž
traverza zemřela
Touží políbit dívku
Dohořívá ve větvích
a kolem kvete máj
a maliny chrlí krev
tu
Co již nepobraly plíce
Ani srdce
A věže hoří
a hoří věže
a proto
Musí shořet
***
Průhledné hlavy přecházejí
pomalu
po molu
Leklé zlaté rybky hladí lýtka dívek
vzácně
krásné
Mramorový kvádr se pohybuje vesmírem
zatuchle
do krychle
Diamantový nůž odřezává svítivé plátky
úměrně
souměrné
A zrnité obrazce neznámého původu
na vlas
i hlas
Zdobí zpěv pod klenbou močálu
vysoko
i hluboko
Ledová labutí křídla
byla
bílá
Zlatý hřeb zítřejšího stolování
jako stěna
jako pěna
|
